sobota 8. června 2013

Tajemný světlík



Vyskytly se tu nějaké požadavky, abych dala najevo, že jsem naživu. Inu, jsem. Akorát mám ještě skoro-dvě práce a zkouškový.
Nicméně abych plynule navázala - tak, přestěhovala jsem se. Všichni přežili. Jen já jsem kvůli úporné bolesti lýtka, která neustávala ani týden po stěhování, při kterém jsem si cca patnáckrát dala se zátěží čtvrté patro, googlila, jak se projevuje natržený sval. Měla bych se sebou něco dělat, přátelé. Každopádně mohu ohlásit, že do čtvrtého patra už vyjdu bez zadýchání.

Bytem jsem si sice bezpochyby tak o pět tříd polepšila - například po celou dobu sprchování teče teplá voda, nestřídá se ledová a žhavá, v kuchyni voda teče plynulým proudem, takže si pomalu odvykám, že když potřebuji napustit plný hrnec vody, naplánuju si na tu dobu také cestu na záchod, sprchu a napsání diplomky, záchod, na který si plánuji cestu, když napouštím v kuchyni vodu, normálně splachuje (poté, co jsem dva dny po stěhování volala instalatéra, už ani neteče) a nikdo mi nemočí přede dveře, ale... tak nějak to pořád není úplně ono. Například stále citelně postrádám normální dveře do pokoje. Netušila jsem, že tři týdny po stěhování je stále nebudu mít! Dvě firmy už jsem odepsala s tím, že s dodací lhůtou pět až šest týdnů si do těch dveří můžou skřípnout ruku, a najala si hodinového manžela, který mi dveře doveza a namontuje. Až je budu mít koupené. V Hornbachu by dveře i zárubeň měli na skladě, kdybych ovšem nepotřebovala devadesátky. Proto Hostující profesor, který má o přítomnost normálních dveří také velký zájem, přišel s tím, že by nebylo zase tak těžké otvor na dveře zúžit ytongem, o kterémžto materiálu jsem slyšela poprvé v životě a chtěla jsem to psát jako "itong." Tak to třeba vyjde už příští týden.

Nemám zde sice Močiče a nikdo mě v sobotu ráno nebudí Rytmusem, zato máme v baráku čtyři psy. A jediný normální (=tichý) je Piškot. (Jinak jsem potkala zřejmě sousedova bratra. Za ušima měl třešně. U dveří na něj čekal jiný chlapec. Otevřel mi dveře.)

Další potíž mi tak trochu činí světlík, do kterého vedou okénka z koupelny a ze záchodu. Nikdy jsem s něčím podobným nežila a Balička cigaret z toho byla z nějakého důvodu nadšená. Ještě před nastěhováním, když už jsem se dostala dovnitř, jsem do světlíku nahlédla a o svých ne úplně libých pocitech jsem informovala Baličku. "Tím se dřív vykrádaly byty," sdělila mi.
Při stěhování jsem se se svými pocity svěřila otci. "Tím se dřív vykrádaly byty," sdělil mi.
Racionálně jsem usoudila, že do čtvrtého patra by snad stějně nikdo nelez a že dneska už jsou zloději moc tlustí. Trvám si však na tom, že z toho světlíku něco smrdí. Něco, co vždy zamoří koupelnu, takže okno do světlíku nechávám otevřené jenom na dobu nezbytně nutnou pro to, aby Balička neremcala, že je zamlžené zdrcadlo. Nevím, co je to za zápach. Možná, jako kdyby tam něco hnilo. Nemůže to být ten zloděj?

A teď už jen pozitivně! Tak třeba v u sebe v pokoji mám venkovní sušák na prádlo. První den mi na něm povlečení uschnulo během dvou hodin. Vzhledem k počasí jsem ho za celou dobu použila již dvakrát. Kvůli nedostatku času jsem si musela nechat ujít i období, kdy bych chodila s hadrem v ruce a otírala každé smítko. Mezitím už mě minulo. Naopak zjišťuji, kolik věcí už je na seznamu "to uděláme, až si trochu odpočineme po stěhování." Například odstraníme z trouby sekanou, kterou tam zanechali bývalí nájemníci.
Nebo najdeme kontejnery. Popelnici na smíšený odpad jsem asi po týdnu našly. Při nejmenším se domníváme, že je naše. Po několika dnech se u ní objevily i kontejnery na tříděný odpad. Které vzápětí zmizely. Popelnici na plasty jsem objevila ve dvoře jiného domu. Takže možná to vlastně naše popelnice nejsou. Plasty a papír přežiju, ale o flašky od vína už začínám zakopávat.

Tak. Očekávejte mě zase někdy v červenci. Když ne tady, tak jinde.

neděle 5. května 2013

Paklíč a Piškot




Jak si zpříjemnit odpoledne a dobře se uvést.

Po minulém příspěvku přichází aktualizace – po mnoha útrapách a několika kompromisech máme byt. Od kterého již máme smlouvu a klíče. Teda jak kdo má klíče.

Stěhovat se budeme během čtrnácti dnů. Dodávku a dva muže máme. Dva muži se nejdřív představovali, že budou stěhovat studentský byt, to znamená, asi tak postel, židli, stůl a skříň. Potom jsem je informovala o existenci dvou gaučů, lednice a spol. Ale už to slíbili, cheche.

Nicméně dobře si vědoma množství naakumulovaných předmětů jsem je přece jenom nechtěla trápit tím, že pro moje oblečení a knihy sbalené do dvou velkých kufrů a jedné krosny pojedou na pětkrát (dobře, protože jsem věděla, že na to by se už vyflákli), rozhodla jsem se věci začít stěhovat postupně. Poprvé dnes, kdy jsem měla v plánu spojit stěhování s měřením futer na dveře (protože jedinou vadu, kterou ten byt má (a na kterou jsme zatím přišly), je, že u pokojů jsou jenom shrnovačky) a prostým pokocháním se pohledem na skutečnou zeď mezi pokoji, na nově vymalované stěny a na rovnou podlahu a obroušené parkety.
Do kufru se vešla asi tak polovina párů bot, které tady mám, a dva svetry. Do krosny asi tak desetina knih a zimní šály a čepice. S uspokojením jsem koukala na sbalená zavazadla a říkala si, že takhle pojedu už jenom desetkrát a bude to všechno. Když jsem si zjistila, v kolik mi jede tramvaj, začalo pršet. Hodinu jsem čekala, než přestane. Když jsem do tramvaje s krosnou na zádech táhla kufr, deset mužů na mě koukalo. Hned na následující zastávce řidič oznámil, že tramvaj má výluku, takže nejede přes centrum, ale končí na nádraží. Dojela jsem na nádraží, kde jsem počkala na další tramvaj, která mě dovezla na zastávku nejbližší bytu. Do čtvrtého patra jsem vytáhla kufr a krosnu. Dvakrát jsem otočila klíčem v zámku. Dveře byly odemčené. Ovšem ani se nepohnuly. Zkusila jsem vrchní zámek, do kterého ale žádný z klíčů nepasoval, takže jsem usoudila, že se zámek nepoužívá.
Asi po pěti minutách zápasu s dveřmi jsem se seznámila se sousedem, který si odskočil koupit housku. Požádala jsem ho, jestli by nebyl tak hodný, a nezkusil mi otevřít dveře. Po dalších pěti minutách svého zápasu zavolal majiteli (na kterého číslo samozřejmě mám – ve smlouvě, která se mi válela na stole v bytě). Majitel, mimochodem poměrně pohledný čtyřicátník se sexy hlubokým hlasem, mi obratem zavolal, že jeho bratr, spolumajitel, je již na cestě. Omluvila jsem se za zpestření nedělního odpoledne, tím sexy chraplákem mi sdělil, že se nic neděje a že když je problém, musí se řešit hned, a aspoň se seznámím s bratrem. Bohužel scénář, že za mnou jede on a ne jeho bratr, dveře neodemkneme a já předstírám, že nemám kam jít a plánovala jsem v nevybaveném bytě přespat na podlaze v kufru, a on mě zve k sobě, mě napadl až později, takže jsem si jím nemohla krátit čekání na bratra. Bratr přijel asi za čtvrt hodiny (mezitím si soused stihnul koupit tu housku) a tvářil se o poznání méně nadšeně, že bude v neděli odpoledne odemykat nějaký blbce dveře. Pět minut s dveřmi zápasil. Náhle mi hlavou bleska vzpomínka, kterak Balička cigaret nově nabytými klíči zamyká po podepsání smlouvy dveře. Oba dva zámky. Nesměle jsem se zeptala, jestli je možné, že by v jednom svazku chyběl klíč od vrchního zámku. Tak bylo, no. Zavolala jsem Baličce, abychom si domněnku oveřili. Tak ověřili. Balička je momentálně mimo město a klíče má s sebou. Majitel sešel čtyři patra do kanceláře pro všechny klíče, které má, a postupně je v zámku všechny vyzkoušel. Ani jeden nepasoval.

Zazvonila jsem tedy na souseda, z jehož bytu vyběhnul yorkšír, na kterého volá Piškot (takže buď bude mít přítelkyni nebo bude gay) a požádala jsem ho, jestli si u něj do zítřka můžu nechat kufr a krosnu. Kdyby řekl, že ne, pravděpodobně bych to snad nechala klidně přede dveřmi. S důvěrou jsem mu tedy svěřila deset párů dámských bot a obskurní odbornou literaturu a odjela.

Na další stěhování věcí tramvají se můžu vysrat, prostě pojedeme pětkrát. Chci mít všechny klíče, chci mít dveře a chci si telefonovat s pohledným majitelem se sexy hlasem.


neděle 14. dubna 2013

Gringa?



Ještě ve Veracruzu jsem si do deníku udělala takovou super politicky korektní poznámku: Mexičani mi jako lidi moc nesedí. Dokonce jsem v tu dobu byla ještě natolik optimistická, že jsem dodala: S recepčními, taxikáři, číšníky a celkově s lidmi, kterým platím, se ještě dá vyjít…

čtvrtek 11. dubna 2013

Moje cesta k dospělosti, 2. díl: Vhodné pro studenty



Tak já bych s dovolením zopakovala, že na některé věci jsem už prostě stará.

Po skoro čtyřech letech jsme na našem bytě zůstaly z původního složení já, Balička cigaret a spousta našeho nábytku (+ dvě matrace, které původně naše nebyly a které jsme při návratu z hospody našly u kontejnerů a z nějakého důvodu usoudily, že je určitě budeme potřebovat). Po čtyřech letech a dvanácti různých spolubydlících je na čase tomuto – alespoň pro nás legendárnímu – bytu 3+1 v pěti lidech říct: „Game over.“ Na jednu stranu tak činíme s těžkým srdcem, neboť těžko najdeme jiný byt situovaný patnáct minut od centra, v jehož bezprostředním okolí se nachází tři vinotéky, čtyři hospody, večerka a nejlepší pizzerie ve městě, avšak na stranu druhou, stále intenzivněji zjišťujeme, že nechceme: při mytí nádobí deset sekund čekat než začne téct voda a následně pod čůrkem vody omývat nádobí střídavě v ledové a vařící vodě; za byt 3+1 platit zálohy na plyn skoro stejně vysoké jako v rodinném domě a přitom mít během zimy teplotu v kuchyni stále asi tak o tři °C vyšší než v lednici; čekat, kdy se mokrá skvrna v kuchyni na stropě opět zvětší a něco z ní na něco upadne (minule to odnesl mixér); čekat, kdy ten záchod prostě jednou spláchne naposledy; lovit při vaření kousky jídla zapadávající do prakticky umístěné pěticentimetrové mezery mezi sporákem a dřezem; říkat pánským návštěvám: „Miláčku, teď až do jedenácti, než se vrátí holky, nemusíme souložit s hlavou pod peřinou“, protože dveře mezi pokoji sice nepoužíváme, ale zvuk izolují asi tak stejně, jako kdyby tam nebyly.

Co ale nechceme ze všeho nejvíc, jsou spolubydlící. Momentálně si objektivně vzato nemám na co stěžovat. Se současnými spolubydlícími žádný problém nemám (až na otázku kýble, který se nachází v koupelně, a jedna spolubydlící má vždy nutkavou potřebu vytřít, když se někdo sprchuje, takže klepe na dveře a dožaduje se kbelíku). Slovena je daleko natolik dostatečně, že i kdyby jí v kuchyni začala bujet radioaktivní plíseň, může mi to být jedno. Ale pět lidí, byť na sto patnáct metrů čtverečních, je prostě moc.
Už mě nebaví, když mi o zlomek vteřiny unikne prázdná koupelna. Třikrát za sebou. Nebaví mě, když se dva lidi o půl minuty dřív než já rozhodnout uvařit si, takže se nevejdeme na sporák ani na linku a navíc pak na mě nezbyde žádný čistý hrnec. Nebaví mě, že musíme mít dvě lednice, a přesto se v nich pořád nachází nějaká zelenina měnící skupenství, protože po odjezdech domů na víkend zapomínáme, čí je co, a protože nechceme nikomu nic omylem sežrat, čekáme, až zelenina vesele shnije. Nebaví mě, když v lednici zabírají místo láhve nedopitého vína, protože tři otevřené flašky Bordeaux tam můžu mít jenom já! Nebaví mě, že když přijdu domů jako poslední, nezbyde pro můj kabát místo na věšáku. Nebaví mě, když někdo dává cedník tam, kam nepatří. Nebo když míchá hluboké a mělké talíře. A nejvíc mě nebaví čekat, kdy se konečně podaří, že čtyři lidi odjedou na víkend domů a já tady budu sama.

Výše jmenované jsou věci, kterými nepochybně seru své spolubydlící i já. Není to charakterová vada jako to bylo u Sloveny, ale je to nevyhnutelný efekt toho, když spolu žijí v domácnosti více než dva lidi ve stejném hierarchickém uspořádání (protože kdyby to byly moje děcka, tak nemají co mít v lednici víno a z koupelny bych je vyrazila).
Jsou to věci, které vám jsou jedno ve dvaceti a kvůli kterým v pětadvaceti radši podstoupíte stěhování celého bytu, i když si nemůžete být jistí, jestli to není jenom na tři čtvrtě roku.
Navíc tři holky z bytu odcházejí, takže bychom zůstaly já a Balička a kdo mi zaručí, že jedna z třech možných nových spolubydlících (nebo všechny tři) nebude další Slovena. Ne, dvacet tři spolubydlících myslím stačilo, abych v současné době byla ochotná akceptovat ve stejném bytě výhradně Baličku cigaret.
V domě se k našemu diskomfortu navíc přidali noví sousedi nad námi – tři studenti, pravděpodobně v prváku. Tak jako párty jednou do týdne bych třeba ještě pochopila. Se třídenními tahy v kuse každý týden se nám sžívá trochu složitěji. Navíc máme zcela rozličný hudební vkus. Na Rytmuse, kterého sousedi pustí v deset večer (nová vychytávka ovšem je pouštět ho v sobotu o půl sedmé ráno), že se nám třesou lustry, obvykle Balička odpovídá Nirvanou nebo Deep Purple ve stejné intenzitě. Třikrát už to asi i pochopili. Po našem upozornění taky ve večerních hodinách přestali cvičit aerobic.
Bonusem je soused zvaný Močič, přibližně pětačtyřicetiletý muž žijící se svou matkou, která tahá tašky s nákupem, zatímco on jde pět schodů před ní, a který se nás svého času snažil šmírovat v koupelně. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme mu v tom efektivně zabránily, každopádně se ale začal pomočovat – nejdříve do sklepa, takže občas vás při vstupu do domu ovál autentický odér pražského podchodu, před několika měsíci ovšem také na schody.

Prostě odsuď chceme pryč! Hned!

Na nový byt máme jisté požadavky. Které postupně seškrtáváme. Nicméně v nich zůstávají například neprůchozí pokoje (ne, pokoje, které mají jedny dveře z chodby a jedny mezi sebou, neprůchozí nejsou) a plastová okna, protože po čtyřech letech tady, kdy nám každým rokem zvedli zálohy na plyn, jediným pohledem na stav oken odhadnu potenciální nedoplatek.
Proto při hledání bytu škrtáme inzeráty s dodatkem „vhodné pro studenty“ či rovnou „pronajmu studentům“  a pokládáme telefony, když nám majitel řekne „tak před ty dveře si můžete dát skříň a stejně jezdíte na víkendy domů, tak tolik neprotopíte, né?“ Né!
Otázka taky je, do jaké míry jsme pořád studenti. Podle záloh na zdravotní a důchodové pojištění, které budu platit od šestadvaceti, jsem asi spíš Kellnerová. A dialogy typu: Já: „Půjdeme na pivo?“ BC: „Do osmi učím a budu mrtvá.“ nebo obráceně: BC: „Půjdeme na pivo?“ Já: „Tak do dvou do rána mám dost práce.“ tomu studentskému životu taky moc nenasvědčují. A rozdíl je mezi studenty, kterým je dvacet, a studenty, kterým je o pět víc. (I když to neplatí univerzálně – pořád mám spolužáky ve svém věku, kterým vyhovuje bydlet na koleji, účastnit se chodbovic a pak řešit, kdo poblil chodbu – ale to už fakt radši ty pochcaný schody.)   
Každopádně vhodné pro studenty obvykle znamená byt, do kterého by normální člověk samozřejmě nešel. Takže při hledání bytu už tajíme studentský status, ani ne tak proto, aby majitel neměl obavy o naši platební schopnost, ale aby se nám nepokoušel podstrčit byt, kde budou zálohy činit půlku celého nájmu. Jsem už student dost dlouho na to, abych si to uměla spočítat!

neděle 7. dubna 2013

Sociální deprivace ve Veracruzu

Zajímalo by mě, jestli se Hernán Cortés cítil stejně, když tam v roce 1519 dorazil. A to už se tady přitom dneska upustili od lidských obětí. Asi teda (v Creepy Village jsem přece jenom jisté pochybnosti měla).

sobota 6. dubna 2013

Veracruz


Když jsme se s Jelenou v Pueble rozdělily a dorazila jsem do upršenýho a špinavýho Veracruzu, začínal na mě jít cestovní splín. Splín byl notně podpořen i zcela neobvyklým faktem a to tím, že se ukázalo, že jsem měla pravdu a že mě to netěšilo (ten neobvyklý fakt je ta druhá část prohlášení).

středa 3. dubna 2013

Vykoupení z Creepy Village



Nenechaly jsme se s Jelenou sice přemluvit k pokračování v účasti v reality show (konec konců, ani nám neřekli, co můžeme vyhrát, když vydržíme do konce – ale dle čistoty záchodů a přísunu teplé vody bych řekla, že tak maximálně filcky), ale nechaly jsme se přemluvit, že se alespoň rozloučíme s organizátorem, se kterým jsme se setkali v Mexico City a který byl vedle Ježíše jediný, kdo mluvil anglicky a kdo vypadal, že zvládne zařídit něco víc než najít někde ve vesnici pani, co nám ohřeje tortillu s chilli, a vysvětlíme mu, s čím jsme měly problém. Což mi přišlo fér.

úterý 2. dubna 2013

No Jesus can save us



Po Jazminině monologu postupně všichni opustili náš kulatý stůl. Zůstala jsem u stolu sedět sama a měla jsem jasno.

neděle 31. března 2013

Čekání na Godota. A dona Franciska. A Ježíše.



Na několik příštích dní jsem poslední dobrý dojem z Mexika získala v autobuse, který mě odvezl na sociologický experiment, který byl po celou dobu nepochybně snímán skrytými kamerami.

Cypřiše a duby



Po minulém příspěvku a včerejší svatbě jsem usoudila, že jsem skutečně negativistické prase, a rozhodla jsem se, že když o někom napíšu něco hnusného, napíšu o něm zároveň i něco pozitivního. Ale až někdy příště, jo? Protože teď se mi chce spát, neboť s těmi, s nimiž jsem se nechtěla na svatbě potkat, jsem ještě před dvanácti hodinami společně s Backstreet Boys křičela „Get down and move it all around“ a různě se potácela po parketu. Pak se v noci změnil čas, a když jsem tedy ráno zjistila, že jsem spala o hodinu míň, než jsem myslela, značně se mi z té představy přitížilo.

Karma je svině. Nejdřív jsem si oblékla punčochy na nakrémované nohy, a jelikož jsem nechtěla svatbu trávit v punčochách s mastnými pruhy, u Gedžitky jsem si je musela převlékknout. Dále jsem chtěla být velmi opatrná na svoje nové saténové šaty, proto jsem se rozhodla použít deodorant, až když si je obleču, při čemž jsem si u levého podpaží vytvořila tři fleky. Ne, ze saténu nezmizí. Kapky parfému z něj budou mizet hodinu a půl. Říkala jsem si něco o zasraným materiálu. Momentálně googlím, jestli to půjde vyčistit a jak a na dotaz „satén flek“ google odpovídá „Úklid kancelářských prostor a šaten ve Smidarech.“ To mám za ty prachy.
Svědkyně pro nás přijela o půl hodiny později, protože její kadeřnice zaspala a navíc jí učesala něco jiného, než chtěla. Doprovod svědkyně na místě zjistil, že si zapomněl boty k obleku, takže měl půjčené od ženicha, o dvě čísla větší.
Tímto jsme ovšem na sebe hrdinně vzaly veškerou smůlu a díky nám se pak už nic zlého nestalo! I Balička cigaret ráno sehnala ibalgin a já jsem jí poskytla magnesium v šumivé tabletě, na záchodě jsem slyšela někoho zvracet jenom jednou, toho člověka spícího na stole si někdo vzal domů a Zrzka mi na papírový kapesník nalila svůj odličovač, neboť neodlíčit se na noc není něco, co bychom si v našem věku ještě mohly dovolit.

Zatím jsem přesvědčena, že si ze svatby pamatuju všechno, ale několik věcí víc:
- Cypřiše a duby. „Dub nemůže růst ve stínu cypřiše a cypřiš nemůže růst ve stínu dubu,“ pravila oddávající, Gedžitce zacukala ramena a celá naše řada se rozesmála. Dále pak nějaký svatebčan-dendrolog říkal, že cypřiš a dub hlavně nemůžou růst ve stejné půdě.
- Již podruhé mi byla stejnou osobou nabídnuta trojka a již podruhé jsem ji odmítla. Asi na ty sexuální útoky od žen reaguju málo důsledně.
- Někdo nám se Zrzkou vymazal z youtubové fronty Summer Love z Pomády. Třeba nás nakonec Zrzka nebo Sporty Spice na svatbu pozvou a tam si to vynahradíme, protože na tenhle kousek jsem se fakt těšila.          
Paní v penzionu nám řekla, že snídani nám nemůže udělat, protože jsme si ji měli objednat den předem a ona teď „má jiný program“, ale můžeme si skočit vedle do Tesca. Do některých koutů země asi kapitalismus ještě nedorazil. Jedna snídaně stála 80,-.
- To je asi taky všechno, takže si toho možná zase tolik nepamatuju.

Přítomnost mužů nakonec nebyla vůbec prudná. S přítelem Sporty Spice navíc máme společnou jednu úžasnou vlastnost – když si nedáváme pozor, tváříme se, že nás všechno strašně sere a musíme lidem vysvětlovat, že ne, že jsme se s tímhle výrazem už narodili. Cizinec zase nepochopil tradici chleba se solí a trval na tom, že by bylo lepší podávat ho s olivovým olejem, rajčaty a bazalkou. (OK, slabší, historka, jak si Zrzčin bývalý, taktéž cizinec, kupoval u řidiče autobusu lístek do Frgálu, je nosnější.)
Nevím, jestli nakonec kluci dávali svatební dar nebo si je holky „započítaly“ do toho svého, a pořád  to nepovažuju za vhodný. Ale nakonec jsem si řekla, jestli mi stojí za to se kvůli nějakým svým principům rozčilovat a ochudit se o možnost kolektivně prohlásit „venku je zima jak do prdele“ a „bolí mě hlava jak do prdele“, tak, jak nás to Zrzka naučila. (A taky od její odličovač.)
Samozřejmě, že příště se zase rozčilovat budu. Sice asi kvůli něčemu jinému, protože jsem se přesvědčila o nevhodnosti kolektivní obálkové metody, ale když já už to takhle mám.

Upozornění: Na komentáře, ve kterých na sebe prozradíte, že jste četli jenom půlku článku, nebude brán zřetel:p