Veracruz

Když jsme se s Jelenou v Pueble rozdělily a dorazila jsem do upršenýho a špinavýho Veracruzu, začínal na mě jít cestovní splín. Splín byl notně podpořen i zcela neobvyklým faktem a to tím, že se ukázalo, že jsem měla pravdu a že mě to netěšilo (ten neobvyklý fakt je ta druhá část prohlášení).

Průvodce tvrdil, že během prázdnin a na víkendy obzvlášť je tady nutná rezervace. Jelena tvrdila, že je to velký město a ubytování najdeme vždycky. Co jsem asi udělala, že. Taxikář, co mě vezl z nádraží do hotelu, který jsem si v průvodci vybrala, mi popřál hodně štěstí.

Tentokrát jsem ho měla. Zbýval jim jeden velký pokoj za 800 a pak něco provizorního za 400. Byl to pokoj v posledním patře, které sloužilo jako sklad – na chodbě byl vyskládaný starý nábytek a matrace. Neměl klimatizaci, jenom větrák, který vydával takové zvuky, že jsem měla strach, že se v noci urve a usekne mi hlavu, takže jsem ho stejně vypnula. Ze stěn se loupala omítka a bylo tam poměrně vlhko. Nedostala jsem účtenku, ani si neopsaly číslo pasu (jenom áchaly nad mým pasem, že je jako hm, dobrý, Checoslovaquia), takže si to asi holky strčily do kapsy. Ale to mi bylo celkem jedno. Klidně bych tam zůstala, kdyby to šlo, protože tam bylo čisto a koupelnu jsem měla vlastní a hlavně v ní tekla voda.

Výhled z pokoje

Chodba

Ještě v Pueble jsem se na couchsurfingu domluvila s Rafaelem, že bychom se ve Veracruzu večer mohli sejít.

Na Rafaela jsem čekala přibližně hodinu a půl u zocala (ano, tak velká byla má touha po společnosti), kde zrovna probíhal koncert. V okamžiku, kdy už jsem mu někdy před půlnocí chtěla napsat, že sorry, ale jdu zpátky na hotel spát, se ozval, že už jsou opravdu tam. Přijel autem s dalšími třemi holkami, z nichž jedna byla Mexičanka žijící ve Státech, která španělštinu prokládala „I mean“ a „you know.“ Docela neochotně jsem s nimi pod vidinou svého budoucího osudu bílé prostitutky v přístavním městě nasedla do auta a odjeli jsem na nějakou party s jinými couchsurfery. Party se konala mezi posilovacími přístroji v garáži, kde bylo asi pětatřicet stupňů a pila se teplá Corona. Naštěstí party neuchvátila ani Rafaela, takže po hodině se rozhodl odjet na večeři, které už jsem se nezúčastnila. Místo do bordelu mě pak zavezl přímo před hotel.

Rafael a spol. nebyli zrovna můj shot of tequila. Sice byli hodní a ochotní, ale po takovém tom španělském způsobu. Navíc jich bylo moc a byl to takový ten typ lidí, co se snaží udělat si co nejvíc nových „přátel“, které si pak přidají na všech možných sociálních sítích, a vždycky si najdou nějaké téma k rozhovoru, ať už jakkoliv plytké, hlavně, aby se mluvilo. Nicméně to mi nebránilo v plánu, že kdyby se mi nepodařilo sehnat ubytování, ozvu se jemu.

Byla to v podstatě moje první a poslední zkušenost z couchsurfingu. Zaregistrovala jsem se chvilku před odjezdem, ani ne tak kvůli tomu, abych ušetřila za ubytování, ale právě kvůli kontaktům. Jenže to jsem tenkrát nepočítala s mexickou mentalitou. Pokud jste žena a dáte vědět, že jste v Mexiku, standardní postup je, že se na vás jak vosy sesypou všichni chlapi z okolí (vlastně nejenom z okolí, klidně i z tisíc kilometrů vzdáleného města, co kdybych tam náhodou měla cestu) a všichni vás určitě ve vší počestnosti chtějí nechat přespat u sebe na gauči (přestože při rozkliknutí jejich profilu zjistíte, že normálně ubytování neposkytují).

Pak už jsem couchsurfing nezkoušela. Vím, že spousta lidí s tím má dobré zkušenosti, ale ten koncept asi holt není pro mě. Nebo nemám takový to štěstí udělat si kamaráda z někoho, koho si náhodou vyberu na internetu. Proti Rafaelovi nemůžu říct půl slova, jenom jsem z toho měla pocit promrhaného času. Po návratu jsem i zrušila, že mám k dispozici místa na přespání, protože jsem si uvědomila, že na pivo nebo kafe sice s někým klidně zajdu, ale mít cizího člověka na noc v baráku nechci.

Byla jsem docela naštvaná na sebe i na Jelenu. Na Jelenu za to, že byla tak přesvědčená o tom, že ubytování nebude problém, a na sebe, že jsem ji poslechla a logicky jsem neuvažovala. Navíc ona si někde v klidu lezla po horách a já před sebou měla vidinu mrhání dalším časem, až se budu stěhovat z místa na místo.  

Nicméně deníkový zápis z 23.7. končí celkem pozitivně:

Ale je tady aspoň ve vzduchu cítit slaná voda, záchod splachuje a nepochcala jsem si kalhoty.