Tak já bych s dovolením zopakovala, že na některé věci jsem už prostě stará.
Po skoro čtyřech letech jsme na našem bytě zůstaly z původního složení já, Balička cigaret a spousta našeho nábytku (+ dvě matrace, které původně naše nebyly a které jsme při návratu z hospody našly u kontejnerů a z nějakého důvodu usoudily, že je určitě budeme potřebovat). Po čtyřech letech a dvanácti různých spolubydlících je na čase tomuto – alespoň pro nás legendárnímu – bytu 3+1 v pěti lidech říct: „Game over.“ Na jednu stranu tak činíme s těžkým srdcem, neboť těžko najdeme jiný byt situovaný patnáct minut od centra, v jehož bezprostředním okolí se nachází tři vinotéky, čtyři hospody, večerka a nejlepší pizzerie ve městě, avšak na stranu druhou, stále intenzivněji zjišťujeme, že nechceme: při mytí nádobí deset sekund čekat než začne téct voda a následně pod čůrkem vody omývat nádobí střídavě v ledové a vařící vodě; za byt 3+1 platit zálohy na plyn skoro stejně vysoké jako v rodinném domě a přitom mít během zimy teplotu v kuchyni stále asi tak o tři °C vyšší než v lednici; čekat, kdy se mokrá skvrna v kuchyni na stropě opět zvětší a něco z ní na něco upadne (minule to odnesl mixér); čekat, kdy ten záchod prostě jednou spláchne naposledy; lovit při vaření kousky jídla zapadávající do prakticky umístěné pěticentimetrové mezery mezi sporákem a dřezem; říkat pánským návštěvám: „Miláčku, teď až do jedenácti, než se vrátí holky, nemusíme souložit s hlavou pod peřinou“, protože dveře mezi pokoji sice nepoužíváme, ale zvuk izolují asi tak stejně, jako kdyby tam nebyly.
Co ale nechceme ze všeho nejvíc, jsou spolubydlící. Momentálně si objektivně vzato nemám na co stěžovat. Se současnými spolubydlícími žádný problém nemám (až na otázku kýble, který se nachází v koupelně, a jedna spolubydlící má vždy nutkavou potřebu vytřít, když se někdo sprchuje, takže klepe na dveře a dožaduje se kbelíku). Slovena je daleko natolik dostatečně, že i kdyby jí v kuchyni začala bujet radioaktivní plíseň, může mi to být jedno. Ale pět lidí, byť na sto patnáct metrů čtverečních, je prostě moc.
Už mě nebaví, když mi o zlomek vteřiny unikne prázdná koupelna. Třikrát za sebou. Nebaví mě, když se dva lidi o půl minuty dřív než já rozhodnout uvařit si, takže se nevejdeme na sporák ani na linku a navíc pak na mě nezbyde žádný čistý hrnec. Nebaví mě, že musíme mít dvě lednice, a přesto se v nich pořád nachází nějaká zelenina měnící skupenství, protože po odjezdech domů na víkend zapomínáme, čí je co, a protože nechceme nikomu nic omylem sežrat, čekáme, až zelenina vesele shnije. Nebaví mě, když v lednici zabírají místo láhve nedopitého vína, protože tři otevřené flašky Bordeaux tam můžu mít jenom já! Nebaví mě, že když přijdu domů jako poslední, nezbyde pro můj kabát místo na věšáku. Nebaví mě, když někdo dává cedník tam, kam nepatří. Nebo když míchá hluboké a mělké talíře. A nejvíc mě nebaví čekat, kdy se konečně podaří, že čtyři lidi odjedou na víkend domů a já tady budu sama.
Výše jmenované jsou věci, kterými nepochybně seru své spolubydlící i já. Není to charakterová vada jako to bylo u Sloveny, ale je to nevyhnutelný efekt toho, když spolu žijí v domácnosti více než dva lidi ve stejném hierarchickém uspořádání (protože kdyby to byly moje děcka, tak nemají co mít v lednici víno a z koupelny bych je vyrazila).
Jsou to věci, které vám jsou jedno ve dvaceti a kvůli kterým v pětadvaceti radši podstoupíte stěhování celého bytu, i když si nemůžete být jistí, jestli to není jenom na tři čtvrtě roku.
Navíc tři holky z bytu odcházejí, takže bychom zůstaly já a Balička a kdo mi zaručí, že jedna z třech možných nových spolubydlících (nebo všechny tři) nebude další Slovena. Ne, dvacet tři spolubydlících myslím stačilo, abych v současné době byla ochotná akceptovat ve stejném bytě výhradně Baličku cigaret.
V domě se k našemu diskomfortu navíc přidali noví sousedi nad námi – tři studenti, pravděpodobně v prváku. Tak jako párty jednou do týdne bych třeba ještě pochopila. Se třídenními tahy v kuse každý týden se nám sžívá trochu složitěji. Navíc máme zcela rozličný hudební vkus. Na Rytmuse, kterého sousedi pustí v deset večer (nová vychytávka ovšem je pouštět ho v sobotu o půl sedmé ráno), že se nám třesou lustry, obvykle Balička odpovídá Nirvanou nebo Deep Purple ve stejné intenzitě. Třikrát už to asi i pochopili. Po našem upozornění taky ve večerních hodinách přestali cvičit aerobic.
Bonusem je soused zvaný Močič, přibližně pětačtyřicetiletý muž žijící se svou matkou, která tahá tašky s nákupem, zatímco on jde pět schodů před ní, a který se nás svého času snažil šmírovat v koupelně. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme mu v tom efektivně zabránily, každopádně se ale začal pomočovat – nejdříve do sklepa, takže občas vás při vstupu do domu ovál autentický odér pražského podchodu, před několika měsíci ovšem také na schody.
Prostě odsuď chceme pryč! Hned!
Na nový byt máme jisté požadavky. Které postupně seškrtáváme. Nicméně v nich zůstávají například neprůchozí pokoje (ne, pokoje, které mají jedny dveře z chodby a jedny mezi sebou, neprůchozí nejsou) a plastová okna, protože po čtyřech letech tady, kdy nám každým rokem zvedli zálohy na plyn, jediným pohledem na stav oken odhadnu potenciální nedoplatek.
Proto při hledání bytu škrtáme inzeráty s dodatkem „vhodné pro studenty“ či rovnou „pronajmu studentům“ a pokládáme telefony, když nám majitel řekne „tak před ty dveře si můžete dát skříň a stejně jezdíte na víkendy domů, tak tolik neprotopíte, né?“ Né!
Otázka taky je, do jaké míry jsme pořád studenti. Podle záloh na zdravotní a důchodové pojištění, které budu platit od šestadvaceti, jsem asi spíš Kellnerová. A dialogy typu: Já: „Půjdeme na pivo?“ BC: „Do osmi učím a budu mrtvá.“ nebo obráceně: BC: „Půjdeme na pivo?“ Já: „Tak do dvou do rána mám dost práce.“ tomu studentskému životu taky moc nenasvědčují. A rozdíl je mezi studenty, kterým je dvacet, a studenty, kterým je o pět víc. (I když to neplatí univerzálně – pořád mám spolužáky ve svém věku, kterým vyhovuje bydlet na koleji, účastnit se chodbovic a pak řešit, kdo poblil chodbu – ale to už fakt radši ty pochcaný schody.)
Každopádně vhodné pro studenty obvykle znamená byt, do kterého by normální člověk samozřejmě nešel. Takže při hledání bytu už tajíme studentský status, ani ne tak proto, aby majitel neměl obavy o naši platební schopnost, ale aby se nám nepokoušel podstrčit byt, kde budou zálohy činit půlku celého nájmu. Jsem už student dost dlouho na to, abych si to uměla spočítat!
Jediný, co trochu kazí finanční rozvahu, že poctivý 2+1 většinou už dýchají cenama za krk 3kk a 3+1.
OdpovědětVymazatMočič je zoufalej exemplář! Mohla bys prosím tě ještě prozradit, skrze co vás šmíroval a v jaké fázi jste si toho všimly? Já bych se dodnes sprchovala v plavkách:)
Držím palce, ať vyberete
Ano, Močič vždy každého zaujme:) Bydlíme asi ve sto let starém domě, kde vedou "okna" z koupelen do společné chodby. Samozřejmě mají neprůhledná skla, ale to naše je v jednom rohu naprasklé. A několikrát jsme si všimly mužského stínu, který se k této prasklině nahýbá, když je někdo v koupelně (díky dalším informacím a okolnostem jsme vylučovací metodou přišly na to, že se může jednat jedině o Močiče). Upřímně řečeno nám to bylo tři roky jedno, protože jsme si ověřily, že přes tu prasklinu nic vidět není, takže Močičovi zřejmě ke spokojenosti či uspokojení stačí mlhavý obrys, u kterého ani nejde identifikovat pohlaví. Ale když se holky nastěhovaly, byly z toho nervózní, takže jsme tam nalepily plakáty. A Močič teď za trest chčije na schody, no.
VymazatCo se týče toho bytu, tak v podstatě zase tak náročné nejsme - hlavní podmínkou jsou ta okna/zateplení, protože v tom stávajícím bytě se to nedá, a aby to bylo klasicky řešený, to znamená chodba a z ní vstup do jednotlivých místností, ne ty moderní, blbý 2+kk. Nepotřebujeme nové parkety, novou linku a rohovou vanu. Osobně mi je třeba líp ve starší cihle než v novostavbě nebo ve zrekonstruovaným panelu. Teď jsme se dokonce byly podívat na byt, který by mi úplně stačil, a nájem tam byl dost nízký, jenže pak nám řekli, kolik tam platí zálohy za plyn:/ Prostě tam vytápí bezdomovcům park.
Včera jsem našla u okna naší koupelný zmuchlaný papírový kapesník. Hm.
VymazatÚprkem v prk!
VymazatLiško, obdržela jsem i požadavky na rozepsání kauzy Močič. Tak nevím, možná bych se neměla stěhovat:)))
VymazatKdyby Balička místo Nirvany volila Black Sabbath, bylo by to do-ko-na-lé.
OdpovědětVymazatAle i takhle je třeba její hudební vkus ocenit;-)
Vyřídím. Třeba sem přispěje s celým play listem na vymítání Rytmuse;)
VymazatJá naštěstí vymítat nemusim... :-)
VymazatJá na střední bydlel v podnájmu asi 2 roky. Byla to legrace, dodneška na to rád vzpomínám.
OdpovědětVymazatTebou popisované problémy jsme většinou neřešili, protože věci jako cedník a lednička jsme prostě neměli, jídlo se setkávalo z čipsů a česnekové pasty, topení jsme skoro nezapínali, páč jsme na plyn neměli peníze a lahve s chlastem jsme zásadně dopíjeli, protože nikdo nevěděl, co bude zítra a přectava, že bude konec světa a my necháme nedopitou láhev vodky, nás upřímně děsila!!!
Když v tom je právě ten rozdíl, Sejra - na střední. Dokázal bys takhle žít ještě v pětadvaceti?
VymazatMožná jo, já jsem extrémně tolerantní. Vždyť už 14 let bydlím se dvěma a 9 let bydlím se třema lidma:-) Ovšem na rozdíl od tebe mám tu možnost odstěhování poněkud stíženou:-)))
VymazatAle na to ti řeknu to samý, Sejra - je něco jinýho bydlet s manželkou a dvěma dětma a pěti cizíma lidma;) Taky si nevzpomínám, že by mi vadilo spolubydlení s rodiči a sestrou:) (Mně to konec konců nevadí dodnes, když tam jsem na víkendy, akorát v tom městě nemám co dělat:)).
VymazatTy hele, Sejre, že ty to "přectava", "přectavit si",píšeš schválně? Já už jsem na to přišla... Jsem původně myslela, že je to nevzdělanost a von je to pokus o jakýsi meta-humor!
VymazatJá jsem prodělala asi nějakou retardaci ve vývoji, ale žila jsem tak minimálně do 27, pokud dobře počítám;) A potom jsem skočila rovnou do společného života v páru, což ze začátku teda nebylo o nic méně bolestné, přiznejme si. Spíš už bych se do toho levelu fakt nemohla vrátit teď...
OdpovědětVymazatPoukazuje to na tvou psychickou odolnost. Dodala bych něco o dvou dětech, ale nebudu tu odolnost zase tolik pokoušet:p
VymazatPronájmy studentům - ojé. My když jsme šly tři kamošky na výšku a sháněly byt - podotýkám premiantky, jedničkářky, maturantky z pěti předmětů - většina bytů měla označení "ne studenti" a ty, které to neměly, nám byly po sdělení statusu odepřeny makléřem či pronajímatelem. Jako by student = ožralé hovado, pařby několikrát do týdne a demolice vybavení. Teď, když koukám na nabídky "vhodné pro studenty", jedná se o třípokojové byty (takový jsem tehdá chtěly - každá jeden pokoj), ovšem v každém pokoji 3-4 lůžka, 0-2 psacích stolů a nájem pro JEDNOHO tři tisíce korun, zadarmiko, že. Ale ze mě si p*del nikdo dělat nebude...
OdpovědětVymazatTaky bych šla ráda do vlastního, ale teď bydlíme 3 v óbrbytě, kdy se leckdy celý den ani nepotkáme, občas nastane menší kuchyňský zkrat, ale i tomu se dá předcházet. Takže si až tak stěžovat nemůžu, navíc poloha bytu v samém centru je zcela nenahraditelná.
O.
Ta neochota pronajímat studentům nemusí automaticky znamenat, že by měl majitel obavy, že studenti mu zdemolují byt, za který navíc nebudou platit, ale spíš, že studenti mají tendenci před každými prázdninami vypovědět smlouvu a stěhovat se, aby nemuseli platit prázdniny. Takže pro majitele to znamená každý rok shánět nové nájemníky. Což se nedivím, že je nebaví, protože já tohle dělám poslední čtyři roky:)
VymazatNo tak vždycky záleží na domluvě, já jsem například hledala bydlení "na furt", protože z domova jsem byla odejita... A myslím si, že to tak má čím dál víc lidí, že domů jezdí jen na návštěvu a většinu času (i o prázdninách) přebývají v místě studia. Spíš mi přijde, že ti majitelé bytů se tak sami ochuzují tím, že automaticky předpokládají nějaký status pro všecky. Navíc co tak slýchám, každý je rád, když má nějaký byt jistý a nemusí každoročně absolvovat to samé martyrium a pronajímatelé zase vyjdou vstříc tím, že na prázdniny sníží pronájem o inkaso (v případě, že tam ti lidi skutečně nejsou).
VymazatO.
Tak já mám celkem opačnou zkušenost - jsme jedny z mála, kdo jsou v jednom bytě už čtyři roky a platí všechny prázdniny (máme na sebe psané i energie, takže nejde, že bychom přes prázdniny neplatily zálohy, když tam nikdo není). Je to dáno i tím, že vybavení je naše a samozřejmě to nechceme každý červen a září stěhovat - hlavně kam bychom to mezitím daly. Ale většina spolužáků se stěhuje co rok, prázdniny , což jsou vlastně na VŠ v podstatě tři měsíce, často tráví spíš v zahraničí. Já jsem taky asi kromě dvou prázdnin víc než půlku trávila někde v tahu.
VymazatA je to vlastně tak, že co se našeho bytu týče, tak přebíráme ty nájemní starosti majitele, páč každý rok sháníme nové spolubydlící my s Baličkou:)
To jo... vhodné pro studenty bývá obvykle byt se zastaralým nábytkem, kde se nebojí, že se něco poníčí.
OdpovědětVymazatTo by byl ten nejmenší problém, kromě sporáku a kuchyňské linky všechno máme:)
VymazatSpíš že u majitelů převládá ten dojem, že se spokojíme s čímkoliv, hlavně, když to bude levný. Což je pravda, ale jenom do určitého věku. A než to vysvětlovat, tak radši budu tajit, že ještě tři měsíce jsem student:)
Úplně se mi vybavila kolejní éra - ale přesně tak, po pěti letech jsem si řekla "bylo to hezké a bylo toho dost".
OdpovědětVymazatJe to fakt, co nevadí ve dvaceti, o pět let později vadit může...
ja do bytu uz asi nikdy viac. odkedy som bola 4 roky s 2 ludmi na koleji a potom v nemeckej WG kde nikto nekupoval ani hajzlak iba ja, co som mala najmenej penazi a nemci mi ho kradli tak neee. BTW nejaka story o Slovene?
OdpovědětVymazathttp://saschanitra.blogspot.de/2012/04/spolubyvajuci.html
OdpovědětVymazat