Puebla -> Veracruz

O hledání. Nabíječky, placatice, Jeleny.

Přesně s opuštěním Creepy Village jsem začala litovat,  že cestuju s blbou velkou krosnou a ne s kufrem (který jsme měli na workcamp kvůli nepraktičnosti zakázaný, ačkoliv všechny Korejky s jedním až se dvěma přijely). Po prvních několika hodinách v Pueble jsem pochopila, že vyjet rovnou do mexické vesnice, mezi záchody na dvorku a lékárny bez papírových kapesníků, není dobrý způsob, aby se mi v tomhle státě začalo líbit.

V Pueble se dalo najít skoro všechno co v jakémkoliv evropském státě. Snad kromě Rumunska a Ukrajiny. Když jsem zjistila, že jsem buď zapomněla anebo ztratila nabíječku na foťák, během dvaceti minut jsem sehnala za 350 pesos univerzální (velmi praktické, až na to, že v Čechách na to potřebuju adaptér). Co se týče některého sortimentu jako je hlavně ovoce, zelenina a některé druhy pití (ne, pivo s chilli to není), tak jsou některé obchody vybavenější než v Čechách.

Kdybych věděla, jak věci nakonec budou, táhla bych toho s sebou o půlku míň. Na druhou stranu, kdybych zůstala v Creepy Village, hodně věcí bych začala postrádat. Protože plán „tohle s sebou brát nemusím, to se přece dá sehnat všude“ by tam začal dostávat povážlivé trhliny. Jediná věc, která jde asi opravdu koupit úplně všude, je podle mě Coca-Cola. Ta byla v Mexiku i tam, kde nebyl ani signál.

Ovšem za co jsem svou krosnu nenáviděla nejvíc, nebyl fakt, že vážila 14 kilo, což není tak moc, pokud to vozíte v kufru, ani to není tak moc v okamžiku, kdy už krosnu máte na zádech, ale je to hodně moc, když si tu krosnu sama mám na záda dostat (nebo s ní jít na záchod, ale o tom za chvíli), ale to, že jsem v ní věčně nemohla něco najít. Do konce cesty jsem se nenaučila logickému počínání, kdy věci, které obvykle potřebuju hned, balím vždycky do jedné z vnějších kapes. Pokaždé do té stejné. Protože ne, nebudu si pamatovat, do které z pěti kapes jsem si uložila roztok na čočky, léky nebo placatici se slivovicí! (Ne, ještě stále jsem se neposrala.) Nebo nabíječku na foťák. Kterou jsem našla o tři dny později v kapse, o které jsem nevěděla, že na té krosně je.

V Pueble a sousední Cholule, kde se nachází největší pyramida na světě (jak jsem později pochopila, největší a impozantní znamená zbytky toho, co kdysi bylo největší a impozantní – první skutečnou pyramidu jsem viděla týden před odletem), jsem si k narozeninám vedle univerzální nabíječky na foťák, kterou jsem nepotřebovala, nadělila taky společnou večeři v italské restauraci zahrnující pizzu (vegetariánskou:/) a láhev červeného. Strávily jsme tam dva dny a měly namířeno na východní pobřeží do Veracruzu. Jelena se ale rozhodla jet z Puebly na dva dny do hor a potom se ke mně připojit ve Veracruzu. Nějak jsem nevěřila tomu, že už se tam potkáme. Hlavně proto, že, zhýčkané civilizací, mi přišlo nemožné domluvit se jenom po mailech s tím, jak sporadický jsme měly přístup k internetu.

Odjela jsem tedy sama do Veracruzu sama a přitom začala objevovat některé praktické nevýhody cestování o samotě, na první pohled ne tak zřejmé. Už jste někdy zkoušeli jít na záchod s krosnou? Procházet s krosnou turniketem? A pak se snažit hodit si krosnu zpátky na záda, aby přitom nespadla do mísy?

Navíc na nádraží v Pueble mají tak zvláštně konstruované záchody, že stejně jako při příjezdu, tak i při odjezdu se mi podařilo počůrat si kalhoty.

Co se týče cestování autobusem, musela jsem si zvyknout, že každá společnost má jiné nástupiště a v klidu nežrat sandwich (mimochodem, ani nevíte, jakou člověku dokáže po všech tortillách s chilli udělat radost přítomnost Subway na nádraží) před autobusem, který sice jede tam, kam se potřebujete dostat, akorát do něj nemáte jízdenku. Nemusíte pak tři minuty před odjezdem běhat (ano, s tou krosnou se dá běhat) po nádraží a hledat ten správný autobus, který nakonec vyjede o čtvrt hodiny pozdě. No a taky si příště nekupovat lístek úplně vzadu, protože vzadu je na okně reklama, takže můžete příštích pět hodin sledovat buď americkou komedii nebo puntíkovanou mřížku.

V Pueble bylo opět nutné předefinovat evropské vnímání konceptu "období dešťů." Po objevení prvního mraku máte asi pět minut na to najít střechu. Pak nepomůže ani neopren.