"Postavit ke zdi a postřílet!"

Čekala jsem na zastávce na kamarádku, která díky spolehlivosti MHD, jejíž autobusy s oblibou jezdí o několik minut dřív, ten svůj nestihla. Pár metrů ode mě stála jakási statná ženština, tak čtyřicet až čtyřicet pět let. Tipovala bych ji na úřednici, protože takhle už od pohledu nepříjemně působící lidi se vyskytují hlavně na úřadech. I ta pusa už se jí začala tvarovat do podoby zobáku od toho, jak zřejmě furt drbe. (Ale abych nebyla nespravedlivá jen k úřednicím, tak moje matka je učitelka a... ). Ale o tom jindy.

Hody, hody,

polibte mi s tímhle prdel.

Růžoví vs. Nerůžoví

V mém podání Slípky vs. Já. Všichni je známe. Směs růžové barvy a peroxidu prostupuje celou jejich osobností, smíchem počínaje a inteligencí konče.
Existují dva druhy vztahů, které k nim můžeme mít — buď je milujeme, což znamená, že jsme jednou z jejich řad, anebo jeden s nenáročným vkusem. Anebo nám lezou na nervy, což znamená, že jsme součástí té více méně normální části populace.

Byl jednou jeden maturitní ples

A já slibuju, že další, na který půjdu, bude až ten můj. Za dva roky se snad dá zapomenout na tu ostudu.

Proč?

Pět otázek a žádná odpověď