Byl jednou jeden maturitní ples

A já slibuju, že další, na který půjdu, bude až ten můj. Za dva roky se snad dá zapomenout na tu ostudu.


Maturitní ples. Ples, na který jsem (asi jako 2% školy) nechtěla jít. Vymlouvala jsem se statečně, i Standa Grossů by se ode mě mohl lecčemu přiučit. Vymlouvala jsem se také dlouho. Tak dlouho, až jsem najednou zjistila, že si kupuju lístek.

Abyste chápali mou značnou nechuť k plesům, ať už k jakýmkoliv, musíte si nejdřív vyslechnout krátký příběh o mém pohybovém nadání. O mém neexistujícím pohybovém nadání. Jsem tak absolutně pohybově nenadaná, že mě udivuje fakt, že dokážu rovně chodit (za střízliva).
Díky absenci schopnosti koordinovat některé své pohyby se vyhýbám sportům (vlastně jsem šest let dělala karate a právě díky němu jsem tuto absenci objevila:) ) a tancování by se za sport také dalo považovat (protože pro mě je sport všechno, kde je nutná fyzická námaha a koordinace pohybů). Ale abych zase nevypadala jako úplný lempl, tak musím říct, že existuje jeden sport, u kterého se mi ostatní nesmějí. Lyžování. Možná proto, že pod vrstvami oblečení není vidět, že pohyby, které vykonávám, vůbec nevypadají esteticky.
Ale teď zpátky k tancování. Dalším důvodem, proč se této aktivity neúčastním, je jistý nedostatek citu pro rytmus. No, nedostatek je nesprávný výraz. Použila jsem ho jen proto, aby se mi v textu příliš často neopakovalo slovo "absence". A s tímhle jsem prosím pět let hrála na klavír, aniž bych postřehla, že mé hře cosi chybí...
Když mi bylo patnáct, rodiči mi bylo jemně naznačeno, že je čas přestat chodit jen do hospodské společnosti a začít se věnovat činnosti bohulibější a smysluplnější, což je v jejich očích tanec. Ne. Taneční jsem rezolutně odmítla. A přitom poukázala na ekonomické důvody jako je koupě několika společenských šatů, bot a podobných zhovadilostí. I peníze utracené za samotné taneční, by byly v podstatě vyhozené, neboť ani ten nejlepší taneční mistr by nedokázal debila jako já naučit tančit. Moc dobře si vzpomínám, jak nás na základce při tělocviku spolužačky učily aerobik a hip hop — dokázala jsem se naučit tak první dva kroky, víc moje paměť prostě absorbovat nedokázala.
Rodiče se se mnou o tanečních nehádali buď proto, že jim tato snaha přišla stejně marná jako mě (o čemž pochybuju, jsou to optimisté), nebo proto, že jsou liberální, anebo proto, že vědí, že když řeknu ne, znamená to ne.

Tak. Teď už snad chápete, proč plesání není mou nejoblíbenější činností. Když všichni ostatní tančí, tak se u prázdného stolu jaksi nemáte s kým bavit. Od tohoto trapného okamžiku mě ale tentokrát zachránil A., milý M., který je podobně postižený jako já. Obtěžovali jsme spolu ostatní našimi otázkami, jak to, že rozeznají polku od valčíku a jiné. A navíc za mě chodil stát do čtvrthodinové fronty na pivo.

Těšila jsem se na dojemně ucajdaný nástup maturantů, jenže jsem se tak nějak nedokázala správně dojmout díky dvěma rušivým elementům v podobě moderátorů. U každého maturanta měli potřebu oznámit nám něco jako "Ano, už i XX se stává maturantem 2005!" nebo "A je to tady, už i XY vstupuje do stavu maturantského!" apod. Nevím, ale řekla bych, že průměrnému účastníkovi plesu stačila tato informace jednou, těm již pod vlivem dvakrát.

Hmm... asi už čekáte místo keců o tanečních, lyžích a klavíru tu ostudu... a já tento okamžik uměle prodlužuji. Dobře tedy: ten večer jsem prostě nebyla ve své kůži. Jsem zvyklá spát aspoň svých obvyklých sedm hodin denně a poslední týden
to vyšlo stěží na pět. Už od sedmi hodin jsem tam zívala, ale říkala jsem si, že přece nebudu na maturiťáku pít kafe. A tak jsem pila pivo. A taky jsem pár maturantů musela pozvat na panáka, že... A tak se stalo, že kolem jedné už jsem se začala cítit značně unaveně. Nejdřív jsem si jen decentně podepřela hlavičku jednou rukou. Pak jsem si hlavičku decentně podepřela i druhou rukou. A pak jsem si zcela nedecentně položila hlavičku na stůl. Na to už si ovšem nevzpomínám, ale jelikož jsem usnula, tak je to velice pravděpodobné.
Probudil mě A. Teda... já si myslela, že je to A. Měl totiž přibližně stejné množství vlasů. A byla tam tma, já byla rozespalá a pod vlivem... okolností:) Zaregistrovala jsem, že údajný A. s sebou má i kamaráda. A oba se mě ptají, jestli se nepůjdu projít ven. Vykají mi a oslovují mě "slečno". Nepřipadá mi to divné. Souhlasím a jako ovečka jdu. Procházíme sálem plným lidí, chodbou plnou lidí... U schodů nás zastavuje hlas: "Kampak ji vedete, pánové?" Otáčím se a vidím... A. dvakrát! Ten jeden A. vysvětluje druhému A., že se o mě postará. Druhý A. i s kamarádem odchází. První A. mi jde pro kabát a odvádí mě ven, kde začínám chápat... Ano, z plesu mě chtěla vyhodit ochranka:)))) A obrovský dík a má nikdy nekončící vděčnost patří A. — má u mě celej sud...:))
Když jsem se vrátila do sálu, začala jsem bádat, kdo všechno to asi mohl vidět. Celá chodba nepochybně. Jenže na chodbě aspoň nebyli profesoři. Ti seděli v sále asi patnáct metrů od nás. A v sále je tma. A profesoři si nás většinou nevšímali. A taky už museli mít něco upito (snažím si nepřipouštět, že čtvrtinu z nich jsem viděla s mattonkou v ruce).

Ale tak... nikde ani na nikoho jsem nezvracela, nedělala jsem nikomu neslušné návrhy, netancovala jsem... takže jsem vlastně dopadla ještě docela dobře.

Když jsem přišla domů, tak, kromě toho, že jsem zjistila, že se mi lodičky, aniž bych to zaregistrovala, zřejmě pokusily sežrat nohy, neboť jsem je měla celé od krve, mě také popadl lehký vztek; bezpochyby na mou maličkost chrápající na stole nebyl hezký pohled, to bez diskuzí. Ale obtěžovala jsem společnost skutečně víc než ti dva puberťáci, co už v osm byli namol a lili na ostatní pivo, ale nikdo je nevyhodil?
A bylo skutečně potřeba, aby mě vyhazovali hned dva chlapi z ochranky? To se fakt báli, že bych mohla začít být agresivní a chtít se prát? (no, aspoň jsem nebyla jediná trapná, že...:) ).
.: porcelánem třískla porcelain_doll 5.03.2005, 19:13:00

Komentáře
(ex-it) Vloženo 05.03.2005, 19:22:42
ani nevíš, jakou mám radost, že nejsem jediný, kdo je na tanec a pohyb obecně totální dřevo... :)
(Jenda – WWW) Vloženo 05.03.2005, 19:42:56
Dobrý, já taky neumím tancovat...

Pokoušela se mě to naučit kdysi matka a musím říct, že to po půlhodině trpělivé výuky vzdala.

Je taky pravda, že jsem ještě jakékoliv taneční schopnosti nepotřeboval.

A ještě jednu poznámku: Nenos už nikdy lodičky nebo si ty nohy zkurvíš úplně.
(Bratr Zpátečník – Mail) Vloženo 05.03.2005, 20:17:03
ja kdyz sem mel muj vlastni maturak tak sem svoji pohybouvou neschopnost vyresil nasledne – 1 tanec a matkou a zbytek vecera zalezlej s prateli na baru...a po par pivech/panacich sem uz byl schopen tancovat jako buh (aspon ja si to o sobe myslel)
(Porcelain Doll) Vloženo 05.03.2005, 20:38:56
Tenhle počet, to už je na založení organizace za právo pro netanečníky mít na plesech speciálně vyznačené teritorium, aby všichni ostatní chápali, že tam se "nesmí prosit":))

Jinak lodičkám se nevyhnu:)
(Jenda) Vloženo 05.03.2005, 21:40:52
vezmi si příště na nohy tenisky a hodně dlouhý šaty, tak to nikdo neuvidí...

já vím, jsem blbej. :-))
(Porcelain Doll) Vloženo 06.03.2005, 11:20:26
Jenda: Když on klapot vysokých podpatků na mramorové dlažbě má taky své kouzlo:) Ale to jako chlap nemůžeš chápat:))
(Desítka-pohárů – WWW) Vloženo 06.03.2005, 14:47:43
Teda, nic nepotěší, jako když v tom nejsem sám:)
(Porcelain Doll) Vloženo 06.03.2005, 17:51:25
My bychom měli chodit na plesy společně:)
(Jarda – Mail – WWW) Vloženo 07.03.2005, 08:39:12
Také jsem před drahnými léty rebelsky odmítl veskrze trapnou roli mládence dychtivě vyčkávajícího v koutě tanečního sálu na pokyn mistra "pánové zadejte se". A taky doufám že sobotní svatba byla letos poslední akce, kvůli které jsem si oblékl košili.
Ne, netančím, neumím to a nestydím se za to :-)
Jarda
Jsem trapnej.... (Tasselhof – Mail – WWW) Vloženo 08.03.2005, 09:05:55
Tančit totiž umím ... teda ploužáky ;-)
(Porcelain Doll) Vloženo 10.03.2005, 11:09:04
Jarda: A tak to je správně!

Tasselhof: Na ploužáky jsem ještě mívala odvahu dřív. Pak už jsem na ně měla odvahu jen po pár panácích. A teď už na ně nemám odvahu vůbec.