čtvrtek 27. září 2012

Dítě nebo doktorát?

Předem varuji, že toto nebude korektní příspěvek. Kdyby mi snad někdo chtěl v komentářích vytknout intelektuální snobismus, neoprávněný pocit nadřazenosti a donebevolající aroganci.
Nepopírám, že taková jsem. Aspoň občas a možná bez těch přívlastků. Ale sakra, když se podívám kolem sebe, tak mi v tom zkuste zabránit!

Teoreticky je tohle můj poslední rok na univerzitě. Takže tak poslední dobou přemýšlím, co se mnou bude pak. Teda ne jako třeba, jakou si budu hledat práci a kde, ale... Jak proboha přežiju v tom světě tam venku?! Řekněme, že byť univerzitní prostředí nepovažuju za prostor, kam lidská blbost nikdy nevkročila, přece jenom je to trochu mikrosvět sám pro sebe a lidé v něm jsou nuceni používat mozek aspoň do té míry, aby se nepřišlo na to, že by bylo lepší, kdyby ho nepoužívali vůbec. Takže ano, jsou tam idioti. Ale strašná je ta představa, jak počet idiotů kolem mě enormně vzroste, jakmile opustím bezpečí fakulty (jak jen se dá hovořit o bezpečí v rámci budovy, kterou jsem poprvé viděla opravovat v den svých přijímacích zkoušek, a s opravou stále ještě neskončili, akorát nám omítka padá na hlavu každý semestr z jiné zdi.)


Přiznávám, že jsem na to poslední dobou přecitlivělá. Není fér, abych lidi kolem sebe nazývala blbci a idioty. Možná by se spíš hodilo oblíbené označení sociálnědemokratických politiků - "obyčejný člověk."
Uveďme si teď pár příkladů, na kterých chci ilustrovat, co mě děsí na představě každodenního kontaktu s obyčejným člověkem (protože co si budeme povídat, ve škole se mi následující věcí nedějí, serou mě tam jiné, ty ale nesouvisí s obyčejným člověkem a o tom za chvíli).

1) Obyčejný člověk jede RegioJetem. Myslím, že cestující by měli procházet psychotestem, který vyhodnotí, zda jsou způsobilí používat místenky.
"Dobrý den, prosím vás ta dvacet trojka je moje." Lepší varianta je: "Prosím vás, já jsem tady potkala kamarádku, nevadilo by vám, kdybyste si sedla na třicet dvojku?"
Pak existuje varianta druhá, kdy někdo okupuje vaše místo ne proto, že ve vlaku někoho potkal a chce cestu strávit s ním, ale proto, že se mu vaše místo prostě líbí víc a využije toho, že nastoupí o zastávku dřív. Ti lidi asi jaksi nechápou, že místenku u okna jsem si koupila proto, že chci sedět u okna a ne v kupé uprostřed, kde ani není stoleček, kam si můžu odložit kafe! Další věc, kterou nechápou, je fakt, že já nejedu celou trasu a v případě, že oni ano, je ještě párkrát během cesty někdo přijde vyhodit. A poslední věc - když si sednu jinam, stewardi mi někdy nedonesou vodu!
Přísáhám, že v neděli to bylo naposledy, co jsem něčí prdel nechala sedět na místě, které jsem si koupila já! Klasicky: "Dobrý den, prosím vás ta padesát čtyřka je moje." Ticho. Muž držel na klíně sushi a bohužel nějaký civilizační zlozvyk, kterého mě měli v Mexiku zbavit a který velí, že není slušné někoho rušit u jídla, mi dělal potíže ho kvůli tomu na férovku vyrazit. Zeptala jsem se tedy aspoň, kam jede, abych si pak nemusela přesedat. Ticho. Když jsem se nadechovala, že se zeptám anglicky, slečna - pánova přítelkyně - pípla: "Do Ostravy." AHA. Takže šlo jenom o to, že pánovi se víc líbilo u okýnka, takže vedle svojí přítelkyně nemohl sedět na sedadle u dveří, které si rezervoval. Však že to místo u okýnka je volné ve výchozí stanici, přece znamená, že tam nikdo nebude sedět až do stanice cílové, že jo.
Já vím, že na požádání mě pravděpodobně každý na moje místo pustí. Ale já nechci být ani vystavena situaci, kdy si o to musím říkat. Protože CO je tak těžkého pochopit na tom, že místenku si člověk kupuje na místo, kde chce sedět, ne na místo, kam si koupil místenku někdo jiný?! A není to výjimečná situace. Mně se to stalo už minimálně čtyřikrát a přibližně každou druhou cestu se setkávám s tím, že si někdo kolem mě prohazuje místa.

2) Obyčejný člověk si kupuje jízdenku u Českých drah. Jezdím sice RegioJetem, ale část trasy musím dojíždět s Čekej Debile. Minulý rok prošlo nádraží rekonstrukcí a udělali nové pokladny s elektronickými tabulemi. Je jich tam cca šest. Na třech z nich velkým písmem stojí "Vnitrostátní jízdenky." Na dalších třech velkým písmem stojí "Mezinárodní jízdenky" a pod tím menším písmem "Vnitrostátní jízdenky a místenky." Pokaždé je fronta jak kráva u třech pokladen s velkým nápisem "Vnitrostátní jízdenky" a zbývající tři pokladny jsou volné. I potom, co patnáctimetrovou frontu obejdu a během dvaceti sekund si koupím svou jízdenku, při čemž minimálně přední část fronty musí slyšet, že do Žiliny fakt nejedu, na mě obyčejní lidé ošklivě zahlížejí, ale i nadále jsou líní věnovat tři sekundy přečtení informací psaných o něco menším písmem, a radši budou čekat ve frontě o deset minut dýl, než by museli.

Tímhle to začíná. Pokračuje to přes "Ať si to teda vezme, když to chce. Ale musí to nechat k užívání lidem, jak jsou zvyklí. A také to musí opravit, zámek chátrá," řekla jedna z místních obyvatelek a končí to u toho, že si někdo týden po vyhlášení prohibice přelije stáčenej tuzemák do originální lahve a otráví se methanolem.
Ach jo.

Dostáváme se k problému číslo dvě. Stejnou měrou, jakou mě sere představa, že budu v každodenním styku s obyčejným člověkem, mě poslední dobou sere i univerzitní akademický snobismus. Na co si to tam jako hrajeme? Shrnula bych tento problém do výblitku docenta Recorrense "realita je ontologická." Lezou mi na nervy tyhle přeintelektuálštělé, až z paty vytažené fráze, ze kterých po dešifrování nezbyde prakticky žádný obsah, ale samozřejmě kdo jich použije víc, vyhrává. K tomu neopomeneme zmínit, že tento předmět je součástí grantu, díky kterému prošel inovací, která se pozná akorát podle toho, že na stole je vlaječka Evropské unie a posílá se speciální prezenčka. Jinak se samozřejmě nezměnilo nic, neb předmět přednáší stále ta samá fosilie, při čemž fosilii v tomto případě může být klidně i pětatřicet. Unavuje mě už, jak jdu na předmět, o kterém podle sylabu vím, jak strašně by mě bavil - kdyby ho učil někdo jiný. V úterý jsem se před poslední přednáškou přiopila, protože jsem věděla, že jinak se to přežít nedá. Ne proto, že bych se na hodinu a půl nedokázala zabavit něčím jiným, ale proto, aby mi bylo jedno, že něco tak zajímavého se dá takhle zkurvit.
Proč profesor, kapacita ve svém oboru a jinak vážený i mimo akademickou obec, umí udělat zajímavou přednášku - na téma, které by mě jinak ani nezajímalo! - bez pseudointelektuálského balastu okolo, zatímco jeho kolega, co mu právě zaschnul inkoust na doktorátu, o katedru vedle, uspí tímhle balastem posluchače během pěti minut a ještě asi chodí spát s pocitem dobře odvedené práce, že použil co nejvíc cizích výrazů a odkazů na sociálně-politickou situaci, o které v místnosti nemá nikdo ani páru. A proč mám na jedné katedře pocit, že se tam něco děje, že to má tendenci směřovat jinam než do hajzlu, zatímco druhá katedra je každým semestrem větší freakshow?
Mě už to prostě nebaví.

Takže závěr je takový, že mi v současné době připadá, že vylezu-li mimo univerzitu, jsou kolem mě samí blbci, ovšem nacházím-li se uvnitř univerzity, jsou kolem mě taky samí blbci, co předstírají, že jsou akademici.

Včera jsem seděla v hospodě, kam by mě jinak nenapadlo jít (ne jako do hospody jako takové, ale do téhle hospody), po dlouhé době s lidmi napříč obory a dokonce i napříč fakultami. A připadala jsem si přesně vyváženě - na půli cesty mezi obyčejným člověkem a akademikem. Řešili jsme témata jako sémantický přesah slov "public, audience, veřejnost a publikum," to, že gender studies jsou pro naši skupinu bez ohledu na pohlaví přežitá věda, nebo androgynní Japonce. A měla jsem co říct i k androgynním Japoncům, i když mě to jinak vůbec nezajímá. Protože jsme se nevyjadřovali jako akademici a nepředstírali u toho, že tomu všichni rozumíme, protože přiznat, že ne, by znamenalo pasovat se na debila, a přitom si nemyslím, že by někdo z nich stál deset minut ve frontě u pokladny s nápisem "Vnitrostátní jízdenky," když si tu jízdenku může koupit vedle.
Baliččina nová spolužačka mě ale upozornila, že můj současný problém má pouze jedno řešení. Musím se jednomu z těch světů víc přiblížit. Takže si buď mám udělat dítě nebo doktorát. Já ale pořád věřím ve třetí cestu.












sobota 15. září 2012

Does your father know...?

Myslím, že teď je ta správná chvíle. S Hostujícím profesorem se právě nacházíme v neutrálním pásmu - to znamená po hádce, při které jsem mu málem řekla, ať si odnese tu pilku, kterou mi spravoval postel, a před dalším setkáním, které vzhledem k našim nekompatibilním rozvrhům nevím kdy proběhne.

Včera jsem dokonce měla takovou náladu, že jsem asi tak na půl hodiny necítila žádnou křivdu (o půl druhé ráno jsem se od Hostujícho profesora dokonce dočkala "tak promiň," ačkoliv předtím jsem se dozvěděla, že jsem protivná a jedovatá a neví, co se se mnou děje, což bylo přesně to, na co jsem se ho zeptala i já), kterou na mě spáchali všichni mí bývalí partneři, takže jsem skoro napsala post o tom, kterak mě při nejmenším každý z nich něco naučil, jenže pak přišla prohibice, takže jsem měla moc práce se čtením statusů na facebooku (jakožto sociologická sonda by se statuty z následujících dnů měly archivovat) a posmíváním se sestře, která deset minut před jejím vyhlášením odešla do nového baru specializovaného na koktejly.

Ještě že tak. Protože jsem dnes narazila na bloggerku (nechápu, jak mi mohla unikat tak dlouho, obzvlášť proto, že jsme jeden čas sdílely stejnou přezdívku, ač já si tedy nárokuju prvenství;)), která vám na otázky, jestli mi vztah s Hostujícím profesorem stojí za to, co na něm mám, jestli mi to přijde normální, zdravé a nedestruktivní, jestli to není nebezpečné, jestli si nemyslím, že zneužívá svého postavení, jestli to pro mě není ponižující nebo proč to dělám, když to pravděpodobně nemá perspektivu, odpoví jedním článkem a komentáři pod ním líp než já. Přece jenom je na každém typu vztahu asi něco univerzálního.

Musím k tomu ještě něco dodávat?

Co mám na chlapovi, co je o dvacet let starší a přednáší zřejmě hlavně proto, že rád poslouchá zvuk svého hlasu? A neměla by ta otázka znít jinak? Třeba, co bych měla mít na svých vrstevnících?
Kopřiva to vystihla přesně: "Jako mladší jsem poznávala různější lidi, chtěla jsem dávat šance všem, ale věkem jsem se smířila se svými preferencemi. Na druhou stranu to ale neznamená, že bych se úplně uzavřela jen pro "své skupiny". Jen těm vně by to asi dalo větší práci. Například mladší muž. Nebránila bych se poznat jej. Spíše mě už nenapadá se na takového cíleně zaměřit a uvažovat o něm. Musel by dát první impulz."
A priori nezatracuju potenciální vztah s někým v mém věku. Jenom si to nedokážu představit stejně jako si většina holek mého věku nedokáže představit mít něco s někým ve věku svého otce. Když nebudu počítat spolužáka někdy v páté třídě ZŠ, nikdy mě žádný můj vrstevník příliš nezaujal. S jednou výjimkou, jejíž životní styl a názory ovšem neodpovídají datu narození. Takže ano, je o dva měsíce starší než já, ale před stejně starými kluky má tak deset let náskok.
Věkově nejblíž mi byl Restaurátor. Jsme pořád v kontaktu a podle toho, co o něm teď vím, tak myslím, že kdybych ho potkala v jeho pětatřiceti, možná by všechno dopadlo jinak. Prostě byl na mě ještě moc mladej. 
Dřív jsem tvrdila, že jsem špatně biologicky nastavená. Kopřiva tomu říká "preference." Možná není pravda, že prostě normální chlapy nepotkávám. Třeba je jenom nevidím, protože když vám od přírody nechutná exotické ovoce, těžko asi strávíte půl hodiny přehrabováním se v bedně v supermarketu a hledáním toho správně uzrálého avokáda, protože jste se rozhodli, že zrovna guacamole vám bude strašně chutnat.
Ne že by to teda něco řešilo.

A není to nebezpečné? A nebojím se?
Stejně jako Kopřiva se v podstatě bojím každého muže, protože v každém vztahu spatřuju velký potenciál k průseru. A stejně to furt dělám. Co už.

A nezneužívá mě Hostující profesor? 
A nezneužívám já jeho? A co je to vlastně zneužívání? Je "společenská povinnost, degradace druhého na spolubydlícího, spermobanku, plátce hypotéky" (tady) nebo "strach o sebe, že nic lepšího nakonec nenaleznu" (tamtéž) taky zneužívání? Anebo je to v pořádku, protože to tak dělá hodně lidí, takže v podstatě je to normální, zdravé a nesebedestruktivní?


A proč to dělám, když to nemá perspektivu?
A co je to vlastně ta perspektiva? Je perspektiva například více než 50% pravděpodobnost, že s člověkem, do kterého investuju čas a energii (a city?), strávím důchod? (Což je naprosto zcestná otázka, když je jasné, že mě žádný důchod nečeká, ale tak pro ilustraci.) Anebo je perspektiva třeba více než 50% pravděpodobnost, že v následujícíh několika měsících budu více než 50% času spokojená? Podle internetového slovníku cizích slov je perspektiva "zobrazení pohledu do vzdáleného prostoru do roviny, kdy se zobrazované předměty zdánlivě zmenšují a sbíhají.“ A jak vzdálený je ten vzdálený prostor? A je perspektivní třeba pořídit si psa? Proč?

Ještě mi bude chvíli trvat, než se naučím nemít výčitky svědomí z toho, že na některé otázky nemám odpověď. A že když tu odpověď nepotřebuju já, už vůbec nemusím mít výčitky z toho, že ji nemůžu poskytnout ostatním. Hostující profesor je jedna z kapitol, které si nemusím před nikým obhajovat, ani je nikomu vysvětlovat.
Samozřejmě se nabízí, k čemu tedy tenhle spot. To si ale taky nemusím obhajovat:) Třeba už jenom proto, abych odkázala na Kopřivu. Nick Kopřiva je zárukou kvality;)

Každopádně toto není filipika proti standardním většinovým vztahům, glorifikace těch nestandardních ani apologie "toho života, kterej vedu." Někdy se ptám, proč nemůžu být normální a chodit se spolužákem, sestěhovat se s ním do jednoho pokoje ve studentském bytě, představit ho doma a řešit s ním ty stejné problémy jako je spolubydlící, co myje nádobí jenom z jedný strany, nebo nedostatek kreditů na příští semestr. A pak si uvědomím, jak vlastně můžu vědět, že by to fakt bylo jednodušší?
Taky mám někdy pochybnosti, jestli tohle opravdu chci. Jedno ráno po návštěvě Hostujícího profesora mě z venku probudily děti. Myslím, že byla zrovna neděle nebo nějaké volno, takže asi odjížděly od prarodičů a loučily se. Nevím co, ale najednou mi něco bylo hrozně líto. A měla jsem pocit, že něco dělám hrozně špatně. Asi takový ten záblesk touhy po spolužákovi a plánování hypotéky, retrívra a dvojčat. Pak jsem ale vstala, dopila jsem ze skleničky zbytek nočního vína a šla do školy.
Minulý rok, přesně 19. září, jsme s Baličkou cigaret a Rebekou napsaly vzkaz v láhvi. Prostě jsme se opily, na papírek napsaly, jak si představujeme, že náš život bude vypadat přesně za rok, papírek hodily do láhve od vína, tu zavřely a vystavily na poličku mezi ostátní láhve od vína. Mobil s upomínkou mi zazvoní ve středu v 18:00. Nepamatuju si, co jsem tam napsala. Ale pochybuju, že bych před rokem měla nějakou jasnou představu o tom, jak můj život bude vypadat teď. A moc nevím, co tam napíšu tenhle rok.
Třeba vím, že nechci, aby můj život za tři, čtyři, pět let vypadal jako teď. (Progres, že jo.) Ale nevím, jak chci, aby vypadal.