sobota 1. prosince 2012

1. bloggerské přikázání




Jedno z bloggerských desater určitě říká „Aspoň jednou za půl roku postneš na blogu nějakou řetězovku.“ Dodržuju to asi jako přikázání „Nesesmilníš,“ ale tentokrát jsem Dewberry slíbila, že by to mohlo vyjít, protože jsem si dala závazek, že do konce listopadu dopíšu esej, to znamená, že budu radši dělat cokoliv jiného. Ale… Ráda bych tu teď uvedla nějaký časový údaj, kdy naposledy jsem měla práci do školy hotovou dva týdny před jejím deadlinem, ale zjistila jsem, že nikdy, takže radši přejděme k těm otázkám z řetězovky od Dewberry

1.      Máš nějakou (a pokud ano, tak jakou) slabůstku, kterou bys raději neměl/a? Jídlo, které ti chutná, ač bys ho neměl/a jíst, hudba, která se ti líbí, ale stydíš se za to, film, herec apod.?
Z vyjmenovaných typů slabůstek nevím, jestli je nějaká natolik vážná, abych o ní prohlásila, že bych ji raději neměla. Nicméně co se týče jídla, mám jednu úchylku – oschlou šunku. Lidem se z toho dělá špatně, ale nechte někde přes noc šunkové chlebíčky, a pokud se k nim ráno dostanu jako první, všechny budou oholeny. Někdy naschvál nechávám v lednici balení se šunkou otevřené, aby okorala rychleji.
Co se týče těch jídelních prohřešků, tak nejsem moc na sladké. Asi by mi nedělalo problém žít bez čokolády. Kdybych na jeden zátah snědla tabulku čokolády, tak se asi spíš pobliju, než že by to ve mně uvolnilo nějaké endorfiny nebo mě to vytáhlo z depky. Spíš, než že bych doma musela mít zásobu sušenek, tak si občas koupím třeba kvalitní pralinky nebo se stavím na dort do kavárny u fakulty. Ale zkuste přede mě položit chipsy… Nebo pizzu. Pizzu. Pizzu. Nevím, jestli se pizza stala mým nejoblíbenějším jídlem (hned po bramborové kaši samozřejmě) na základě vztahu s italským Restaurátorem anebo už předtím. Každopádně se musím velmi držet – hlavně proto, že nejlepší pizzerii ve městě mám pět minut od bytu. Mimochodem, už dvakrát jsme se spolubydlícími byly na pokraji toho, že si tu pizzu z ulice vedle necháme dovézt. Zatím tam jedna z nás vždycky došla. Včera jsem se k tomu ještě o krok blíž přiblížila s Hostujícím profesorem (který má stejně jako já rád pizzu se salámem a taky má problém sehnat někoho, kdo ji bude jíst s ním – proč všichni chtějí pizzu se šunkou?). Přemýšlela jsem, že bych si půjčila Rebečiny berle, aby pak nebylo tak trapné, až mi tu pizzu budou předávat. Nakonec jsem ale zase vyměkkla a objednali jsme pizzu jinde.  

2.      Kdy jsi naposledy udělal/a dobrý skutek, a jaký? Mirkové Dušínové sem. 
Držela jsem hubu. Ne že by to byl dobrý skutek, který by pomohl někomu jinému než mé karmě. Ale vřelo to ve mně strašně a měla jsem příležitost si pěkně postěžovat, svěřit se, jak se ke mně lidé chovají nespravedlivě, a nechat se s větší či menší upřímností poplácat po zádech, jak statečně to snáším. Až by mě to přešlo, pravděpodobně bych cítila výčitky svědomí, že jsem ventilovala něco, co mělo zůstat mezi dvěma lidmi. Možná tohle povznášení se budu praktikovat častěji.

3.      Co děláš, když nemůžeš usnout?
Obvykle propadám řešení existenciálních otázek a následně depresi. V bytě ve studijním městě nemám problémy s usínáním. V rodném městě jsem insomnii částečně vyřešila přestěhováním postele a tím, že tam jezdím málo. Ale bylo období, hlavně, když jsem tam trávila víc času, kdy jsem se ze sedmi nocí vyspala až tu sedmou, protože tělo už nemohlo. Popřípadě jsem nespala v noci, ale chodila jsem si lehnout odpoledne. Obvykle to probíhá tak, že si jdu unavená lehnout. Zaberu a následně se vzbudím a zjistím, že jsem spala asi dvacet minut. Potom hodinu nemůžu usnout, zabírat začnu kolem druhé a tak do čtyř do rána se budím co dvacet minut. Mezitím se mi zdají depresivní sny.
Poslední dobou se mi to stává méně často, ale naposledy ze čtvrtka na pátek, kdy ale z rodiny nespal nikdo. Pořádně jsem usnula o půl šesté poté, co se mi ve snu zjevila herečka, která hrála jednu z hlavních rolí na představení, na kterém jsem byla ve středu. Místo nohou i rukou měla protézy a na hlavě helmu, stála u mojí postele a koukala na mě.

4.      Kdy jsi byl/a naposledy na řetízkáči?
Když jsem byla malá, nechodili jsme na poutě a do cirkusu, protože táta obojí nesnášel a atrakce na pouti se mu zdály nebezpečné. Obojí jsem si samozřejmě jednou vydupala. Na pouti jsem šla na autíčko, které jsem neuměla řídit, takže celou dobu jsem s ním stála uprostřed dráhy a ostatní děcka do mě narážela. Už jsem pak na pouť nikdy nechtěla. V cirkusu jsem se dvě hodiny pronudila. Navíc tam smrděla sloní hovna. Tatínek měl pravdu.
Ale když mi bylo asi dvanáct nebo třináct, babička mě vzala na dovolenou do Itálie a šly jsme do zábavního parku. Asi jsem si nějak potřebovala kompenzovat dětství – nezajímala mě horská dráha ani centrifuga, ale strávila jsem asi dvě hodiny vozením se na řetízkáči. Během většiny jízd jsem tam byla jediná. (Jinak z návštěvy zábavního parku si ještě vybavuju, jak moje jazykově vybavená babička sháněla potravu – přistoupila k okénku s rychlým občerstevním a se dvěma prsty zvednutými do véčka zřetelně pravila: „Pizza Margherita – dvakrát.“)

5. Jaké místo, které jsi navštívil/a, ti vyrazilo dech (v dobrém slova smyslu)?

Tak v Mexiku nejsou jenom špinavé záchody a otravní chlapi:)


6. Kolik znáš osobně lidí, kteří mají narozeniny ve stejný den jako ty? Mají s tebou něco společného?
Nikoho. Zato jsem zjistila, že skoro všichni muži mého života, včetně otce, jsou narození v říjnu. Takže Váhy. Můžu o astrologii pochybovat, jak chci, ale tohle prostě nemůže být náhoda. Mají spoustu úžasných vlastností, ale zkuste z nich dostat nějaké vyjádření. Třeba jestli si objednáme pizzu a odkud. Nebo jestli si mám koupit letenku a těch několik tisíc kilometrů přiletět. Ale tak u třetího už se s tím naučíte docela pracovat.
 
7. Přineslo ti blogování nové přátele?
Jo. I když jsem opatrná s použitím slovo „přítel.“ Minimálně jsem ale díky blogování osobně potkala spoustu zajímavých lidí. S některými jsem se viděla jenom jednou, s jinými se scházím pravidelně doteď a jiné bych ráda někdy poznala.
Minulý týden mi poslala sms ex-bloggerka guano z bloguje.cz. Naposledy jsme se s ní viděla myslím tak před čtyřmi lety. S jinou ex-bloggerkou, kretkou, jsem s ní tenkrát velmi intenzivně řešila Lektora. Jednou u mě dokonce přespala. Potom jsme obě začaly blogovat míň a nakonec na sebe nějak ztratily kontakt. Ale hodně mě potěšila, že se sama od sebe ozvala. Dala jsem jí adresu nového blogu. Akorát se pak zeptala, jestli stále občasně souložím se Španěly, a když jsem jí osvětlila současnou situaci, už neodepsala, tak sem možná radši nepřijde:D

8. Co jsi dělal/a přesně před rokem (tedy 29. 11. 2011)? 
Na starém blogu mám zápisek z 12. listopadu, kde řeším, že jste mě nikdo neupozornil na to, že píšu „pokudivu,“ a potom až ze Silvestra, kde shrnuju, že mám nový titul, nové běžecké boty a nového milence. A vyrážku.
Nicméně 29. listopadu to bylo něco přes týden, co jsem si vytáhla z bazénu Hostujícího profesora, takže předpokládám, že jsem myslela na naše poslední setkání, představovala jsem si to příští a posílala jsem si s ním třicet smsek denně. 

9. Žiješ takový život, jako sis představoval/a před deseti lety?
Nevím, co jsem si představovala, když mi bylo patnáct. Jestli vůbec něco. Ale jelikož přibližně od páté třídy si svůj život buď veřejně nebo soukromě (a v současné době obojí) zapisuju, tak mám u sebe náhodou deník, který jsem psala před těmi deseti lety. V roce 2002 světem hýbalo především to, že jsem nesnášela svoje spolužáky na základce, hádala jsem se se svojí nejlepší kamarádkou, chodila jsem na x-chat a na srazy x-chatu a ti lidi mi připadali strašně cool, řešila jsem prvního kluka, který ve mně konečně vyvolal nějaké emoce (v mé nejlepší kamarádce taky, i proto jsme se hádaly), dosáhla jsem malého vítězství nad obávanou učitelkou hudební výchovy a přestala jsem dělat karate kvůli něčemu, co pak ovlivnilo můj vztah ke sportu na dalších pět let, a barvila jsem si vlasy na fialovo.
Nemyslím si, že bych v tu dobu uvažovala tak daleko dopředu. Moje představivost se omezovala tak maximálně na týden až rok dopředu – jestli si od Aleše nechat sundat podprsenku a kam na střední. Jestli jsem si ale v tu dobu představovala, že zažiju to, co jsem během těch deseti let zažila? Ne:)

10. Jaká křivda se ti přihodila za poslední měsíc? (jen se hezky politujme)
Mám dojem, že žádná. Protože jsem se povznášela, že jo. Spíš jsem si na nějaké křivdy zavzpomínala. Třeba se spolužačkou, která místo mě odjela na pracovní stáž. Na místo, které jsem jako první z katedry zařídila já a pravděpodobně tam pojede úplně každý kromě mě. Pracovní stáž mi v podstatě nevyšla třikrát. Z toho naposledy už jsem měla i schválené stipendium, jenže se změnil studijní řád, jehož podmínky jsem nesplňovala. Jak jsem později zjistila, splňovat jsem je mohla, kdyby jistá vedoucí katedry nebyla líná poslat jeden e-mail. Když mi stáž nevyšla potřetí, v podstatě jsem se už ani tolik ukřivděná necítila – zaprvé proto, že jsem už jsem byla otupělá, a zadruhé proto, že to bylo v době, kdy jsem zjistila, že ten kurz s Hostujícím profesorem nebude jen semestrální, takže svým způsobem to trochu byla kompenzace. Obrečela jsem to ale napoprvé, kdy jsem hrozně potřebovala vypadnout z Čech, protože mě tady všechno dusilo, a stáž mi nevyšla kvůli vyhlášce, která ani nikdy nevstoupila v platnost. Jenže naše koordinátorka byla natolik akční, že mě na ni upozornila s předstihem, takže jsem stáž odvolala, abych tam následně za měsíc zase psala, že teda vlastně přijet můžu. Akorát že mezitím už si sehnali někoho z univerzity, kde nemají tak akční koordinátory, co se neřídí budoucími vyhláškami.

11. Existuje písnička, která tě dokáže rozplakat? Jaká?
Při správné konstelaci se umím dojmout i u písničky v reklamě na Merci. Naštěstí teď nemám televizi.

pondělí 5. listopadu 2012

Just kidding

Kopřiva přišla s tématem, o kterém jsem dlouho neměla potřebu psát. Tedy bývalo to moje velmi oblíbené téma především v období puberty, kdy jsem měla pocit, že zaprvé všechny zajímají moje názory a musím je přesvědčit o své pravdě, a zadruhé, že mé názory jsou jistě zcela zformované a nikdy je nezměním. Dneska nemám potřebu tohle téma řešit zaprvé proto, že mi je stále více jedno, co si ostatní myslí o tom, co já si myslím, a zadruhé proto, že už se cítím příliš stará na silná a definitivní prohlášení a především na jejich následnou korekci.

Každopádně téma to nepřestalo být zajímavé a navíc mě konečně nakoplo k sepsání alespoň části toho, k čemuž mě zhruba před měsícem inspiroval můj sociologický fetiš, totiž OnaDnes.

Kopřiva otevřela téma žen, co nechtějí děti. Kterým chybí mateřský pud.
Panejo.

Abych předešla psychologickým rozborům, předesílám, že dětství jsem měla normální. Jako malá jsem si dokonce hrála s panenkami a představovala jsem si, že mám dvě děti, kluka a holku, někdy dvojčata (manža tam nehrál). To asi tak do pěti let, kdy mi domů přinesli sestru, a když jsem se po měsíci zeptala, kdy už ji půjdou vrátit, sdělili mi tu smutnou pravdu, že už tu s námi bude napořád. Vztah však máme standardní a odpovídající věkovému rozdílu (vynechám tedy historky o tom, kterak mi bodla kružítko do zad, nebo jak jsem se jí pokusila otrávit, když jsem jí namluvila, že to zelené, co roste na tůji, je hrášek. To se děje v každé rodině. Určitě.) 
Pak jsem si to představovat přestala. Co jsem dělala od té doby asi do dvanácti, kdy jsem se rozhodla, že děti rozhodně nechci, si nevzpomínám. Nicméně tento názor mě držel do nějakách osmnácti nebo devatenácti, což bylo to zmíněné období, kdy jsem měla ono nutkání o tom každého přesvědčovat, i když mi to zrovna nikdo nevymlouval.
Jak to mám s mateřským pudem dneska? Já ho mám. Ale oproti „normálním“ ženám oslabený. (Čímž nechci říct, že ve třiceti se třeba neozve. Nicméně si myslím, že v pětadvaceti má tohle prohlášení o něco větší hodnotu, než mělo to o dětech z doby, kdy mi bylo třináct.)

Co se týče mého vztahu k dětem obecně, tak někdo tvrdí, že je nemám ráda. Což není pravda. Naopak si myslím, že jsem k nim v porovnání s jinými lidmi celkem tolerantní. Někdy mě dokonce i potěší. Třeba, když chlapeček v tramvaji pustil sednout svoji kamarádku bez toho, aby jeho matka řekla jediné slovo, „plotože ty seš holka.“ Ale v zásadě jsou mi prostě jedno. Nemám potřebu koukat do kočárků, chovat si děti známých, šišlat na ně, taky nechápu takové ty akce typu „jé, jedeme se k X. podívat na miminko“ a taky jsem neměla potřebu trávit odpoledne hlídáním cizích dětí (jakože zadarmo, prostě pro tu radost z miminka asi), zatímco mnoho mých kamarádek to považovalo za produktivně strávený čas. Nesnáším, když mi někdo vrazí na klín dítě se slovy „to máš jako trénink.“ Aha, takže když mi bylo patnáct, měli mi do postele vrazit nějakýho chlapa, abych to měla jako trénink na toho „vlastního?“ Nebo bych třeba s předstihem mohla trénovat ležení v rakvi. Nebo kremaci.
Abych to zkrátila. Nemám nic proti dětem. Jenom mě nezajímají. Miminka mě nerozněžňují (naopak ve mně tohle vyvolávají spíš staří lidé) a se staršími dětmi tak do deseti let si nemám co říct. Nerozumím jim, nevím, jak s nimi komunikovat nebo je zabavit. Kdysi, když jsem měla semestr pauzu ve škole, jsem na chvíli uvažovala, že bych odjela jako au-pair. Od kamarádů i rodiny jsem očekávala výbuch smíchu, ale většina z nich se zatvářila velmi vážně a pravila: „Gréto, já myslím, že to bys neměla dělat.“ A měli pravdu. Nemyslím si, že bych nezvládla praktické aspekty starání se o děti. Ale umřela bych u toho nudou.

(A přečtěte si tu Kopřivu, jo.)

Fakt, že mám dělohu, mi nedává žádný pocit výjimečnosti nebo důležitosti. Cibetka zas sere kafe, že jo. Proto mě míjejí prohlášení, že plození dětí je nějakým posláním ženy. Pokud někdo prohlásí, že je to přímo povinnost, nějakým sádrovým modelem dělohy či vagíny bych ho umlátila.
Dneska už si umím představit mít děti. Spíš jedno. S chlapem, jehož genetickou informaci stojí za to smíchat s tou mojí a který mě přesvědčí, že produkt tohoto mixu bude postaráno. Nejenom po stránce finanční, ale sakra, když jsi mi to dítě udělal, tak se o něj budeš starat úplně stejně jako já! Představa svobodné matky je pro mě noční můrou. Ne kvůli ekonomické situaci, ale proto, že starání se (nikoliv výchova) o dítě na plný úvazek je pro mě představa lákavá asi stejně jako představa studia na matfyzu. (Proto taky nerozumím kamarádkách, co už teď vědí, že kdyby nesehnaly partnera, prostě se nechají někým zbouchnout a dítě budou vychovávat samy. Což je pro mě nepředstavitelné i proto, že bych přece vědomě nepřipravila díte o otce.) Jestli si pořídím dítě, bude to proto, že chci, aby mělo něco ze mě, abych mu předala nějaké svoje hodnoty a svoje názory. Ano, přesně z těchto sobeckých důvodů bych chtěla dítě, protože jsem sebevědomě přesvědčena o skvělosti některých svých vlastností, hodnot a názorů:)Ha. Ne proto, že by mě bavilo učit dítě chodit, zavazovat si tkaničky, vyrábět zvířátka z kaštanů, číst pohádky nebo předstírat, že na té mazanici opravdu vidím maminku, tatínka a sluníčko a ještě ji pověsím na lednici. Určitě mi někdo řekne, že u vlastního dítěte se z podobných banalit stane něco výjimečného, ale abych řekla pravdu – když vídám ty matky, co jdou z parku, v jedné ruce drží odloženou dětskou motorku, druhou tlačí kočár s dítětem, co z něj vyhazuje věci, a přitom řvou na dítě starší, co se zastavuje na každém rohu, opravdu nemají ve tváří výraz extatického nadšení z těchto detailů výchovy potomka. Všechny tyhle věci vnínám jako něco, co se musí přetrpět, abych dosáhla výše zmíněného cíle. Navíc i tak je to dost nejistý, že jo.

Víte, já si myslím, že bych byla skvělý otec. Podle toho patriarchálního vzoru. Být chlap, pořídím si děti třeba tři. Budu je hezky živit, uvidím je večer před spaním, když přijdu z práce, někdy, když nebudu moc unavený, přečtu jim pohádku, a každý druhý víkend budu věnovat jenom jim (protože si přece musím nechat nějaké koníčky, abych nezblbnul) a nikdo mi nebude otloukat o hlavu, že je zanedbávám a že jsem kariérista. Že?
Čímžto jsem, doufám, poměrně jasně načtrtla, co očekávám od potenciálního otce svého dítěte. Od těch rýpalů hřímajících o nebezpečí klesající porodnosti očekávám, že mi zajistí dostatečnou kapacitu školek, možnost práce na částečný úvazek, možnost práce z domova a volnou pracovní dobu a personalisty, jejichž poslední otázka při pohovoru nebude „A máte děti?“ Pak melte.

Taky si myslím, že bych byla výborná teta. Jako ta moje. Po několika zánětech vaječníků v pubertě nemohla mít děti. Zřejmě to byl taky jeden z důvodů rozvodu jejího prvního manželství. Možná si taky něco kompenzovala prací, protože je dětská psycholožka. A taky se asi realizovala na nás. Byly doby, kdy jsem ji měla radši než vlastní matku. Každopádně jsem ji nikdy neviděla slintat nad cizími dětmi, prohlašovat, jak jsou ti její dementíci v ústavu úžasní a hlavně jestli dnes něco není, tak to není zapšklá bába v důchodu. Což by přesně být měla, jak vás pohotově ujistí mnoho lidí, zasloužilých matek především.

Čímž se dostáváme k tomu, kde se v lidech bere ta neskutečná oprsklost komentovat něčí rozhodnutí mít nebo nemít děti?
Samozřejmě je k tomu v první řadě vede starost o blaho ostatních. V noci se budí hrůzou, že na světě existuje tolik lidí, jejichž život nebude naplněn stejným způsobem jako ten jejich.
Před měsícem vyšel ve zmiňovaném sociofetiši článek o fotografce Líbě Taylor. Nebudu tvrdit, že bych ji předtím znala nebo že by mě nějak zvlášť zajímala. Kouzelné ale je, jak se článek soustředí na fakt, že se rozhodla nemít děti. Řešili by to i u muže? Ještě kouzelnější jsou ovšem diskutující, které z jejího prohlášení „Po dětech jsem nikdy netoužila“ a z faktu, že má psa, dospěli k jednoznačnému závěru, že vnitřně je vlastně velmi nešťastná a svého rozhodnutí lituje. Nemůžu se zbavit dojmu, že – jak poznamenal jeden z diskutujících – nejvíce přesvědčené a hlavě nejhlasitější byly zřejmě frustrované matky, co by samy mateřství třeba odložily nebo dělaly věci jinak, ale ono to holt dá trochu práce, tak radši řeknu, že to, co dělá ten druhý, vůbec nemá smysl.
Diskuze pod článkem v podstatě disponuje všemi argumenty, které mě tak nadzvedávaly ze židle v pubertě. Za všechny bych vypíchla jen své dva oblíbené: „Až budou staří, nebude se o ně mít kdo starat.“ Aha, ty eldéenky jsou dnes plné bezdětných lidí, že? A vy jste si pořídili dítě s myšlenkou „tak a až budu stará/ý, postaráš se o mě, protože já jsem ti taky utíral/a zadek?“ Aha a bezdětným lidem pak říkáte sobci?
Druhým je už zmíněná hrozba vymírání společnosti. Respektive té evropské. Naší přece. A víte co? Dinousauři taky vyhynuli. Každá společnost, která kdysi byla na vrcholu, zažila sestup a zánik. Nemysleli jste si, že tady budem na pořád, že ne?

A na závěr – jasně, že není přirozené nemít mateřský pud. Stejně jako v podstatě není přirozená homosexuální orientace. A taky už v civilizovaných zemích nepřesvědčujeme homosexuály, ať orientaci změní, protože až budou staří, budou litovat, že nebyli heteráci. No fakt. Budou.

středa 31. října 2012

Mluv s ní

Vím, že bych o tom neměla psát, protože si koleduju o průser (a to, že jsem paranoidní, neznamená, že mě nečtou), ale je toho na jeden mozek už nějak moc. Po deseti letech se sporadicky vracím k papírovému deníku, protože na tom papíře aspoň na chvíli ty myšlenky vypadají jako něco, co nevyšlo z psychicky narušeného jedince (na chvíli, protože s odstupem tak půl roku to po sobě nepřečtu ani já), ale asi bych potřebovala nějakou interakci se světem tam venku. 

Cesta hovna k větráku je často dlážděna dobrými úmysly. Netvrdím, že jsem to nezkazila. A pak jsem se omluvila. A omluva asi byla přijata jenom napůl a já jsem si toho nevšimla. A pak jsem to zkazila znova. A pak jsme to zkazili oba. A pak už nebylo cesty zpátky a s Hostujícím profesorem jsme předvedli ukázkový efekt hovna ve větráku.

A teď se trochu bojím vlastních reakcí. Skoro fyzicky cítím, jak kolem mě blikají červené kontrolky a sirény řvou jak před výbuchem Černobylu, ale zároveň mi je jasný, že Hostující profesor tohle nevidí. A hrozně ráda bych ho nějak varovala. Protože tohle asi bude škoda.
Myslím, že lidi se dělí na dva typy - na hníjící a na kvasící. Většina lidí je ten první typ - když se stane nějaký průser, nějaká křivda, hádka, tak když to nechají být, postupem času vychladnou. Prostě to nechají vyhnít a po čase můžou pokračovat dál. No a já jsem ten druhý typ. Já kvasím. Když se něco nechá "odležet", tak místo toho, abych se na to začala dívat s nadhledem, začnu si v sobě všechny ty opravdové i domnělé křivdy hromadit, hezky se v tom nimrám, až nakonec bouchnu. Zatímco u většiny lidí je prvotní reakce při hádce obvykle vztek a samozřejmě si myslí, že v právu jsou oni, dokonce třeba i řeknou něco, co ani nechtěli, tak já to mám naopak. Obvykle se pokusím dívat se na to z perspektivy druhé strany, připustím svoji chybu a někdy ustoupím. A pak... pak to přijde. Jsem samonasírací. V závěru pak často ani není možné vypátrat, kdo to vlastně začal, na čí straně byla chyba, vlastně někdy už ani není možné zjistit, proč to vlastně celé vzniklo, každopádně mě, totálně nakváslou, už nikdo nepřesvědčí o tom, že jsem nebyla v právu. Myslím, že ta nejhorší slova, která jsem kdy někomu řekla, nikdy nebyla vyslovena v afektu. Naopak byla pečlivě vybrána v domnění, že naprosto přesně vystihují to, co chci říct. Bohužel to bylo většinou už v takové fázi retrospektivního vykvašení, že taky byla úplně mimo a nikdo v podstatě nechápal, na co to je reakce.
Je to poměrně fatální vlastnost. A nenávidím ji. Ale aspoň připouštím, že ji mám. A myslím si (pokud sem přijde Balička cigaret, tak ať to případně vyvrátí), že se snažím s tím něco dělat. Respektive minimálně vím, co s tím dělat. Jenže je k tomu nutná i kolaborace druhé strany.  

Já o tom potřebuju mluvit. Řešit to. Hned. Teď. Nenechávat nezodpovězené otázky. Nesnáším "uvidíme." Protože to je jako co za časový rámec?
Je to jedna z věcí, které například za dvacet pět let nepochopila moje matka. Se kterou jsem se měsíc a půl neviděla a měsíc nemluvila. Přitom po jejím posledním kousku, kdy ségře řekla, že pokud od ní chce peníze, má si o ně zažádat oficiální cestou, bych jí ten telefon už i zvedla bez toho, že bych jí poslala smsku, že si o styk s dítětem má zažádat oficiální cestou. Ale ne, ona se místo toho radši bude ségry ptát, co mi zase udělala, a posílat mi řetězovky. (Nabízí se tu otázka, že když tohle neví moje matka, tak jak to má vědět Hostující profesor - jenže moje matka žije v paralelním vesmíru, jehož je středem, a ostatní se kolem ní otáčejí, zatímco Hostující profesor je poměrně přemýšlivý a empatický člověk.)

Strašně bych teď potřebovala, abychom měli s Hostujícím profesorem nějakého společného kamaráda, který mu řekne: "Hele, není to švestka, nic dobrýho z ní nevykvasí."
Já to říct nemůžu, protože by to vypadalo jako vydírání. Jako nátlak.
Přitom se snažím chápat, že jestliže chci, aby někdo akceptoval, že já jsem kvasící typ, musím se i já přizpůsobit tomu, že ten druhý je hnijící typ. A já nevím, co se stane s hnijícím typem, když se nenechá vyhnít, ale vím, co se tak může stát se mnou.
Rozumím tomu, že potřebuje čas. A že bych mu ho teď jako ta, co to v podstatě začala, měla dát. Jenže během házení hovna do větráku vyplynuly na povrch věci, které mi teď to čekání na "vyhnití" jaksi komplikují. Zaprvé celá tahle hádka proběhla přes smsky. Třikrát jsem navrhla osobní setkání, dvakát byla moje nabídka ignorována, potřetí byla aspoň odmítnuta (protože jsem do té zprávy nic jiného kromě otázky, jestli spolu můžeme mluvit osobně, nenapsala). V podstatě žádné velké výhrady vůči písemné komunikaci nemám, pokud se oba dva dokážou na úrovni písemně vyjádřit. Ale když v něčem hrají roli emoce, je tenhle způsob komunikace naprosto debilní, což jsme jasně prokázali. Jsem smutná a on si to interpretuje, že jsem naštvaná. Napíšu slovo, které podle mě metaforicky vysvětluje, jak se cítím, a on to bere jako obvinění z vlastní ubohosti. Neviděl, jak jsem se v neděli odpoledne rozbrečela, a neslyšel, jak se mi třásl hlas, když jsem Baličce cigaret říkala, že už nevím, jak mu to mám vysvětlit. A já jsem neviděla, jestli se k němu skutečně dostalo (ve smyslu "get the message through") to, co jsem mu napsala. Protože jsem vždycky měla pocit, že si radši ukousnu jazyk, než abych mu přiznala, jak jsem někdy smutná, když ve čtyři ráno uklízím skleničky od vína a lehám si sama zpátky do ještě teplý postele. No, prsty jsem si neukousla. Ale měla jsem pocit, jako kdyby si to vůbec nepřečetl.
A hlavně, hlavně bych ho donutila - i za cenu, že bych mu měla dát pár facek (a že tohle se nám líbí) - aby mi odpověděl na moje otázky.
Protože ano, chtěla bych se snažit čekat, až ho to přejde, až to nechá vyhnít, jenže já nevím, jestli dokážu bez vykvašení čekat, až navážeme na "já ale přece nevím, co spolu máme." Připadám si, jako kdybych hrála nějakou hru, jejíž pravidla neznám, ale pokaždé, když je poruším, tak dostanu vynadáno.

Mluv se mnou a nedávej mi tolik času a prostoru pro (špatné) interpretace.

čtvrtek 27. září 2012

Dítě nebo doktorát?

Předem varuji, že toto nebude korektní příspěvek. Kdyby mi snad někdo chtěl v komentářích vytknout intelektuální snobismus, neoprávněný pocit nadřazenosti a donebevolající aroganci.
Nepopírám, že taková jsem. Aspoň občas a možná bez těch přívlastků. Ale sakra, když se podívám kolem sebe, tak mi v tom zkuste zabránit!

Teoreticky je tohle můj poslední rok na univerzitě. Takže tak poslední dobou přemýšlím, co se mnou bude pak. Teda ne jako třeba, jakou si budu hledat práci a kde, ale... Jak proboha přežiju v tom světě tam venku?! Řekněme, že byť univerzitní prostředí nepovažuju za prostor, kam lidská blbost nikdy nevkročila, přece jenom je to trochu mikrosvět sám pro sebe a lidé v něm jsou nuceni používat mozek aspoň do té míry, aby se nepřišlo na to, že by bylo lepší, kdyby ho nepoužívali vůbec. Takže ano, jsou tam idioti. Ale strašná je ta představa, jak počet idiotů kolem mě enormně vzroste, jakmile opustím bezpečí fakulty (jak jen se dá hovořit o bezpečí v rámci budovy, kterou jsem poprvé viděla opravovat v den svých přijímacích zkoušek, a s opravou stále ještě neskončili, akorát nám omítka padá na hlavu každý semestr z jiné zdi.)


Přiznávám, že jsem na to poslední dobou přecitlivělá. Není fér, abych lidi kolem sebe nazývala blbci a idioty. Možná by se spíš hodilo oblíbené označení sociálnědemokratických politiků - "obyčejný člověk."
Uveďme si teď pár příkladů, na kterých chci ilustrovat, co mě děsí na představě každodenního kontaktu s obyčejným člověkem (protože co si budeme povídat, ve škole se mi následující věcí nedějí, serou mě tam jiné, ty ale nesouvisí s obyčejným člověkem a o tom za chvíli).

1) Obyčejný člověk jede RegioJetem. Myslím, že cestující by měli procházet psychotestem, který vyhodnotí, zda jsou způsobilí používat místenky.
"Dobrý den, prosím vás ta dvacet trojka je moje." Lepší varianta je: "Prosím vás, já jsem tady potkala kamarádku, nevadilo by vám, kdybyste si sedla na třicet dvojku?"
Pak existuje varianta druhá, kdy někdo okupuje vaše místo ne proto, že ve vlaku někoho potkal a chce cestu strávit s ním, ale proto, že se mu vaše místo prostě líbí víc a využije toho, že nastoupí o zastávku dřív. Ti lidi asi jaksi nechápou, že místenku u okna jsem si koupila proto, že chci sedět u okna a ne v kupé uprostřed, kde ani není stoleček, kam si můžu odložit kafe! Další věc, kterou nechápou, je fakt, že já nejedu celou trasu a v případě, že oni ano, je ještě párkrát během cesty někdo přijde vyhodit. A poslední věc - když si sednu jinam, stewardi mi někdy nedonesou vodu!
Přísáhám, že v neděli to bylo naposledy, co jsem něčí prdel nechala sedět na místě, které jsem si koupila já! Klasicky: "Dobrý den, prosím vás ta padesát čtyřka je moje." Ticho. Muž držel na klíně sushi a bohužel nějaký civilizační zlozvyk, kterého mě měli v Mexiku zbavit a který velí, že není slušné někoho rušit u jídla, mi dělal potíže ho kvůli tomu na férovku vyrazit. Zeptala jsem se tedy aspoň, kam jede, abych si pak nemusela přesedat. Ticho. Když jsem se nadechovala, že se zeptám anglicky, slečna - pánova přítelkyně - pípla: "Do Ostravy." AHA. Takže šlo jenom o to, že pánovi se víc líbilo u okýnka, takže vedle svojí přítelkyně nemohl sedět na sedadle u dveří, které si rezervoval. Však že to místo u okýnka je volné ve výchozí stanici, přece znamená, že tam nikdo nebude sedět až do stanice cílové, že jo.
Já vím, že na požádání mě pravděpodobně každý na moje místo pustí. Ale já nechci být ani vystavena situaci, kdy si o to musím říkat. Protože CO je tak těžkého pochopit na tom, že místenku si člověk kupuje na místo, kde chce sedět, ne na místo, kam si koupil místenku někdo jiný?! A není to výjimečná situace. Mně se to stalo už minimálně čtyřikrát a přibližně každou druhou cestu se setkávám s tím, že si někdo kolem mě prohazuje místa.

2) Obyčejný člověk si kupuje jízdenku u Českých drah. Jezdím sice RegioJetem, ale část trasy musím dojíždět s Čekej Debile. Minulý rok prošlo nádraží rekonstrukcí a udělali nové pokladny s elektronickými tabulemi. Je jich tam cca šest. Na třech z nich velkým písmem stojí "Vnitrostátní jízdenky." Na dalších třech velkým písmem stojí "Mezinárodní jízdenky" a pod tím menším písmem "Vnitrostátní jízdenky a místenky." Pokaždé je fronta jak kráva u třech pokladen s velkým nápisem "Vnitrostátní jízdenky" a zbývající tři pokladny jsou volné. I potom, co patnáctimetrovou frontu obejdu a během dvaceti sekund si koupím svou jízdenku, při čemž minimálně přední část fronty musí slyšet, že do Žiliny fakt nejedu, na mě obyčejní lidé ošklivě zahlížejí, ale i nadále jsou líní věnovat tři sekundy přečtení informací psaných o něco menším písmem, a radši budou čekat ve frontě o deset minut dýl, než by museli.

Tímhle to začíná. Pokračuje to přes "Ať si to teda vezme, když to chce. Ale musí to nechat k užívání lidem, jak jsou zvyklí. A také to musí opravit, zámek chátrá," řekla jedna z místních obyvatelek a končí to u toho, že si někdo týden po vyhlášení prohibice přelije stáčenej tuzemák do originální lahve a otráví se methanolem.
Ach jo.

Dostáváme se k problému číslo dvě. Stejnou měrou, jakou mě sere představa, že budu v každodenním styku s obyčejným člověkem, mě poslední dobou sere i univerzitní akademický snobismus. Na co si to tam jako hrajeme? Shrnula bych tento problém do výblitku docenta Recorrense "realita je ontologická." Lezou mi na nervy tyhle přeintelektuálštělé, až z paty vytažené fráze, ze kterých po dešifrování nezbyde prakticky žádný obsah, ale samozřejmě kdo jich použije víc, vyhrává. K tomu neopomeneme zmínit, že tento předmět je součástí grantu, díky kterému prošel inovací, která se pozná akorát podle toho, že na stole je vlaječka Evropské unie a posílá se speciální prezenčka. Jinak se samozřejmě nezměnilo nic, neb předmět přednáší stále ta samá fosilie, při čemž fosilii v tomto případě může být klidně i pětatřicet. Unavuje mě už, jak jdu na předmět, o kterém podle sylabu vím, jak strašně by mě bavil - kdyby ho učil někdo jiný. V úterý jsem se před poslední přednáškou přiopila, protože jsem věděla, že jinak se to přežít nedá. Ne proto, že bych se na hodinu a půl nedokázala zabavit něčím jiným, ale proto, aby mi bylo jedno, že něco tak zajímavého se dá takhle zkurvit.
Proč profesor, kapacita ve svém oboru a jinak vážený i mimo akademickou obec, umí udělat zajímavou přednášku - na téma, které by mě jinak ani nezajímalo! - bez pseudointelektuálského balastu okolo, zatímco jeho kolega, co mu právě zaschnul inkoust na doktorátu, o katedru vedle, uspí tímhle balastem posluchače během pěti minut a ještě asi chodí spát s pocitem dobře odvedené práce, že použil co nejvíc cizích výrazů a odkazů na sociálně-politickou situaci, o které v místnosti nemá nikdo ani páru. A proč mám na jedné katedře pocit, že se tam něco děje, že to má tendenci směřovat jinam než do hajzlu, zatímco druhá katedra je každým semestrem větší freakshow?
Mě už to prostě nebaví.

Takže závěr je takový, že mi v současné době připadá, že vylezu-li mimo univerzitu, jsou kolem mě samí blbci, ovšem nacházím-li se uvnitř univerzity, jsou kolem mě taky samí blbci, co předstírají, že jsou akademici.

Včera jsem seděla v hospodě, kam by mě jinak nenapadlo jít (ne jako do hospody jako takové, ale do téhle hospody), po dlouhé době s lidmi napříč obory a dokonce i napříč fakultami. A připadala jsem si přesně vyváženě - na půli cesty mezi obyčejným člověkem a akademikem. Řešili jsme témata jako sémantický přesah slov "public, audience, veřejnost a publikum," to, že gender studies jsou pro naši skupinu bez ohledu na pohlaví přežitá věda, nebo androgynní Japonce. A měla jsem co říct i k androgynním Japoncům, i když mě to jinak vůbec nezajímá. Protože jsme se nevyjadřovali jako akademici a nepředstírali u toho, že tomu všichni rozumíme, protože přiznat, že ne, by znamenalo pasovat se na debila, a přitom si nemyslím, že by někdo z nich stál deset minut ve frontě u pokladny s nápisem "Vnitrostátní jízdenky," když si tu jízdenku může koupit vedle.
Baliččina nová spolužačka mě ale upozornila, že můj současný problém má pouze jedno řešení. Musím se jednomu z těch světů víc přiblížit. Takže si buď mám udělat dítě nebo doktorát. Já ale pořád věřím ve třetí cestu.












sobota 15. září 2012

Does your father know...?

Myslím, že teď je ta správná chvíle. S Hostujícím profesorem se právě nacházíme v neutrálním pásmu - to znamená po hádce, při které jsem mu málem řekla, ať si odnese tu pilku, kterou mi spravoval postel, a před dalším setkáním, které vzhledem k našim nekompatibilním rozvrhům nevím kdy proběhne.

Včera jsem dokonce měla takovou náladu, že jsem asi tak na půl hodiny necítila žádnou křivdu (o půl druhé ráno jsem se od Hostujícho profesora dokonce dočkala "tak promiň," ačkoliv předtím jsem se dozvěděla, že jsem protivná a jedovatá a neví, co se se mnou děje, což bylo přesně to, na co jsem se ho zeptala i já), kterou na mě spáchali všichni mí bývalí partneři, takže jsem skoro napsala post o tom, kterak mě při nejmenším každý z nich něco naučil, jenže pak přišla prohibice, takže jsem měla moc práce se čtením statusů na facebooku (jakožto sociologická sonda by se statuty z následujících dnů měly archivovat) a posmíváním se sestře, která deset minut před jejím vyhlášením odešla do nového baru specializovaného na koktejly.

Ještě že tak. Protože jsem dnes narazila na bloggerku (nechápu, jak mi mohla unikat tak dlouho, obzvlášť proto, že jsme jeden čas sdílely stejnou přezdívku, ač já si tedy nárokuju prvenství;)), která vám na otázky, jestli mi vztah s Hostujícím profesorem stojí za to, co na něm mám, jestli mi to přijde normální, zdravé a nedestruktivní, jestli to není nebezpečné, jestli si nemyslím, že zneužívá svého postavení, jestli to pro mě není ponižující nebo proč to dělám, když to pravděpodobně nemá perspektivu, odpoví jedním článkem a komentáři pod ním líp než já. Přece jenom je na každém typu vztahu asi něco univerzálního.

Musím k tomu ještě něco dodávat?

Co mám na chlapovi, co je o dvacet let starší a přednáší zřejmě hlavně proto, že rád poslouchá zvuk svého hlasu? A neměla by ta otázka znít jinak? Třeba, co bych měla mít na svých vrstevnících?
Kopřiva to vystihla přesně: "Jako mladší jsem poznávala různější lidi, chtěla jsem dávat šance všem, ale věkem jsem se smířila se svými preferencemi. Na druhou stranu to ale neznamená, že bych se úplně uzavřela jen pro "své skupiny". Jen těm vně by to asi dalo větší práci. Například mladší muž. Nebránila bych se poznat jej. Spíše mě už nenapadá se na takového cíleně zaměřit a uvažovat o něm. Musel by dát první impulz."
A priori nezatracuju potenciální vztah s někým v mém věku. Jenom si to nedokážu představit stejně jako si většina holek mého věku nedokáže představit mít něco s někým ve věku svého otce. Když nebudu počítat spolužáka někdy v páté třídě ZŠ, nikdy mě žádný můj vrstevník příliš nezaujal. S jednou výjimkou, jejíž životní styl a názory ovšem neodpovídají datu narození. Takže ano, je o dva měsíce starší než já, ale před stejně starými kluky má tak deset let náskok.
Věkově nejblíž mi byl Restaurátor. Jsme pořád v kontaktu a podle toho, co o něm teď vím, tak myslím, že kdybych ho potkala v jeho pětatřiceti, možná by všechno dopadlo jinak. Prostě byl na mě ještě moc mladej. 
Dřív jsem tvrdila, že jsem špatně biologicky nastavená. Kopřiva tomu říká "preference." Možná není pravda, že prostě normální chlapy nepotkávám. Třeba je jenom nevidím, protože když vám od přírody nechutná exotické ovoce, těžko asi strávíte půl hodiny přehrabováním se v bedně v supermarketu a hledáním toho správně uzrálého avokáda, protože jste se rozhodli, že zrovna guacamole vám bude strašně chutnat.
Ne že by to teda něco řešilo.

A není to nebezpečné? A nebojím se?
Stejně jako Kopřiva se v podstatě bojím každého muže, protože v každém vztahu spatřuju velký potenciál k průseru. A stejně to furt dělám. Co už.

A nezneužívá mě Hostující profesor? 
A nezneužívám já jeho? A co je to vlastně zneužívání? Je "společenská povinnost, degradace druhého na spolubydlícího, spermobanku, plátce hypotéky" (tady) nebo "strach o sebe, že nic lepšího nakonec nenaleznu" (tamtéž) taky zneužívání? Anebo je to v pořádku, protože to tak dělá hodně lidí, takže v podstatě je to normální, zdravé a nesebedestruktivní?


A proč to dělám, když to nemá perspektivu?
A co je to vlastně ta perspektiva? Je perspektiva například více než 50% pravděpodobnost, že s člověkem, do kterého investuju čas a energii (a city?), strávím důchod? (Což je naprosto zcestná otázka, když je jasné, že mě žádný důchod nečeká, ale tak pro ilustraci.) Anebo je perspektiva třeba více než 50% pravděpodobnost, že v následujícíh několika měsících budu více než 50% času spokojená? Podle internetového slovníku cizích slov je perspektiva "zobrazení pohledu do vzdáleného prostoru do roviny, kdy se zobrazované předměty zdánlivě zmenšují a sbíhají.“ A jak vzdálený je ten vzdálený prostor? A je perspektivní třeba pořídit si psa? Proč?

Ještě mi bude chvíli trvat, než se naučím nemít výčitky svědomí z toho, že na některé otázky nemám odpověď. A že když tu odpověď nepotřebuju já, už vůbec nemusím mít výčitky z toho, že ji nemůžu poskytnout ostatním. Hostující profesor je jedna z kapitol, které si nemusím před nikým obhajovat, ani je nikomu vysvětlovat.
Samozřejmě se nabízí, k čemu tedy tenhle spot. To si ale taky nemusím obhajovat:) Třeba už jenom proto, abych odkázala na Kopřivu. Nick Kopřiva je zárukou kvality;)

Každopádně toto není filipika proti standardním většinovým vztahům, glorifikace těch nestandardních ani apologie "toho života, kterej vedu." Někdy se ptám, proč nemůžu být normální a chodit se spolužákem, sestěhovat se s ním do jednoho pokoje ve studentském bytě, představit ho doma a řešit s ním ty stejné problémy jako je spolubydlící, co myje nádobí jenom z jedný strany, nebo nedostatek kreditů na příští semestr. A pak si uvědomím, jak vlastně můžu vědět, že by to fakt bylo jednodušší?
Taky mám někdy pochybnosti, jestli tohle opravdu chci. Jedno ráno po návštěvě Hostujícího profesora mě z venku probudily děti. Myslím, že byla zrovna neděle nebo nějaké volno, takže asi odjížděly od prarodičů a loučily se. Nevím co, ale najednou mi něco bylo hrozně líto. A měla jsem pocit, že něco dělám hrozně špatně. Asi takový ten záblesk touhy po spolužákovi a plánování hypotéky, retrívra a dvojčat. Pak jsem ale vstala, dopila jsem ze skleničky zbytek nočního vína a šla do školy.
Minulý rok, přesně 19. září, jsme s Baličkou cigaret a Rebekou napsaly vzkaz v láhvi. Prostě jsme se opily, na papírek napsaly, jak si představujeme, že náš život bude vypadat přesně za rok, papírek hodily do láhve od vína, tu zavřely a vystavily na poličku mezi ostátní láhve od vína. Mobil s upomínkou mi zazvoní ve středu v 18:00. Nepamatuju si, co jsem tam napsala. Ale pochybuju, že bych před rokem měla nějakou jasnou představu o tom, jak můj život bude vypadat teď. A moc nevím, co tam napíšu tenhle rok.
Třeba vím, že nechci, aby můj život za tři, čtyři, pět let vypadal jako teď. (Progres, že jo.) Ale nevím, jak chci, aby vypadal.