Hlavou zeď neprorazíš

Hlavně první, co do té zdi narazí, je nos. A budeš pak smrkat krev, získáš sexy nosový témbr a budeš vypadat jako Barbra Streissand. Jako já.

Ve dvě ráno jsem se vrátila z plesu a dobře, nebudu tvrdit, že úplně střízlivá, ale vedle alkoholu v tom, co se stalo, musel svou roli sehrát i jiný faktor, buď vrozená demence nebo akutní zhoršení či spíš ztráta koordinace.  Jinak nechápu, jak jsem sama sobě mohla málem o stěnu přerazit nos. Vyšší level sebepoškozování, zahoďte žiletky. To jdu takhle z koupelny (což je důkaz toho, že jsem nemohla být zase tak opilá aneb tři stádia opilosti: 1. Neodlíčím se; 2. Nevyčistím si zuby; 3. Nevyndám si kontaktní čočky. V koupelně jsem toho večera udělala všechno.) a cestou si všimnu, že holky mají posunutou deku, která u nich v pokoji zakrývá skleněnou výplň dveří, a že teď mají mezeru, kterou prosvítá světlo, napravo místo nalevo, což jsem shledala velmi disturbing (nevíte, jestli se u mě třeba ještě teď nemůže projevit autismus?). Za chůze jsme to takhle zkoumala, a když jsem hlavu srovnala se směrem chůze, bylo již pozdě. Ještě jsem stačila se mírně uhnout vlevo, v rychlosti svižné chůze jsem to však nosem vzala o roh zdi. Všude plno krve a křiku (obojí moje). A zkuste zpochybnit, že se tohle fakt stalo! Minimálně týden teď nebudu moct nad nikým ohrnovat nos. Spát jsem tedy šla se studeným obkladem a vzpomínkou na babičku, která měla do dvanácti let, kdy se jí nepovedla stojka, taky krásný malý nosík. (A co, přece se vdala!) Ještě jsem Hostujícímu profesorovi poslala zprávu, že vedle toho, že umím upadnout, když jdu do schodů (shodou okolností jsem tuto historkou, ve které vystupuji já se sklenkou červeného vína a plátkovým sýrem v rukou, kterak stoupám do schodů a najednou upadnu a ve snaze způsobit co nejmíň škody si narazím obě kolena, červeným vínem ohodím stěnu a plátek sýra elegantně omotám kolem zábradlí, bavila toho večera náš stůl netušíc, že o pár hodin později budu mít ještě lepší historku), tak si taky umím sama narazit nos o stěnu a že jestli mě bude chtít tento týden vidět s tím frňákem, dostane bod. Napsal, že určitě, protože kdo jiný by se při pohledu na mě dokázal nesmát. Prostě buď bude koukat jenom na prsa a ne na obličej, anebo zhasnu.

Možná je to všechno ale jenom komplot přírody, která ví, co dělá, a proto se mě snaží zhyzdit, aby eliminovala počet potenciálních partnerů. Od profesora, se kterým jsme se ten den potkali na nepovinné přednášce, mi přišel email s odkazem související s tématem přednášky (říká se tomu "záminka", myslím). A mimo jiné taky telefonním číslem a že můžeme někdy zajít na pivo. K tomu mě nedávno mě můj vedoucí diplomky pohladil po zadku (já se pořád snažím sama sebe i všechny ostatní přesvědčit, že to nebylo naschvál!) a pozval na kafe. A na spinning. Ještě před rokem jsem byla ráda, když si na té katedře někdo zapamatoval, jak se jmenuju.

Overinterpretation vs. oversimplification

Nejdříve si ujasněme terminologii - já vím, že slova overinterpretace a oversimplifikace jsou děsná, ale přece to nebudu používat anglicky, a navíc, když existuje slovo overexprese, tak já si klidně můžu psát overinterpretace a oversimplifikace. Aspoň do doby, než někdo přijde s něčím lepším.

Takže,
bod 1: Overinterpretace:
Tedy ano, ženy, že. Která z vás neslyšela/kdo z vás nikdy neřekl: "Vy ženský všechno moc řešíte," tak se nikdy s opačným pohlavím nesetkal. (A ne, nebudeme místo termínu overinterpretace používat "vy ženský všechno moc řešíte," protože je to moc dlouhý a nezní to vědecky.) Podle tohoto obrázku si teď zjednodušeně vysvětlíme, jak k takové overinterpretaci dochází:

 
Abyste si nemysleli, že to bude zas tak jednoduché, ukážeme si teď dva protiklady takové ženské overinterpetace:
Příklad A: (Takový typičtější, omluvte nedostatek invence.)
Trvalo mu pět až deset hodin odpovědět mi na zprávu. Dvakrát! -> Někoho má. A celých deset hodin s ní souložil!

Příklad B: Sedl si vedle mě na obědě a hřbetem ruky, ve které držel nůž, se dotkl hřbetu mé ruky, ve které jsem držela vidličku. Dvakrát! -> Líbím se mu, miluje mě, pozve mě na večeři, pořídíme si baráček na hypotéku, zlatého retrívra a dvě děti. Dvojčata!

To by byly dva teoretické příklady, teď nějaké příklady z praxe. Mojí.
Lektora do toho počítat nebudu, neboť u něj jsem předvedla tak ukázkový příklad debility, že je to nad rámec jakékoliv interpretační teorie. Mé myšlenkové pochody se ubíraly asi podobnými cestami jako pochody lidí, co si myslí, že když umí obstojně jazyk a mají doma slovník, tak můžou přeložit knihu.
Vyberme třeba někoho méně podstatného z této sféry mého života. Například jednoho majitele italského baru v jedné evropské metropoli. Tak jasně, třikrát mi pošle sms, z toho dvakrát kolem třetí ráno, dvě se týkají mého výherního lístku ve slosování, třetí je přání šťastné cesty. Tak jo, určitě se mu líbím a v tom baru bych se vlastně mohla živit jako servírka, kdybych se rozhodla tam s ním zůstat, že jo. Navíc si s odstupem těch skoro tří let začínám myslet, že to, že je gay, nebyl vtip. Ale overinterpretovala jsem si to hezky.

Ve všech případech... Yeah, the curtains were fucking blue.

Viděli jste snad někdy, že by tohle dělal chlap? Skoro bych chtěla říct, jak výhodné by bylo být mužem, kdyby neexistoval

bod 2: Oversimplifikace:

Zřejmý opak overinterpetace. Muži jsou schopní z The curtains represent my immense depression and my lack of will to carry on udělat Yeah, the curtains are fucking blue.
Nejde pouze o to klišé, že ženy se mohou unaznačovat a muži našim signálům nepřikládají žádný význam a pak se na třídním srazu po dvaceti letech od maturity dozvíme, že "no, ty ses mi líbila už tenkrát na lyžáku, jak nás tvoje kamarádka přes noc omylem zamkla v tom pokoji, kde byla jenom jedna postel a jedna deka a nefungovalo topení," ale také o to, že konceptům, kterým lidé obecně (tím jako myslím, že ne pouze ženy, mám i čtenáře-muže, tak je tu také musíme brát jako lidi:p) přikládají jistý význam , ovšem muži je umí použít tak, že žádný význam nemají, akorát my si toho nevšimneme. Jinými slovy - odpusťme jim, neb oni nevědí, co mluví.

Když mi Hostující profesor poprvé napsal, že se mu stýská, byla moje první reakce úlek. Druhá reakce byla nutkavá potřeba mu udělit laskavou radu, ať tohle proboha žádný jiný ženský nepíše, protože by to taky mohl udělat třikrát a už by u něj stála přede dveřmi s kufry. Aby se mu nestýskalo. (S mojí overinterpretací ovšem teď, když mi to tři týdny nenapsal, docházím zase k jistým závěrům.)
S takovou se pak třeba takový Restaurátor nemůže divit, že když mi na Silvestra píše, jak se těší, až přijedu, tak jsem pak o měsíc později mírně překvapená, když mi napíše, ať nejezdím vůbec.
Ani jeden z nich pravděpodobně neví, že mi kdy něco takového řekli. A Hostující profesor má štěstí, že poučena Restaurátorem, Brucem a jinými, mám tendenci overinterpretovat spíše k minusovým hodnotám, takže si tam spíš představuju, že je zaneprázdněn nějakou mou spolužačkou a nekupuju ty zlatý retrívry (navíc už nikdy v životě nechci psa).

Ale chlapi, některá slova prostě nemají pouze fatickou funkci, tak mohli byste je laskavě tak přestat používat? Prostě jako nechat si ty kecy.

No, a co pak z ženské overinterpretace a mužské oversimplifikace máme? Takový interpretační clash. To, co vidíme všude kolem.