Každopádně téma to nepřestalo být zajímavé a navíc mě konečně nakoplo k sepsání alespoň části toho, k čemuž mě zhruba před měsícem inspiroval můj sociologický fetiš, totiž OnaDnes.
Kopřiva otevřela téma žen, co nechtějí děti. Kterým chybí mateřský pud.
Panejo.
Abych předešla psychologickým rozborům, předesílám, že dětství jsem měla normální. Jako malá jsem si dokonce hrála s panenkami a představovala jsem si, že mám dvě děti, kluka a holku, někdy dvojčata (manža tam nehrál). To asi tak do pěti let, kdy mi domů přinesli sestru, a když jsem se po měsíci zeptala, kdy už ji půjdou vrátit, sdělili mi tu smutnou pravdu, že už tu s námi bude napořád. Vztah však máme standardní a odpovídající věkovému rozdílu (vynechám tedy historky o tom, kterak mi bodla kružítko do zad, nebo jak jsem se jí pokusila otrávit, když jsem jí namluvila, že to zelené, co roste na tůji, je hrášek. To se děje v každé rodině. Určitě.)
Pak jsem si to představovat přestala. Co jsem dělala od té doby asi do dvanácti, kdy jsem se rozhodla, že děti rozhodně nechci, si nevzpomínám. Nicméně tento názor mě držel do nějakách osmnácti nebo devatenácti, což bylo to zmíněné období, kdy jsem měla ono nutkání o tom každého přesvědčovat, i když mi to zrovna nikdo nevymlouval.
Jak to mám s mateřským pudem dneska? Já ho mám. Ale oproti „normálním“ ženám oslabený. (Čímž nechci říct, že ve třiceti se třeba neozve. Nicméně si myslím, že v pětadvaceti má tohle prohlášení o něco větší hodnotu, než mělo to o dětech z doby, kdy mi bylo třináct.)
Co se týče mého vztahu k dětem obecně, tak někdo tvrdí, že je nemám ráda. Což není pravda. Naopak si myslím, že jsem k nim v porovnání s jinými lidmi celkem tolerantní. Někdy mě dokonce i potěší. Třeba, když chlapeček v tramvaji pustil sednout svoji kamarádku bez toho, aby jeho matka řekla jediné slovo, „plotože ty seš holka.“ Ale v zásadě jsou mi prostě jedno. Nemám potřebu koukat do kočárků, chovat si děti známých, šišlat na ně, taky nechápu takové ty akce typu „jé, jedeme se k X. podívat na miminko“ a taky jsem neměla potřebu trávit odpoledne hlídáním cizích dětí (jakože zadarmo, prostě pro tu radost z miminka asi), zatímco mnoho mých kamarádek to považovalo za produktivně strávený čas. Nesnáším, když mi někdo vrazí na klín dítě se slovy „to máš jako trénink.“ Aha, takže když mi bylo patnáct, měli mi do postele vrazit nějakýho chlapa, abych to měla jako trénink na toho „vlastního?“ Nebo bych třeba s předstihem mohla trénovat ležení v rakvi. Nebo kremaci.
Abych to zkrátila. Nemám nic proti dětem. Jenom mě nezajímají. Miminka mě nerozněžňují (naopak ve mně tohle vyvolávají spíš staří lidé) a se staršími dětmi tak do deseti let si nemám co říct. Nerozumím jim, nevím, jak s nimi komunikovat nebo je zabavit. Kdysi, když jsem měla semestr pauzu ve škole, jsem na chvíli uvažovala, že bych odjela jako au-pair. Od kamarádů i rodiny jsem očekávala výbuch smíchu, ale většina z nich se zatvářila velmi vážně a pravila: „Gréto, já myslím, že to bys neměla dělat.“ A měli pravdu. Nemyslím si, že bych nezvládla praktické aspekty starání se o děti. Ale umřela bych u toho nudou.
(A přečtěte si tu Kopřivu, jo.)
Fakt, že mám dělohu, mi nedává žádný pocit výjimečnosti nebo důležitosti. Cibetka zas sere kafe, že jo. Proto mě míjejí prohlášení, že plození dětí je nějakým posláním ženy. Pokud někdo prohlásí, že je to přímo povinnost, nějakým sádrovým modelem dělohy či vagíny bych ho umlátila.
Dneska už si umím představit mít děti. Spíš jedno. S chlapem, jehož genetickou informaci stojí za to smíchat s tou mojí a který mě přesvědčí, že produkt tohoto mixu bude postaráno. Nejenom po stránce finanční, ale sakra, když jsi mi to dítě udělal, tak se o něj budeš starat úplně stejně jako já! Představa svobodné matky je pro mě noční můrou. Ne kvůli ekonomické situaci, ale proto, že starání se (nikoliv výchova) o dítě na plný úvazek je pro mě představa lákavá asi stejně jako představa studia na matfyzu. (Proto taky nerozumím kamarádkách, co už teď vědí, že kdyby nesehnaly partnera, prostě se nechají někým zbouchnout a dítě budou vychovávat samy. Což je pro mě nepředstavitelné i proto, že bych přece vědomě nepřipravila díte o otce.) Jestli si pořídím dítě, bude to proto, že chci, aby mělo něco ze mě, abych mu předala nějaké svoje hodnoty a svoje názory. Ano, přesně z těchto sobeckých důvodů bych chtěla dítě, protože jsem sebevědomě přesvědčena o skvělosti některých svých vlastností, hodnot a názorů:)Ha. Ne proto, že by mě bavilo učit dítě chodit, zavazovat si tkaničky, vyrábět zvířátka z kaštanů, číst pohádky nebo předstírat, že na té mazanici opravdu vidím maminku, tatínka a sluníčko a ještě ji pověsím na lednici. Určitě mi někdo řekne, že u vlastního dítěte se z podobných banalit stane něco výjimečného, ale abych řekla pravdu – když vídám ty matky, co jdou z parku, v jedné ruce drží odloženou dětskou motorku, druhou tlačí kočár s dítětem, co z něj vyhazuje věci, a přitom řvou na dítě starší, co se zastavuje na každém rohu, opravdu nemají ve tváří výraz extatického nadšení z těchto detailů výchovy potomka. Všechny tyhle věci vnínám jako něco, co se musí přetrpět, abych dosáhla výše zmíněného cíle. Navíc i tak je to dost nejistý, že jo.
Víte, já si myslím, že bych byla skvělý otec. Podle toho patriarchálního vzoru. Být chlap, pořídím si děti třeba tři. Budu je hezky živit, uvidím je večer před spaním, když přijdu z práce, někdy, když nebudu moc unavený, přečtu jim pohádku, a každý druhý víkend budu věnovat jenom jim (protože si přece musím nechat nějaké koníčky, abych nezblbnul) a nikdo mi nebude otloukat o hlavu, že je zanedbávám a že jsem kariérista. Že?
Čímžto jsem, doufám, poměrně jasně načtrtla, co očekávám od potenciálního otce svého dítěte. Od těch rýpalů hřímajících o nebezpečí klesající porodnosti očekávám, že mi zajistí dostatečnou kapacitu školek, možnost práce na částečný úvazek, možnost práce z domova a volnou pracovní dobu a personalisty, jejichž poslední otázka při pohovoru nebude „A máte děti?“ Pak melte.
Taky si myslím, že bych byla výborná teta. Jako ta moje. Po několika zánětech vaječníků v pubertě nemohla mít děti. Zřejmě to byl taky jeden z důvodů rozvodu jejího prvního manželství. Možná si taky něco kompenzovala prací, protože je dětská psycholožka. A taky se asi realizovala na nás. Byly doby, kdy jsem ji měla radši než vlastní matku. Každopádně jsem ji nikdy neviděla slintat nad cizími dětmi, prohlašovat, jak jsou ti její dementíci v ústavu úžasní a hlavně jestli dnes něco není, tak to není zapšklá bába v důchodu. Což by přesně být měla, jak vás pohotově ujistí mnoho lidí, zasloužilých matek především.
Čímž se dostáváme k tomu, kde se v lidech bere ta neskutečná oprsklost komentovat něčí rozhodnutí mít nebo nemít děti?
Samozřejmě je k tomu v první řadě vede starost o blaho ostatních. V noci se budí hrůzou, že na světě existuje tolik lidí, jejichž život nebude naplněn stejným způsobem jako ten jejich.
Před měsícem vyšel ve zmiňovaném sociofetiši článek o fotografce Líbě Taylor. Nebudu tvrdit, že bych ji předtím znala nebo že by mě nějak zvlášť zajímala. Kouzelné ale je, jak se článek soustředí na fakt, že se rozhodla nemít děti. Řešili by to i u muže? Ještě kouzelnější jsou ovšem diskutující, které z jejího prohlášení „Po dětech jsem nikdy netoužila“ a z faktu, že má psa, dospěli k jednoznačnému závěru, že vnitřně je vlastně velmi nešťastná a svého rozhodnutí lituje. Nemůžu se zbavit dojmu, že – jak poznamenal jeden z diskutujících – nejvíce přesvědčené a hlavě nejhlasitější byly zřejmě frustrované matky, co by samy mateřství třeba odložily nebo dělaly věci jinak, ale ono to holt dá trochu práce, tak radši řeknu, že to, co dělá ten druhý, vůbec nemá smysl.
Diskuze pod článkem v podstatě disponuje všemi argumenty, které mě tak nadzvedávaly ze židle v pubertě. Za všechny bych vypíchla jen své dva oblíbené: „Až budou staří, nebude se o ně mít kdo starat.“ Aha, ty eldéenky jsou dnes plné bezdětných lidí, že? A vy jste si pořídili dítě s myšlenkou „tak a až budu stará/ý, postaráš se o mě, protože já jsem ti taky utíral/a zadek?“ Aha a bezdětným lidem pak říkáte sobci?
Druhým je už zmíněná hrozba vymírání společnosti. Respektive té evropské. Naší přece. A víte co? Dinousauři taky vyhynuli. Každá společnost, která kdysi byla na vrcholu, zažila sestup a zánik. Nemysleli jste si, že tady budem na pořád, že ne?
A na závěr – jasně, že není přirozené nemít mateřský pud. Stejně jako v podstatě není přirozená homosexuální orientace. A taky už v civilizovaných zemích nepřesvědčujeme homosexuály, ať orientaci změní, protože až budou staří, budou litovat, že nebyli heteráci. No fakt. Budou.