neděle 31. března 2013

Čekání na Godota. A dona Franciska. A Ježíše.



Na několik příštích dní jsem poslední dobrý dojem z Mexika získala v autobuse, který mě odvezl na sociologický experiment, který byl po celou dobu nepochybně snímán skrytými kamerami.

Cypřiše a duby



Po minulém příspěvku a včerejší svatbě jsem usoudila, že jsem skutečně negativistické prase, a rozhodla jsem se, že když o někom napíšu něco hnusného, napíšu o něm zároveň i něco pozitivního. Ale až někdy příště, jo? Protože teď se mi chce spát, neboť s těmi, s nimiž jsem se nechtěla na svatbě potkat, jsem ještě před dvanácti hodinami společně s Backstreet Boys křičela „Get down and move it all around“ a různě se potácela po parketu. Pak se v noci změnil čas, a když jsem tedy ráno zjistila, že jsem spala o hodinu míň, než jsem myslela, značně se mi z té představy přitížilo.

Karma je svině. Nejdřív jsem si oblékla punčochy na nakrémované nohy, a jelikož jsem nechtěla svatbu trávit v punčochách s mastnými pruhy, u Gedžitky jsem si je musela převlékknout. Dále jsem chtěla být velmi opatrná na svoje nové saténové šaty, proto jsem se rozhodla použít deodorant, až když si je obleču, při čemž jsem si u levého podpaží vytvořila tři fleky. Ne, ze saténu nezmizí. Kapky parfému z něj budou mizet hodinu a půl. Říkala jsem si něco o zasraným materiálu. Momentálně googlím, jestli to půjde vyčistit a jak a na dotaz „satén flek“ google odpovídá „Úklid kancelářských prostor a šaten ve Smidarech.“ To mám za ty prachy.
Svědkyně pro nás přijela o půl hodiny později, protože její kadeřnice zaspala a navíc jí učesala něco jiného, než chtěla. Doprovod svědkyně na místě zjistil, že si zapomněl boty k obleku, takže měl půjčené od ženicha, o dvě čísla větší.
Tímto jsme ovšem na sebe hrdinně vzaly veškerou smůlu a díky nám se pak už nic zlého nestalo! I Balička cigaret ráno sehnala ibalgin a já jsem jí poskytla magnesium v šumivé tabletě, na záchodě jsem slyšela někoho zvracet jenom jednou, toho člověka spícího na stole si někdo vzal domů a Zrzka mi na papírový kapesník nalila svůj odličovač, neboť neodlíčit se na noc není něco, co bychom si v našem věku ještě mohly dovolit.

Zatím jsem přesvědčena, že si ze svatby pamatuju všechno, ale několik věcí víc:
- Cypřiše a duby. „Dub nemůže růst ve stínu cypřiše a cypřiš nemůže růst ve stínu dubu,“ pravila oddávající, Gedžitce zacukala ramena a celá naše řada se rozesmála. Dále pak nějaký svatebčan-dendrolog říkal, že cypřiš a dub hlavně nemůžou růst ve stejné půdě.
- Již podruhé mi byla stejnou osobou nabídnuta trojka a již podruhé jsem ji odmítla. Asi na ty sexuální útoky od žen reaguju málo důsledně.
- Někdo nám se Zrzkou vymazal z youtubové fronty Summer Love z Pomády. Třeba nás nakonec Zrzka nebo Sporty Spice na svatbu pozvou a tam si to vynahradíme, protože na tenhle kousek jsem se fakt těšila.          
Paní v penzionu nám řekla, že snídani nám nemůže udělat, protože jsme si ji měli objednat den předem a ona teď „má jiný program“, ale můžeme si skočit vedle do Tesca. Do některých koutů země asi kapitalismus ještě nedorazil. Jedna snídaně stála 80,-.
- To je asi taky všechno, takže si toho možná zase tolik nepamatuju.

Přítomnost mužů nakonec nebyla vůbec prudná. S přítelem Sporty Spice navíc máme společnou jednu úžasnou vlastnost – když si nedáváme pozor, tváříme se, že nás všechno strašně sere a musíme lidem vysvětlovat, že ne, že jsme se s tímhle výrazem už narodili. Cizinec zase nepochopil tradici chleba se solí a trval na tom, že by bylo lepší podávat ho s olivovým olejem, rajčaty a bazalkou. (OK, slabší, historka, jak si Zrzčin bývalý, taktéž cizinec, kupoval u řidiče autobusu lístek do Frgálu, je nosnější.)
Nevím, jestli nakonec kluci dávali svatební dar nebo si je holky „započítaly“ do toho svého, a pořád  to nepovažuju za vhodný. Ale nakonec jsem si řekla, jestli mi stojí za to se kvůli nějakým svým principům rozčilovat a ochudit se o možnost kolektivně prohlásit „venku je zima jak do prdele“ a „bolí mě hlava jak do prdele“, tak, jak nás to Zrzka naučila. (A taky od její odličovač.)
Samozřejmě, že příště se zase rozčilovat budu. Sice asi kvůli něčemu jinému, protože jsem se přesvědčila o nevhodnosti kolektivní obálkové metody, ale když já už to takhle mám.

Upozornění: Na komentáře, ve kterých na sebe prozradíte, že jste četli jenom půlku článku, nebude brán zřetel:p

sobota 30. března 2013

G, EG, M, CH, ECH



Dvanáct hodin v letadle se mi podařilo prospat. Ani jsem neměla možnost prozkoumat, jak chutná instantní bramborová kaše na dálkových letech a využít toho, že na krátkých letech Iberia sice už nedává zdarma ani vodu, ale na dálkových můžete konzumovat skoro jak chcete, protože se mi celou dobu chtělo zvracet. Zas jsem ale třeba moha prozkoumat, co vydrží ty blicí pytlíky, protože na záchodech byla pořád fronta. Možná ale taky proto, že přes smsky mě KDOSI donutil koupit si na Ruzyni aspirin na ředění krve, který jsem si vzala na prázdný žaludek (a přitom se málem udávila na záchodě - proboha, ony ještě existují nepotahované tablety?!) Když jsem z okýnka uviděla svítící Mexico City, usoudila jsem, že místo aspirinu jsem si měla vzít lexaurin.

pátek 29. března 2013

Objevujeme Ameriku


Začátek cesty do Mexika výstižně popisuje zápis v deníku vytvořený kdesi nad Švýcarskem (nad kterým byla zácpa, takže letadlo mělo zpoždění) v letadle společnosti Iberia, která už cestujícím nedává zdarma ani vodu:

Když je dneska pátek 13., ale Španělé mají smolný den úterý 13., a letadlo je plné Španělů, znamená to, že když spadneme, tak jako jediná Češka tady umřu?

úterý 26. března 2013

Ne a ne chcípnout


Nabízí se tu otázka, respektive ta otázka se tu nabízí minimálně poslední dva roky, jestli má smysl s blogem pokračovat. V podstatě blog pod různými jmény ty poslední dva roky skomírá, ale přitom ne a ne chcípnout. Vždycky se najde něco, pro co ho neodpojovat od přístrojů. Evoluce je dlouhá a důvody pro a proti se mění. Popřípadě s různou intenzitou prolínají.

Tak zaprvé anonymita, věčné téma. Nejde o otázku, jestli existuje nebo neexistuje (neexistuje), jde o to, jak s tímto faktem naložit. Na úspěšnou metodu jsem nepřišla. Na prvním blogu jsem chytře uváděla název gymplu a spolužáci na sebe nenechali dlouho čekat. Spolužáci se bavili velmi (ti, o kterých jsem se nevyjadřovala jako o „růžovkách“ nebo jim nedala přezdívku typu „Blběnka“), ředitelé by se bavili asi už méně, takže jsem se stěhovala. Doteď si ráda myslím, že druhý blog se mi podařilo udržet v anonymitě nějakých šest let, než kamarádky před státnicemi googlily a přes otázku číslo 15 se dogooglily až ke mně. Prý se taky bavily. Dokud jim nedošlo, kdo to píše. A o kom. No ne, nevyplatí se, když si lidé můžou přečíst, co si někdy myslíte.
U minulého článku tady se objevil hezký komentář, že není těžké odhalit mou identitu. No, buď jsem nepochopila „hinty“, které jsem dostala, protože nevím, co znamená „A_ _ e eR,“ co je moje „skoro pravé jméno“ na facebooku, a nevím o tom, že bych se přátelila s nějakou báječnou českou spisovatelkou, anebo není zase tak lehké mě najít. Každopádně je pravda, že kdykoliv mi mailem přijde upozornění na nový komentář, vždycky mě zamrazí a čekám, jestli se objeví něco podobného jako tenkrát to, co bylo podepsané „Balička cigaret,“ a příliš vysoká návštěvnost ve mně nevyvolá nadšení ale podezření.

Zadruhé – když porovnám Grétu s předchozím blogem, nechápu, kam zmizel můj smysl pro humor, popřípadě schopnost popsat věci, co mě serou, s jistým nadhledem. Pravděpodobně se ale nachází pod záplavou manuálů k obráběcím strojům, co mám přeložit do svahilštiny, přihláškami na školení, která mi mají pomoct překládat je efektivněji, a měnícími se formuláři pro zadání diplomové práce. Prostě nemám čas napsat o tom, jak jsem z Českých drah dostala kilo, z České pošty nic, nebo o epické mexické party na kolejích, na které jsem se vrátila asi tak o deset let zpátky, protože doteď nechápu, jak se dospělý člověk, kterému už dokonce vypočítali zálohy na zdravotní pojištění, může během dvou hodin zřídit tak, že druhý den není schopný dojít na půl dvanáctou do školy. Takže čas na psaní si najdu, když už si potřebuju akutně ufňuknout. Výsledek pak dává jasný obrázek fňukny, co není schopná najít si normálního chlapa ani kamarády, kteří by nebyli podobní lůzři a mohli ji s nějakým normálním chlapem seznámit, a místo aby aspoň včas dokončila školu, píše o tom všem na blog.

Nedá to nezeptat se, proč někdo řeší, jestli si má nebo nemá psát blog – když ho to nebaví nebo nemá čas, tak toho snad normálně nechá, ne?
Ne.
Mě to baví, ale nebaví mě, že můžu psát jenom o něčem, takže si na to pak nenajdu čas. Však jak vidíme na mnohých případech, tak blogovat se dá i s dětmi a kocovinou, takže nějaká práce, škola a kocovina nejsou výmluva!
Navíc mě psát baví a asi k vlastní škodě patřím k těm, které učitelky češtiny a několik čtenářů několika blogů přesvědčilo, že jim to i jde. Mám i tu omluvu, že to máme v rodině. Mí dědové a pradědové psali deníky ze zákopů a někdy je pak i vydávali, prastrýc v 50. letech napsal ve vězení svým neteřím knížku, prababička ve svých sedmnácti letech sepsala celé své dilema, zda se provdat za pilota (ráda bych teď napsala něco jako „který později jako pilot ve službách RAF hrdinně padl ve druhé světové válce“, ale zaprvé by to neodpovídalo časově a zadruhý on s tím letadlem prostě spadnul, v Čechách, no) nebo za svého o šestnáct let staršího učitele. Vyhrál učitel. (A já po kom to mám.) Moje matka je zase skvělá vypravěčka a umí si báječně vymýšlet. Většinou tak, že z původní historky zůstanou pravdivá jen jména protagonistů. Což by bylo fajn, kdyby se živila třeba scénáristikou, ale poněkud to narušuje rodinné vazby.

Řešení, že bych tedy grafomanii mohla uplatnit přihláškou do cizinecké legie nebo přestěhováním se na Šluknovský výběžek, jsem zavrhla. Vymýšlet si taky moc neumím.
Navíc i mnohem brilantnější mozky, které svého času dokázaly být vystevany sedmičce vína a ráno vstát na osmou do školy, zapomínají. Nyní například vymýšlíme, co Gedžitce napsat na svatební přání. Nepamatujeme se jedinou hlášku z pětiletého působení KPL. Jediné, které zůstaly zachované, jsou ty, které jsem někdy napsala na blog.

Takže se nabízí otázka, jestli by třeba nebylo vhodné tu energii a grafomanii investovat do psaní něčeho jiného, když už bez toho teda nemůžu bejt.
Někteří už možná zaregistrovali poněkud orwellovskou úpravu několika příspěvků a zmizení celé rubriky. No, tak kdyby někoho zajímalo, kde je, nebo jak to dopadne, tak kdo googlí, ten najde. (Někdy i to, co nechce. Něco o tom vím.) Teda ne hned, ale za chvíli. A kdo nechce googlit, rozklikne si můj profil a napíše mi email.
A nechte mi tohle jako fňukblog.