Objevujeme Ameriku

Začátek cesty do Mexika výstižně popisuje zápis v deníku vytvořený kdesi nad Švýcarskem (nad kterým byla zácpa, takže letadlo mělo zpoždění) v letadle společnosti Iberia, která už cestujícím nedává zdarma ani vodu:

Když je dneska pátek 13., ale Španělé mají smolný den úterý 13., a letadlo je plné Španělů, znamená to, že když spadneme, tak jako jediná Češka tady umřu?


Asi tak moc se mi tam chtělo.
Celý tenhle výlet byl od začátku naplánovaný blbě.
Půl hodiny před odjezdem na letiště jsem z krosny (! - první blbý nápad (nebudu-li počítat samotný počin přihlášení se na workcamp v Mexiku): já neumím zabalit krosnu, celý život někam cestuju s kufrem, který na mou žádost pojme dvojnásobek svého skutečného objemu a přitom se stále vejde do váhového limitu většiny leteckých společností, ovšem cestování s krosnou se neslo ve znamení toho, že jsem v ní neustále něco ztrácela) vyházela třetinu věcí, protože jsem zjistila, že osmnáct kilo na zádech neunesu (můj kufr má normálně dvacet, krosnu jsem zredukovala na čtrnáct, takže si představte, co všechno jsem musela postrádat!). Kdybych věděla, co všechno bude následovat, na krosnu se vykašlu a v klidu si zabalím svůj standardní dvacetikilový kufr a do něj šampón a sprchový gel normální velikosti a čisté kalhotky na každý den pobytu.

Čtrnáct dní před odletem mi přišlo tolik překladů, že průvodce Mexikem jsem poprvé otevřela nad Pacifikem, nebo přes kterej oceán to letí z Madridu do Mexico City. Asi takové konkrétně představy jsem měla o tom, co tam chci dělat a vidět.

Nevím, co jsem si myslela. Vlastně vím. Že si někde něco málo odpracuju, budu se u toho moct normálně umýt a najíst a hlavně tam potkám někoho, s kým pak budu cestovat po Mexiku.
Myslím, že prohlášení, aby mi příště, až zmíním nějakou práci zadarmo, navíc někde, kde mají záchody na dvorku, sebrali pas a vyhledali odbornou pomoc, přesně vystihuje mé prozření. Objev Ameriky č. 1. Za měsíc v Mexiku jsem jich udělala několik a vyprávět mi to někdo jiný, sebevědomě ho poplácám po zádech a s nadhledem mu sdělím, že jako fakt objevil Ameriku. No tak já aspoň třikrát.

Takže jestli čekáte vyprávění o tom, jak jsem spasila chudou vesničku, ve které by se v klidu dalo natáčet pokračování Domu voskových figurín, a jak jsem poté objevila nádhernou zemi plnou úžasných lidí, tak si radši přečtěte průvodne Lonely Planet, jednoho vám můžu půjčit. Ti lidi, co to psali, asi byli v jiném Mexiku.
Nebude to ale ani vyprávění o velkých očekáváních a následném rozčarování. Spíš o tom, jak někam přijedete jako že "open minded," což je teď hodně v kurzu, a postupně se v rámci sebeobrany stanete naprosto "close minded," což vás má uchránit od toho, abyste byli jako oni (například abyste nezapomněli na slova jako "děkuji" a "prosím," nešlapali nikomu na nohu a utírali po sobě počůrané prkýnko), a domů se vrátíte s neskonalou vděčností za to, že jste se narodili v Čechách, a přesvědčením o nadřazenosti evropské civilizace.
Já vím, že to může znít příliš drsně, ale když strávíte měsíc prakticky sami, ne ve skupině stejně (tj. evropsky) smýšlejících lidí, některé věci vnímáte jaksi ostřeji. Navíc pokud cestuje samotná ženská, Mexičani mají možnost předvést se, jací skutečně jsou. A nemůžu říct, že by to byl národ, se kterým bych toho až na výjimky chtěla mít přehnaně mnoho co do činění.
Trochu přehnané shrnutí by mohlo znít zhruba takhle: Taková krásná země a musí být plná tupců.