sobota 30. března 2013

G, EG, M, CH, ECH



Dvanáct hodin v letadle se mi podařilo prospat. Ani jsem neměla možnost prozkoumat, jak chutná instantní bramborová kaše na dálkových letech a využít toho, že na krátkých letech Iberia sice už nedává zdarma ani vodu, ale na dálkových můžete konzumovat skoro jak chcete, protože se mi celou dobu chtělo zvracet. Zas jsem ale třeba moha prozkoumat, co vydrží ty blicí pytlíky, protože na záchodech byla pořád fronta. Možná ale taky proto, že přes smsky mě KDOSI donutil koupit si na Ruzyni aspirin na ředění krve, který jsem si vzala na prázdný žaludek (a přitom se málem udávila na záchodě - proboha, ony ještě existují nepotahované tablety?!) Když jsem z okýnka uviděla svítící Mexico City, usoudila jsem, že místo aspirinu jsem si měla vzít lexaurin.

O půl šesté ráno tedy přistáváme v Mexico City. Prší. Je mi zima. Beru si za devadesát pesos taxíka z letiště a přijíždím na hostel kousek od letiště, kde mám rezervaci. Ještě, že jsem taxikáři řekla, ať počká, protože v hostelu mi nikdo neotevřel. Až zpětně jsem si uvědomila, že kdybych taxikáře nechala odjet, tak ti snědí, do půl těla svlečení chlapci, mi fakt spíš než taxíka na takovým místě pomůžou chytit nějakou pohlavně přenosnou chorobu. Vlastně je dobře, že člověk v určitých chvílích nemá dostatek informací, protože to by si jenom sednul a plakal nad svou blbostí. „Kousek od letiště“ v Mexico City fakt není to samý co „kousek od letiště“ v Madridu. Ale když ten hostel měl 92% na hostelsworld.com a vlastní restauraci!
Taxikář mě tedy zavezl do centra, kde jsem na třetí pokus našla hostel s volným pokojem, co byl vlastně spíš jako hotelový pokoj, a za 500 MXN to nakonec bylo moje druhé nejdražší ubytování v Mexiku. Na základě zkušenosti z tohoto hostelu jsem málem získala z Mexika pozitivní dojem. Kluk na recepci mě nechal několik hodin do check-inu proklimbat ve společenské místnosti se sporadicky fungujícím internetem (v celém Mexiku funguje internet sporadicky), a když neměl na vrácení na dvacet pesos za vodu (proč to není divné, zjistíte na konci článku), dal mi ji zadarmo.


Rozednělo se. Bylo asi tak 15°C a pršelo. Musela jsem předefinovat své evropské vnímání konceptu „období dešťů.“ Během pobytu jsem tak učinila ještě při nejmenším třikrát.

Po nějakých 24 hodinách jsem konečně pocítila hlad. Nechtěla jsem příliš experimentovat, ne tolik s jídlem jako spíš s přílišným vzdalováním se od hostelu, protože po prvních několika krocích mi bylo jasný, že pokud cestou zahnu víc než třikrát, v životě už nenajdu cestu zpátky, takže jsem vlezla asi tak do třetího bistra, u kterého mi na ulici nabídli menu. Moje první jídlo v Mexiku byly empanadas en salsa verde. Nejdřív jsem to chtěla nejíst, protože jsem si byla jistá, že se z toho rozhodně musím posrat. Pak jsem si řekla, že jednou to stejně přijít musí a všechnu tu zelenou omáčku, ve které mimochodem nebyla cítit ani stopa po glutamátu, jsem snědla. A víte co? Neposrala!

Měla jsem před sebou celé odpoledne, byla mi zima a přitom jsem věděla, že když jsem si chytře nezapsala adresu hostelu, nemůžu se od něj vzdálit víc než tři bloky (přesto jsem ho cestou zpátky v klidu minula). A přitom mi v hlavě šrotovalo, že zrovna svetry jsme z té krosny půl hodiny před odjezdem asi fakt vyhazovat neměla. Do tří bloků od hostelu se ovšem nacházelo C&A. Evropo! Dobře, spíš „Číno!“, ale rozumíte mi, ne?
První kus oblečení, který jsem vzala do ruky, měl na cedulce „M.“ Tak jsem začala hledat „S.“ Našla jsem ale jenom G, EG, CH a ECH. „Grande“ pro L a „extra grande“ pro XL jsem rozluštila, na „CH“ a „ECH“ jsme potřebovala ještě pár lekcí mexické španělštiny, abych zjistila, že pro „malý,“ ať už pití nebo velikost oblečení, se nepoužívá „pequeño,“ ale „chico,“ což jinak znamená doslova „kluk,“ což mi přijde dost úchylný. Bohužel to je ještě jedna z těch méně úchylnějších věcí v Mexiku.
Při nakupování jsem získala další cennou zkušenost, když prodavačka kroutila hlavou a komentovala to se svým kolegou, jak kdyby španělsky mohli rozumět jenom přičmoudlí lidé s nadváhou, když jsem sto dvacet pesos platila pětistovkou. V Mexiku je totiž asi zvykem mít pokaždé přesnou částku. Když platíte pětistovkou, což není v přepočtu ani osm stovek v korunách, koukají na vás jak v Čechách, když platíte tři rohlíky pětitisícovkou. Proto se taky postupem času jednou z vět, při kterých se mi začal objevovat vražedný lesk v očích, který jasně říkal, že „budeš-li na tom trvat, najdu nejbližší kaktus a strčím ti ho do prdele,“ stala otázka „Tienes cambio?“ – „Máš drobný?“ Ne, ty vole, nemám drobný, protože když musím dávat číšníkovi 65 pesos přesně, protože nemá na vrácení na dvoustovku, tak sorry, teď tou dvoustovkou holt musím zaplatit dvanáct pesos za vodu.
Pokud někde vidíte nápis „tarjetas bienvenidas“ – „platba kartou možná“ (ok, doslova „karty vítány"), ještě to neznamená, že skutečně budete moct kartou zaplatit. Slečna se zeptá, jestli nemáte raději hotovost, a když vytáhnete pětistovku, s povzdechem se ujistí, jestli byste ty tři stovky radši neměli přesně? Kartou se mi za celou dobu podařilo zaplatit, tuším, dvakrát. Ale je fakt, že po první zkušenosti s „tarjetas bienvenidas“ jsem to znova zkusila až zpátky v Mexico City.
A o spolehlivosti mexických bankomatů zase jindy.

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Kolektivní rozum - Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60% větší šance na výhru

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat