Ne a ne chcípnout

Nabízí se tu otázka, respektive ta otázka se tu nabízí minimálně poslední dva roky, jestli má smysl s blogem pokračovat. V podstatě blog pod různými jmény ty poslední dva roky skomírá, ale přitom ne a ne chcípnout. Vždycky se najde něco, pro co ho neodpojovat od přístrojů. Evoluce je dlouhá a důvody pro a proti se mění. Popřípadě s různou intenzitou prolínají.

Tak zaprvé anonymita, věčné téma. Nejde o otázku, jestli existuje nebo neexistuje (neexistuje), jde o to, jak s tímto faktem naložit. Na úspěšnou metodu jsem nepřišla. Na prvním blogu jsem chytře uváděla název gymplu a spolužáci na sebe nenechali dlouho čekat. Spolužáci se bavili velmi (ti, o kterých jsem se nevyjadřovala jako o „růžovkách“ nebo jim nedala přezdívku typu „Blběnka“), ředitelé by se bavili asi už méně, takže jsem se stěhovala. Doteď si ráda myslím, že druhý blog se mi podařilo udržet v anonymitě nějakých šest let, než kamarádky před státnicemi googlily a přes otázku číslo 15 se dogooglily až ke mně. Prý se taky bavily. Dokud jim nedošlo, kdo to píše. A o kom. No ne, nevyplatí se, když si lidé můžou přečíst, co si někdy myslíte.

U minulého článku tady se objevil hezký komentář, že není těžké odhalit mou identitu. No, buď jsem nepochopila „hinty“, které jsem dostala, protože nevím, co znamená „A_ _ e eR,“ co je moje „skoro pravé jméno“ na facebooku, a nevím o tom, že bych se přátelila s nějakou báječnou českou spisovatelkou, anebo není zase tak lehké mě najít. Každopádně je pravda, že kdykoliv mi mailem přijde upozornění na nový komentář, vždycky mě zamrazí a čekám, jestli se objeví něco podobného jako tenkrát to, co bylo podepsané „Balička cigaret,“ a příliš vysoká návštěvnost ve mně nevyvolá nadšení ale podezření.

Zadruhé – když porovnám Grétu s předchozím blogem, nechápu, kam zmizel můj smysl pro humor, popřípadě schopnost popsat věci, co mě serou, s jistým nadhledem. Pravděpodobně se ale nachází pod záplavou manuálů k obráběcím strojům, co mám přeložit do svahilštiny, přihláškami na školení, která mi mají pomoct překládat je efektivněji, a měnícími se formuláři pro zadání diplomové práce. Prostě nemám čas napsat o tom, jak jsem z Českých drah dostala kilo, z České pošty nic, nebo o epické mexické party na kolejích, na které jsem se vrátila asi tak o deset let zpátky, protože doteď nechápu, jak se dospělý člověk, kterému už dokonce vypočítali zálohy na zdravotní pojištění, může během dvou hodin zřídit tak, že druhý den není schopný dojít na půl dvanáctou do školy. Takže čas na psaní si najdu, když už si potřebuju akutně ufňuknout. Výsledek pak dává jasný obrázek fňukny, co není schopná najít si normálního chlapa ani kamarády, kteří by nebyli podobní lůzři a mohli ji s nějakým normálním chlapem seznámit, a místo aby aspoň včas dokončila školu, píše o tom všem na blog.

Nedá to nezeptat se, proč někdo řeší, jestli si má nebo nemá psát blog – když ho to nebaví nebo nemá čas, tak toho snad normálně nechá, ne?

Ne.

Mě to baví, ale nebaví mě, že můžu psát jenom o něčem, takže si na to pak nenajdu čas. Však jak vidíme na mnohých případech, tak blogovat se dá i s dětmi a kocovinou, takže nějaká práce, škola a kocovina nejsou výmluva!

Navíc mě psát baví a asi k vlastní škodě patřím k těm, které učitelky češtiny a několik čtenářů několika blogů přesvědčilo, že jim to i jde. Mám i tu omluvu, že to máme v rodině. Mí dědové a pradědové psali deníky ze zákopů a někdy je pak i vydávali, prastrýc v 50. letech napsal ve vězení svým neteřím knížku, prababička ve svých sedmnácti letech sepsala celé své dilema, zda se provdat za pilota (ráda bych teď napsala něco jako „který později jako pilot ve službách RAF hrdinně padl ve druhé světové válce“, ale zaprvé by to neodpovídalo časově a zadruhý on s tím letadlem prostě spadnul, v Čechách, no) nebo za svého o šestnáct let staršího učitele. Vyhrál učitel. (A já po kom to mám.) Moje matka je zase skvělá vypravěčka a umí si báječně vymýšlet. Většinou tak, že z původní historky zůstanou pravdivá jen jména protagonistů. Což by bylo fajn, kdyby se živila třeba scénáristikou, ale poněkud to narušuje rodinné vazby.

Řešení, že bych tedy grafomanii mohla uplatnit přihláškou do cizinecké legie nebo přestěhováním se na Šluknovský výběžek, jsem zavrhla. Vymýšlet si taky moc neumím.

Navíc i mnohem brilantnější mozky, které svého času dokázaly být vystevany sedmičce vína a ráno vstát na osmou do školy, zapomínají. Nyní například vymýšlíme, co Gedžitce napsat na svatební přání. Nepamatujeme se jedinou hlášku z pětiletého působení KPL. Jediné, které zůstaly zachované, jsou ty, které jsem někdy napsala na blog.

Takže se nabízí otázka, jestli by třeba nebylo vhodné tu energii a grafomanii investovat do psaní něčeho jiného, když už bez toho teda nemůžu bejt.

Někteří už možná zaregistrovali poněkud orwellovskou úpravu několika příspěvků a zmizení celé rubriky. No, tak kdyby někoho zajímalo, kde je, nebo jak to dopadne, tak kdo googlí, ten najde. (Někdy i to, co nechce. Něco o tom vím.) Teda ne hned, ale za chvíli. A kdo nechce googlit, rozklikne si můj profil a napíše mi email.

A nechte mi tohle jako fňukblog.