Čekání na Godota. A dona Franciska. A Ježíše.

Na několik příštích dní jsem poslední dobrý dojem z Mexika získala v autobuse, který mě odvezl na sociologický experiment, který byl po celou dobu nepochybně snímán skrytými kamerami.

Oproti očekávání v autobusech první třídy (dopravu druhou třídou jsem neměla potřebu ani nutnost zkoušet) dostanete místenku, takže skutečně po celou dobu jízdy sedíte (neodpustím si poznámku, že na rozdíl od Českých drah ve špičce, že), a v autobuse necestují kozy, slepice a jiná domácí zvířata. Autobusy hromadné dopravy vypadají přesně jako ve filmech, ale dálkové autobusy jsou lepší než v Čechách. Pokud ovšem při třináctihodinové cestě nevychytáte jedinou sedačku v autobuse, u které nejde sklopit opěrka, za to chlapci před vámi se podaří ji sklopit asi o půl metru. Hodnocení kvality mexických dálkových autobusů také záleží na tom, jak moc máte rádi americké komedie, nedílnou součást cestování autobusem. Také je třeba rozlišovat dálkové autobusy a takzvané „camionety.“ Ale o tom jindy.

Sociologický experiment se odehrával ve vesnici, kterou jsme postupem času, tj. asi za dva dny, začali mezi sebou nazývat „creepy village“ a jejíž obyvatelé do značné míry přispěly k názoru, kterého se stále snažím zbavit, totiž že každý Mexičan je potenciální vrah, proto se nemůžeme divit procentu mexické kriminality.

Osazenstvo této sociologické reality show se skládalo ze mě, která jsem v podstatě nevěděla, co tam dělám, z Rusky Jeleny, která byla skutečný řízek, ale jak se postupem času, tj. asi za dva dny, ukázalo, taky moc nevěděla, co tam vlastně dělá, z Francouzky Josephine, která tam jela, aby dostala nějaký papír, který jí měl pomoct v budoucí kariéře (nevím, jak moc v tom byla úspěšná, nejsem si totiž jistá, jestli se někteří z organizátorů uměli podepsat) a cestu jí pravděpodobně platili rodiče, proto chudinka nemohla utéct. To je z Evropy vše. (Ano, po pár dnech v Mexiku jste ochotní za Evropu považovat i Rusko. Aj Španělsko třeba.)

Zbytek pozorovaných objektů obsadila Jižní Korea, konkrétně Sam, který tohle dělá už deset let a tento projekt označil postupem času, tj. asi za dva dny, za trochu „fishy,“ a dvě holky, které tam byly pravděpodobně proto, aby byly někde jinde než v Koreji.

Doplňovali nás dva sedmnáctiletí mexičtí kluci, kteří mě překvapili angličtinou i vzděláním, protože každý zvlášť měli pravděpodobně větší rozhled než všichni Mexičani, které jsem tam potkala, dohromady, vysokoškoláky nevyjímaje. Postupem času, tj. asi za dva dny, jim začalo lézt na nervy, jak musí dělat celý den tlumočníky.

Na druhé straně, tedy na straně těch, kteří měli stimulovat konflikty a zkoušet, co vydržíme, byl Ernesto, kterému jsme začali přezdívat „the fat Mexican guy,“ protože jsme dlouho nevěděli, jak se jmenuje, neboť představení se nepatří k mexickým kulturním zvyklostem. Pokud si chcete Ernesta přiblížit, představte si prostě… tlustého Mexičana s primitivním výrazem i chováním.

Úžasné duo s ním tvořila Jazmin, která nejenom, že skoro nemluvila anglicky, ale která byla nepoužitelná, i když se s ní komunikovalo španělsky. Vlastně totiž nemluvila spíš vůbec. Uměla se hezky usmívat, krčit rameny a říkat „maybe.“

Další významnou figurou byl don Francisco (druhá nejčastější odpověď Jazmin na jakoukoliv otázku hned po „maybe“ byla „we have to wait for don Francisco“). Bez dona Francisca si nikdo v klášteře nemohl evidentně ani uprdnout. Don Francisco se občas zjevil, aby nám pokrčením ramen potvrdil, co už jsme všichni věděli, totiž že na tomto místě pro nás žádná přínosná práce není, popřípadě když už nám nějakou úplně zbytečnou našli, přispěchal s pracovním náčiním – kupříkladu, když jsme holýma rukama vypleli tři čtvrtiny dlažby před kostelem, dovezl nám rukavice a motyčky.

Dream team měl po několika dnech doplnit Jesús, který byl okamžitě adaptován na Džízise a na kterého se čekalo, jak na… no, teď to trochu míchám, ale jak na Mesiáše.

Malý vzorek místních obyvatel (a to jsem ještě nebyli ani v té vesnici):

Po příjezdu do té prde… do té malebné vesničky kousek od Mexico City jsme si v klášteře odložili všechny naše věci v nehlídaném muzeu. Ale tak říkali jsme si, že je to malá vesnička plná dobrotivých lidí, všichni se tu navzájem znají a určitě se tu nekrade. (Ne, to není úvod k historce o tom, jak pak někomu zmizeli všechny peníze a foťák, jenom to má navodit atmosféru toho, že někam přijede a máte si s jen tak někam odložit věci, se kterými máte existovat příštích sedm týdnů a čím se jako že tak uklidňujete, že lidé okolo vás vědí, co dělají).

Následně jsme asi tak čtyři hodiny strávili tím, že jsme seděli na trávě před klášterem a měli jsme odpočívat. Bála jsem se zeptat, jak je to s tím „a house in the village,“ kde jsme podle informací měli bydlet, páč bych jakože radši odpočívala tam. Třeba potom, co se umyju a vybalím si věci.

V šest začínala mše, kde jsme k mé velké radosti byli vítáni. Ostatní to považovali za „very interesting and nice, though we are not Catholics,“ já jsem to považovala pouze za „very interesting.“ Asi proto, že jsem tomu rozuměla. El padre na příkladu tří muslimských bratrů, kteří byli popraveni za pašování drog, ilustroval, jak máme být všichni rádi, že jsme katolíci. Od té doby na příkladu této vesnice ilustruji, jak máme být všichni rádi, že žijeme v zemi, kde nemusíme být nic. Když už jsem myslela, že je konec a že se budeme moct jít najíst, umýt a někam si vyložit věci (stále jsem se bála zeptat, jak je to s tím „house in the village“), jeden z organizátorů šel něco pošeptat el padremu, který nás následně povolal před oltář, kde nás představil, Mexičani vytáhli mobily s foťákem, vyfotili si nás a zatleskali. To jsem to ještě považovala za takovou situaci, která si nebyla moc comfortable, ale v podstatě to bylo milé. Postupem času, tj. asi za dva dny, bych k tomu řekla, že příště prosím raději ukřižovat.

Po mši jsme opět měli chvíli, asi tak hodinu a půl, „odpočívat“ venku, kam si náš přišly prohlédnout místní děti (to jako v rámci „cultural exchange,“ akorát nevím, jak chtěli tu kulturní výměnu realizovat, když z celé naší skupiny jsme mluvila španělsky já a dva Mexičani a trochu jedna z Korejek a anglicky z Mexičanů neuměl nikdo) a pak už jsme konečně dostali najíst. Tortillu s chilli a cibulí a polívku. (Mimochodem, tahle polívka, pozole, se stala mým nejoblíbenějším mexickým jídlem. Je to v podstatě takový vývar, ve kterém je kuřecí/vepřové maso a kukuřice, ale taková obrovská kukuřice, která se u nás nedá sehnat. Samo o sobě pozole nemá moc výraznou chuť, dochucuje se podle preferencí chilli a oregánem, popřípadě se do něj dá nasypat cibule, zelí, ředkvičky... Podle libosti si v ní samozřejmě můžete rozmáchat tortillu nebo nachos.)

Tak nějak jsme očekávali, kdy přijde jako ta druhá část večeře. Nepřišla. A to jsme ještě nevěděli, že v následujících dnech budou všechna jídla vypadat stejně, akorát dostaneme jenom ty tortilly. K pití byla na výběr cola a pak dvě limonády, jedna jasně růžové barvy, druhá barvou připomínala mošt. Zkusila jsem jeden lok a pak jsem to s vědomím, že vypít to, určitě hned zítra dostanu rakovinu, nechala na stole. Za celou dobu jsme k pití dostali obyčejnou vodu jenom jednou. Láhev těch jejich přeslazených chemických sraček totiž vyjde levněji než láhev vody. Měla jsem s sebou naštěstí zbytek balené vody z odpoledne, v Mexiku se kohoutková voda pít nedá zaprvé kvůli špinavým trubkám a zadruhé kvůli obsahu těžkých kovů. V klášteře to ale bylo úplně jedno, protože tam netekla voda žádná. Ani už jsem se neptala, kde budeme bydlet, protože mi bylo jasné, že mají v úmyslu nás nechat v klášteře. Údajně jenom na první noc.

Po třech nás uložili do bývalých cel se dvěma postelemi, které doplnili matracemi. Když jsem viděla deky, které byly přehozené přes postele, dobrovolně jsem radši spala na matracích a poprvé za svůj mexický pobyt jsem mohla začít trénovat spánek ve spacáku tak, aby mi z něj nevyčuhoval ani vlas. Nevím, kdo nám tak laskavě přenechal své pokoje, ale měl vytříbený vkus, o kterém svědčila nejen neonová Panna Marie a dalších přibližně patnáct sošek svatých s degenerovaným výrazem různého stupně.

Koupelny byly na chodbě. Teda jako tři špinavé jakože sprchové kouty, ve kterých byl i záchod a umyvadlo. 

Na chodbě byl jeden barel vody a jakýsi ohřívač. I španělský instalatér by poznal, že z toho se maximálně tak opláchnou dva chlapi (pravděpodobně el padre a snad ne nějaký ten ministrant), kterým to navíc, myslím si, stačí jednou za týden, nikoliv osm lidí. Samozřejmě se umýt zvládli dva lidi. Pak ne, že by přestala téct teplá voda. Přestala téct jakákoliv voda. Netekla ani ráno, takže zuby jsem si vyčistila ve zbytku své balené vody.

Už jsem říkala, že v těch sprchových koutech byly i záchody? A už jsem říkala, že ty sprchové kouty byly venku? A že venku byli přes noc puštění dva nepříliš lidumilně vypadající hlídací psi? Přibližně tedy na deset hodin jste se mohli rozhodovat mezi roztržením močáku a roztržení prdele, až se vám do ní jeden z těch čoklů zahryzne, zatímco se budete snažit s rukou prostrčenou skrz rozbitou skleněnou tabulku zevnitř otevřít dveře do „koupelny.“

Nicméně důvody, proč je neposlat do háje rovnou, by byly: