Minule jsme skončili u toho, kterak jsme si
v noci nemohli dojít na záchod, protože venku byli puštění dva psi. Tedy,
ne že by mexické záchody bylo něco, kam by se průměrnému Evropanovi extra
chtělo. Mexické záchody jsou v podstatě fenomén sám o sobě, na vesnici
obzvlášť. Nejlepší záchody z vesnice byly zřejmě opravdu v klášteře
(myslím ty záchody pro návštěvníky), kde hajzlbáby dělala dvě sedmdesátiletá
dvojčata, která by měli obsadit jako komparz do hororu, který by v Creepy
Village měl rozhodně vzniknout. Záchod, jejichž použití si rozmyslel i můj
těžce zkoušený močový měchýř, se nacházel v takzvaném kulturním domě.
Vedle toho, že neskutečně smrděl, byl pochcaný a posraný, tak kabinka byla tak
malá, že pokud bych si chtěla sednout na záchod, musela bych si nechat otevřené
dveře, abych se tam vešla. Já se svým necelým metrem šedesát. V Café
Internet pro změnu zase záchod nesplachoval, takže jsem pod sebou měla asi pět
litrů cizí moči. V Mexiku není zase tak neobvyklé třeba ani na benzinkách,
že záchody nesplachují a personál prostě párkrát za den jde a páchnoucí hajzl
zalije kýblem vody. Nejlepší byl v tomto ohledu ovšem záchod
v Národním parku v Chiapas, kde jsme si za pět pesos po sobě mohli záchod
spláchnout sami vodou z barelu na chodbě. Prkýnko považujte za luxus.
Trochu lituju, že jsem všechny ty záchody nevyfotila.
Ale konec o hovně. (K dalšímu se dostaneme zase za chvíli.)
Druhý den před snídaní jsem se Jazmin zeptala, jak se
to má s naším „housem in the village.“ K mému údivu neodpověděla, že
„maybe“ (aha, teď mi vlastně dochází, že to bylo proto, že jsme mluvily
španělsky) a úsměvem mě ubezpečila, že odpoledne se můžeme nastěhovat. O
půl hodiny později nám při snídani Ernesto, the fat Mexican guy, oznámil, že
v klášteře budeme bydlet ještě týden a potom se přestěhujeme do hotelu.
Seděla jsem vedle něj, ale protože bylo teprve pondělí, stále ještě jsem si
uchovávala, co mi za dvacet pět let vštípila evropská civilizace, a neudeřila
ho. Na tortilly mě ihned přešla chuť (poté, co jsme je pak měli i k obědu a
k večeři, už jsem k tomu nepotřebovala ani takovýto stimul).
Přeložila jsem novinku ostatním a anglicky, neb nebyla velká pravděpodobnost,
že by Jasmína nebo Ernesto rozuměli, o čem se bavíme, jsme se domluvili, že
dokud nebude tekoucí voda, nebude z naší strany ani práce.
Počkala jsem, až Ernesto dojí (všímejte si
přetrvávajícího evropského vychování, o týden později mi bylo pohodlí při
stolování nějakého Mexičana asi tam, kde Mexičanům údržba toalet), a zeptala
se, jak to, že budeme v klášteře další týden, když před hodinou mi Jazmin
řekla, že odpoledne se budeme stěhovat. Jasmína nás bez jediného slova
poslouchala. Když se jí Ernesto zeptal, jestli je to pravda, usmála se a
přikývla. Poté se spolu šli poradit, načež nám oznámili, že „we have to wait for
don Francisco.“ Zatímco jsme přibližně dvě hodiny čekali na dona Franciska, sem
tam se šel někdo Jasmíny zeptat, jestli se tedy budeme stěhovat. „Maybe.“ Sem
tam se někdo zeptal, jestli dneska už budeme pracovat. „Maybe.“ Popřípadě,
jestli dostaneme „povolenku“ jít se podívat po vesnici. „Maybe.“
Aby bylo jasno, že jedna noc v klášterní cele bez
tekoucí vody a se dvěma psy za zadkem nám stačila, tlumočila jsem jim, že
ubytování, které jsme podle informací měli dostat, je podmínka pro to, abychom
začali vykonávat práci, kterou od nás čekají (za předpokladu, že nějakou
najdou).
Najednou si Ernesto vzpomněl, že do domu sice můžeme,
ale nejdřív si ho musíme uklidit, protože tam rok nikdo nebydlel. A že je
vlastně dům až za vesnicí a že každý den budeme chodit půl hodiny do práce a
z práce. Když jsme na to neodpověděli, že rádi zůstaneme v klášteře,
přidal, že si tam budeme muset dneska i sami odnést všechna zavazadla, protože
autem se tam nedá dostat. Jelikož znám
Španěly a těch pár dní v Mexiku mi stačilo, abych věděla, že tato
genetická kombinace nebyla nejšťastnější, začínala jsem tušit, co tím Ernesto
sleduje, páč žádnej Mexičan nebude dvakrát denně chodit někam půl hodiny pěšky,
což by ti čtyři Mexičani s námi museli. Když ani tohle nezabralo, Jasmína
s Ernestem opravdu zavolali dona Francisca.
Odpoledne jsme – samozřejmě, že dodávkou, která jakoby
zázrakem najednou mohla dojet až k domku za vesnicí, asi tam mezitím
vyasfaltovali příjezdovou cestu – strávili společně s dětmi z vesnice
uklízením našeho nového bydliště. Byla to vlastně docela hezká vilka, jenom
opravdu svědčila o tom, že poslední lidé ji opustili minimálně před rokem a
ještě předtím pozvali všechny sousedy a společně nasrali do všech záchodů a
nespláchli. Co byly fleky na matracích jsem odmítla zkoumat. Stejně jako jsem
si odmítla připustit, že ta hnědá věc, která zůstala na věšáku v koupelně,
je skutečně zbytek hovna.
Hlavní mise ale byla splněna – měli jsme tekoucí vodu.
Při vzpomínce na káď v klášteře člověk překousne i to hovno na stěně a fakt,
že zuby si můžete čistit pouze po tak dlouhou dobu, po jakou dokážete mít nad
umyvadlem zadržený dech. Ale chápejte – můžete si vyčistit zuby!
Nebudu popisovat všechny detaily mexické schopnosti
něco zorganizovat, pro ilustraci uvedu jenom večer před nastěhováním se na nové
ubytování. Přibližně od pěti do osmi večer jsme sřídavě nedělali nic buď před
klášterem nebo před kulturním domem. Dokonce jsme ani nemuseli čekat na dona
Franciska. Takovéhle nic jsem nedělala dlouho. Navíc z nějakého důvodu
jsme se ani od jedné budovy nesměli vzdálit na více než sto metrů, takže
největší vzrůšo bylo, když jsme mohly jít s Jelenou do lékárny, která se
ještě nacházela v tomto okruhu, shánět papírové kapesníky. Pravděpodobně
jsme koupily jediná dvě balení v celé vesnici. Jinak tam smrkají do
rukávu.
Začínali jsme mít hlad, protože znáte to, k obědu
polívka a tortilla. O půl deváté se přikolébal Ernesto s tím, že teda už
můžeme jít na večeři. V devět jsme byli všichni po jídle. A začali jsme
čekat. Než se ozvou první hromy, abychom si pak mohli dát běh v dešti
s krosnou z kláštera do dodávky.
Mezitím jsme ještě absolvovali intermezzo se psy,
protože když jim šel dát ten chlapec najíst, mysleli jsme, že je to proto,
abychom si mohli z cel vyzvednout věci. Ne, museli jsme nejdřív čtvrt
hodiny počkat, než se psi nažerou, pak je milostivě zavřeli, abychom si mohli
dojít pro věci. Tedy někteří z nás, jiní, například já, museli čekat, než
přijde někdo, kdo má klíč od jejich cely, o které Jazmin ráno tvrdila, že jde
otevřít normálně z venku, takže ji klidně můžu zabouchnout.
Kolem jedenácté jsme dorazili do vily. Jazmin se
zatvářila důležitě a pravila: „We need to talk.“ Následně spustila španělský
monolog a kluci tlumočili. Z jejího monologu bych podtrhla následující:
1. Jí, organizátorům, ani lidem ve vesnici se nelíbí naše
„lack of initiative.“ Tím asi myslela to, jak se desetkrát denně zeptáme, kdy a
co budeme dělat a odpovědí je „wait for don Francisco.“
2. Dneska nám kvůli „lack of initiative“ málem zrušili
večeři, protože jsme je zklamali.
3. Tohle ubytování je stojí dost peněz, takže si to
budeme muset odpracovat. Proto zítra musíme vstát v šest, protože o půl
sedmé pro nás přijede dodávka.
4. Svou řeč korunovala Jasmína, studentka mezinárodních
vztahů, v angličtině a to zřejmě limitem svých jazykových možností: „You
came here to serve.“
Do ticha, které se po jejím proslovu u kulatého stolu
rozhostilo, jsem česky pravila: „To je píča.“
Nevím, jak se rusky řekne píča, ale Jeleně zacukaly
koutky.
Ach, Ženo! :) Objevila jsem tě (dovolím si tyknutí) teď a trávím jeden ze svých posledních dní v korporátu s tebou v Mexiku. A děkuju, říkala jsem si, že až to tady v lednu zabalím, mohla bych na chvilku někam odjet konat dobro. No, myslím, že to ještě všechno přehodnotím ... :)
OdpovědětVymazat