Sociální deprivace ve Veracruzu

Zajímalo by mě, jestli se Hernán Cortés cítil stejně, když tam v roce 1519 dorazil. A to už se tady přitom dneska upustili od lidských obětí. Asi teda (v Creepy Village jsem přece jenom jisté pochybnosti měla).

 

V sobotu ráno, když jsem vyřešila ubytování (ten pokoj ve skladu mi přišel možná lepší než ten regulérní, do kterého mě přestěhovali – ze stěn se sice loupala omítka, byl trochu zatuchlý, ale měl velká okna s výhledem na město, zatímco tenhle měl jedno malé okno do patia a bylo skrze něj vidět z chodby, takže jsem nemohla ani moc větrat a na noc jsem ho musela zavírat, protože z patia byl slyšet zvuk všech puštěných klimatizací z ostatních pokojů (v tom mém nefungovala), sprchový kout neměl závěs, takže jsem se pak brouzdala v pěti centimetrech vody, a navíc bylo v koupelně tak vlhko, že plavky a ručník jsem musela sušit v pokoji, protože do rána neuschly, každopádně pokojské mi je vždycky přestěhovaly zpátky na věšák v koupelně), jsem šla do restaurace na snídani. (Tak tohle byla hodně kvalitní závorka – i na mě.)

Vzhledem k tomu, že v jídelním lístku má všechno desetislovné názvy včetně „tostada con marmelada,“ ptala jsem se číšníka a od vedlejšího stolu mě slyšely dvě asi třicetiletý ženský a daly se se mnou do řeči. Shodou okolností byly z Puebly a ve Veracruzu byly na víkend. Nabídly mi, jestli se s nimi nechci jít projít do centra, na což jsem samozřejmě kývla, protože poprchávalo a z toho města na mě začínala jít depka, protože žádná krása to tam není. Po pár minutách už jsme se bavily o chlapech. Carla je právnička, Irene dělá něco s mezinárodním obchodem, obě jsou svobodné a bezdětné a nevadí jim to, což je v Mexiku ještě skandálnější než u nás. Jednu chvíli se do našeho rozhovoru vložila od dalšího stolu jiná Mexičanka s tím, že je vdaná a má děti a že od té doby, co se vdala, tak na toho chlapa jenom pořád někde čeká, jako třeba teď, a že si to máme užít, dokud nám na každý ruce nevisí dítě.

Po tomhle rozhovoru jsme se vydaly do Museo Naval, kde jsem předstíraly, že si hledáme přítele a fotily se s každou figurínou námořníků a vojáčků. Bylo to velmi dětinské, ovšem skoro po dvou týdnech jsem se zasmála.

                                                     

Když přestalo pršet, šly jsme na pláž. Holky tam znaly jednoho z plavčíků, druhý, který vypadal jako něco, co vylezlo z Pobřežní hlídky – jenom zacukat prsním svalem – se rozhodl, že se mnou chce mít čtyři děti (jak jsem se později dozvěděla od jeho konkurenta, dvě už měl). Projely jsme se na motorovém člunu (při čemž Carla neumí plavat) a šly na oběd. Připojil se k nám David, kamarád Irene, a večer jsme měli jít společně na karneval.

                                                        

Před karnevalem jsme se na hotelu konečně sešly s Jelenou. Do Veracruzu dorazila několik hodin po mně, protože kvůli počasí nemohla jet do hor. Měla úplně stejný problém s ubytováním jako já. Z Veracruzu chtěla co nejrychleji odjet, protože se jí zdál jako „dirty little city.“ Což by se mi asi zdál taky, kdybych nepotkala Carlu a Irene.

Irene s Carlou odjely v neděli večer, při čemž jsme si stihly střihnout krásný výstup s recepční u mě na hotelu. Nabídla jsem holkám, aby si u mě po check-out schovaly věci. Recepční z rána nás bez problémů nechala. Když jsme večer šly věci vyzvednout, jiná recepční nás nechala všechny tři projít ke mně do pokoje, vzít tašky, načež dole mi oznámila, že zaplatím sto pesos za extra osobu na pokoji. Takže dohromady dvě stě, které pravděpodobně měly jít jí do kapsy, protože když jsme požádaly, aby zavolala své šéfové, tak máme podezření, že hovor jenom předstírala. Holky to zaplatily, protože spěchaly na nádraží.

Když odjely, bohužel se do toho vložil David – jak mi došlo později, tak především kvůli tomu, aby na mě zapůsobil. Což se mu moc nepovedlo, protože situaci zahnal do extrémů – na ulici oslovil dva policajty, kteří šli s námi do hotelu, a odmítl toho nechat, i když jsem asi tak patnáctkrát zopakovala, že už si nepřeju se tím dál zaobírat, a oba dva policajti i recepční mu asi tak patnáctkrát zopakovali, že jsem – já, které jediné se to tam týká – řekla, že se tím nepřeju dál zaobírat.

Vím, že to myslel dobře, jenže jeho snem je mít za noviu bílou holku. Jsem první Evropanka, kterou poznal, ale už se mě ptal, jestli s ním budu chodit, když se odstěhuje do Čech. Úplně vážně.

Ten večer jsme spolu šli ven sami a potkali jsme několik jeho známých, na jednoho kamaráda – nevím proč – zvonil doma a jako vrchol trval na tom, že až se půjde převlíknout, tak na něj mám počkat u něj doma. Takže jsem tam čtvrt hodiny seděla v obýváku s jeho dvěma tetami, sestrou a třemi sestřenicemi (dostala jsem ochutnat divné ovoce a zodpověděla otázku, jestli je Evropa někde ve Spojených státech), načež mi pak hrdě sdělil, že jinak žádnou holku domů nikdy představit nepřivedl. Prostě si mě po městě vodil jako exotické (bílé) zvířátko a všem mě ukazoval.

Být bílá Evropanka sama uprostřed Mexika je vůbec k nezaplacení. Ještě ve Veracruzu mi přibyl další nápadník, druhý plavčík, který mi asi dvacetkrát musel sdělit, jak krásný mám oči, nakláněl se do pravýho úhlu, aby mi viděl do obličeje, i když jsem zatvrzele koukala na obzor nad mořem, a nepomohlo, ani když jsem si nasadila sluneční brýle s komentářem („abych tě nerozptylovala“). Ještě chybělo, aby u toho začal slintat a byl by fakt jak pes, co mu před čumákem zamávali kusem salámu. Do toho vedle seděl David a byl nasraný, protože žárlil.

Těžko říct, jestli bych za normálních okolností strávila s Irene a Carmen celý víkend. A hlavně, jestli by mě to bavilo. Každopádně přiznávám, že když jsme se na nádraží loučily, tak jsem se – hlavně po tom výstupu s recepční a s vidinou toho, že dál už zase pokračuju sama – málem rozbrečela a nemohla jsem se dočkat toho víkendu za dva nebo tři týdny, kdy za nimi pojedu do Puebly. Což je dost hustý na někoho, komu trvá v průměru tři měsíce až tři roky, než začne mít někoho rád. Nicméně evidentně stačí pár týdnů sociální deprivace v podobě toho, že nejdelší dialogy vedete s taxikáři a s recepčními a cestujete s někým, koho obvykle někde hledáte, a co se stane z polovičního asociála.

Na Davidovi jsem se přesvědčila, že okamžitě, ale okamžitě musím cokoliv, co mexický muž řekne nebo udělá, přestat vnímat svou evropskou perspektivou s tím, že „myslí to tak a tak, protože evropský muž by to tak myslel.“ Nicméně některé věci mi opravdu docvakly až s odstupem času.

Nejdřív mi dělalo problém to, co David dělal a říkal, brát vážně. Protože mi to přišlo naprosto absurdní. Nejdřív jeho otázka, jestli by to šlo, abychom byli spolu, kdyby se přestěhoval do Čech. Zeptala jsem se ho, jak může dělat takovýhle rozhodnutí, když se známe necelých čtyřicet osm hodin. Odpověď byla pokaždé stejná: „Já jsem vždycky chtěl světlou holku a ty seš prostě úplně jiná než všechny ostatní holky.“

„Jasně. A kolik dalších Evropanek znáš? Tam jsou totiž skoro všechny jako já, víš.“
„No, ty seš první, ale znal jsem jednu Kanaďanku. Ale ta neuměla španělsky.“

Pak jsem pochopila, že vyvracet mu musím sebemenší blbost:

„Víš, jak jsme se včera v té kavárně na sebe podívali? Já jsem v tu chvíli věděl-,“

„Davide, my jsme se na sebe nijak nepodívali. Prostě když lidi sedí u jednoho stolu a baví se, tak se na sebe koukají. A my jsme se na sebe podívali zrovna ve chvíli, kdy nikdo nemluvil. To je celý.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych tady někdy s holkou jako seš ty mohl sedět na večeři.“ (Seděli jsme na plastových židlích před tacos barem a pojídali ty pitomý tacos, který prostě nejde sníst kulturně, protože z tý placky ta náplň vypadává na plastový tácek a potom požádáte o další placku, kterou zbytky té náplně z tácku vysbíráte.)

„Davide, sedíme tady, protože seš kamarád. V Evropě normálně takhle chodíme s kamarády na večeře a na pivo.“

Davidovi jsem dala telefonní číslo, email a kontakt na facebook, ale nikdy se už neozval. Bylo mi ho líto a vážila jsem si toho, co pro mě za ten víkend udělal. (Například jsem si zřejmě kvůli klimatizaci uhnala angínu a žádné spreje a cucací bonbóny ani kloktání slivovice nepomáhaly a celý víkend jsem se živila melounem, papájou a krevetami a David mi sehnal „kouzelnou pilulku“ a po požití první žiletky v krku zmizely. Obsah na obalu jsem raději nezkoumala, ale později mi došlo, že mi David pravděpodobně sehnal antibiotika, která ještě před rokem byla v Mexiku k dostání bez receptu.) Myslím, že o tom svědčí i to, že každého evropského chlapa bych už s jeho chováním poslala do háje.

Pro případ, že by David někdy potkal nějakou další Evropankou, na kterou by chtěl zapůsobit, jsem mu dala i pár rad, jak ji neodradit včetně toho, že když se domluvíme, že v určitou hodinu ho budu čekat před hotelem, není slušné přijít o deset minut dřív a nechat mě zavolat recepční, se kterou se hodinu před tím pohádal. A pak, že v Evropě ženy obvykle nejsou zvyklé na to, aby s nimi bylo zacházeno jako s malými dětmi, a že když řekneme, že obhajoby naší cti či dvou sta pesos mají nechat, myslíme tím „Nech toho, sereš mě s tím,“ nikoliv „dělám jenom cavyky, pokračuj, testosterone!“ David mě během výstupu s recepční přivedl na pokraj hysterického záchvatu. Ke konci už jsem se jenom posadila do křesla a přestala jsem i reagovat na otázky. Jaksi jsem nebyla sto uchopit fakt, že můžu bez ustání opakovat, že si nepřeju, aby něco řešil, když se ho to netýká, a on přesto bude pokračovat. Mám dojem, že nakonec jsem to ukončila tím, že jsem mu řekla, že touhle diskuzí, kterou jsem si nepřála, jsem ztratila půl hodinu, takže se nemůžeme sejít o půl desáté, ale až v deset, a že odcházím a jestli si přeje pokračovat, tak může, „prosím klíč od pokoje.“

David ale byl ta lepší část mužského pokolení, se kterou jsem se v Mexiku setkala. V podstatě to byl gentleman, nic si nedovolil a mám dojem, že nakonec to snad i pochopil. Obávám se ale, že jenom v tomhle individuálním případě a že se nevzdal představy, že na něj někde čeká, respektive objeví se nějaká ta modrooká holka, která náhodou zabloudí do Veracruzu. A je smutný, že si myslí, že mu k tomu dopomůže, když nebude chodit na sluníčko, aby nebyl ještě hnědší, než je teď.