Gringa?

Ještě ve Veracruzu jsem si do deníku udělala takovou super politicky korektní poznámku: Mexičani mi jako lidi moc nesedí. Dokonce jsem v tu dobu byla ještě natolik optimistická, že jsem dodala: S recepčními, taxikáři, číšníky a celkově s lidmi, kterým platím, se ještě dá vyjít…

 

S postupujícím časem a vyostřenými smysly, kdy se mě zase někdo chystá natáhnout, jsem – například sedíc v restauraci a půl hodiny čekajíc na účet – si říkala už jenom něco o trotlech. Je fascinující, že vzhledem k tomu, že plat číšníka a podobných profesí je v Mexiku dost mizerný a v podstatě jsou závislí na dýškách, většina z nich se chová jako kapitalismem nepolíbená. Jestli si chcete stěžovat na úroveň služeb v ČR, odjeďte na pár týdnů do Mexika a i zaplivaná čtyřka vám pro návratu bude připadat jako Café Imperial.

V tomto ohledu je paradoxní mexický mañanismus – oni sice mají dost času udělat něco mañana, ale už třeba nepřemýšlí, jestli mañana budou mít co žrát. Takže když sedíte sami v restauraci, budou se vám věnovat jenom do chvíle, než se vedle vás posadí osmičlenná rodina, která ten den samozřejmě udělá vyšší útratu než vy. Nezájem, že – když budete spokojení – vrátíte se zase maňana a nakonec tam dohromady třeba necháte víc peněz než osmičlenná rodinka za jeden večer. Nezájem, že když k vašemu stolu přijdou častěji než jednou za půl hodiny, vypijete tak o tři piva víc. A mexickým zákazníkům tohle přijde normální. Jednou jsem seděla na obědě. Nejdřív jsem deset minut čekala na lístek, potom deset minut, než si budu moct objednat. Ještě, když jsem dojídala svoje gratinované krevety (dvě zkušenosti s čímkoliv gratinado mě odnaučily si cokoliv rádoby gratinovaného dávat – původně poměrně zdravé a lehké (a hlavně dobré)  jídlo vám přelijí půl litrem rozpuštěného mastného eidamu), před plnou zahrádkou už postávala asi pětičlenná rodina s babičkou na vozíku. Číšník je ujistil, že za chvíli se uvolní stůl. Deset minut jsem čekala na odnesení talíře. Rovnou jsem požádala o zaplacení. Čtvrt hodiny jsem čekala na účet. Dalších deset minut jsem čekala, než mi přinese peníze na vrácení. Rodina s babičkou na vozíčku tam ve třiceti stupních pořád stála a čekala, přestože naproti byla poloprázdná – a lepší – restaurace.

Asi jiná definice „za chvíli.“

Dospěla jsem k vlastnímu antropologicko-sociologickému závěru (ke kterému už nepochybně dospělo mnoho antropologů a sociologů přede mnou, ale tak pamatujete si přece ještě na tu radost, když jste sami přišli na to, jak ¾ přepsat jako desetinné číslo a nepodívali jste se na to do výsledků, ne? (ano, chápu, že většinu z vás by uspokojily třeba až derivace nebo integrály, ale já jsem s matematikou skončila u zlomků)), že kapitalismus nemá v Latinské Americe úspěch kvůli geografickým a klimatickým podmínkám. U nás v Evropě – a čím severněji tím spíš – když jsme si přes léto neudělali zásoby, tak jsme přes zimu chcípli. V Mexiku si tu kukuřici někde utrhnete prakticky po celý rok a přes noc taky nezmrznete. Historicky tedy nebyl důvod myslet dopředu.

Jak jsem zjistila později, tak Mexičani dostávají výplatu každý týden. Když jsem jim řekla, že u nás je normální měsíční výplata a v případě, že podnikáte, nebo děláte na dohodu, dostanete větší obnos peněz třeba jednou za tři měsíce, nechápali, jak můžeme přežít. Je jedno, jak velký by měl Mexičan plat, ale kdyby ho dostal jednou za měsíc, nezbyde mu z něj pravděpodobně nic už po prvním týdnu. Podobně jako s investicí peněz to mají s investicí času. Oni prostě nedělají plány. Dokonce ani Carla a Irene neměly odpověď na otázku „Co budeš dělat zítra?“ Pak jsou případy jako třeba plavčík ve Veracruzu – bylo mu dvacet devět, někde už měla nějaké to dítě, jehož matce sem tam šoupnul nějaký pesos, když zrovna měl. Neměl stálou práci, neměl vzdělání, neměl moc zkušeností s nějakou kvalifikovanější prací, neplatil si zdravotní pojištění a bylo mu to všechno úplně jedno, protože dneska přece může na pláži očumovat v červených plavkách ženský, tak přece nebude řešit, co bude dělat, když se mu něco stane, nebo jak dopadne jeho dítě. Ne, že by se tohle nedalo najít i v Evropě, ale v Mexiku to neberou jako nějaký extrémní případ.

A co pak s takovým materiálem? Jak vidíte na příkladu převodu zlomků na desetinná čísla, na VŠE by mě asi nevzali, ale i tak si myslím, že velkou roli v současné situaci v Mexiku hraje samotná povaha Mexičanů. Jak může být země, která má ropu a tolik nerostného bohatství jako má Mexiko, chudá? Představte si, kdyby to kolonizovali Švýcaři!

Mexičany z velké části živí turisté. To však neznamená, že by je měli rádi. Dobře, uznávám, že já taky nesnáším marketingové plány, ale nedávám jim to aspoň najevo, protože zároveň chci, aby přišly znova.

Bylo až dojemné, jak měl každý obyčejný Mexičan starosti, jestli náhodou nejsem Američanka. I když jsme seděly s holkama v restauraci a bylo evidentní, že rozumím španělsky,  číšnice se zeptala: „Es una gringa?“ – „Je to gringa?“

Když jsem se jinde v restauraci zeptala hostů, kde jsou záchody, oba dva jenom posunky ukazovali a ani na mě nepromluvili. Asi kdybych byla náhodou gringa, tak aby si snad ostatní nemysleli, že byli nějak příliš ochotní ukázat mi, kde jsou ty jejich smradlavý plážový záchody bez splachování.

S podobným despektem koukají i na Mexičany žijící v USA. Což je už ten nejvyšší stupeň pokrytectví, protože v každé rodině se najde minimálně nějaký ten strýček/bratranec/synovec, co žije ve Státech a domů jezdí radši jenom na pohřby. Navíc hodně z nich by dalo milion tortill za to, aby se do Ameriky dostali.

O něco lepší je tedy být bílý ksicht z Evropy než z Ameriky. Ale i tak jste s tím žádný jackpot nevyhráli. Nemají rádi bílé, ale přitom čím je Mexičan bělejší, tím vlastně líp. (Viz příklad Davida, který tři týdny před svatbou sestřenice nechodil na sluníčko.) Funguje mezi nimi interní rasismus. To, co by se dalo označit ještě za původní obyvatelstvo, jsou v podstatě občané druhé kategorie. Mají Maye a Aztéky a celou jejich historii, každý Mexičan je potomkem Indiánů, ale čím víc krve conquistadorů v sobě máte, tím líp.* Good job, Spain. Mayové a Aztékové jsou pro turisty.

Podobně pokřivené vnímání mají, i co se týče ideálu krásy. Ty holky, co vidíte v telenovelách, nejsou Mexičanky. Obvykle to jsou dcery třeba ze druhé až třetí generace libanonských a podobných přistěhovalců anebo židovky. Normální Mexičanka může v telenovele hrát tak služku nebo vesničanku. S Carlou a Irene jsme byly na prohlídce… no, ony tomu říkali „palacio“, mně to přišlo jako stokrát menší Červená Lhota:

Ale zajímavá byla část vězení pro ženy:

Kam zavíraly nevěrnice, potenciální čarodějnice a feministky:

Každopádně nás prováděla nějaká studentka, která mi přišla hrozně hezká – na Mexičanku byla poměrně vysoká, byla štíhlá, měla dlouhý černý vlasy, mandlový (ne indiánský) oči a orlí nos. Když jsem to holkám řekla, nechápavě se zasmály: „Tahle? To určitě.“

„A proč ne? A jak teda podle vás vypadá krásná ženská?“

„Jako ty. Blanca.“

Jo, takže hlavně ne Mexičanka.

* Zajímala-li by vás intelektuální vložka, poměrně hodně zajímavého čtení od významných i nevýznamných autorů jde najít na téma Malinche/Malinalli/doñy Mariny. Pro současné feministiky je to ikona, ovšem jiní z ní pro politické účely udělali v průběhu pár století zrádkyni. Otázka je, koho že to vlastně Malinche zradila, když už jako dítě byla svým kmenem prodána do otroctví jinému kmenu, po dobytí Mexika pak Cortésovy dána nejdřív k ruce jako tlumočnice a pak do postele jako milenka, při čemž (tedy ne při čemž, ale záhy) mu porodila syna a stala se tak v podstatě matkou zakladatelkou mesticů. (Později jí pak Cortés zařídil manželství s nějakým svým důstojníkem.) Každopádně tím Mexičanům pěkně zavařila, protože jak je vidět dodnes, mají kvůli tomu bordel v identitě.

(Přečíst si tohle mé shrnutí dobytí Mexika někdo z katedry, nenechají mě udělat státnice.)