Několik slov o Jeleně.
Jak už jsem napsala, Jelena
byla docela řízek. Bylo jí
třiadvacet, živila se jako herečka (v reklamách), studovala asi třetí vysokou
školu (včetně anglické literatury a milovala Shakespeara) a žádnou z nich
zatím nedokončila, bydlela sama v bytě v Moskvě (protože nesnáší,
když lidi dělají „mess around her“), ale plánovala, že se jen tak přestěhuje do
Petrohradu, byla vegetariánka (ale kdyby vás to zajímalo, tak „fish“ není maso.
„So what is it?“ „Fish is fish.“) a v podstatě jí stačilo živit se celý
den ovocem. Do Mexika jela bez pojištění, protože „se nikdy nepojišťuje a nikdy
se jí nic nestalo,“ i bez mobilu. Rodina a přátele věděli jenom to, že nadcházející
měsíc bude někde v Mexiku. Měla krátké vlasy odbarvené na peroxidovou
blond (jinak jediná horší věc než být blondýna v Mexiku, je být zrzka
v Mexiku), na peroxidovou blond měla odbarvené i obočí a já byla strašně
zvědavá, jak to bude vypadat po měsíci bez peroxidu, nebo jsem ji aspoň chtěla
přistihnout při tom, jak si vyrůstající černé obočí vytrhává. Někdy ve dvaceti
se vdala za Američana, kterého poznala v Německu, a asi po roce se
rozvedli. Mluvila skvělou angličtinou s americkým přízvukem. A příšernou
španělštinou taky s americkým přízvukem. Proto jsem se vždycky modlila,
aby neřekla ani „por favor.“
A měsíc cestovala s krosničkou, která byla
minimálně čtyřikrát menší než moje osmdesátka, za což má můj neskonalý obdiv
doteď.
Jestliže já přiznávám, že jsem do Mexika nevyrazila na
sto procent připravená a že některé věci, které jsem udělala, byly o hubu, tak
Jelena oproti mě stále věděla o tomhle státě hovno o rozloze zhruba Mexico
City. Ačkoliv ještě v Creepy Village se mě onen večer Jasmínina velkého
monologu zeptala, co jsem si o Mexiku zjistila, byla tahle otázka na místě spíš
z mé strany. Vlastně ale já vím, co o Mexiku věděla – to, co viděla
v dokumentech o Cancúnu. Malé mexické Americe.
Doteď si pamatuju, jak mi ještě před odjezdem do
Puebly, když jsme se bavily o ubytování a rezervaci, řekla, že „vždycky přece
můžeme zaklepat na dveře nějaké old hag“ a ona nás u sebe nechá přespat. Jasně.
Dvě bílý holky. Ve státě, kde je těmhle „old hags“ zatěžko prodat cizincům i
vodu, protože jsou prostě bílý a navíc by to mohli být i Američani! Směju se
ještě teď.
Další fascinující věc je, že nikdo neměl ani páru o
tom, kde se Jelena zrovna nachází. Jelena bez možnosti se s kýmkoliv spojit
– pokud by ji třeba nějaká dobrá duše v případě úrazu nedovezla
z nemocnice do nejbližší internetové kavárny (měla-li by to štěstí dostat
se do nemocnice v blízkosti internetového připojení), odkud by poslala
domů email, ať jí pošlou peníze na úhradu zdravotní péče, když není pojištěná.
Sama neměla plán cesty, o kterém by někdo věděl,
v případě, že by se za ten měsíc nevrátila. Kdyby se jí něco stalo,
v Mexiku už ji nikdo niky nenajde. A pravděpodobně se ani nebude nikdo moc
snažit.
Jelena je bezpochyby člověk,
na kterého hned tak nezapomenete. Hlavně, když dodnes netušíte, jestli se v pořádku
vrátila do Ruska. Ale budu radši předpokládat, že patří k tomu neskutečně nezodpovědnému typu lidí,
kteří mají sice tendenci riskovat i způsobem, jakým ráno vstanou z postele,
a zasloužili by si aspoň jednou pořádně si nabít držku za všechny ty chudáky, co jsou za svou naivitu trestáni každý den, ale vždycky vším nějakým zázrakem proplují.
Žádné komentáře:
Okomentovat