pondělí 21. ledna 2013

Taky vám seberou chajdu v Sudetech?



Proč si myslím, že by Miloš Zeman neměl vyhrát volby.

Já vím, že k volbám se teď vyjadřuje kdekdo. (Akorát jsem ještě neslyšela nic pořádného od Okamury, nevíte, jestli mu to novináři přestali otiskovat, anebo jestli se na to už vykašlal?) Skoro do Vánoc se tedy moje zaujetí prezidentskou volbou omezovalo na posmívání se Tomio Okamurovi a Janě Bobošíkové, dokonce jsem ani nebyla v žádné facebookové skupině na podporu někoho nebo proti někomu, což v dnešní době je, jako bych o volbě vlastně ani nevěděla.
Navíc jsem byla proti přímé volbě, neboť ji v našem politickém systému považuju za zbytečnou a taky si myslím, že Češi nejsou připravení na to, aby si volili prezidenta, což dokazuje přítomnost dvou výše zmíněných v prvním kole volby. To jsem ovšem ještě netušila, jaká to bude sranda!

Koho budu volit, jsem se rozhodla až začátkem ledna. A byla to volba z rozumu. Mezi kandidáty jsem našla člověka, jehož názory jsou mi bližší než názory Karla Schwarzenberga, nicméně u kterého bylo jasné, že do druhého kola se nedostane. A nechtěla jsem se rozhodovat mezi Jezevcem a Ředkvičkou.

Nenosím placku „Karel na Hrad,“ nejsem pravdoláskařka a odmítám o Schwarzenbergovi mluvit jako o „Karlovi“ a popravdě řečeno ten kult osobnosti, který kolem něho vzniká, mi vadí. Naivně jsem si myslela, že to prostě začne a skončí tím, že dvakrát půjdu hodit do urny – snad – to samé jméno, pak bude tak týden půlka lidí zákonitě nasraná a pak bude zase všechno jako dřív. Přiznám se ale, že vlně, která přišla po prvním kole, nešlo odolat. Jsem sice už dostatečně vyspělá internetová uživatelka, abych se nesnažila diskutovat pod online články v médiích nebo ve skupinách na FB, které mají více než deset členů, ale nedokázala jsem nereagovat, když jsem si i od svých přátel, které jinak považuju za inteligentní lidi, přečetla, že není možné volit Schwarzenberga, protože:

-          není mu rozumět (pro některé lidi rovná se neumí česky)
-          usíná
-          neumí zpívat (synonymum pro neumí českou hymnu)
-          je to Rakušák
-          jeho žena je Rakušanka
-          jeho tchán byl nacista

V podstatě bych na podobně primitivní argumenty mohla odpovědět stejně primitivně, že budu volit Schwarzenberga, protože:

-          proslulost mé schopnosti usnoust kdekoliv a při čemkoliv už překročila hranice okruhu mých nejbližších přátel
-          můj hudební projev je takový, že byste řešili velké dilema, zda Slavík pro skokana roku patří mně nebo Schwarzenbergovi (a když jsem se ho naposledy zastávala tím, že lučiny a skaliny si plete dobrá čtvrtina Čechů, tak… jsem je obrátila). Sborové vystoupení jsem viděla v přímém přenosu a jako člověk, který na základní škole před každou hudební výchovou záhadně ochraptěl, jsem s ním velmi soucítila a přemýšlela jsem, co bych dělala na jeho místě. (Umíte si představit ten kartáč, co by dostala, kdyby nezpíval?)

Zbytek argumentů je prostě tak blbý, že blbější protiargument se mi k tomu už vymyslet nepodařilo. Určitě existují důvody, proč Schwarzenberga nevolit, které respektuju. Ale ty nejčastěji opakované to nejsou.

Myslela jsem, že pokud by se do druhého kole místo Schwarzenberga dostal Fischer, měla bych velký problém rozhodnout se. Pokud by ale Miloš Zeman vedl proti Fischerovi kampaň v podobném duchu jako proti Schwarzenbergovi, bylo by po problému. Mě neděsí Zeman jako takový – včera jsme se s Baličkou cigaret bavily nad jeho bonmoty z posledních patnácti let, které náš kamarád a spolužák Kudrnáč zná zpaměti. Vzhledem k pravomocím prezidenta bych se prostě příštích pět let smála tomu člověku na Hradě, to by nebyla zase taková změna. Navíc dodnes si vzpomínám, jak jsem si poté, co Paroubek odstoupil z čela ČSSD, posteskla, koho teď budu nenávidět, a Kudrnáč mě ubezpečil, ať se nebojím, že povstanou noví bojovníci. Vybaví se mi to kdykoliv, když slyším mluvit Bohuslava Sobotku. A Miloš se vrátil z Vysočiny. V podstatně můžu být spokojená.
Co mě ale děsí, jsou Zemanovi voliči.

Snažila jsem se negeneralizovat a nehodit je všechny do jednoho pytle s označením „Čtenáři titulků Blesku,“ protože znám celého jednoho voliče Miloše Zemana, který mi dokázal svou volbu logicky zdůvodnit – nicméně taky spíš tím, proč nemůže volit Schwarzenberga. V posledních dnech si ale myslím, že to nejde. Získala jsem dojem, že průměrnému voliči Miloše Zemana stačí k vytvoření si názoru vždycky jenom půlka faktů. Prostě jenom ten titulek. A Zeman si to velmi dobře uvědomuje a umí s touto skutečností zacházet. Jedna ilustrace (dávám příklad, kde se paní alespoň vyjádřila slušně, to ale nemění nic na hrůze obsahu):

Mám dotaz na lidi, kterých by se teoreticky mohla dotknout situace, že by si němci začali nárokovat jejich majetek (domy, pozemky, atd.). Jsou tady nějací? Pokud ano, volite i přes to Karla? Nevadí Vám, že by jste mohli o všechno přijít? Pozn.: Neútočím, jen se ptám!

Ještě včera jsem Kudrnáčovi nevěřila, když říkal, že zaslechl paní, která byla přesvědčená, že pokud ve volbách zvítězí Schwarzenberg, zabere jí nějaký Němčour barák v Sudetech a ona skončí na ulici, a že kvůli tomu nespí. A hle, hned druhý den ráno mám něco obdobného před očima. Nedivila bych si tedy, kdyby takoví lidé věřili tomu, že zvítězí-li Zeman, bude od března levnější chleba a vyšší důchody. Utopie pak je myslet, že když si přečtou, že „Schwarzenberg je pro školné, církevní restituce, zavedení eura atd.,“ budou se taky zajímat o to, za jakých podmínek a za jakým účelem. Volně se dostáváme k tomu, že pak už není tak složité je přesvědčit, že ten starej Rakušák je vlastně nácek, že jo.

Zemanovi voliči také mají krátkou paměť. Schwarzenberg možná nevyhraje proto, že je spojený s nynější vládou a s tím, co zvorala. Je to holt víc na očích. To si ale vážně nikdo nepamatuje, co bylo před deseti, patnácti lety? Když tohle mám v povědomí i já, které bylo v době uzavření opoziční smlouvy jedenáct?
Nicméně krátká a selektivní paměť není zase tak specifickou záležitostí. Co mi v žaludku leží nejvíc, je reakce Zemanových voličů na jeho útoky z posledních dnů. Nebudu rozebírat každou kauzu z posledního týdne, protože koho to nezajímá, ten nečte už od prvního odstavce, a koho to zajímá, ten je zná, a dovolím si zase jeden příklad za všechny:


  
Nepřekvapuje mě, že Zeman něco takového řekl. Taky nepovažuju na nejhorší, že Zeman o svém kandidátovi řekl, že je zdegenerovaný, ale děsí mě na tom, kolika lidem přijde normální, že kandidát na prezidenta může veřejně říct, že má chlapácký původ, protože musel znásilňovat. Nejsem genderově přecitlivělá a dokonce se směju šovinistickým vtipům, ale marně jsem se v tomhle výroku snažila najít vtipný zemanovský bonmot a ne prasárnu. Prasárnu, za kterou mu ženy v publiku zatleskaly. Která normální ženská může volit chlapa, který prohlásí tohle? Říct to kterýkoliv z kandidátů včetně Schwarzenberga, skončil u mě. Vlastně jako kandidát by zřejmě skončil v mnoha jiných státech. Nebo bych při nejmenším očekávala takovou vlnu kritiky, že hned druhý den se Zeman objeví v televizi a omluví se, popřípadě uváde svůj výrok na pravou míru. Ne tak u nás. Nejenom, že jeho voličky mu tleskají a voliči si u televize myslí, jakej je ten Miloš borec a volají na mámu, ať jim z lednice přinese pivo, ale i média to nechají v podstatě bez povšimnutí. A proč najednou neřvou všechny ty aktivní studentky gender studies a salónní feministky, které degraduje, když se jim přechyluje příjmení?    

Proto si myslím, že Miloš Zeman se nesmí dostat na Hrad. Protože jeho přítomnost v takové funkci, byť – nebo možná právě proto – je v podstatě jenom reprezentativní a symbolická, velké množství lidí utvrdí v přesvědčení, že chovat se takhle je normální.

Pořád jsem si nepořídila placku „Karel na Hrad,“ nestala se ze mě pravdoláskařka, nezačala jsem Schwarzenbergovi říkat Karel a nepřestal mi vadit nekritický obdiv ke komukoliv. Účastnila jsem se jenom jedné menší diskuze s Karlem Schwarzenbergem, ale díky tomu, jak na ní mluvil a co říkal, a díky tomu, s jakým klidem je v posledních dnech schopný reagovat na útoky z žumpy, kam se nenechal zatáhnout, ho ve druhém kole už nebudu volit jenom z rozumu.

Nechci přesvědčovat už přesvědčené, ale jestli plánujete k volbám nejít, zkuste to ještě přehodnotit.

úterý 1. ledna 2013

O, Brave Old Year!

No, tak když mám novej blog, klidně v něm můžu používat starý nadpisy.
Tematicky i formálně tedy navažme na příspěvek z 31. prosince minulého roku: Gréta má: pořád stejný titul, pořád stejné běžecké boty a pořád stejného milence. Gréta je ráda.

Vyrovnaný postoj k životu, o němž jsem se zmiňovala před rokem, byl sice zřejmě jen takový záblesk a nedržel se mě po celý rok (důkazem budiž několik hádek s Hostujícím profesorem, u kterých jsem se přesvědčila, že ano, tím talířem bych hodit uměla - kdyby se všechny tyto hádky neodehrály po smskách. Tímto zároveň děkuji Ness, která nás uchránila od poslední hádky na závěr roku, kdy mě upozornila na to, že tentokrát se z mé strany skutečně jedná o poněkud hysterickou overinterpretaci. No a Hostující profesor mi včera přivezl z Tesca úplně poslední veku na chlebíčky, když jsem si postěžovala, že v Bille došla. Což by asi neudělal, kdybych mu před třemi dny skutečně udělala tu scénu na téma "Ty si mě vůbec nevážíš!"). Nicméně i tak, přiznejme si na rovinu dvě věci:

1) Nemládnu.

2) Věk je relativní.

Ad 1) I když ve čtyři ráno sotva trefím ode dveří do postele (ani ne tak kvůli opilosti jako kvůli únavě - třeba když vyprovázím Hostujícího profesora), hlas, který mi našeptává "Odlič se. Víš, jak jinak budeš ráno vypadat," je stále naléhavější a já ho stále častěji poslechnu. Navzdory tomu, že pak ráno dostávám odličovací mléko z ofiny. Jsem zvědavá, jak dlouho potrvá mé přesvědčení, že moje babičky měly tak málo vrásek proto, že si celý život mazaly ksicht indulonou, když nic jinýho nebylo, a pořídím si něco s koenzymem Q10.

Nové běžecké boty z minulého roku jsem vskutku neopotřebovala. Podstatné je, že pořád vím, kde jsou! Naposledy jsem je vytáhla dnes ráno a přísáhám, že to nebylo jenom z tašky, ve kterých jsem si je přizvezla z domova zpátky na byt, neboť během vánočních svátků jsem byla dvakrát běhat!
Metabolismus je svině. (A myslím, že je dost nefér, když meťák prý přestává tak dobře fungovat po pětadvacítce, zatímco nejlepší sex prý budu mít až po třicítce. Co jako těch pět let?) A největší svině je metabolismus u lidí, co jsou zvyklí být celý život hubení a přitom jíst, co chtějí. A co nesnáší sport. Třeba já, že jo. Ale ta čtyři kila za rok se prostě někde nějak vzala. Ano, já vím, že mám ještě pořád pár kilo rezervu, než budu moct darovat krev nebo kostní dřeň, ale nějaká čtyři kila jsou vždycky ta první. Nepatřím k lidem, kteří by někdy dokázali zhubnout. Proto pro mě existuje jediné řešení - nikdy nepřibrat.
A co já vím, třeba mi ten sport fakt někdy vyplaví nějaký endorfiny. 

Ad 2) Ověřování klišé. A ne, neříkám to jenom kvůli Hostujícímu profesorovi - co si budeme povídat, pro starší pány jsem měla slabost vždycky, jenom se to vždycky pozdrželo spíše v té platonické rovině, Hostující profesor je v podstatě naplnění mých pubertálních snů, když jsem ve čtrnácti četla Lolitu. Akorát na tu Lolitu už jsem poněkud přezrálá.

Věku nevěřit. Před Štědrým dnem mě sestra vytáhla na pivo se svým přítelem dýdžejem a jejich kamarády. Byla jsem ubezpečena, že tam nebudu nejstarší, a je fakt, že oficiálně jsem byla po sestře druhá nejmladší. Ovšem kdybych tam seděla s osmnáctiletými puberťáky, myslím, že skutečnost by byla méně děsivá.
Dlouho se mi nestalo, že bych si s někým neměla vůbec nic co říct. Tím nic myslím opravdu nic, shledala jsem nemožným udržovat byť jen společenskou konverzaci, o které víte, že je ztrátou času, ale aspoň mluvíte. Nemám si co říct s třicetiletými lidmi, cílem jejichž večera je vypít kýbl Cuba Libre do deseti vteřin a kteří se v okamžiku dosednutí za stůl v hospodě připojí na facebook, aby mohli napsat, kde jsou, otagovat, s kým tam jsou, a vzájemně si to olajkovat. True scary story. Nejčastějším tématem rozhovoru pak bylo, kde byli pařit minule a kdo se tam jak ožral.
Bylo by zajímavé pozorovat to ze sociologického hlediska, kdyby tito lidé neměli nic společného s mojí sestrou, které z nějakého důvodu imponují. A to je moje sestra poměrně chytrá holka (až na to, že se nejdřív odbravila na blond a teď k tomu ještě přidala růžový pruh).

Po Štědrém dnu jsem se pro změnu sešla se sestřiným spolužákem ze střední, říkejme mu třeba Záchranář, přestože záchranář není, ale už na střední dělal u Červeného kříže. Seznámila jsem se s ním, když mi pomáhal předejít jednomu šumavskému průseru, a ze začátku jsem myslela, že je minimálně stejně starý jako já, takže jsem koukala, když jsem se dozvěděla, že před měsícem odmaturoval společně s mou sestrou. Víc jsme se začali bavit, když jsem zjistila, že on se taky rád směje Babicovi. Zvládli jsme skoro tři hodiny plynulé konverzace. A to jsme nikoho nepomlouvali.
Když uvážím, že mezi Záchranářem a sestřinou suitou, která zde bude uváděna pod souhrnným označením "dýdžejové," je nějaký desetiletý věkový rozdíl, tak bych skoro řekla, že někdo tu bude tragéd.
Což samozřejmě nesmím prohlašovat nahlas, protože můžu být ráda, že se se mnou sestra občas baví, přestože neznám žádný dýdžeje ani nemám kamarády, co daj kýbl Cuba Libre za deset sekund. Lepší bude, když rychle zapomeneme na její neúspěšnou snahu uvést mě do společnosti.

Když jsem včera vyprávěla tuto historku na hodně drsné lingvistické silvestrovské kalbě, kterou jsme trávily ve třech pojídáním česnekové, tuňákové, tvarůžkové a hermelínové pomazánky,

kamarádka navrhla, abych ukázala, že se snažím sestře přiblížit i prostřednictvím facebooku, na který zcela jistě bude připojená, protože na Silvestra se toho na FB děje nejvíc, a hodila jí na zeď něco tematického:


Myslím, že by mě sestra potrestala nejen odebráním z přátel.

Jinak silvestrovská oslava se nesla přesně v duchu bodu 1). Do půlnoci jsem decentně pila svou sedmičku Merlotu a ani jsem ji nedopila (!), ovšem šampaňské na náměstí zřejmě bude důvodem pro posunutí čtvrteční zkoušky, neboť mě dnes tři skleničky do půl jedenácté upoutaly na lůžko, do kterého se poté, co k obědu zkonzumuji například topinku s tvarůžkovou pomazánkou, zase odeberu.
A večer bych do lůžka ráda nalákala Hostujícího profesora s vlastním kartáčkem na zuby, neboť někdo mi s tím kilem pomazánek a dvěma litry vína pomoct musí.

To by ode mě bylo z novoročních mouder asi všechno, projev si přečtěte třeba od Okamury, nezklamal a sepsal ho, a jinak vám přeji úspěšný rok 2013.