pondělí 28. května 2012

Moje cesta k dospělosti, 1. díl: Když se ze slova "spolubydlící" stane vulgarismus


Na některé věci jsem už příliš stará.

Například na spolubydlící.

Shrnout anabázi, kterou jsem od té doby, co jsem částečně opustila rodné hnízdo, absolvovala se spolubydlícími, by bylo skoro stejně zábavné jako shrnout anabázi, kterou jsem od té doby, co jsem poprvé viděla nahého muže, absolvovala s nimi. Akorát míň frustrující. No ne, ta poslední věta je blbost.

Pět let, pět bytů, dvacet tři spolubydlících.

Vyjmenovat si alespoň ty, kteří se nesmazatelně zapsali na můj seznam, s čím už nikdy bydlet nechci, by vydalo tak na pět samostatných příspěvků (pravděpodobně s názvy jako Oblomov, Psychopatická medička, Pan Hovno a Hello Kitty – to poslední ovšem se šťastným koncem, neboť z poslední doby mám zprávy, že Hello Kitty si osvojila mnoho sociálních návyků a poměrně dobře se s ní dá žít), takže si vyventiluju frustraci pouze za poslední období.

I přes své bohaté zkušenosti se spolubydlením jsem nikdy nezažila to, co zažívám za poslední rok se Slovenou. Co jsem ji poznala, musela jsem zcela redefinovat své vnímání konceptu „prase.“ Když o ní vyprávím, setkávám se buď se znechucenými výrazy, asi jako když někdo na rozlučkové party mého kamaráda začal popisovat obsah filmu The Human Centipede (negooglete to, fakt ne!), anebo s naprostým nepochopením a zpochybňováním mé věrohodnosti.
Ono je toho tolik, že ani nevím, kde začít. A asi by bylo lepší to zkrátit, protože už jste teď všichni jistě znechucení tím, že jste si vygooglili The Human Centipede. Tak já na to navážu. V tomhle bytě bydlím třetím rokem. Začínaly jsme ve složení já, Balička cigaret, Gedžitka a Zrzka. Z původního složení jsem zbyla já a Balička. Mezitím se tam prostřídalo sedm různých lidí včetně dvou Thajek a jedné Japonky. S každou změnou šla úroveň o něco dolů, ovšem to, co na náš byt přinesla Slovena ani žádnou úroveň už nemá. Tak například posraný záchod, kdo z vás tohle má, že? Když se to stalo pár týdnu po nastěhování Sloveny poprvé, řekla jsem si, že se to teda může stát. Dobře, viděla jsem to předtím jen na záchodech na veřejných místech, ne u nikoho doma, ale tak… může se to stát. Když se to stalo ve stejném týdnu podruhé, použila jsem svou oblíbenou lístečkovou metodu a na dveře umístila opozornění, aby si po sobě uklízely záchod. Balička pak slyšela Slovenu, jak se Želvíny, spolubydlící, která ji na náš byt přivedla a se kterou sdílí pokoj, ptá, proč tam zase byl nějaký lísteček. Takže jsem vysvětlila, že proto, že ten záchod byl už zase posranej. Neuplynul ani týden a v bílé míse se opět skví hnědá čára. Odolala jsem pokušení dotáhnout na záchod Slovenu za vlasy a vymáchat jí v tom hlavu a na dveře jsem umístila názorný obrázek, jak se používá záchodová štětka. Musím říct, že od té doby už zbytky hoven v míse nemáme, nicméně bohužel to byl můj poslední pedagogický úspěch, co se týče Slovenina osvojování si základních hygienických návyků.  Nebudu-li počítat, že občas už si po použití toalety umyje ruce. Mám ale podezření, že to dělá pouze v případě, že musela použít záchodovu štětku a to jenom, když si vzpomene. (Mám navíc dojem, že ji na to upozornila Želvína, kterou jsme na to upozornily my.) Od té doby, co jsem zjistila, že Slovena si opravdu poté, co si utře zadek nebo frndu, nemyje ruce, tak si příbory, které vytahuju ze šuplíku a nevím, kdo je myl nebo utíral, před použitím znova umyju. Vedle toho, že jsem toho hodně přečetla o přenosu nemocí fekálně-orální cestou, tak se mi taky jednoduše chce blít, když si představím, že si do pusy strkám vidličku, na kterou předtím sahala ruka, která ještě předtím byla v bezprostřední blízkosti Slovenina řitního otvoru.
I k používání kuchyně, respektive jejich určitých částí, má Slovena svérázný postoj. (Bod mytí nádobí přeskočím, to je nuda. Snad jenom, že se u nás rapidně zvýšila spotřeba houbiček na nádobí. Tak dvakrát týdně vyhazuju houbičku, ve které jsou zažrané zbytky jídla a pokládám na dřez houbičku novou, která za dva dny vypadá úplně stejně jako ta, kterou jsem vyhodila. Fascinující také je neschopnost některých lidí zapamatovat si, že houbička, která leží na dřezu slouží k umývání nádobí, zatímco houbička, která leží na sporáku, slouží k čištění sporáku (což je ale v podstatě jedno, protože proč by si po sobě někdo uklízel sporák od oleje, že jo?) a věčně bude tou houbičkou od sava mýt talíře.)  Tak například, proč používat odpadkový koš, když šlupky a zbytky nespotřebované zeleniny, případně skořápky od vajíček můžu hodit do dřezu? A nechat je tam? Tak den, dva? Možná bych to pochopila, kdybychom měly odpadkový koš o tři patra níž, ale my ho máme metr od dřezu. Při naší hádce, která proběhla asi před třemi týdny a při které jsme si se Slovenou sdělily, jak už se nemůžeme dočkat, až z toho bytu vypadne, mi ovšem vysvětlila naprostou nelogiku mého počínání, kdy vyžaduju, aby ve dřezu neplavala rozmočená ředkev: Musíš si uvedomiť, ze predsalen je nás tu viac a kuchyňa je miesto, kde sa spracovávajú potraviny, takže to, že tam občas budú ďaké šupky je úplně normálna vec. Neviem, ako by si teda prežila v prirodě, keď sa ti bridí chytit jednu sprostú šupku od redkovky.“
No tak měli byste na to nějaký argument? Prostě v kuchyni se dělá s jídlem, takže je normální, že jídlo je na lince (kde třeba týden hnije nakousnuté jabko), jídlo je na podlaze (jednou byla Slovenina červená řepa nejen v kuchyni, ale i na záchodě a v umyvadle v koupelně), jídlo je rozmočené ve dřezu, jídlo je připečené na sporáku… A mé nároky jsou nepřiměřené, jak mi nadále Slovena sdělila. Bohužel už mi neodpověděla na otázku, co přesně je na mých třech požadavcích (aby se dodržoval rozpis úklidů – který mimochodem nebyl před jejich nastěhováním potřeba – aby si po sobě v kuchyni uklízely svůj bordel hned a aby si ze sítka ve vaně vybíraly svoje vlasy) nepřiměřené, ani na otázku, jak to vypadá u nich doma. Mám ale dojem, že ještě hůř než u nás, protože Slovena jezdí domů tak jednou za tři týdny. Asi tam nemůže vydržet ten bordel.
Ten poté, co jsme se takhle zhádaly, se ve dřezu objevily skořápky od vajíček a po obou holkách zůstaly vlasy v sítku. Brala jsem to už jako provokaci, takže jsem si udělala provokaci vlastní – koupila jsem druhé sítko a nechala vzkaz, že chápu, že můj požadavek, aby si po sobě vlasy uklízely, je nepřiměřený, takže teď budeme s Rebekou mít vlastní sítko. V současné době to vypadá tak, že když se jdu mýt, obléknu si rukavici, vyndám olezlé sítko plné vlasů, dám do odpadu vlastní sítko, umyju sebe, umyju sítko, vezmu si rukavici a do odpadu vrátím olezlé sítko plné vlasů.
Nicméně Slovenin argument, že kuchyň je od toho, aby tam všude bylo jídlo, již teď vstoupil do dějin tohoto bytu, není dne, kdy bychom ho nazapojily do běžné konverzace:
„Holky, co kdybychom přestaly splachovat? Víte jak, je to záchod, tam se sere, to hovno tam patří.“
„Rebeko, zbyl mi v lednici jeden syreček, tak ho prosím tě sněz, anebo ho polož na linku a nech ho tam, než se vrátím. Je to kuchyň, to jídlo tam patří.“

Nepopírám, že jediné, co ke Sloveně cítím, je naprostá averze. A může si za to sama. Vedle absence hygienických návyků je u ní patrná i absence návyků sociálních. Prostě tři ze čtyř svých spolubydlících nasere, jen co ji vidí.Vlastně ji nemusí ani vidět, stačí ji slyšet. Například společně s detoxem začala i se cvičením. Skáče podle videí, která si pouští na notebooku. V koupelně. Mezi jedenáctou a půlnocí. Tedy dobou, která je u nás na bytě nejfrekventovanější k čištění zubů a podobným hygienickým aktivitám, o kterých nevím, jestli je Slovena má. Když už jsme u čištění zubů, dělali jsme si spolužákem, který má na bytě Slovenu v mužském vydání, srandu z toho, že on si pro jistotu bere kartáček na zuby k sobě do pokoje. Tak jsem ho politovala a sebevědomě prohlásila, že tohohle jsem ušetřena. Přišla jsem domů a nemohla jsem najít svoje bačkory. Načež Slovena vyšla z balkona, kde byla kouřit. V mých bačkorách. Na můj dotaz, proč si na špinavý balkon bere moje boty, ve kterých chodím po bytě, odpověděla, že nevěděla, že ten balkon je špinavý. Balkon, na který prší a po kterém se válí vajgly, protože po dobu, kdy byla Balička cigaret pryč, Želvína ani Slovena, jediné, kdo na bytě kouří, popelník nevynášely. Doufám, že sledujete tu logiku: balkon není špinavý, proto si sundám svoje bačkory a půjdu tam v cizích. Jasný, ne? A šlupky do kuchyně patří.
Ani Želvína na tom není s úklidem nejlíp (tři měsíce po jejím nastěhováním jsem přestala používat mikrovlnku – a to v ní tenkrát bylo jenom připečené jídlo, teď už v ní bují tři druhy plísní a Želvína se Slovenou ji dál jako jediné v bytě vesele používají – hlavně, že obě nakupují biopotraviny a Slovena drží detox), přesto jsem schopná se s ní normálně bavit nebo jít s ní na pivo. Se Slovenou se snažím kontakt omezit na pozdrav a předání nájmu. Který mi měla dát před dvěma týdny, mimochodem. Což mě plynule přivádí k tomu, jak ráda bych se už dostala do světa dospělých lidí.

Momentálně mi nepřipadá, že žiju v bytě s dalšími dospělými osobami, ale s dětmi, co věčně něco nemůžou, nechtějí nebo nevědí. Když jsme na bytě začínaly v původním složení, dohodly jsme se, že smlouva na byt a na plyn a elekřinu bude na mě a ostatní mi do určitého dne v měsíci pošlou svoji část nájmu. Tenkrát jsme řekla, že souhlasím, ale že to neznamená, že budu všechno zařizovat já. Jak myslíte, že to je dneska? Můžu být ráda, když mi do toho určitého dni v měsíci dá nájem půlka lidí. To mě na tom ale tak neštve. Nejvíc mě rozčiluje, že to jsem já, s kým se řeší: „No ale já tady příští rok nebudu a nemůžu platit celé prázdniny…“ (Ale že smlouvu máme do půlky září to víš, ne?)
„Aha, no já jsem nevěděla, že když ti teď oznámím, že se za dva týdny stěhuju a nikoho za sebe nenajdu, tak se všem zvedne nájem…“
„Platím tady předražený nájem jako všichni ostatní, tak si budu šlupky nechávat, kde chci…“(Nájem je v současné době při dvou osobách na pokoji asi o sto padesát korun vyšší než je zdejší průměr a stejný jako na koleji, kde jsou ale na pokoji tři, o koupelnu se dělí s dalšími šesti lidmi a v kuchyňce mají tak maximálně mikrovlnku. No a vyšší je proto, že nám zvedli inkaso za plyn, protože Slovena si v půlce září zapnula topení, termostat hodila na třicítku a odešla do školy. Tak to pokračovalo ceou zimu. Pak by bylo divný, kdybychom neměly nedoplatky.)
Nejvíc mě ale dostává, když se někdo začne tvářit, jako že protože to všechno platím já, tak já asi ovlivním cenu, a když se platí hodně, tak si asi něco strkám do kapsy. Za poslední rok jsem už několikrát měla chuť zajít na RWE a ČEZ, odhlásit se tam, hodit před ostatní spolubydlící nájemní  smlouvu s číslem účtu majitele a vesele jim zamávat. Sice by asi byl pocit k nezaplacení koukat, jak nejsou schopné dát dohromady tu částu na pokrytí všech výdajů a jak zoufale hledají, kam jim zmizely tři čtrvtiny spotřebičů a nábytku, které jsou moje, ale pro mě by to znamenalo ty tři čtvrtiny kvůli jednomu roku někam odstěhovat a hlavně opustit byt, který jsem si svým způsobem „vypiplala“ a kde mám druhé doma. Takže pořád naivně doufám, že výměnou několika nefungujících elementů dám celek zase do normálního pohybu a bydlení pro mě nebude akorát zdrojem frustrace.
Ale každý den se přesvědčuju o tom, že na některé věci jsem prostě už stará, že už nemůžu jet v tomhle studentském módu, kdy si mám zvykat na „jiné“ hygienické návyky dalších pěti lidí, kdy jim mám říkat „umyj si ruce, zaplať nájem, nenechávej otevřený dveře, když topíme, zhasni v kuchyni, když tam nejsi…“ Nemyslím si, že bych měla problémy přijmout nějakou zodpovědnost, akorát už bych ráda žila ve světě, kde tu zodpovědnost nemusím mít za další dospělé lidi a kde věci fungují podle vzorečku nemůžu, nechci, nevím -> odnesu to, nikoliv nemůžu, nechci, nevím -> Gréta to bude muset nějak zařídit.

neděle 6. května 2012

So what?

To si teď říkám já skoro pořád:

-          když odejde Hostující profesor. Něco jako malá postkoitální deprese.
-          když skončí přednáška na kolokviu, kde máme povinnou účast. Za dva kredity. Těžce vydřený. Neskutečné, kolik nudy dokáží akademici vtěsnat do zajímavého tématu. (I podle akademika Hostujícího profesora.) Následně pak dotazy od akademiků z publika. U kterých je těžké identifikovat, co je ten dotaz. Aneb akademik v publiku: „Děkuji za přednášku, byla velmi podnětná. Myslím si, že pes může být černý a hnědý. Ovšem profesor Veterinář ve své publikaci Disputace o barvě jezevčíka uvádí, že pes může být i bílý. Nevím, jaký na to máte názor, ale já s tím souhlasím a také bych rád dodal, že pes může být také strakatý.“ Odpověď akademika před mikrofonem: „Tak ano, samozřejmě, pes je chlupatý. Pes může mít dlouhé nebo krátké chlupy. Podle docentky Dojičky krav mohou psovi chlupy vypadat. Ovšem – a o tom se již Dojička nezmiňuje –  pes se také musí česat.“ A tohle jsem poslouchala celý víkend. Navíc chlebíčky byly jenom pro přednášející.
-          když plánuju blízkou nebo vzdálenou budoucnost. Rozhodnu se, že něco udělám a potom následuje: A?

Poslední dobou mám dojem, že ostatní píší o tom, o čem bych chtěla psát i já, akorát líp. Což je taky jeden z důvodů, proč zmizel minulý příspěvek. Protože nikdo, kdo na něj reagoval, ho nepochopil. To není výčitka, protože pravděpodobně je chyba na straně autorky. Internetový rybníček je malý a každým postem se vydávám všanc náhodným spojením v googlu. A to riziko mi za to nestojí, ne, když musím v komentářích vysvětlovat, co jsem příspěvkem myslela a nemyslela. Navíc z toho pak mívám výčitky svědomí. Když ve vzteku napíšu něco o Hostujícím profesorovi (mimochodem, vztek je nejlepší „Visiting profesor summon kit“ – udělat si večeři, oblíknout se do županu a být nasraná a Profesor se hned ozve, že je za hodinku u mě) a on potom, sice pozdě, ale přece, přijde s tím, že „Měl jsem pro tebe tulipány, ale nechal jsem je na sluníčku a asi jsem je uvařil.“

Tak třeba zoe. Líbí se mi to spojení "krok zpátky ve vlastní evoluci." Potřebovala bych si promluvit asi tak se sedmnáctiletou Grétou, která by mi dala pár rad do života. Jak ta měla ve všem jasno! Je to stejné jako třeba s angličtinou - ta taky byla jednoduchá, dokud jsem o modálních slovesech věděla jenom to, že ve třetí osobě přítomného času se k nim nepřidává sufix -s. 
Je snadné nebýt připosraný, když toho moc nevíte. Taky mám plány. Nějaké. A zjistila jsem, že největší překážka v jejich realizaci je zřejmě strach, že když se mi podaří je uskutečnit, tak zjistím, že jsem tohle vlastně vůbec nechtěla. Tak tu tak sedím a tvrdím, že nevím co bych. Co bych měla dělat v létě? Měla bych jet do Mexika? Co když za to dám tolik peněz a nebude se mi tam líbit? A vůbec tam nebudu mluvit španělsky, protože tam budu se samými cizinci, se kterými budu mluvit akorát tak blbě anglicky? Neměla bych zkoušet dostat stipendium na semestr v Argentině, abych stihla magistra v termínu a mohla se přihlásit tam, kam chci, a když se tam zvládnu dostat a udržet se tam, tak pak mít možná job polosnů? (Protože úplně původně jsem chtěla být herečka v Hollywoodu a taky slavná zpěvačka, akorát neumím zpívat a dělá mi problém svlékání na veřejnosti). A co když se mi to povede a pak zjistím, že vlastně chci dělat něco jiného a všechny ty věci jsem tomu podřídila úplně zbytečně? A radši bych za sebou měla semestr v Argentině? Měla bych zkusit Hostujícímu profesorovi říct, že teď spolu nestrávíme večer, ale odpoledne a mimo postel? A on by to možná udělal a co kdybych pak zjistila, že mi je s ním stejně nejlíp v posteli?
Jo, na ty chlapy by sedmnáctiletá Gréta byla nejlepší, protože neznala rozsah a dosah Ale ten už nepřijde. Nikdy se nevracela do ještě vyhřáté, ale už prázdné postele s úvahou, jestli to nebylo naposledy. A jestli to ještě někdy s němým bude takové. No dobře, ta starší Gréta už se neptá, jestli, ale kdy. Stejně ale špatně snáším ta tranzitní období a kazím si jimi náladu ještě dřív, než přijdou. Tady má asi kořeny ta moje klínová metoda - vytloukat klín klínem, najít co nejrychleji náhradu za pána, co už nepřijde. Však posledních pět let trávím tím, že na nějakého chlapa zapomínám.

Poslední necelý rok si zase zvykám navštěvovat někoho, kdo nemluví, čůrá do plastikového pytle, co visí z postele, a koho krmí piškoty rozpuštěnými v čaji, z čehož by mi mělo být ještě víc špatně, než když někoho vidím namáčet si sušenky v kakau. A přesto je mi z některých věcí víc úzko než z těch jipek, ripek a interny. Ty hadičky a zápach moči jsou aspoň konkrétní, víte, jak se s tím vyrovnat, ale tyhlety psychodiagnózy nějak neumím uchopit. Navíc to asi fakt máme v rodině. Ale toho už jste si asi všimli.
A taky by asi věci usnadnila normální komunikace s vlastní matkou. Třeba bych pak nemusela shánět informace přes další dvě osoby. Nějak to ale zatím nejde. Vedle tranzitních období taky ještě špatně snáším, když se dveřmi práskne moc hlasitě.

A taky jsem zjistila, že poslední dobou nějak moc solím.