Úplně zbytečná povolání

Člověk se, byť nechce, dostane do životních situací, kdy se seznámí s profesemi, u jejichž vykonavatelů se neubrání úvaze, zda mají nějakou superschopnost, která je opravňuje k existenci na tomto světě, například jestli umí na první pokus odmotat potravinovou fólii, aniž by si nohy zamotali to dvoumetrového plastového provazu, který u toho vznikne.

Small talk

Kdybych si měla představit peklo, kromě jídla s paprikou třikrát denně s hudebním podkresem Mandrage a Mirai by někde na předních příčkách nejhorších trestů figurovala nutnost účastnit se společenské konverzace.

Záchvaty

Něco jako štafeta od psice, díky které jsem se zamyslela, jestli jsem to měla a už to nemám, anebo jestli ještě pořád někdy ano. Ale jestli si přečtete komentáře u ní dřív než můj článek, trochu mi zkazíte pointu.

Hrobaři

Odmalička miluju hřbitovy. Nemám za sebou nějakou dětskou historii, kdy by moje babička-vdova chodila lkát na dědův hrob a já se zatím z nudy naučila z náhrobků číst. Naopak odmalička jsem od táty každé Dušičky a Vánoce poslouchala, jak strašná je pruda mít mramorový hrob hned u vstupní brány. I moje babička se nechala slyšet, na „kterou prdel prababička potřebovala tak velkou hrobku“, přesto ji pravidelně posílala tátu mýt. Navzdory tomu i u mého otce se ke hřbitovům rozvinul kladný vztah. Pokud na dovolené nebo výletě míjíme hřbitov, musím tam jít.

Trikolóra na leden 2020

Všímáte si toho pozitivního posunu, že už si zapamatuju jen tři věci za měsíc, co mě nasraly, ne za týden?