úterý 18. února 2020

Small talk



Kdybych si měla představit peklo, kromě jídla s paprikou třikrát denně s hudebním podkresem Mandrage a Mirai by někde na předních příčkách nejhorších trestů figurovala nutnost účastnit se společenské konverzace.

Uznávám, že nejsem úplně sociální typ. Radši si budu doma číst, než abych šla na obří večírek, kde většinu lidí neznám a byla nucena absolvovat několik hodin řečí na téma, kde kdo pracuje, kolik má dětí, kde byl na dovolené a co si myslím o těch veganských chlebíčkách. Z velké části proto, že mě to u většiny lidí tak nějak nezajímá. Nepomáhá ani sociální lubrikant v podobě alkoholu, to se mi naopak začne chtít dřív spát a dřív se dostaví pocit naštvanosti nad ztrátou času. Takhle nějak jsem prožila celý Erasmus.
Většinou stejně na podobné akce jdeme s Baličkou cigaret, protože pokud jsme někam pozvány mimo naši sociální bublinu, ani jedna z nás tam nechce jít sama, a skončí to tak, že si někde povídáme pár hodin samy a pak jdeme domů, popřípadě usoudíme, že nás to tam fakt nebaví, a jdeme si povídat jinam, takže nejvíc mě nakonec ohrožuje small talk v práci.

Mě to prostě až fyzicky bolí.
Například taková otázka „Jak se máš?“ prostě do českého prostředí nepatří. Neobtěžuje mě „How are you?“, protože jinde na to nikdo nečeká odpověď. V Čechách ano. V Hanácké kancl nás je patnáct. Každý každého potká každý den. Opravdu je nutný, aby se mě u kávovaru kolegyně zeptala, jak se mám, když jsme se viděly včera? Otázku jsem odbyla neurčitým úsměvem, a dala jí tak možnost zachránit si zbytek dne.
„No, Ženo, jak se máš?“ domáhala se odpovědi. 

Pro mě je v těchto situacích opravdu těžké být milá. Protože neoplatím stejnou mincí (mně v tu chvíli přirozeně ani nenapadne, že bych se měla zeptat na to samé – až mi začne do práce chodit podezřele uřvaná nebo vysmátá, začnu pátrat po tom, co se děje) a protože na to odpovídat nechci (v Hanácké kancl máme na pracovní úrovni hezké vztahy – zeptám se kolegy, kdy chystá výlet na motorce, s nepředstíraným zájmem si prohlídnu vlastní modely vláčků dalšího kolegy, reflektuju, že syn šéfové měl o víkendu důležitý zápas, a monitoruju průběh rekonstrukce bytu jiného kolegy, předám kontakt na nejlepšího hodinového manžela, ale kromě vánočního večírku spolu nechodíme na pivo a nesvěřujeme se s krizemi v manželství). Svůj okruh lidí, kterému říkám, jak se mám, a který to říká mně, mám jinde, a obvykle se výměna těchto informací obejde i bez explicitního položení této otázky. Proto prostě nechápu, proč je po mně u kávovaru vyžadováno to jedno stupidní „dobře“, které nemá žádnou výpovědní hodnotu. Navíc mi ten blbej kávovar dělá naschvály – když se snažím uniknout small talku, můžu si být jistá, že po mně bude chtít dolít vodu, vyprázdnit zásobník na sedliny nebo se začne vyplachovat, aby se taky dozvěděl, jak se mám.

Zase na obranu Hanáckého kancl musím říct, že obecně tam small talk zas tak nefičí, a první dotaz po ránu bývá pracovní, což snáším o dost líp než otázky stran mého psychického a fyzického blaha, a je to nešvar, který k nám zatáhla nová kolegyně z Prahy, které se to občas trochu vymkne, třeba když jsme přáli kolegovi k narozeninám a na jeho odchodu slyším, jak mu říká: „Ale vypadáte dobře. Jsou lidi, co jsou na tom mnohem hůř. Tak buďte vděčný, že je to takhle.“ Akorát že ten kolega má rakovinu a jede už asi třetí cyklus chemoterapií.

Jako jsem schopná akceptovat nějaký konsensus, že small talk je prostě součást života, protože většinová společnost považuje za divné být ve dvou na malém prostoru a přitom mlčet, zatímco podle mě je to naprosto v pořádku, podobně jako daně nebo televize Nova jsou sice osiny v zadku, ale dělat se to musí a je po tom jistá poptávka. Ale nedalo by se to v rámci společenské smlouvy nějak regulovat? Že třeba small talk není povoleno zahájit dříve než v deset dopoledne a v pondělí až po obědě?
Protože pak nastávají situace, které nezvládám, kdy jdou slušné vychování i veškeré social skills stranou. V pondělí ráno jsem šla do práce pěšky. Dny, kdy je na to venku počasí a já nemám na odpoledne nic, kdy potřebuju být mobilní a musím do práce autem, jsou moje oblíbené, protože do práce to mám dvacet minut chůze centrem a kolem pekárny Sázava. Zvlášť v pondělí je dvacet minut se sluchátky v uších skvělý přechod mezi víkendem a pracovním procesem. Toto pondělí šlo všechno až na parkoviště před Hanácké kancl dobře. Když jsem přešla silnici, spatřila jsem vycházet kolegu ze sesterské firmy. Známe se asi tak hluboce, že na nějakém večírku jsme si pravděpodobně potykali a jinak o sobě nic nevíme. Schválně jsme zpomalila, abychom oba měli šanci předstírat, že se nevidíme, případně na sebe jen zpovzdálí kývli. Jenže on se zastavil. Zastavil se a čekal, až k němu dojdu. Už při překonávání těch posledních dvaceti metrů ve mně kypěl vztek, že mi ukradl tu půl minutu klidu a závěr ranního rituálu. Aby se mě zeptal: „Co to posloucháš?“

„Co posloucháš?“ je pravděpodobně ještě zbytečnější otázka než „Jak se máš?“ Skvěle to vystihla Adléta ve vztahu ke svému příteli, kterého si za půl roku bere: „Já vlastně ani nevim, co Mates poslouchá za muziku. Tak to asi není důležitý.“
Tak. A na co konkrétně z těch asi padesáti interpretů, co mám v playlistu, desítek stažených podcastů a audioknih se potřeboval zeptat v pondělí před osmou ráno?

S přátelským úsměvem, aby bylo jasno, že si z mé odpovědi nemusí dělat hlavu (aspoň jsem si myslela, že je to jasné), jsem mu řekla: „Hovno ti je potom.“

Vím, že bych se měla cítit špatně, že jsem byla hrubá a neslušná. Trochu výčitky mám. Ale to stírá jistý pocit blaženosti plynoucí z toho, že kolega se mě od té doby na nic nezeptal, a z vědomí, že mé příští pondělí nebude takové.

27 komentářů:

  1. Evidentně máte stejný kávovar, ten náš taky furt něco chce, například naplnit hlaveň tanku nábojem (Fill the Tank) nebo evakuovat přízemí vedlejší budovy, smontované z kontejnerů (Empty ground container). ... je možné, že kolega poslouchá black metal a podle podmračeného ksichtu tě tipoval na spřízněnou duši. Jenže z odpovědi pochopil, že ti hraje punk sedmdesátých let, který mu nic neříká.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, to jsem celá já – místo, abych to interpretovala pozitivně…
      Děláme v jisté oblasti medicíny, kde mají slova jako „fill“ a „container“ specifický význam, takže kdyby ten kávovar mluvil anglicky, dostává vaření kávy úplně jiný rozměr a small talk není potřeba už vůbec.

      Vymazat
    2. dovedu si představit asi tak dvě až tři oblasti medicíny, kde by tato slova některým lidem kafe celkem znechutily. Empty the container to the ground!

      Vymazat
    3. Myslím, že ta jedna ze tří to bude.

      Vymazat
    4. Hned jsem tusil, ze neurochirurgie :)))

      Vymazat
    5. Trochu níž:o)

      Vymazat
    6. "Trochu niz" znamena gynekologie. Tu jsem puvodne ani nemyslel.

      Vymazat
    7. Těsně.

      Vymazat
  2. Nedávno jsem si pokecala s robotickým vysavačem. Zapnula jsem ho asi po 5 letech, po základním nabití se mě začal vyptávat, jakouže řečí spolu budeme mluvit, kterého dnes je, kolik hodin.které dny má pracovat, jestli bude mít nějaké hranice, od kdy do kdy.. Už jsem všechno zapomněla, tak jsem tam prostě něco mačkala .. a to byl ještě small talk. ptž mě za chvíli začal buzerovat polsky, a chtěl každé pondělí šmejdit, tu i onde, neustále popojížděl, boural, no mazec. tak jsem ho dala na schody, že jako ho zase odnesu do komory. V pondělí v jeho hodinu se ozvalo, opět polsky, že trčí na schodu a že mu bráním v úklidu... To už bylo bez small talk. Taky jsem mu řekla jen se nepo.er. Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Topky z prace:
    Varis si kafe? (Neasi, strkam do kavovaru rozemlety netopyri kridla...)
    Bylas u kadernika? (Ne, ale obcas si myju vlasy)
    Budes na to mit cas? (Bez komentare)
    a Muzu te vyrusit? (Bez cekani na odpoved)

    OdpovědětVymazat
  4. Lenka: Ale tak to zvládá dobře. Já s tím svým komunikuju každý den, ale mele úplně z cesty. Většinou ho najdu zaseknutého v lampě nebo kočičím žrádle, a když ho pokládám do nabíječky a má říct "Nabíjení zahájeno", myslí si, že má dál luxovat a vyžaduje vyprázdnění odpadní nádoby nebo tak něco.

    psice: Miluju komentování jídla:
    "Co to máš dobrýho?" (Ty vole, pomeranč.)
    "Tak to ti nesnim." (K mému vegetariánskému obědu.)
    Naštěstí už jsem kolegy odnaučila přijít ke mně ve chvíli, kdy si k počítači přinesu ohřátý oběd. "Nerad tě ruším u jídla..." (Myslím, že bys neměl dělat věci, které nemáš rád.)

    OdpovědětVymazat
  5. Ten kávovar se tě snaží zachránit. Dává ti možnost u něj vykazovat nadobyčej důležitou činnost (protože kávovar je v kanclu nadobyčej důležitý vehement), na kterou je potřeba se plně soustředit a řešit u toho pičoviny prostě neni čas!

    OdpovědětVymazat
  6. ...a ještě...
    Lidi, co vidí, že mam v uších sluchátka a donutí mne je vyndat jen proto, aby se mě zeptali "Co posloucháš?" mívám chuť těma sluchátkama uškrtit.
    Naštěstí tyhle jelita ubývají...

    OdpovědětVymazat
  7. galahad: Takže neslušný byl on, že jo?!
    Spoustu věcí už přecházím jenom úsměvem, popřípadě předstíráním horečné činnosti, že jsem to jako přeslechla. Třeba tu novou kolegyni, která si neodpustí mi komentovat oblečení, ať si na sebe vezmu cokoliv.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslíš ten "Co posloucháš?"
      Podle mého skromného mínění - přeci jen nejsem žádnej Špaček - nelze po někom na ulici chtít, aby si s tebou povídal. Když máš sluchátka v uších a sama si je při tom setkání nevyndáš, beru to tak, že si se mnou zrovna pokecat prostě nechceš...

      Vymazat
    2. ...a ta kolegyně - chválí, nebo radí?

      Vymazat
    3. Copak o to, ona chválí, ale vysvětluj furt, že nemáš rande, ani se nic neděje, že prostě šaty nebo sukni na sobě máš třikrát až čtyřikrát do týdne standardně.
      To se mi víc líbila šéfová, když mě poprvé v životě viděla v modrých džínách.

      Vymazat
    4. :-D
      ...právě, že jen 3x - 4x do týdne...asi...
      A co ti řekla šéfová na džíny?

      Vymazat
    5. Jenže ty zbylý dny si zase vybere třeba to, že mám brýle nebo stažený vlasy.
      Tak bylo to něco jako spatřit yettiho, modrý džíny jsem na sobě měla naposledy asi v roce 2010.

      Vymazat
    6. ...a u brýlí a stažených vlasů se tě taky ptá, jestli jdeš na rande? :-D
      Nic - já tě otázkama trápit nebudu, bo chápu, že to umí být protivný... My tu třeba měli kolegu, kterej mi dával přezdívky podle toho, co jsem měl na sobě. Občas jsem tak byl námořník, občas skaut, většinou vandrák. To bych všechno unes. Ale od chlapa mi taková pozornost přišla trochu creepy... :-D

      Vymazat
    7. Já zatím byla Karkulka (červený šaty) a magistra v lékárně (brýle).
      Ze začátku mi to přišlo milý, ale když je to fakt každej den, už mě to celkem prudí. Hlavně jako, že už si třeba mohla všimnout, jak se běžně oblíkám, takže otázka, jestli se něco neděje, bude, až do práce přijdu v mikině.

      Kdyby ti dal přezdívku třeba ministrant, začala bych na tvém místě být trochu nervózní.

      Vymazat
    8. Na ministranta naštěstí nemam ani věk, ani postavu, ani šatník... :-D
      Nicméně - odpusť mi tu stereotypizaci - my muži si oblečení komentujem jen v extrémních případech. A ty se poznaj mimo jiné podle toho, že nenastávaj denně... ;-)

      Vymazat
    9. Jééžkovy zraky, to jsem naštěstí nezažila, aby mi někdo dával tituly podle oblečení. Asi by mi začal připadat slaboduchej.
      Na psychoterapeutech je dobrý, že žádný small talky nevedou. Ale blbý je, že se i v hospodě v podstatě bavíme jen o práci, protože nic jinýho nám nepřipadá zajímavější.

      Vymazat
    10. Liška: Ale tak to je dobrý, ne?

      Vymazat
  8. Chtěl bych využít této příležitosti k poděkování kouzlu, který se jmenoval Dr. Ajayi, protože pomohl obnovit mír v mém rozbitém manželství, poznávám o něm prostřednictvím přítele, který pomohl s šťastnými čísly vyhrát velké v loterii. Nechci jít do podrobností, ale co vás bude zajímat, je to, že Dr. Ajayi je opravdový duchovní člověk, protože jsem hledal pomoc z různých zdrojů, ale nic se nestalo, dokud mě můj přítel neobjevil, kontaktoval jsem ho ohledně svých přerušil manželství a vysvětlil mu všechno, řekl mi, co je třeba udělat, čehož jsem vyhověl, a dnes jsem šťastným mužem v manželství, moje žena se vrátila domů a řekla, že už nechce rozvod a díky Dr. Ajayim je těhotná s chlapečkem a moje finanční sochy se zlepšily. Pokud potřebujete pomoc s jakýmkoli problémem, obraťte se na velkého kouzelníka Dr Ajayiho na e-mail: drajayi1990@gmail.com nebo Whatsapp: +2347084887094 je 100% zaručena. můžete také kontaktovat další kouzlo.



    * Kouzlo manželství

    * Kouzlo propagace práce

    * šťastná čísla pro loterii

    * Kouzelné pero na zkoušky

    Kulka kouzla oblečení

    * Vyhrajte jakýkoli soudní spor

    * Ochranné kouzlo

    * kouzlo prosperity

    atd....



    Nebuďte stydliví, kontaktujte ho a opravte své problémy během několika dnů od duchovního zásahu.

    E-mail: drajayi1990@gmail.com

    Whatsapp: +2347084887094

    OdpovědětVymazat
  9. Kouzelní super vtipnej!

    "Kulka kouzla oblečení!" :- DDD

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za kouzelné počtení :-))

    OdpovědětVymazat