Záchvaty

Něco jako štafeta od psice, díky které jsem se zamyslela, jestli jsem to měla a už to nemám, anebo jestli ještě pořád někdy ano. Ale jestli si přečtete komentáře u ní dřív než můj článek, trochu mi zkazíte pointu.

Položila jsem Baličce cigaret otázku, kdy naposledy měla nefalšovaný záchvat smíchu. Ne záchvat smíchu na poradě nebo pohřbu, který snadno zamaskujete předstíráním kašle. Ale záchvat smíchu, při kterém bolest z bránice vystupuje směrem nahoru, sevře vám v křeči hrudní koš, nemůžete se nadechnout, strašně si přejete, aby už to skončilo, ale jakmile vám tělo v předsmrtné křeči povolí ještě jeden nádech, využijete ho na to, že se smějete dál a vypadáte u toho jako debil. 

Obě jsme si vzpomněly na palcát na bubláka. Nepřemluvíte mě, abych se pokusila vám popsat, co to je. Nedokážu to jako Syd, abyste pochopili, proč to několik z nás jednoho květnového večera u nás na chalupě málem stálo život a zcela stálo život několik hermelínů na grilu. Prozradím jenom, že to zahrnuje kondom, med, cizrnu, kýbl s vodou, partnerku a – samozřejmě konsensuální – pohlavní styk. Původ má palcát na bubláka údajně někde v šatně karvinských florbalistů. K jeho loňským narozeninám jsme Sydovi za toto obohacení věnovali domácí set na palcáta na bubláka a stále čekáme na Delfíninu referenci:

Palcát na bubláka - Home edition

V závěsu za ním se drží šelmičky a bondžovici prezentované v restauraci, která utichla ve chvíli, kdy Socka říkala „bondžovici jsou přece takový ty kuličky hoven, co zůstávají na chlupech v zadku.“

Celkově na většině akcí na chalupě v tlupě orlickohorských deprivantů se jeden takový záchvat vyskytne. Nicméně nic už nenahradí záchvaty smíchu v pubertě, které jsme si dávaly právě se Sockou. U nás obou puberta začala tak o rok až dva dřív než u našich vrstevníků. Dokonce i ta fyzická – prsa nám začala růst nejdřív ze třídy, akorát s tím rozdílem, že zatímco Socka to dotáhla až na košíčky velikosti P, mně od sedmé třídy rostou už jenom vlasy a nehty a pak nějaké, dle mého zbytečné, ochlupení, například pod nosem nebo na zádech. 

Smály jsme se umělohmotné flašce na pití, penálu s Mickey Mousem, banánu, co měla spolužačka na svačinu, tvaru spolužákovy hlavy, dopravní značce „pozor zvěř“. Záchvat smíchu z toho, že učitelka má propisku s logem Spoříme s liškou nezastavilo ani to, když nám s ní do žákovské psala poznámku za vyrušování v hodině.

Po tomto výčtu si jistě dokážete představit, co s námi udělala první hodina sexuální výchovy, kdy nás učitelka požádala, abychom si položili hlavu na lavici a zavřeli oči a začala vyprávět: „Každý máme takové tajné místečko, které jednou někomu ukážeme…“ Možná, že vzhledem k tomu, že pak jsme byly vyhozeny za dveře a dál to neznáme, jsme ani jedna nepřišla o panenství s úplně tím pravým. Ale zas to byla sranda.

Na druhém stupni se naše záchvaty smíchu začaly zaměřovat nejenom na neživé objekty, ale i na lidi. Na výtvarku a občanku nás učil Mgr. Martinec, který právě dostudoval peďák. Martinec byl tedy mladý, celkem pohledný, čerstvě ženatý a v obličeji měl poměrně výrazný tik. Na občance jsme se ho při tématu plánované rodičovství zeptaly, jestli se ženit musel a kdy bude jeho žena těhotná. Na výtvarce, kdy jsme měli malovat libovolný předmět, jsem z batohu vytáhla tampón a Socka si kvůli tomu koupila kondomy. Když jsem se včera Socky zeptala, jestli si na Martince vzpomíná, poslala mi jako odpověď krátké video, kde autenticky předvádí jeho tik.

Usoudily jsme, že Martinec se z toho pravděpodobně dostal, nicméně naše svědomí tíží pan učitel Michl, fyzikář a zeměpisář před důchodem. Upřímně se stydím za mnohem víc věcí, než jak jsme mu jako třída dali mnicha, kterému se při zmáčknutí hlavy zvedlo zpod sutany přirození, nebo jsme na začátku hodiny stáli před tabulí a při jeho příchodu do třídy mu zpívali „Čau lásko“.

Jeden zážitek ale bude navždycky vyčnívat nad všemi tajnými místečky, Martinci a asymetrickými hlavami spolužáků. Jednou jsme se Sockou procházely zavěšena jedna do druhé školními šatnami a něčemu jsme se smály. Ještě to nebyl záchvat, prostě jsme se tak normálně hihňaly, když kolem nás projelo autíčko na dálkové ovládání. Jo, prostě autíčko, se kterým si hrál nějaký mladší chlapeček, nás složilo v záchvatu smíchu k zemi a Socka se přitom pochcala. Měla na sobě takové ty hnědé punčocháče s jednou čárou vpředu a dvěma vzadu a na nich se rozlíval mokrý flek.

Když jsme přibližně po půl hodině mohly znova mluvit, poslala mě do třídy, abych jí přinesla tělocvik na převlečení. Ve třídě zrovna probíhalo doučování. Smějící se Socčina nejlepší kámoška přede všemi řekla, že jde Socce pro tělocvik, protože se počůrala.

Socčin dárek k mým třicátinám. Obrázek dokazuje, že navzdory Martincovým snahám a náčrtu tampónu a kondomu, ani jedna z nás nezískala prostorovou představivost. Navíc si tam Socka zapomněla nakreslit prsa.

Naposledy se to tedy stalo před dvaceti lety. Pozitivní zpráva ovšem je, že se zvyšujícím se průměrným věkem dožití existuje velká pravděpodobnost, že se zase počůráme smíchy, až nám nějaké neznámé děcko bude předvádět autíčko na dálkové ovládání, možná spíš dětský dron, a my se budeme tlemit, že jsme zapomněli, že je to naše vnouče.