Tajemný světlík

Vyskytly se tu nějaké požadavky, abych dala najevo, že jsem naživu. Inu, jsem. Akorát mám ještě skoro-dvě práce a zkouškový.

Nicméně abych plynule navázala - tak, přestěhovala jsem se. Všichni přežili. Jen já jsem kvůli úporné bolesti lýtka, která neustávala ani týden po stěhování, při kterém jsem si cca patnáckrát dala se zátěží čtvrté patro, googlila, jak se projevuje natržený sval. Měla bych se sebou něco dělat, přátelé. Každopádně mohu ohlásit, že do čtvrtého patra už vyjdu bez zadýchání.

Bytem jsem si sice bezpochyby tak o pět tříd polepšila - například po celou dobu sprchování teče teplá voda, nestřídá se ledová a žhavá, v kuchyni voda teče plynulým proudem, takže si pomalu odvykám, že když potřebuji napustit plný hrnec vody, naplánuju si na tu dobu také cestu na záchod, sprchu a napsání diplomky, záchod, na který si plánuji cestu, když napouštím v kuchyni vodu, normálně splachuje (poté, co jsem dva dny po stěhování volala instalatéra, už ani neteče) a nikdo mi nemočí přede dveře, ale... tak nějak to pořád není úplně ono. Například stále citelně postrádám normální dveře do pokoje. Netušila jsem, že tři týdny po stěhování je stále nebudu mít! Dvě firmy už jsem odepsala s tím, že s dodací lhůtou pět až šest týdnů si do těch dveří můžou skřípnout ruku, a najala si hodinového manžela, který mi dveře doveza a namontuje. Až je budu mít koupené. V Hornbachu by dveře i zárubeň měli na skladě, kdybych ovšem nepotřebovala devadesátky. Proto Hostující profesor, který má o přítomnost normálních dveří také velký zájem, přišel s tím, že by nebylo zase tak těžké otvor na dveře zúžit ytongem, o kterémžto materiálu jsem slyšela poprvé v životě a chtěla jsem to psát jako "itong." Tak to třeba vyjde už příští týden.

Nemám zde sice Močiče a nikdo mě v sobotu ráno nebudí Rytmusem, zato máme v baráku čtyři psy. A jediný normální (=tichý) je Piškot. (Jinak jsem potkala zřejmě sousedova bratra. Za ušima měl třešně. U dveří na něj čekal jiný chlapec. Otevřel mi dveře.)

Další potíž mi tak trochu činí světlík, do kterého vedou okénka z koupelny a ze záchodu. Nikdy jsem s něčím podobným nežila a Balička cigaret z toho byla z nějakého důvodu nadšená. Ještě před nastěhováním, když už jsem se dostala dovnitř, jsem do světlíku nahlédla a o svých ne úplně libých pocitech jsem informovala Baličku. "Tím se dřív vykrádaly byty," sdělila mi.

Při stěhování jsem se se svými pocity svěřila otci. "Tím se dřív vykrádaly byty," sdělil mi.

Racionálně jsem usoudila, že do čtvrtého patra by snad stějně nikdo nelez a že dneska už jsou zloději moc tlustí. Trvám si však na tom, že z toho světlíku něco smrdí. Něco, co vždy zamoří koupelnu, takže okno do světlíku nechávám otevřené jenom na dobu nezbytně nutnou pro to, aby Balička neremcala, že je zamlžené zdrcadlo. Nevím, co je to za zápach. Možná, jako kdyby tam něco hnilo. Nemůže to být ten zloděj?

A teď už jen pozitivně! Tak třeba v u sebe v pokoji mám venkovní sušák na prádlo. První den mi na něm povlečení uschnulo během dvou hodin. Vzhledem k počasí jsem ho za celou dobu použila již dvakrát. Kvůli nedostatku času jsem si musela nechat ujít i období, kdy bych chodila s hadrem v ruce a otírala každé smítko. Mezitím už mě minulo. Naopak zjišťuji, kolik věcí už je na seznamu "to uděláme, až si trochu odpočineme po stěhování." Například odstraníme z trouby sekanou, kterou tam zanechali bývalí nájemníci.

Nebo najdeme kontejnery. Popelnici na smíšený odpad jsem asi po týdnu našly. Při nejmenším se domníváme, že je naše. Po několika dnech se u ní objevily i kontejnery na tříděný odpad. Které vzápětí zmizely. Popelnici na plasty jsem objevila ve dvoře jiného domu. Takže možná to vlastně naše popelnice nejsou. Plasty a papír přežiju, ale o flašky od vína už začínám zakopávat.

Tak. Očekávejte mě zase někdy v červenci. Když ne tady, tak jinde.