Návrat z korporace

Bez molů.

Ač se mi to zdá podezřelé, i po půl roce mi občas ve v schránce přistane mail s dotazem, kdy budu zase psát, či proč je to či ono zaheslované, a kam teď píšu. Na některé z nich jsem neodpověděla, neb to bylo tak, že jsem nepsala nic nikam a zaheslované zaheslovaným zůstane, a když jsem měla čas to vysvětlit, bylo už pravděpodobně po deadlinu, kdy by si dotyčný pamatoval, že ho tato informace kdy zajímala.

Nynější situace je taková, že v korporaci jsem dala výpověď, neboť na otázky v posledním spotu (Fakt chci tohle dělat? A fakt chci být osm hodin denně v práci, stíhat aspoň půlku překladů, co jsem stíhala doteď, a k tomu psát diplomku a číst na státnice?), jsem odpověď získala již tak v půlce října. Ne. Primárně jsem skončila proto, abych šla v lednu alespoň k jedněm státnicím, ke kterým jsem i skutečně přihlášená, jenom se k nim nedostavím, protože jsem si o týden spletla datum pro odevzdání papírů potvrzujících řádné splnění všech studijních povinností na studijní. Jinak jsem ale v práci všechny reporty odevzdávala včas!

Zároveň nemůžu říct, že by mi toto osmiměsíční předstírání, že nám záleží na tom, že nějaký Amík v Texasu nemůže jezdit svým jeepem, protože v něm má prasklý cup holder, a my ho nemůže z dodavatele dostat, protože ten nám tvrdí, že mu od subdodavatele chybí plastové ouško a bude trvat dva měsíce, než ho sežene, nic nedalo. (Minimálně ty otázky z minulého přespěvku jsem zkopírovala pomocé Ctrl + C, to by se dřív nestalo.) Nezačala jsem psát před „if“ a „that“ čárku, byla jsem pověřena funkcí zapisovatelky na týmových poradách a nemám co špatného říct o svých kolezích. Dobře, našly by se tam dvě, tři figury velmi se hodící pro blog, ale co když se jednou do korporace vrátím.

Dnešním dnem jsem tedy úspěšně nezaměstnaná, respektive začínám svou dráhu parazita, bůh, farmaceutické firmy a několik překladatelských agentur mi pomáhej, abych nakrmila sebe a svou rozrostlou rodinu.

Další životní zlom představuje fakt, že název blogu již není relevantní. Na přítomnost molů v domácnosti jsem rezignovala s příchodem první kočky do domu (a teď se přiznejte, kolik z vás si při předchozí zmínce myslelo, že jsem stihla i porodit nemanželské dítě) poté, co si Kocour vytáhnul ze skříně feromonovou pastičku na samečky molů, se kterou přilepenou ke své zadní tlapě zběsile běhal po bytě a snažil se jí zbavit. Bohužel to bylo ještě v době, kdy jsem byla citlivá, začínající chovatelka, takže jsem ho nejdřív nevyfotila a až poté pastičku neustřihla i s pěti centimetry chlupů. Nyní již ztrapněného kota nejdříve fotím a až pak zachraňuju, zde například pohyblivé písky v podobě povlečení na sušáku na prádlo:

A on ví, že na sušák má zákaz!

I přes feromonovou nehodu jsem Kocoura několikrát přistihla, jak sedí na křesle a packou ubíjí moly již přilepené na pasti na stěně.

Moli pro změnu na svou přítomnost rezignovali po příchodu druhé kočky do domácnosti, která byla vybrána, aby mi zachránila život před kočkou první. Ohrožení jsem si připustila, když už mi nikdo nechtěl předepsat framykoin a ptali se mě, kdy jsem začala se sebepoškozováním, a k Vánocům jsem si napsala o krém proti stařeckým skvrnám na ruce s nadějí, že mi to třeba vyzmizíkuje jizvy. Pokus zatím hodnotím víceméně jako úspěšný, to ovšem neznamená, že žárlící Kocour občas neshodí spící Kočku z nejvyššího pelechu na škrabadle, nebo vzteky nenasere do vany.   

Především to ale znamená, že kromě koček:

by mi teoreticky nemělo nic bránit v tom, abych po roce a půl od návratu dopsala Mexiko a půl roku po návratu začala psát Kubu.

Tak mi zachovejte přízeň.