Oaxaca

Na cestě z Veracruzu do Oaxaky mi dovolte malý návrat k velkému tématu mexických záchodů.
Další zajímavá zkušenost je močení na autobusovém záchodě v horských serpentinách, na kterém se v okamžiku, kdy dovřete dveře, zhasne světlo, takže jednou rukou si sundáváte kalhoty, druhou přidržujete otevírající se dveře a přitom se snažíte udržet na míse. Jsou to takové ty okamžiky, kdy si přeju být muž.

Jinak v Mexiku ani dálkové autobusy obvykle nezastavují (na zastávkách, kde se nabírají cestující, občas vlezou do autobusu prodejci s jídlem a pitím za dvojnásobnou cenu než v obchodě), takže cestující musí být připraveni použít záchod v autobuse. Jak jsem se dozvěděla později, ne vždy je pravidlem, že záchod v autobuse funguje. I při osmi a více hodinových cestách.

Ze začátku mě Oaxaca moc nezaujala, protože z taxíku nebezpečně připomínala Creepy Village krát sto. Pak jsem ale status Oaxaky změnila na zatím nejhezčí mexické město a nebylo to zrovna kvůli údajnému vdovci, který mě při večerní procházce zastavil na náměstí a tvrdil mi, že mě chce ve vší počesnosti pozvat na kafe, protože se cítí osamělý a chce si povídat. To vše předtím, než zjistil, že umím španělsky.

Na druhou stranu ale nemá cenu do Mexika jezdit kvůli městům, protože všude je ta samá koloniální architektura a třetí větší město už vás nebude bavit procházet. Po jedné procházce jsem se tedy Oaxace věnovala spíš gastronomicky. Dle mého názoru je mexická kuchyně dobrá – pokud vám nevadí, že všechno chutná prakticky stejně. Až na pár výjimek, z nichž jednou je sopa azteca:

A to především, když vám prokážou tu laskavost a ingredience jako tortilla, avokádo nebo kozí sýr vám přinesou zvlášť (to víno není součástí) a tortillu vám v polívce předem nerozmáchají.

Na obědě jsem se pro změnu musela číšníka potupně zeptat, jak se konzumují tamales:

Což jsou kukuřičné listy naplněné kukuřičnou náplní a proč to někdo jí, nevím.

Taky jsem na sobě začala pozorovat, jak ráda někde nejsem etnickou minoritou. První večer v Oaxace se mi nechtělo odejít z restaurace, protože kromě dvou Mexičanů se tam nacházela již pouze banda Holanďanek a dva Australané.

Na každém výletě jsem vyhlížela světlou hlavu, se kterou bych mohla navázat evropskounijní spojenectví (ačkoliv jak už jsem zmínila, v tu dobu bych do EU přijala už i Ukrajinu a Rusko. Nebo Řecko. Ó ne, to bylo nekorektní!)

Na výletě z Oaxaky jsem potkala Isabelle z Francie, takže při obědě v bufetu (konečně jsem jednou předem věděla, co budu vlastně jíst), neseděla sama, pozorována dvaceti Mexičany při show „Krmení Evropanů.“

Jinak archeologická zóna Mitlá a palírna mezcalu (mezcal chutná jako normální tuzemák s červem) je něco, co lze určitě vynechat. Z palírny mi v paměti nejvíc utkvěl zápach rozkládajících se ananasů:

Taky pak člověka napadne, kde berou ty červy...

S Isabelle jsme se shodly, že Mitlá a mezcal jsme mohli vynechat a rovnou jet do Hierve el Agua, odkud nás hnali už po tři čtvrtě hodině, abychom se do Oaxaky nevrátily moc pozdě pro případ, že by pořád trvala stávka taxikářů, kvůli které jsme odtamtud odjeli o hodinu později.

Vlastně většina výletů, na kterých jsem v Mexiku byla přes nějakou agenturu, je koncipovaná tak, že na konci zjistíte, že tak půlku jste mohli vynechat, ale to by pak nebyl celodenní výlet a muselo by to být o polovinu levnější:o)

Jelena se neozvala, skoro jsem si představovala, jak volám na ruskou ambasádu a vysvětluju jim, že někde mezi Veracruzem a Cancúnem pohřešuju jejich občanku, a oni mi odpoví, že to nevadí, protože jich je "mnógo", když mi večer před odjezdem do Puerta Escondida konečně odpověděla na email: "Oh, I'm fine, travelling on my own" a že večer odjíždí na "jih", ani nespecifikovala kam přesně, asi abych ji nepronásledovala.

A příště to bude záživnější, protože budu pomlouvat lidi:o)