Puerto Escondido

Takže do Puerta Escondida jsem se taky vydala „on my own.“ Nemůžu říct, že by to mělo jenom nevýhody. Pro Jelenu bylo každé město „a bit boring“, Veracruz navíc taky „dirty“, klima je „too hot“ nebo „humid“, takže moc nevím, na co konkrétně čekala, že tady narazí.

Během dne jsem sice občas dýl konverzovala jenom s taxikářem nebo recepční, ale aspoň jsem nemusela poslouchat, že je moc horko, nuda a moc velký vlny. Taky jsem se mohla v klidu projídat restauracemi z průvodce a nemusela se ohlížet na to, že Jelena je vegetariánka až veganka a k večeři jí stačí banán, a až se vrátí, nebude několik dní jíst, aby shodila, co v Mexiku nabere, protože v Rusku takhle moc nejí (to jako asi třikrát denně). Možná, že v Rusku fakt mají jenom vodku a máslo mažou jenom do děr na chlebu.

Rozhodně ale nelituju, že jsem ji poznala. Jak už jsem řekla, byla fakt řízek.

Cesta do Puerta Escondida (v překladu něco jako „ukrytý přístav“), ráje surfařů, je pro mnoho turistů nejpamětihodnější cesta v životě, protože si při ní často myslí, že je jejich poslední. I moje kamarádka během ní utužila svůj vztah s přítelem, který jí držel improvizované sáčky na zvracení. Cesta z Oaxaky do Puerta Escondida normálním autobusem trvá 12 hodin, cesta „camionetou“ (dodávkou běžně pro asi deset lidí, v Mexiku až pro dvacet) 7 hodin, z nichž šest se jede serpentinami. Normální turista si sice koupí jízdenku v některé z agentur, ale camioneta po cestě v různých vesnicích nabírá další lidi. Zastávky nejsou, camioneta prostě projede vesnicí a řidič z okýnka volá, jestli někdo jede tam a tam („Puertoooo?“) Když není místo, cestující čekají na další. 

Na startovní zastávce jsem začínala s jednou Skotkou, která se celou dobu usmívala jako měsíček na hnoji, protože přijela do DF na svatbu kamarádů a byla „just happy to be in Mexico.“ Snažila se konverzovat s holkou, která si přisedla vedle ní a která ji s typickou mexickou vřelostí ignorovala. Každopádně z jejího rozhovoru s řidičem vyplynulo, že tuhle trasu jezdí v průměru dvakrát denně s přestávkou ne delší než půl hodiny.

Myslela jsem, že dodávka není klimatizovaná, ale byla, akorát řidič ji zapnul až v Puertu na křižovatce. Kromě Skotky se mnou jelo asi sedm Mexičanů, z nichž dva celou cestu chrchlali. Všichni byli buď prodejci s nacpanými vaky a koši (nebo aspoň měli sombrero), takže jsem čekala, kdy přistoupí někdo se slepicí. Jeden z Mexičanů dělal psa a ze svého sedadla se předkláněl, aby na mě mohl čumět, naštěstí toho ale nechal, když jsem si nasadila sluneční brýle a zatvrzele se dívala z okýnka. Když se vedle mě na jedné ze zastávek uvolnilo místo, z nějakého důvodu si ke mně přisedla starší, silnější Mexičanka, abychom spolu prohodily tři věty, načež si zula boty, usnula a při každé levotočivé zatáčce na mě spadla, aniž by se probudila. V camionetě přitom byla asi tři volná místa. Nenechala mě ani uniknout, protože po pauze, kdy jsem si chtěla nenápadně přesednout, popřípadě předstírat, že jsem tam zůstala, hned ochotně vstala a pustila mě na moje místo u okýnka.

Cestou jsem si v průvodci improvizovaně našla, kde by se mi asi tak líbilo bydlet, a naštěstí (taky proto, že jsem s krosnou vyšplhala asi po sto strmých schodech) měli volný pokoj s větrákem, výhledem na oceán, lednicí a pár mravenci za 300 pesos.

Ráno jsem zamířila do turistických informací, které podle průvodce měly mít otevřeno od devíti. Měly od jedenácti. Nakonec jsem je stejně nepotřebovala. Potkala jsem agenturu nabízející výlety po okolí, kde mi tradičně ochotná (potřebuju začít používat synonyma pro „tradičně milý“ a „typicky vstřícný“ apod.) paní, zatímco telefonovala, strčila do ruky leták se slovy, že jestli chci jet, musím si to rezervovat aspoň den předem. Když jsem s letákem postávala na pláži, oslovil mě lanchero Armando a já konečně poznala Mexičana, co pochopil, co to je kapitalismus. Nabídl mi podobný výlet jako kancelář a hned. Jak moc to bylo legální, nevím, daň z toho asi neodvedl.

Když mě vezl autem do hotelu, abych si vzala plavky, přemýšlela jsem, jestli jsem normální, když lezu cizímu chlapovi od auta a jedu s ním sama na loď (přestože mi předtím ukázal promotion album fotek z výprav s turisty). Nebyla jsem ale znásilněna na odlehlém ostrově nebo na loďce, ale vylovil mi z oceánu želvu, která už byla dost nasraná, že ji furt někdo tahá z vody, hladí a fotí (takže jsem si ji taky pohladila a vyfotila), viděla jsem delfíny a Armando mi z loďky ukázal všechny pláže, kam se dá jít (i když to jsou ale pláže na kterých se oficiálně koupat dá – jinak je celá Playa Zicatela určená jenom surfařům, protože bez prkna se z těch vln sami nedostanete, přesto tam však párkrát do týdne záchranáři někoho loví – vlny stejně byly dost velké na to, aby aktivita ve vodě připomínala spíš než plavání vyvrhávání vorvaně). Za civilizované kapitalistické chování dostal Armando kilo navíc.

Nasraná želva

Proto jsem se pak asi taky nechala zlákat (zatímco jsem ležela na lehátku a z kokosu popíjela mlíko s rumem (v poměru mlíko, co bylo v kokosu + dolito rumem – hodinu a půl jsem to pila, hodinu a půl jsem tam pak spala a další tři hodiny jsem střízlivěla)) „hombre de serpientes“ – hadím mužem Margaritem na exkurzi do laguny. Je to o půlku levnější než s agenturou, jede se „colectivem“, to znamená místní MHD, takže rozdrncaným náklaďákem, kde se sedí na korbě, ale jak sliboval hombre de serpientes, je to 100% eko. Nevím, asi jsem s ním kokosem vypadala jako ekoaktivistka, bych aj jela radši taxíkem. 

Samozřejmě jsem ihned opět začala uvažovat, jestli jsem normální, když jedu s cizím chlapem někam na loďce na lagunu, a doufala jsem, že je taky kapitalista a do rána sežene další turisty.