Výkřik ze tmy

U předposledního příspěvku se Sejra zaradoval nad frekvencí příspěvků. Sorry, Sejra.

K poslednímu prosinci jsem dala výpověď v korporaci, víme. A v lednu jsem nešla na státnice, kvůli kterým (především) jsem tu výpověď dávala, víme. A očekávala jsem, jak si budu užívat nezaměstnanosti, budou se mi tenčit úspory  a jak se v pohodě do května stihnu naučit na státnice a napsat diplomku. V lednu to ještě vypadalo jako něco reálného – jenže v lednu ještě bylo času dost, přece.

Na konci ledna jsem si udělala online školení na další překladatelský nástroj, který používá Agentura, a u kterého mi slibovala stabilnější příjem zakázek, a na začátku března jsem usoudila, že ty zakázky budu muset začít odmítat, jinak že se sice možná zastaví až na stabilním příjmu, který mi zajistí i něco víc než standard, to znamená zaplatit nájem a potravu pro mě a kočku (jestli si myslíte, že mazat si na chleba paštiku pro kočky je znakem chudoby, tak nikoliv – ta konzerva je třikrát dražší a lepší než lidská – je to pouze znakem toho, že nemáte čas dojít si na nákup a zoohit vám ty kočičí věci přiveze až domů a během tří dnů, než to z Německa dojde, ještě hlady nikdo nepošel), ale magistra ze mě rozhodně nebude.

V půlce února jsem se přestěhovala, neboť nám vedle koček v naší dvoučlenné domácnosti v podstatě přibyl další spolubydlící, který mi sice ve čtyři ráno nenosil do postele rachtající plyšové myšky, zato jsem ale čekala, kdy mi z vedlejšího pokoje můj kocour přinese jeho použitý kondom. Usoudila jsem, že už jsem dost stará na to, abych bydlela sama a se dvěma kočkami. Od konce února bydlím už jenom s kocourem a ještě pořád tady mám tři krabice, které jsem zatím nestihla vybalit. Mezi nimi i krabice s materiály na státnice, u kterých jsem prohlásila, že je vybalím, až budu mít do čeho, tj. až mi tady někdo doveze stůl a zásuvky, které mi slíbil. Minulý týden jsem to přehodnotila a státnicové otázky vybalila – nyní se tady válí tak porůznu, což v bytě 1+1 znamená, že se válí všude.

Po večer doháním svůj sociální život. Jinak bych totiž mnohé dny opravdu neměla potřebu převlíknout se z županu a namalovat se. Zatím se ale pořád denně sprchuju.

A v neposlední řadě – víte, co jsem včera zabila? MOLA! Takže aspoň nemusím přejmenovávat ani stěhovat blog.

Takže chuť a dokonce i témata (jako potřeba sociálního kontaktu při práci z domu, ostrakizace akademicky opožděných studentů vyučujícími, kteří by mimo akademickou půdu zřejmě nepřežili, jak se mi nechce do Prahy, nebo jak vytáhnout kočku ze záchodu (která tam spadla předtím, než jste spláchli); téma Mexiko a Kuba samozřejmě vedu v patrnosti, zatím abyste se měli na co těšit: Myslíte si, že je horší jet do rozvojové země sama, anebo s někým, kdo v socialistickém státě každé ráno u snídaně remcá, že nemá pravý máslo, ale jenom margarín?) by byly, ale Sejra, nech mě zkusit, jestli aspoň ty státnice zvládnu v květnu. Už na napsání tohoto krátkého příspěvku bylo obětováno několik stran El Cantar del Mío Cid.