V minulém příspěvku si ve
čtenářské anketě, kterou jsem nevyhlásila, psice přála něco na téma Já, muži a sport. Ne každý můj sportovní
výkon je úzce spojen s mužem, se kterým jsem si někdy přála mít děti. Dokonce
ne každý můj sportovní výkon je spojen s pokusem eliminovat možnost, že bych ty
děti někdy mohla mít s kýmkoliv. Udělejme si však malou exkurzi do mé sportovní
historie.
Po rodičích pocházím z
průměrně sportovní rodiny. To znamená, že mě rodiče naučili rekreačně plavat,
lyžovat a jezdit na kole. Domnívám se, že tyto sporty, které jsem si osvojila
již v útlém dětství, jsou také ty jediné, u kterých nevypadám jako debil. Jinak
mě však nechali ležet sportovním ladem, ačkoliv několikeré pokusy o kultivaci
mého těla se uskutečnily. Prvním z nich měl ve věku mých šesti a půl let
(pamatuji si to naprosto přesně, neboť když naší skupině holčiček instruktor
řekl, ať se přihlásíme, až řekne náš věk, pořád jsem čekala, když vysloví to šest a půl, takže jsem minula šest i
sedm a nepřihlásila jsem se do žádné a ostatní pak na mě divně koukali, že
nevím, kolik mi je) podobu přihlášky na rock&roll. Z tohoto období mám
dojemnou fotografii, na které mám zářivě žluté elasťáky a se soustředěným
výrazem se snažím udržet na lavičce. Po půl roce, kdy ostatní dětičky, které u
svého věku autisticky netrvaly i na měsících, již zvládaly otočky a výměny,
zatímco já pořád v koutku vykopávala nohama základní krok, bylo jasné, že v
tomto odvětí mě kariéra nečeká.
Se začátkem povinné školní
docházky rodiče usoudili, že české školství se o můj pohybový rozvoj postará.
Ve třetí třídě naznali, že nepostará, a tak jsem byla demokraticky přinucena
zvolit si nějaký sport dle vlastního výběru, jinak mi bude přidělen. Z nějakého
důvodu mi přišlo jako záchranné lano karate, u kterého jsem dokonce šest let
zůstala. Během tří let jsem dokonce získala zelený pásek, na kterém jsem pak
ustrnula stejně jako kdysi u základního tanečního kroku rock&rollu. Vlastně
to bylo docela fajn a také jsem se stihla zamilovat do borce s fialovým páskem
a na soustředění s ním v patnácti málem přijít o panenství. Ještě že nám pak
zakázali návštěvy. Navíc stejně něco měl s Lenkou z recepce. Karate jsem
nechala v deváté třídě po incidentu, kdy otec mojí kamarádky této zakázal se
mnou cvičit, protože mám příšerné techniky.
Během tělocviku na základní
škole jsem našla zalíbení pouze v jednom sportu a to vybíjené - abych nemusela
přijít do kontaktu s míčem, byla jsem dost dobrá ve vyhýbání. Potom ještě
nebylo špatné ringo.
Nenáviděla jsem běh. V deváté
třídě si mě z nějakého důvodu oblíbila naše tělocvikářka, která vypadala jako
zmenšenina Heleny Fibingerové, a při patnáctistovce mi dovolila nenápadně běžet
o kolečko míň. I tak byl můj tabulkový čas na pětku.
Na gymplu jsem chodila na
tělocvik pouze v prváku. Poté byl náš ročník přidělen Miss Fitness. Miss
Fitness byla holka těsně po VŠ, aprobace tělocvik-angličtina (to druhé prostě
proto, že chodila s Amíkem) a vypadala jako… Miss Fitness. Na první hodinu nás
vzala do fitka za svými kamarádkami. Hned na úvod jsme si daly dvacet minut „aerobní
rozcvičky“. Samozřejmě jsem zvládla první dva základní kroky, načež mě neminuly
dotazy Miss Fitness: „Co je na tom proboha tak těžkého?“ „Co vám na tom nejde?“
„To si nejste schopná zapamatovat pár kroků?“ Holky si nakonec zatleskaly. Já jsem si hned druhý den
sehnala od známé doktorky uvolnění z tělocviku, které jsem zbývající dva roky
vždy obnovovala.
Potom jsem si až do vysoké
vystačila s občasným výletem do Alp. Taky jsem v tu dobu (dobře, v páté třídě) odrostla
svému růžovému horskému kolu a koupi nového jsem nevyžadovala. Proto také již
na výšce došlo k incidentu, kdy jsem na bicyklu měla dojet na oslavu padesátin
tátova kamaráda, s jehož synem jsem chodila do první třídy, kde ho učitelka
zmlátila pravítkem potom, co mu nešlo z čítanky přečíst na konci věty tečku a
na její páté „Tečka!“ zareagoval: „Máma mele maso tečka.“
Při příležitosti, kdy jsem z
garáže vyváděla matčino kolo, otec pravil lživou větu, že jízda na kole, sex a
pití piva se nezapomíná. Tak určitě. Ovšem skutečnost, že se mi nepodařilo na
kolo usednout, byla zapříčiněna faktem, že matka je sice o pouhé tři centimetry
vyšší, nicméně hnáty má asi o deset centimetrů delší. S pokřikem „trpaslík!
trpaslík!“ mi otec sedlo posunul níž. Jak nejníž to šlo. Přesto to bylo stále
moc vysoko, tudíž jsem následkem zuřivého opírání se do šlapek, kdy jsem se
zoufale snažila vyjet kopec asi tak o rozměrech většího krtince, nemohla
pořádně sedět. Na druhý pokus jsem se s pomocí sloupu a otce do sedla vydrápala.
Otec jel několik metrů přede mnou a kontroloval ostatní vozidla, neboť já jsem
musela držet rovnováhu, tudíž jsem nemohla moc hýbat hlavou.
Na první opatrný pokus o
zahájení/znovuobnovení svého sportovního života z jara roku 2010 si velmi dobře
pamatuji dodnes. S Baličkou jsme se totiž rozhodly jít na pilates. Od rána jsem
z toho byla poněkud neklidná, protože se mi v hlavě začaly promítat všechny
možné scénáře, co všechno by se mi tam mohlo stát. Například mě napadlo, jestli
na pilates nepotřebuju boty... protože Balička si je pro jistotu brala. Ale já
neměla boty na sport! Balička například řekla, že když je aerobní rozcvička...
dál jsem neposlouchala, protože slovo „aerobní“ mě zcela konsternovalo. Sporty
Spice jsem donutila, aby mě ujistila, že u pilates se žádná aerobní rozcvička
nedělá. Měla jsem s Baličkou sraz o půl tam. Vlastně venku, před tam, protože
jsem se bála jít sama dovnitř. Balička přišla ve čtyřicet a začínalo to ve tři
čtvrtě! A ona přišla pozdě, protože byla v Albertu!!! Přitom věděla, jak je to
pro mě stresující situace! Zkusila jsem nadhodit, že už nemá cenu tam chodit,
když to za pět minut začíná... neprošlo to. Tak jsme se teda převlíkly a pak
jsme musely projít posilovnou. Bylo to strašné. Byli tam samí chlapi, co se
potili a funěli a smrdělo to tam. V tělocvičně (ehm, aerobní místnosti)
ženský taky funěly, ale nepotily se a nesmrdělo to tam. Jenom na sobě všechny
měly sportovní oblečky a já tepláčky s nápisem TEAM na zadku (který jsou vlastně
ségry) a tričko Universidad Autónoma de Madrid s dírou na rameni. Naschvál jsem
se postavila vedle těhotné paní v domnění, že když před ní vyčnívá půl metru,
nebudu při srovnávání vypadat tak nemotorně. Což jsem se spletla, protože
těhule na rozdíl ode mě udržela rovnováhu na jedné noze! Nenechala jsem se však
odradit a byla jsem rozhodnuta přijít příště znova a postavit se dopředu před
tu pani, jak to cvičí. A taky jí vysvětlit, že můj největší motorický počin je
chůze, takže to potřebuju vysvětlit aspoň třikrát. Jinak je ale paní svalnatá a
milá, protože když mě viděla, usmívala se, ale nesmála se. Ta svalnatá a milá
paní byla Vanda, ke které jsem s několikaměsíčními pauzami fakt asi rok
chodila. Potom jsem se tam začala bát chodit, protože Vanda pokaždé vykládala,
po kolika lekcích pilates se které její klientce podařilo otěhotnět, takže jsem
pak měla dojem, že z toho můžu přijít do jiného stavu, i když tam jenom
roztáhnu nohy. Vanda ale pak asi odešla na mateřskou se třetím dítětem,
každopádně prostě zmizela. Nyní mám svou novou oblíbenou instruktorku Sylvu, se
kterou na pilates „vcucáváme myšáka“, při čemž myšák je pouze fiktivní a ano,
je to označení pro penis a na cvičení si máme představovat koitus. Rozestupy
mezi jednotlivými lekcemi už mám maximálně týdenní a už tam nevypadám
nejblbějc. A na konci si tleskáme.
Abych tematicky aspoň trochu
naplnila část zadání „muži“, uvádím na tomto místě, že bilance toho, co mi muži
ze sportu dali a vzali je vlastně vyrovnaná - sice se kvůli Bruceovi už nikdy
nepostavím na brusle, ale do bazénu, kde jsem začala lovit Hostujícího
profesora, chodím nadále, i když Hostující profesor již byl vyloven.
Blížíme se k velkému finále.
Hostující profesor si poslechl o mých sportovních výkonech mnohé. I začal mě
přemlouvat, aby s ním jela někam na kolo. Aspoň tady za roh, po cyklostezce, do
té hospody, kam vždycky chodíme pěšky. Nejdřív mi chtěl půjčit starou
skládačku, což jsem odmítla, protože až takto náš vztah zase testovat
nepotřebuji. Ještě blíž než cyklistickou hospodu mám půjčovnu kol. Jako
nejtěžší se z našeho výletu nakonec ukázalo vytáhnout to kolo po schodech do
druhého patra.
Proto, když za mnou na
návštěvu přijeli mí dva otcové (z nichž jeden je vlastně moje matka, neboť
nebylo jisté, kdo je vlastně můj otec, a tak jsem jednoho z nich po rozvodu
pasovala do role své matky, ale to si necháme na jindy) a když jsem odtajnila
Hostujícího profesora (jenž dál nešel tajit nejen kvůli přítomnosti dvou
kartáčků, dvou ručníků a především pak vrtačky) a požádala jsem je o pomoc s výběrem
kola, protože se k tomu cítím způsobilá asi jako k výměně plovoucího
ventilového systému v záchodě (což dělali den předtím, protože jsem si sice na
YouTube našla tutoriál, jak to mám udělat, ale dostala jsem se pouze ke kroku 2
- sejměte kryt WC), bylo jedno z hlavních kritérií váha. U těch nejlehčích kol
neměli moji velikost. Ne že by neexistovaly i jiné prodejny, jenže zaprvé, když
máte takovou kocovinu, že se při zkoušení na tom kole sotva udržíte (asi jsem
se dostala do věku, kdy se nejvíc opíjím s rodiči), považujete hned tu první
prodejnu za úplně nejlepší ve městě, a zadruhé prodavač Žák, o kterém jsem se
nejdřív domnívala, že je to učeň, než jsem si všimla, že to je příjmení, velmi
rychle pochopil, že s technickými parametry se má obracet na mého mámu a že já
rozhoduju o barvě. Proto mi dost nejistě nabízel americkou značku, která ale
disponuje pouze decentními barvami typu bílá, černá a modrostříbrná, ale že
můžu počkat, až dojde v mé velikosti nějaká evropská značka, a ukázal na zářivě
zelené a zářivě fialové kolečko. Na druhou stranu chápu, že při mých proporcích
(máma prodavače oslovil s tím, že tady kupuje dcerce za vysvědčení kolo,
protože měla jenom jednu dvojku, z angličtiny, a nikdo z přítomných se
nezatvářil, že by mu to nevěřil) se těžko věří, že růžovou jsem stále vzala na
milost pouze na zástěře se srdíčky, kterou jsem ale dostala k Vánocům jako
recesi. Když jsem si půjčovala kolo podruhé a kromě helmy a zámku žádala ještě
brašnu, protože jsem tentokrát nejela s Hostujícím profesorem, takže jsem k
němu do batohu nemohla strčit všechny věci, které žena na kolo potřebuje, hodil
přede mě pán černou brašnu s tím, že to ale asi ne a že najde něco ženštějšího
a přišel, cituji s „brašnou pro berušky“, kterou jsem si nakonec skutečně
půjčila, čistě proto, že jsem si představila, jak se bude spolužák tvářit, až pak
zastavíme někde v hospodě a já mu budu vyhrožovat, že jestli si dá kofolu a ne
pivo, položím to před něj, aby si všichni mysleli, že je to jeho:
Čímž to jsem si tedy vybrala
kolo černé a o dvě kila těžší a zároveň jsem tím o dva tisíce přešvihla
rozpočet, který jsem si na kolo alokovala. Takže jsem se rozhodla, že si mámem
ani žákem nenechám vnutit za další dva tisíce doplňky, o kterých za pár měsíců
zjistím, že je nepotřebuju, a pořídila jsem si jenom blikátko, zvonek a
pofidérní zámek a odkazujíc se na Hostujícího profesora (protože ano, na kole
už jezdit umím, ale o orientaci v mapách, abych mohla jet sama jinam než do
hospody, si také promluvíme někdy jindy) jsem u všeho od držáku na láhev, přes
bytelný zámek po pumpičku tvrdila, že to bude mít v batohu Hostující profesor
(HP tvrdí, že na tohle kolo nemá pumpičku, tak mu zatím vyhrožuju, že si asi
najdu někoho s vhodnou pumpičkou, ale říká mi, že to budu mít těžký, protože on
má pumpičku na devadesát procent kol), až za mnou žák při odchodu zavolal, že
kdyby se mi něco nevešlo k někomu do batohu, mám na brašnu tři stovky slevu,
protože jsem si zařídila věrnostní kartičku. Do prodejny kol. Já. Zatím jediná
věrnostní kartička, kterou jsem neztratila, je ta do vinotéky.
Tak příště report z triatlonu,
ne?
Při čtení tohoto postu, část Pilates, jsem se přistihla, jak automaticky otvírám a zavírám otvůrky! Jak tomu říkala naše instruktorka. Proti instruktorce s myšákem byla ale naprosto bez invence. Nakonec jsem celkem ráda, že jsem svůj sportovní vývoj nezavršila koupí velkého, těžkého a zbytečného předmětu, jakým je jízdní kolo (i když už bylo opakovaně v mém wishlistu - nechtěla jsem ale sportovního draka, nýbrž retro bicykl paní Sládkové z Postřižin, který by lépe vyhovoval mým rychlostním ambicím a účelu (jezdit na něm do kaváren a do hospod). S dovolením přebírám nevyhlášenou sportovní řetězovku, rozšířenou o nucené hodiny baletu a krasobruslení!
OdpovědětVymazatTo se budu těšit, doufám, že to bude plné čuňačinek. Nebo aspoň jedná dojemná scénka s kalhotkama:-)))))
VymazatJá bych se opět přimlouvala za to růžové blinkání v šuplíku! Nebo ve skříňce v bazénu!
VymazatNa přání budou klidně poblinkané růžové kalhotky!
Vymazatneasocioval se mi ani ajrobik, ani pilates (WTFIT .. is that), ale poznal jsem tě Jasná, ty jsi křehká dívka. alijas netopýří žena, alias bůhvíco ještě ... takže otázka je jasná, chlapa, chlapa už máš ? profesoři univerzit a lektoři cizích jazyků se nepočítají
OdpovědětVymazatNe:o)
VymazatJá sice vůbec netuším, co půlka těch sportovních disciplín v postu vyjmenovaných znamená, ale vypadá to, že jsou to většinou pěkný čuňačinky!
OdpovědětVymazatmyslel jsem si to :D
OdpovědětVymazat