Hombre de serpientes

Kdo čeká, že konečně napíšu, jak jsem se svým zodpovědným přístupem k nabídkám typu „pojedeme spolu sami dva na lodi – ukážu ti želvu“ v zemi, kde se doporučuje cestovat ve skupině minimálně tří osob, konečně byla prodána do mexického bordelu, tak ho zklamu.

Margarito mě skutečně vyvezl na tříhodinovou vyjížďku na laguně, během které jsme čile konverzovali o tom, že v Čechách neroste avokádo a v Mexiku zase neroste broskev, takže vesmírná rovnováha zůstává zachována. Margarito mě ubezpečoval, že nejen z finančního hlediska (ačkoliv na konci se neopomněl zmínit, že by rád dostal něco navíc k domluvené ceně) je výhodnější jet s ním, nikoliv s agenturou, protože agentury jezdí na motorovém člunu a zvířata vyplaší. Nevím ovšem jaká zvířata, protože kromě čerstvě vylíhnutých ptáků byla většina zvířat, co jsem viděla, mrtvá. Nejzajímavější byla zřejmě mrtvá barakuda a vybydlené termitiště. Margarito mi také chtěl chytit hada, ovšem žádného nenašel, takže zřejmě jako kompenzaci mi do loďky přinesl další kus opuštěného termitiště, nad kterým jsem uznale pokývala hlavou. 

Nevím, jestli je to jenom historka pro turisty, ale Margarito údajně žije v hamace zavěšené asi přímo nad nějakým termitištěm v pralese, zatímco jeho žena Margarita, se kterou je 32 let a bral si ji, když jí bylo patnáct, žije v chatrči ve vesnici a u silnice prodává limonády. Margarito je ale typický chlap - sice chodí chrápat do hamaky, ale u Margarity má zubní kartáček a turistkám se u chýše chlubí, že u plotu tam jen tak roste to, za co v Evropě platíme těžký prachy, abychom si tím odrbali mrtvý epitel:

Je z jedenácti sourozenců a jeho otec se živil jako lovec krokodýlů, což už je dneska zakázané stejně jako lov želv nebo leguánů, jak na maso na kůži.

Margarito začal žít v přírodě, když mu čtyřletý syn zemřel na rakovinu, čímž to přestal věřit farmaceutickým firmám a chodit k doktorovi. Nezmiňovala jsem se, že mi na cestu do Mexika vydělaly léky na rakovinu. Další dva jeho synové žijí v USA, neviděl je dvanáct let a vnoučata zná jenom z fotek.

Návštěvu dalších lagun s možností naživo spatřit zaniklé domovy termitů jsem zamítla. V samotném Puertu Escondidu se toho kromě jídla zase tolik dělat nedalo. I na plážích, které jsou určené ke koupání, jsou takové vlny, že to spíš připomíná vyvrhávání vorvaně, plavat se nedá.

V tuto dobu už jsem věděla, že nejsem schopná zabalit si krosnu tak, aby v ní něco nechybělo a něco nepřebývalo, ale zjistila jsem taky, bez kolika věcí se vlastně obejdu a používám je jenom proto, že „když už to s sebou táhnu…“ Učinila jsem proto pokus vyprat si světlé prádlo gelem pro ruční praní a poté usoudila, že v Chiapas radši seženu „lavanderíu“ (veřejnou prádelnu). Taky jsem se začala pomalu učit nelpět na věcech. I když i za to mohla nepraktická krosna – protože kdyby se mi ty hnusný, starý sportovní sandále někam vešly, rozhodně bych je nenechala v Pueble na hostelu!