U někoho v batohu

V minulém příspěvku si ve čtenářské anketě, kterou jsem nevyhlásila, psice přála něco na téma Já, muži a sport. Ne každý můj sportovní výkon je úzce spojen s mužem, se kterým jsem si někdy přála mít děti. Dokonce ne každý můj sportovní výkon je spojen s pokusem eliminovat možnost, že bych ty děti někdy mohla mít s kýmkoliv. Udělejme si však malou exkurzi do mé sportovní historie.

Po rodičích pocházím z průměrně sportovní rodiny. To znamená, že mě rodiče naučili rekreačně plavat, lyžovat a jezdit na kole. Domnívám se, že tyto sporty, které jsem si osvojila již v útlém dětství, jsou také ty jediné, u kterých nevypadám jako debil. Jinak mě však nechali ležet sportovním ladem, ačkoliv několikeré pokusy o kultivaci mého těla se uskutečnily. Prvním z nich měl ve věku mých šesti a půl let (pamatuji si to naprosto přesně, neboť když naší skupině holčiček instruktor řekl, ať se přihlásíme, až řekne náš věk, pořád jsem čekala, když vysloví to šest a půl, takže jsem minula šest i sedm a nepřihlásila jsem se do žádné a ostatní pak na mě divně koukali, že nevím, kolik mi je) podobu přihlášky na rock&roll. Z tohoto období mám dojemnou fotografii, na které mám zářivě žluté elasťáky a se soustředěným výrazem se snažím udržet na lavičce. Po půl roce, kdy ostatní dětičky, které u svého věku autisticky netrvaly i na měsících, již zvládaly otočky a výměny, zatímco já pořád v koutku vykopávala nohama základní krok, bylo jasné, že v tomto odvětí mě kariéra nečeká.

Se začátkem povinné školní docházky rodiče usoudili, že české školství se o můj pohybový rozvoj postará. Ve třetí třídě naznali, že nepostará, a tak jsem byla demokraticky přinucena zvolit si nějaký sport dle vlastního výběru, jinak mi bude přidělen. Z nějakého důvodu mi přišlo jako záchranné lano karate, u kterého jsem dokonce šest let zůstala. Během tří let jsem dokonce získala zelený pásek, na kterém jsem pak ustrnula stejně jako kdysi u základního tanečního kroku rock&rollu. Vlastně to bylo docela fajn a také jsem se stihla zamilovat do borce s fialovým páskem a na soustředění s ním v patnácti málem přijít o panenství. Ještě že nám pak zakázali návštěvy. Navíc stejně něco měl s Lenkou z recepce. Karate jsem nechala v deváté třídě po incidentu, kdy otec mojí kamarádky této zakázal se mnou cvičit, protože mám příšerné techniky.

Během tělocviku na základní škole jsem našla zalíbení pouze v jednom sportu a to vybíjené - abych nemusela přijít do kontaktu s míčem, byla jsem dost dobrá ve vyhýbání. Potom ještě nebylo špatné ringo.

Nenáviděla jsem běh. V deváté třídě si mě z nějakého důvodu oblíbila naše tělocvikářka, která vypadala jako zmenšenina Heleny Fibingerové, a při patnáctistovce mi dovolila nenápadně běžet o kolečko míň. I tak byl můj tabulkový čas na pětku.

Na gymplu jsem chodila na tělocvik pouze v prváku. Poté byl náš ročník přidělen Miss Fitness. Miss Fitness byla holka těsně po VŠ, aprobace tělocvik-angličtina (to druhé prostě proto, že chodila s Amíkem) a vypadala jako… Miss Fitness. Na první hodinu nás vzala do fitka za svými kamarádkami. Hned na úvod jsme si daly dvacet minut „aerobní rozcvičky“. Samozřejmě jsem zvládla první dva základní kroky, načež mě neminuly dotazy Miss Fitness: „Co je na tom proboha tak těžkého?“ „Co vám na tom nejde?“ „To si nejste schopná zapamatovat pár kroků?“ Holky si nakonec zatleskaly. Já jsem si hned druhý den sehnala od známé doktorky uvolnění z tělocviku, které jsem zbývající dva roky vždy obnovovala.

Potom jsem si až do vysoké vystačila s občasným výletem do Alp. Taky jsem v tu dobu (dobře, v páté třídě) odrostla svému růžovému horskému kolu a koupi nového jsem nevyžadovala. Proto také již na výšce došlo k incidentu, kdy jsem na bicyklu měla dojet na oslavu padesátin tátova kamaráda, s jehož synem jsem chodila do první třídy, kde ho učitelka zmlátila pravítkem potom, co mu nešlo z čítanky přečíst na konci věty tečku a na její páté „Tečka!“ zareagoval: „Máma mele maso tečka.“

Při příležitosti, kdy jsem z garáže vyváděla matčino kolo, otec pravil lživou větu, že jízda na kole, sex a pití piva se nezapomíná. Tak určitě. Ovšem skutečnost, že se mi nepodařilo na kolo usednout, byla zapříčiněna faktem, že matka je sice o pouhé tři centimetry vyšší, nicméně hnáty má asi o deset centimetrů delší. S pokřikem „trpaslík! trpaslík!“ mi otec sedlo posunul níž. Jak nejníž to šlo. Přesto to bylo stále moc vysoko, tudíž jsem následkem zuřivého opírání se do šlapek, kdy jsem se zoufale snažila vyjet kopec asi tak o rozměrech většího krtince, nemohla pořádně sedět. Na druhý pokus jsem se s pomocí sloupu a otce do sedla vydrápala. Otec jel několik metrů přede mnou a kontroloval ostatní vozidla, neboť já jsem musela držet rovnováhu, tudíž jsem nemohla moc hýbat hlavou.

Na první opatrný pokus o zahájení/znovuobnovení svého sportovního života z jara roku 2010 si velmi dobře pamatuji dodnes. S Baličkou jsme se totiž rozhodly jít na pilates. Od rána jsem z toho byla poněkud neklidná, protože se mi v hlavě začaly promítat všechny možné scénáře, co všechno by se mi tam mohlo stát. Například mě napadlo, jestli na pilates nepotřebuju boty... protože Balička si je pro jistotu brala. Ale já neměla boty na sport! Balička například řekla, že když je aerobní rozcvička... dál jsem neposlouchala, protože slovo „aerobní“ mě zcela konsternovalo. Sporty Spice jsem donutila, aby mě ujistila, že u pilates se žádná aerobní rozcvička nedělá. Měla jsem s Baličkou sraz o půl tam. Vlastně venku, před tam, protože jsem se bála jít sama dovnitř. Balička přišla ve čtyřicet a začínalo to ve tři čtvrtě! A ona přišla pozdě, protože byla v Albertu!!! Přitom věděla, jak je to pro mě stresující situace! Zkusila jsem nadhodit, že už nemá cenu tam chodit, když to za pět minut začíná... neprošlo to. Tak jsme se teda převlíkly a pak jsme musely projít posilovnou. Bylo to strašné. Byli tam samí chlapi, co se potili a funěli a smrdělo to tam. V tělocvičně (ehm, aerobní místnosti) ženský taky funěly, ale nepotily se a nesmrdělo to tam. Jenom na sobě všechny měly sportovní oblečky a já tepláčky s nápisem TEAM na zadku (který jsou vlastně ségry) a tričko Universidad Autónoma de Madrid s dírou na rameni. Naschvál jsem se postavila vedle těhotné paní v domnění, že když před ní vyčnívá půl metru, nebudu při srovnávání vypadat tak nemotorně. Což jsem se spletla, protože těhule na rozdíl ode mě udržela rovnováhu na jedné noze! Nenechala jsem se však odradit a byla jsem rozhodnuta přijít příště znova a postavit se dopředu před tu pani, jak to cvičí. A taky jí vysvětlit, že můj největší motorický počin je chůze, takže to potřebuju vysvětlit aspoň třikrát. Jinak je ale paní svalnatá a milá, protože když mě viděla, usmívala se, ale nesmála se. Ta svalnatá a milá paní byla Vanda, ke které jsem s několikaměsíčními pauzami fakt asi rok chodila. Potom jsem se tam začala bát chodit, protože Vanda pokaždé vykládala, po kolika lekcích pilates se které její klientce podařilo otěhotnět, takže jsem pak měla dojem, že z toho můžu přijít do jiného stavu, i když tam jenom roztáhnu nohy. Vanda ale pak asi odešla na mateřskou se třetím dítětem, každopádně prostě zmizela. Nyní mám svou novou oblíbenou instruktorku Sylvu, se kterou na pilates „vcucáváme myšáka“, při čemž myšák je pouze fiktivní a ano, je to označení pro penis a na cvičení si máme představovat koitus. Rozestupy mezi jednotlivými lekcemi už mám maximálně týdenní a už tam nevypadám nejblbějc. A na konci si tleskáme.

Abych tematicky aspoň trochu naplnila část zadání „muži“, uvádím na tomto místě, že bilance toho, co mi muži ze sportu dali a vzali je vlastně vyrovnaná - sice se kvůli Bruceovi už nikdy nepostavím na brusle, ale do bazénu, kde jsem začala lovit Hostujícího profesora, chodím nadále, i když Hostující profesor již byl vyloven.

Blížíme se k velkému finále. Hostující profesor si poslechl o mých sportovních výkonech mnohé. I začal mě přemlouvat, aby s ním jela někam na kolo. Aspoň tady za roh, po cyklostezce, do té hospody, kam vždycky chodíme pěšky. Nejdřív mi chtěl půjčit starou skládačku, což jsem odmítla, protože až takto náš vztah zase testovat nepotřebuji. Ještě blíž než cyklistickou hospodu mám půjčovnu kol. Jako nejtěžší se z našeho výletu nakonec ukázalo vytáhnout to kolo po schodech do druhého patra.

Proto, když za mnou na návštěvu přijeli mí dva otcové (z nichž jeden je vlastně moje matka, neboť nebylo jisté, kdo je vlastně můj otec, a tak jsem jednoho z nich po rozvodu pasovala do role své matky, ale to si necháme na jindy) a když jsem odtajnila Hostujícího profesora (jenž dál nešel tajit nejen kvůli přítomnosti dvou kartáčků, dvou ručníků a především pak vrtačky) a požádala jsem je o pomoc s výběrem kola, protože se k tomu cítím způsobilá asi jako k výměně plovoucího ventilového systému v záchodě (což dělali den předtím, protože jsem si sice na YouTube našla tutoriál, jak to mám udělat, ale dostala jsem se pouze ke kroku 2 - sejměte kryt WC), bylo jedno z hlavních kritérií váha. U těch nejlehčích kol neměli moji velikost. Ne že by neexistovaly i jiné prodejny, jenže zaprvé, když máte takovou kocovinu, že se při zkoušení na tom kole sotva udržíte (asi jsem se dostala do věku, kdy se nejvíc opíjím s rodiči), považujete hned tu první prodejnu za úplně nejlepší ve městě, a zadruhé prodavač Žák, o kterém jsem se nejdřív domnívala, že je to učeň, než jsem si všimla, že to je příjmení, velmi rychle pochopil, že s technickými parametry se má obracet na mého mámu a že já rozhoduju o barvě. Proto mi dost nejistě nabízel americkou značku, která ale disponuje pouze decentními barvami typu bílá, černá a modrostříbrná, ale že můžu počkat, až dojde v mé velikosti nějaká evropská značka, a ukázal na zářivě zelené a zářivě fialové kolečko. Na druhou stranu chápu, že při mých proporcích (máma prodavače oslovil s tím, že tady kupuje dcerce za vysvědčení kolo, protože měla jenom jednu dvojku, z angličtiny, a nikdo z přítomných se nezatvářil, že by mu to nevěřil) se těžko věří, že růžovou jsem stále vzala na milost pouze na zástěře se srdíčky, kterou jsem ale dostala k Vánocům jako recesi. Když jsem si půjčovala kolo podruhé a kromě helmy a zámku žádala ještě brašnu, protože jsem tentokrát nejela s Hostujícím profesorem, takže jsem k němu do batohu nemohla strčit všechny věci, které žena na kolo potřebuje, hodil přede mě pán černou brašnu s tím, že to ale asi ne a že najde něco ženštějšího a přišel, cituji s „brašnou pro berušky“, kterou jsem si nakonec skutečně půjčila, čistě proto, že jsem si představila, jak se bude spolužák tvářit, až pak zastavíme někde v hospodě a já mu budu vyhrožovat, že jestli si dá kofolu a ne pivo, položím to před něj, aby si všichni mysleli, že je to jeho:

Čímž to jsem si tedy vybrala kolo černé a o dvě kila těžší a zároveň jsem tím o dva tisíce přešvihla rozpočet, který jsem si na kolo alokovala. Takže jsem se rozhodla, že si mámem ani žákem nenechám vnutit za další dva tisíce doplňky, o kterých za pár měsíců zjistím, že je nepotřebuju, a pořídila jsem si jenom blikátko, zvonek a pofidérní zámek a odkazujíc se na Hostujícího profesora (protože ano, na kole už jezdit umím, ale o orientaci v mapách, abych mohla jet sama jinam než do hospody, si také promluvíme někdy jindy) jsem u všeho od držáku na láhev, přes bytelný zámek po pumpičku tvrdila, že to bude mít v batohu Hostující profesor (HP tvrdí, že na tohle kolo nemá pumpičku, tak mu zatím vyhrožuju, že si asi najdu někoho s vhodnou pumpičkou, ale říká mi, že to budu mít těžký, protože on má pumpičku na devadesát procent kol), až za mnou žák při odchodu zavolal, že kdyby se mi něco nevešlo k někomu do batohu, mám na brašnu tři stovky slevu, protože jsem si zařídila věrnostní kartičku. Do prodejny kol. Já. Zatím jediná věrnostní kartička, kterou jsem neztratila, je ta do vinotéky.

Tak příště report z triatlonu, ne?