Pozdravy z korporace

Existenciální versus existenční otázky

Pořád říkám, že kritický věk není třicítka, ale šestadvacítka. S ISICem se budete moct maximálně tak připojit na net v univerzitní knihovně, seberou vám slevu na tramvajenku a chtějí po vás zdravotní pojištění, v případě, že jste byli moc aktivní a pořídili si živnosťák, tak taky důchodový. Když jsem si na základě příjmů za minulý rok spočítala, že po zaplacení obou pojištění a nájmu mi zbyde 495,- na měsíc, usoudila jsem, že si musím najít buď někoho, kdo mě zbouchne a bude živit, anebo někoho, kdo za mě bude platit zdravotní a sociální.

Jelikož do kritického věku mi zbývá ještě čtvrt roku, nijak zvlášť zoufale jsem zdravotní-pojištění-dárce nehledala, zároveň jsem však, vědoma si své velké nechuti odejít do Prahy a ovlivněna zkušenostmi svých spolužáků, kteří do ní odešli například na neodolatelnou pozici prodavačky ve Swarovskim, přece jenom projížděla portály s nabídkami práce. Abych si zkusila, jaké to bude, až někdy od září budu posílat cover lettery s připojeným CV a nedostávat na ně odpověď, do jedné firmy jsem životopis poslala. Ve čtvrtek. V pondělí mi volali, jestli můžu v úterý přijít na pohovor, v úterý ve tři jsem z pohovoru odcházela a ve čtvrt na pět mi volali, jestli můžu v pondělí nastoupit. A to přesto, že jsem udělala vše proto, aby mě nevzali – například jsem jim hned před pohovorem sdělila, že v červenci potřebuju tři týdny dovolené, protože už mám letenky na Kubu. Nepomohlo ani to, když jsem personalistce den na to zavolala s tím, že včera jsem jí sice nástup v pondělí odkývala, ale do konce semestru pořád zbývají tři týdny a aspoň na dvě hodiny týdně se ze školy nevykroutím.

V úterý a ve středu jsem večer potkala jednu z personalistek z pohovoru ve stejné hospodě.

Když mi ve schránce přistál email s předmětem „job offer“ a přitom nepřišel do spamu, zpanikařila jsem. Jednou to přijít muselo. Jako osmihodinová pracovní doba, stravenky a propustky kvůli preventivní prohlídce u doktora. Ale že tak rychle?

Nastalo tedy dilema mezi existenciální a existenční otázkou. Fakt chci tohle dělat? A fakt chci být osm hodin denně v práci, stíhat aspoň půlku překladů, co jsem stíhala doteď, a k tomu psát diplomku a číst na státnice? Kdy to jako stihnu?

No a co bych si jako tak představovala? Chci se vyhnout Praze, ale podmínkou je, abych tady měla ne úplně blbou práci. Což není tak úplně jednoduchý. A asi jim těžko tak za pět měsíců zavolám s tím, že teď už by to jako šlo.

Abych to zkrátila – tenhle příspěvek mám rozepsaný už třetí týden a mezitím jsem podepsala, že nebudu z firmy vynášet žádné informace, takže jen letmo poinformuji, že jsem stále ještě v tréningu a pořád si nejsem jistá, jestli až to budu umět, bude mě to bavit a jak dlouho mě to bude bavit, ani jsem se ještě úplně nesmířila s tím, že někteří mí kolegové píší před „if“ a „that“ čárku a mají nesprávnou, ale úplně nesprávnou výslovnost několika slov. (Zatím tam nejsem tak dlouho, abych je na to upozornila.) Snažím se smířit se s tím, že s vystudovaným oborem to má společného jenom to, že je to vlastně skoro celé v angličtině a že občas se možná budu moct španělsky pohádat s mexickým dodavatelem, ale zároveň se snažím hodně často myslet na to, že žijeme ve světě, kde klienti zkouší třeba tohle, a že mě sice překládání roztomilůstek jako jsou výsledky studií a tiskové zprávy baví, ale ze sto dvaceti slidů marketingové prezentaci bývám hysterická, za dokumenty posílané v pdfku bych vraždila a úplně mě neuspokojuje, když šéfové překládám emailovou komunikaci s penzionem v Chorvatsku. S dočasným steskem po akademickém prostředí jsem se vypořádala, když jsem si na otázku, zda mi nevadí, že už se nikdy nepodívám na žádnou z těch dobrovolných přednášek na FF, odpověděla, že z osmi z deseti stejně odcházím nasraná, protože to byla ztráta času. Řešení toho, jestli mám v eseji kulaté nebo rovné uvozovky, vyměním za diskuze na meetinzích (ano, vyskloňované to vypadá strašně, lingvistku nezapřu, říkejme raději na meetingách… nebo na poradách) o tom, kdo zneužívá erární mlíko. A všechno asi bude lepší než historky z úřadu práce.