Výkřik ze tmy

U předposledního příspěvku se Sejra zaradoval nad frekvencí příspěvků. Sorry, Sejra.

Puerto Escondido

Takže do Puerta Escondida jsem se taky vydala „on my own.“ Nemůžu říct, že by to mělo jenom nevýhody. Pro Jelenu bylo každé město „a bit boring“, Veracruz navíc taky „dirty“, klima je „too hot“ nebo „humid“, takže moc nevím, na co konkrétně čekala, že tady narazí.

Oaxaca

Na cestě z Veracruzu do Oaxaky mi dovolte malý návrat k velkému tématu mexických záchodů.

Návrat z korporace

Bez molů.

Tajemný světlík

Vyskytly se tu nějaké požadavky, abych dala najevo, že jsem naživu. Inu, jsem. Akorát mám ještě skoro-dvě práce a zkouškový.

Nicméně abych plynule navázala - tak, přestěhovala jsem se. Všichni přežili. Jen já jsem kvůli úporné bolesti lýtka, která neustávala ani týden po stěhování, při kterém jsem si cca patnáckrát dala se zátěží čtvrté patro, googlila, jak se projevuje natržený sval. Měla bych se sebou něco dělat, přátelé. Každopádně mohu ohlásit, že do čtvrtého patra už vyjdu bez zadýchání.

Bytem jsem si sice bezpochyby tak o pět tříd polepšila - například po celou dobu sprchování teče teplá voda, nestřídá se ledová a žhavá, v kuchyni voda teče plynulým proudem, takže si pomalu odvykám, že když potřebuji napustit plný hrnec vody, naplánuju si na tu dobu také cestu na záchod, sprchu a napsání diplomky, záchod, na který si plánuji cestu, když napouštím v kuchyni vodu, normálně splachuje (poté, co jsem dva dny po stěhování volala instalatéra, už ani neteče) a nikdo mi nemočí přede dveře, ale... tak nějak to pořád není úplně ono. Například stále citelně postrádám normální dveře do pokoje. Netušila jsem, že tři týdny po stěhování je stále nebudu mít! Dvě firmy už jsem odepsala s tím, že s dodací lhůtou pět až šest týdnů si do těch dveří můžou skřípnout ruku, a najala si hodinového manžela, který mi dveře doveza a namontuje. Až je budu mít koupené. V Hornbachu by dveře i zárubeň měli na skladě, kdybych ovšem nepotřebovala devadesátky. Proto Hostující profesor, který má o přítomnost normálních dveří také velký zájem, přišel s tím, že by nebylo zase tak těžké otvor na dveře zúžit ytongem, o kterémžto materiálu jsem slyšela poprvé v životě a chtěla jsem to psát jako "itong." Tak to třeba vyjde už příští týden.

Nemám zde sice Močiče a nikdo mě v sobotu ráno nebudí Rytmusem, zato máme v baráku čtyři psy. A jediný normální (=tichý) je Piškot. (Jinak jsem potkala zřejmě sousedova bratra. Za ušima měl třešně. U dveří na něj čekal jiný chlapec. Otevřel mi dveře.)

Další potíž mi tak trochu činí světlík, do kterého vedou okénka z koupelny a ze záchodu. Nikdy jsem s něčím podobným nežila a Balička cigaret z toho byla z nějakého důvodu nadšená. Ještě před nastěhováním, když už jsem se dostala dovnitř, jsem do světlíku nahlédla a o svých ne úplně libých pocitech jsem informovala Baličku. "Tím se dřív vykrádaly byty," sdělila mi.

Při stěhování jsem se se svými pocity svěřila otci. "Tím se dřív vykrádaly byty," sdělil mi.

Racionálně jsem usoudila, že do čtvrtého patra by snad stějně nikdo nelez a že dneska už jsou zloději moc tlustí. Trvám si však na tom, že z toho světlíku něco smrdí. Něco, co vždy zamoří koupelnu, takže okno do světlíku nechávám otevřené jenom na dobu nezbytně nutnou pro to, aby Balička neremcala, že je zamlžené zdrcadlo. Nevím, co je to za zápach. Možná, jako kdyby tam něco hnilo. Nemůže to být ten zloděj?

A teď už jen pozitivně! Tak třeba v u sebe v pokoji mám venkovní sušák na prádlo. První den mi na něm povlečení uschnulo během dvou hodin. Vzhledem k počasí jsem ho za celou dobu použila již dvakrát. Kvůli nedostatku času jsem si musela nechat ujít i období, kdy bych chodila s hadrem v ruce a otírala každé smítko. Mezitím už mě minulo. Naopak zjišťuji, kolik věcí už je na seznamu "to uděláme, až si trochu odpočineme po stěhování." Například odstraníme z trouby sekanou, kterou tam zanechali bývalí nájemníci.

Nebo najdeme kontejnery. Popelnici na smíšený odpad jsem asi po týdnu našly. Při nejmenším se domníváme, že je naše. Po několika dnech se u ní objevily i kontejnery na tříděný odpad. Které vzápětí zmizely. Popelnici na plasty jsem objevila ve dvoře jiného domu. Takže možná to vlastně naše popelnice nejsou. Plasty a papír přežiju, ale o flašky od vína už začínám zakopávat.

Tak. Očekávejte mě zase někdy v červenci. Když ne tady, tak jinde.

Pozdravy z korporace

Existenciální versus existenční otázky

Paklíč a Piškot

Jak si zpříjemnit odpoledne a dobře se uvést.

Po minulém příspěvku přichází aktualizace – po mnoha útrapách a několika kompromisech máme byt. Od kterého již máme smlouvu a klíče. Teda jak kdo má klíče.

Stěhovat se budeme během čtrnácti dnů. Dodávku a dva muže máme. Dva muži se nejdřív představovali, že budou stěhovat studentský byt, to znamená, asi tak postel, židli, stůl a skříň. Potom jsem je informovala o existenci dvou gaučů, lednice a spol. Ale už to slíbili, cheche.

Nicméně dobře si vědoma množství naakumulovaných předmětů jsem je přece jenom nechtěla trápit tím, že pro moje oblečení a knihy sbalené do dvou velkých kufrů a jedné krosny pojedou na pětkrát (dobře, protože jsem věděla, že na to by se už vyflákli), rozhodla jsem se věci začít stěhovat postupně. Poprvé dnes, kdy jsem měla v plánu spojit stěhování s měřením futer na dveře (protože jedinou vadu, kterou ten byt má (a na kterou jsme zatím přišly), je, že u pokojů jsou jenom shrnovačky) a prostým pokocháním se pohledem na skutečnou zeď mezi pokoji, na nově vymalované stěny a na rovnou podlahu a obroušené parkety.

Do kufru se vešla asi tak polovina párů bot, které tady mám, a dva svetry. Do krosny asi tak desetina knih a zimní šály a čepice. S uspokojením jsem koukala na sbalená zavazadla a říkala si, že takhle pojedu už jenom desetkrát a bude to všechno. Když jsem si zjistila, v kolik mi jede tramvaj, začalo pršet. Hodinu jsem čekala, než přestane. Když jsem do tramvaje s krosnou na zádech táhla kufr, deset mužů na mě koukalo. Hned na následující zastávce řidič oznámil, že tramvaj má výluku, takže nejede přes centrum, ale končí na nádraží. Dojela jsem na nádraží, kde jsem počkala na další tramvaj, která mě dovezla na zastávku nejbližší bytu. Do čtvrtého patra jsem vytáhla kufr a krosnu. Dvakrát jsem otočila klíčem v zámku. Dveře byly odemčené. Ovšem ani se nepohnuly. Zkusila jsem vrchní zámek, do kterého ale žádný z klíčů nepasoval, takže jsem usoudila, že se zámek nepoužívá.

Asi po pěti minutách zápasu s dveřmi jsem se seznámila se sousedem, který si odskočil koupit housku. Požádala jsem ho, jestli by nebyl tak hodný, a nezkusil mi otevřít dveře. Po dalších pěti minutách svého zápasu zavolal majiteli (na kterého číslo samozřejmě mám – ve smlouvě, která se mi válela na stole v bytě). Majitel, mimochodem poměrně pohledný čtyřicátník se sexy hlubokým hlasem, mi obratem zavolal, že jeho bratr, spolumajitel, je již na cestě. Omluvila jsem se za zpestření nedělního odpoledne, tím sexy chraplákem mi sdělil, že se nic neděje a že když je problém, musí se řešit hned, a aspoň se seznámím s bratrem. Bohužel scénář, že za mnou jede on a ne jeho bratr, dveře neodemkneme a já předstírám, že nemám kam jít a plánovala jsem v nevybaveném bytě přespat na podlaze v kufru, a on mě zve k sobě, mě napadl až později, takže jsem si jím nemohla krátit čekání na bratra. Bratr přijel asi za čtvrt hodiny (mezitím si soused stihnul koupit tu housku) a tvářil se o poznání méně nadšeně, že bude v neděli odpoledne odemykat nějaký blbce dveře. Pět minut s dveřmi zápasil. Náhle mi hlavou bleska vzpomínka, kterak Balička cigaret nově nabytými klíči zamyká po podepsání smlouvy dveře. Oba dva zámky. Nesměle jsem se zeptala, jestli je možné, že by v jednom svazku chyběl klíč od vrchního zámku. Tak bylo, no. Zavolala jsem Baličce, abychom si domněnku oveřili. Tak ověřili. Balička je momentálně mimo město a klíče má s sebou. Majitel sešel čtyři patra do kanceláře pro všechny klíče, které má, a postupně je v zámku všechny vyzkoušel. Ani jeden nepasoval.

Zazvonila jsem tedy na souseda, z jehož bytu vyběhnul yorkšír, na kterého volá Piškot (takže buď bude mít přítelkyni nebo bude gay) a požádala jsem ho, jestli si u něj do zítřka můžu nechat kufr a krosnu. Kdyby řekl, že ne, pravděpodobně bych to snad nechala klidně přede dveřmi. S důvěrou jsem mu tedy svěřila deset párů dámských bot a obskurní odbornou literaturu a odjela.

Na další stěhování věcí tramvají se můžu vysrat, prostě pojedeme pětkrát. Chci mít všechny klíče, chci mít dveře a chci si telefonovat s pohledným majitelem se sexy hlasem.