Agresivní introvert

Máme tady nějakého extroverta?

Omlouvám se, že toto téma opět vytahuju, ale možná jsem dospěla do podobné fáze jako ta šťastnější část alkoholiků, kteří se rozhodli jít se léčit ještě předtím, než se jim rozpadlo manželství, kariéra a exekutoři jim zabavili barák. Takže tenhle článek je vlastně takové volání o pomoc.

Moje povaha se v podstatě skládá ze dvou částí. Tu první lze ilustrovat na tomhle: Small talk 

Tu druhou na tomhle: Kurz sebeovládání a omyvatelné stění a Kurz sebeovládání a navigace

Odraz svojí povahy nejlépe a nepřekvapivě vidím ve své vlastní krvi. Suchej únor má teď od ledna v nové školce svého BFF (best friend forever) Bertíka. Vzájemně se obohacují. Sucháč mi třeba v šatně spiklenecky zašeptal: „Mami, víš, co je nejsprostší slovo na světe? Pišaaa.“ Bertíkova matka mi zase zmínila, že Berta v noci probudila noční můra, ve které figuroval „ten zlý pán, co zabíjí lidi, o kterém mu říkal Sucháč“, ale uklidnil se, když si uvědomil, že ten je v Rusku. (Na toto téma jsme měli vášnivou diskuzi s Chlapcem, kdy jsme se poté, co ho učitelka konfrontovala s tím, že Sucháč se zmiňoval, že v olomoucké katedrále žije pán, co zabíjí lidi, neshodli, jestli je větší výchovný přešlap, že já jsem mu řekla, kdo je Putin, nebo on, že mu pouští marvellovky 16+. Nakonec mi položil telefon.)

Když Bert není ve školce, tak přestože je Suchej únor na rozdíl ode mě v kolektivu oblíben, tak si hraje sám, protože by si radši ukousal ruku, než si jít stavět dráhu s někým, kdo v ní na rozdíl od Bertíka nevidí potenciální past na Putina v případě napadení Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Raději si odchází sám kreslit plán bitvy, která jednou bude znamenat konec všem extrovertům, kteří se ho snaží zapojit do míčových nebo deskových her.

Před Velikonocemi jsme byli ještě s Dagmarou a Čestmírem ve Valencii. Jelikož Sucháč vstává dřív, byli jsme ráno obvykle půl hodiny až hodinu sami. Dva introverti s kafem a s toustem s marmeládou při snídani na balkoně. Potom se vzbudil Čestmír a… začal na Sucháče mluvit. Sucháčův sestup nálady byl v podstatě fyzicky hmatatelný, a když dosáhl u desáté Čestmírovy věty dna, odešel se zavřít do ložnice. Když jsme řešili podzimní dovolenou a hlavně, s kým dětným na ni pojedeme, Sucháč se do toho vložil: „A musíme pořád jezdit s nějakými dětmi? Nemůžeme vzít jednou Přídeho?“

U pětiletého dítěte je to roztomilé a lidé, co vnímají extroverzi jako normu, si říkají, že z toho vyroste. Nevyroste. Bude jednou jako já a nebude to roztomilé.

Dnešní den je od rána takový, kdy je jasné, že pro všechny by bylo lepší, kdybych si bývala byla vzala home office a jako důvod uvedla „mám PMS a blbě jsem se vyspala, můj frustrační práh je níž než obvykle“. Včera jsem byla s kolegou z kanclu, pro kterého pořád nemám přezdívku, na školení, což zahrnovalo celkem čtyři hodiny v autě a sedm hodin kontaktu s jinými cizími lidmi. Přestože s kolegou si rozumíme a je taky introvert, ale má čtyři děti, takže lepší seberegulaci, a řekl mi, ať v autě klidně usnu, tato míra socializace pro mě prakticky znamená, že jsem přesocializovaná na týden dopředu.

V tomhle rozpoložení je nejhorší narazit na vedoucího obchodního oddělení, kterému přezdíváme Herr Director, protože se tituluje jako obchodní ředitel, kterážto funkce ve firmě neexistuje, a externě se v tabulce „who is who“, kterou vytvořil pro nové distributory, prezentuje jako „company management“. Je to moc velkej extrovert i na obchoďáka. Mluví nahlas a hodně a hodně jeho slov je velmi zbytečných. Postihl ho taky fenomén čtených e-mailů, kdy mi nejdřív jde obsah e-mailu, který bych vyřešila do dvou minut, kdyby mi ho ale poslal, odvykládat v desetiminutovém monologu do kanceláře. Ještě předtím má však potřebu komentovat, že si například při pohledu do monitoru podpírám hlavu, nebo se dožaduje odpovědi na otázku, proč se tvářím, jak se tvářím, při čemž se tak obvykle tvářím proto, že ho vidím.

Dnes jsem jeden takový čtený e-mail už přežila.

A potom jsme se potkali v kuchyňce, kde jsem si zalévala základ na miso polívku. Ať se mě nezeptá, co to je, ať se mě nezeptá, co to je, prosila jsem v duchu svého anděla strážného.

„Co si to vaříš za ňamku?“ No tak jasně, štěstí jsem si vybrala ráno v tramvaji, když si mě nevšimnul kolega z technický podpory.

„Miso polívku,“ procedila jsem. „Cože?“

Začala jsem cítit v podstatě fyzickou reakci na jeho slova a intenzivně jsem si přála, aby z jeho úst už další nevycházela. A ona vycházela. „Cože?“ – „Miso polívku.“ V podstatě jsem se viděla, jak beru z podstavce rychlovarnou konvici s vroucí vodou a liju mu ji na hlavu.

„Viso polívku?“ – „Mi-so polívku,“ řekla jsem a ve slově miso jsem vyslovila víc slabik, než má. A asi takovým tónem, že Herr Director vycouval z kuchyňky s tím, že špinavý talíř si jen odkládá a umyje si ho potom, jak kdyby mě v místnosti dva metry krát metr a půl byly zbytky segedínu to, co mě nejvíc sere. Přemýšlela jsem, že jsem náhodou to s tou varnou konvicí neřekla nahlas.

Mám dotaz na extroverty. Neptám se na to, jak to udělat, abyste mi nevadili. Ptám se na to, jak vám společensky akceptovatelně a tak, aby se vás to nedotklo, říct, že mě máte nechat na pokoji? Že fakt, že spolu stojíme frontu na mikrovlnku, neznamená, že na sebe musíme mluvit? Že když se někde potkáme, nemusíte se mě ptát, co mi proudí do sluchátek, ba dokonce, že je žádoucí předstírat, že se nevidíme? Že e-mail na tři stránky mě bolí míň než váš desetiminutový monolog? Extroverti jsou vítaní na brainstorming v komentářích, introvertům z něj pak pošlou zápis.