Zpátky do realitní minulosti

 

Už druhým rokem si dávám závazek, že dostanu svou blogovou frekvenci zpět na minimální počet dvanácti příspěvků ročně. Už druhým rokem po sobě se mi to nedaří. Buď se stěhuju nebo rodím nebo se rozcházím s otcem svého dítěte.

Všechny výše zmíněné položky jsou sice pro blog inspirativní, nicméně časově celkem náročné (hlavně ty následky). Obvykle otevřu blog, začtu se do starých příspěvků a o hodinu (kterou jsem měla určenou pro to, abych něco napsala) později blog zavírám. Abych si to usnadnila, rozhodla jsem se tedy pro metodu recyklace (u chlapů nedoporučuju, protože se pak budete rozcházet s otci svých dětí a pak nebudete mít čas blogovat). Pojala bych to jako takovou tu exkurzi, kdy se máte setkat se svým o x let mladším já, pobavit se o tom, jak to bylo tenkrát a jak je to teď a popadat se u toho smíchy za břicho. Zlomená v pase jsem teda nejvíc byla, když jsem si četla svou úvahu o tom, jak to bude fajn, až skončí covid, ale začala bych něčím lehčím. Pojďme si třeba zavzpomínat na to, kde a s kým jsem bydlela dřív a kde a s kým bydlím teď.

1.       Spolubydlící. Konečně nemusím řešit, že v rámci něčího detoxu se ve všech místnostech včetně koupelny povaluje červená řepa, v záchodu zůstává čára od hovna, někdo mi nezaplatil nájem (a ještě pindá, že se kvůli zálohám na plyn zvednul poté, co v září nastavil termostat na třicet a šel do školy) a sežral jogurt. Svému současnému spolubydlícímu jsem teď sežrala kinder čokolády, co dostal předčasně k Mikuláši (no co, stejně je na to ještě malej a gumových medvídků jsem se ani nedotkla, ty mi nechutnaj), neviděla jsem od něj ještě ani korunu (když ho nedávno hlídala chůva, zapnul si termostat na 34 stupňů – bylo to pravděpodobně moje nejdražší hlídání v životě), nechtějte vědět, kde všude jsem v průběhu posledních dvou let měla hovno, a ve všech místnostech včetně koupelny se povalují autíčka, která mají jména jako Nabíjá (bagr), Malý (druhé největší auto, které máme) nebo Děda (Suchej únor s jistotou rozlišuje Škodovku, Hyundai, BMW a Ford a říká jim táta, máma, děda a babi dle jejich příslušných vlastníků).

 

Jako velkou studnicí shrnujících vzpomínek se jeví příspěvek Náš zákazník, náš kretén.

 

2.       Zima. Průměrná teplota v bytě 18-19 stupňů, která mi přišla na sezení u počítače nekomfortní. Už jste se dostali k tomu, že se smějete? S koncí fixace na plyn a se Sucháčovým stabilním pohybem po dvou, na které lze nasadit bačkůrky, temperujeme byt stabilně na dvacet stupňů (poté, co jsem koncem léta nechala vyměnit poddimenzovaný kotel za nový, co má údajně spotřebu plynu na topení snížit až o 20 % - „pokud nějakej plyn bude, mladá pani“), a když má Sucháč zrovna sopel, rozpálíme to po ránu na jednadvacet. Během přechodu mezi létem a podzimem, kdy jsme v podkrovním bytě skočili z letních třiceti rovnou pod dvacet, jsem při pohledu na 19,6 °C na termostatu ve svetru přemýšlela, co jako budu dělat v lednu. Nyní je 19,9 °C důvod, abych si sundala bačkory i ponožky.

 

3.       Plíseň. Zatímco v mém prvním samostatném pronájmu se plíseň plížila z koupelny do kuchyně, v mém vlastním bytě se mě poletující spory snaží zlikvidovat ve spánku. V březnu jsem Sucháčovi věnovala vlastní pokojíček a odstěhovala si postel do menší místnosti se střešním oknem. Nevzpomínám si, jak byla tato místnost obývána první zimu, ale druhou zimu z ní bylo skladiště, ve kterém po celou topnou sezonu zůstalo pootevřené střešní okno, protože jsem ani ze židle tyčí na okno nedosáhla a vyšší návštěvy jsem o to vždycky zapomněla požádat, protože jsem po nich obvykle chtěla něco jiného. Každopádně letošní zimu je pod oknem postel, ze které na něj dosáhnu, takže jsem ho zavřela. S topením staženým na dvojku se ho poměrně zdráhám otevírat. Plíseň se nejdřív objevila u stropu. Týden zpátky jsem periferně zaregistrovala asi dvaceticentimetrovou tmavou skvrnu v mezeře mezi šatní skříní a zdí, která rozhodně nebyla samolepka s krtečkem, kterou by tam Sucháč přenesl ze svého pokojíčku. Savem jsem si zlikvidovala jedno prostěradlo a málem rohovku, nicméně se zdá, že i plíseň. Tu viditelnou. Já prostě vím, co je za tou skříní.

 

4.       Kuchyňská linka. Špička ledovce byla popsána v Trikolóře na týden 44 a 45 roku 2019. Po návštěvě plynaře, který vyloučil závadu plynové desky, bylo jako důvod sfoukávání plynových hořáků digestoří shledáno, že digestoř byla nainstalovaná tak, že vzduch se vracel nad varnou desku, kde plamínky hořáků odfoukával stejně jako moji trpělivost s panem B. odválo dalších šest reklamací, mezi které patřila kompletní výměna červených dvířek, protože přes stejnou údržbu jako u dvířek béžových na nich zůstávaly fleky, které nešly odstranit, nebo utržená dvířka u skříně s odpadkovým košem, u kterých se mě technik snažil s pohledem významně upřeným na Suchý únor přesvědčit, že se na ně musel někdo pověsit (Sucháčovi bylo v tu dobu devět měsíců a právě dokázal přilézt k Balúově misce s vodou, aby se napil, a tu teorii u dětech visících na prádelní šňůře jsem nakonec neověřovala, takže nikoliv, prostě se to urvalo proto, že ti dementi to namontovali na dva šrouby, přestože díry tam byly na čtyři). Zbývající reklamace paměť milosrdně zastřela mlhou, skrz kterou se mi nechtějí lovit, a tu devátou (na usazeniny za sklem u sporáku) jsem nestihla v záruce.

 

5.       Koupelna.  Koupelna už díky absenci okna do společné chodby s výhledem pro obšourníka Močiče, který kromě chcaní na schody marnil svou existenci sledováním studentek během hygieny, nedosahuje kvalit lingvistického doupěte. Potřebovala by jen nové obložení, nové umyvadlo, novou vanu, a když už bychom u toho byli, tak nejspíš celá předělat. V plánu to bylo, nicméně svojí nové koupelně teď říkám Suchý únor a byly jí dva roky.

 

6.       Závěrem? Moli byli opět v oříškách.