Moje cesta k dospělosti, 1. díl: Když se ze slova "spolubydlící" stane vulgarismus

Na některé věci jsem už příliš stará.

Například na spolubydlící.

Shrnout anabázi, kterou jsem od té doby, co jsem částečně opustila rodné hnízdo, absolvovala se spolubydlícími, by bylo skoro stejně zábavné jako shrnout anabázi, kterou jsem od té doby, co jsem poprvé viděla nahého muže, absolvovala s nimi. Akorát míň frustrující. No ne, ta poslední věta je blbost.

Pět let, pět bytů, dvacet tři spolubydlících.

Vyjmenovat si alespoň ty, kteří se nesmazatelně zapsali na můj seznam, s čím už nikdy bydlet nechci, by vydalo tak na pět samostatných příspěvků (pravděpodobně s názvy jako Oblomov, Psychopatická medička, Pan Hovno a Hello Kitty – to poslední ovšem se šťastným koncem, neboť z poslední doby mám zprávy, že Hello Kitty si osvojila mnoho sociálních návyků a poměrně dobře se s ní dá žít), takže si vyventiluju frustraci pouze za poslední období.

I přes své bohaté zkušenosti se spolubydlením jsem nikdy nezažila to, co zažívám za poslední rok se Slovenou. Co jsem ji poznala, musela jsem zcela redefinovat své vnímání konceptu „prase.“ Když o ní vyprávím, setkávám se buď se znechucenými výrazy, asi jako když někdo na rozlučkové party mého kamaráda začal popisovat obsah filmu The Human Centipede (negooglete to, fakt ne!), anebo s naprostým nepochopením a zpochybňováním mé věrohodnosti.
Ono je toho tolik, že ani nevím, kde začít. A asi by bylo lepší to zkrátit, protože už jste teď všichni jistě znechucení tím, že jste si vygooglili The Human Centipede. Tak já na to navážu. V tomhle bytě bydlím třetím rokem. Začínaly jsme ve složení já, Balička cigaret, Gedžitka a Zrzka. Z původního složení jsem zbyla já a Balička. Mezitím se tam prostřídalo sedm různých lidí včetně dvou Thajek a jedné Japonky. S každou změnou šla úroveň o něco dolů, ovšem to, co na náš byt přinesla Slovena ani žádnou úroveň už nemá. Tak například posraný záchod, kdo z vás tohle má, že? Když se to stalo pár týdnu po nastěhování Sloveny poprvé, řekla jsem si, že se to teda může stát. Dobře, viděla jsem to předtím jen na záchodech na veřejných místech, ne u nikoho doma, ale tak… může se to stát. Když se to stalo ve stejném týdnu podruhé, použila jsem svou oblíbenou lístečkovou metodu a na dveře umístila opozornění, aby si po sobě uklízely záchod. Balička pak slyšela Slovenu, jak se Želvíny, spolubydlící, která ji na náš byt přivedla a se kterou sdílí pokoj, ptá, proč tam zase byl nějaký lísteček. Takže jsem vysvětlila, že proto, že ten záchod byl už zase posranej. Neuplynul ani týden a v bílé míse se opět skví hnědá čára. Odolala jsem pokušení dotáhnout na záchod Slovenu za vlasy a vymáchat jí v tom hlavu a na dveře jsem umístila názorný obrázek, jak se používá záchodová štětka. Musím říct, že od té doby už zbytky hoven v míse nemáme, nicméně bohužel to byl můj poslední pedagogický úspěch, co se týče Slovenina osvojování si základních hygienických návyků.  Nebudu-li počítat, že občas už si po použití toalety umyje ruce. Mám ale podezření, že to dělá pouze v případě, že musela použít záchodovu štětku a to jenom, když si vzpomene. (Mám navíc dojem, že ji na to upozornila Želvína, kterou jsme na to upozornily my.) Od té doby, co jsem zjistila, že Slovena si opravdu poté, co si utře zadek nebo frndu, nemyje ruce, tak si příbory, které vytahuju ze šuplíku a nevím, kdo je myl nebo utíral, před použitím znova umyju. Vedle toho, že jsem toho hodně přečetla o přenosu nemocí fekálně-orální cestou, tak se mi taky jednoduše chce blít, když si představím, že si do pusy strkám vidličku, na kterou předtím sahala ruka, která ještě předtím byla v bezprostřední blízkosti Slovenina řitního otvoru.

I k používání kuchyně, respektive jejich určitých částí, má Slovena svérázný postoj. (Bod mytí nádobí přeskočím, to je nuda. Snad jenom, že se u nás rapidně zvýšila spotřeba houbiček na nádobí. Tak dvakrát týdně vyhazuju houbičku, ve které jsou zažrané zbytky jídla a pokládám na dřez houbičku novou, která za dva dny vypadá úplně stejně jako ta, kterou jsem vyhodila. Fascinující také je neschopnost některých lidí zapamatovat si, že houbička, která leží na dřezu slouží k umývání nádobí, zatímco houbička, která leží na sporáku, slouží k čištění sporáku (což je ale v podstatě jedno, protože proč by si po sobě někdo uklízel sporák od oleje, že jo?) a věčně bude tou houbičkou od sava mýt talíře.)  Tak například, proč používat odpadkový koš, když šlupky a zbytky nespotřebované zeleniny, případně skořápky od vajíček můžu hodit do dřezu? A nechat je tam? Tak den, dva? Možná bych to pochopila, kdybychom měly odpadkový koš o tři patra níž, ale my ho máme metr od dřezu. Při naší hádce, která proběhla asi před třemi týdny a při které jsme si se Slovenou sdělily, jak už se nemůžeme dočkat, až z toho bytu vypadne, mi ovšem vysvětlila naprostou nelogiku mého počínání, kdy vyžaduju, aby ve dřezu neplavala rozmočená ředkev: „Musíš si uvedomiť, ze predsalen je nás tu viac a kuchyňa je miesto, kde sa spracovávajú potraviny, takže to, že tam občas budú ďaké šupky je úplně normálna vec. Neviem, ako by si teda prežila v prirodě, keď sa ti bridí chytit jednu sprostú šupku od redkovky.“

No tak měli byste na to nějaký argument? Prostě v kuchyni se dělá s jídlem, takže je normální, že jídlo je na lince (kde třeba týden hnije nakousnuté jabko), jídlo je na podlaze (jednou byla Slovenina červená řepa nejen v kuchyni, ale i na záchodě a v umyvadle v koupelně), jídlo je rozmočené ve dřezu, jídlo je připečené na sporáku… A mé nároky jsou nepřiměřené, jak mi nadále Slovena sdělila. Bohužel už mi neodpověděla na otázku, co přesně je na mých třech požadavcích (aby se dodržoval rozpis úklidů – který mimochodem nebyl před jejich nastěhováním potřeba – aby si po sobě v kuchyni uklízely svůj bordel hned a aby si ze sítka ve vaně vybíraly svoje vlasy) nepřiměřené, ani na otázku, jak to vypadá u nich doma. Mám ale dojem, že ještě hůř než u nás, protože Slovena jezdí domů tak jednou za tři týdny. Asi tam nemůže vydržet ten bordel.

Ten poté, co jsme se takhle zhádaly, se ve dřezu objevily skořápky od vajíček a po obou holkách zůstaly vlasy v sítku. Brala jsem to už jako provokaci, takže jsem si udělala provokaci vlastní – koupila jsem druhé sítko a nechala vzkaz, že chápu, že můj požadavek, aby si po sobě vlasy uklízely, je nepřiměřený, takže teď budeme s Rebekou mít vlastní sítko. V současné době to vypadá tak, že když se jdu mýt, obléknu si rukavici, vyndám olezlé sítko plné vlasů, dám do odpadu vlastní sítko, umyju sebe, umyju sítko, vezmu si rukavici a do odpadu vrátím olezlé sítko plné vlasů.

Nicméně Slovenin argument, že kuchyň je od toho, aby tam všude bylo jídlo, již teď vstoupil do dějin tohoto bytu, není dne, kdy bychom ho nazapojily do běžné konverzace:

„Holky, co kdybychom přestaly splachovat? Víte jak, je to záchod, tam se sere, to hovno tam patří.“

„Rebeko, zbyl mi v lednici jeden syreček, tak ho prosím tě sněz, anebo ho polož na linku a nech ho tam, než se vrátím. Je to kuchyň, to jídlo tam patří.“

Nepopírám, že jediné, co ke Sloveně cítím, je naprostá averze. A může si za to sama. Vedle absence hygienických návyků je u ní patrná i absence návyků sociálních. Prostě tři ze čtyř svých spolubydlících nasere, jen co ji vidí.Vlastně ji nemusí ani vidět, stačí ji slyšet. Například společně s detoxem začala i se cvičením. Skáče podle videí, která si pouští na notebooku. V koupelně. Mezi jedenáctou a půlnocí. Tedy dobou, která je u nás na bytě nejfrekventovanější k čištění zubů a podobným hygienickým aktivitám, o kterých nevím, jestli je Slovena má. Když už jsme u čištění zubů, dělali jsme si spolužákem, který má na bytě Slovenu v mužském vydání, srandu z toho, že on si pro jistotu bere kartáček na zuby k sobě do pokoje. Tak jsem ho politovala a sebevědomě prohlásila, že tohohle jsem ušetřena. Přišla jsem domů a nemohla jsem najít svoje bačkory. Načež Slovena vyšla z balkona, kde byla kouřit. V mých bačkorách. Na můj dotaz, proč si na špinavý balkon bere moje boty, ve kterých chodím po bytě, odpověděla, že nevěděla, že ten balkon je špinavý. Balkon, na který prší a po kterém se válí vajgly, protože po dobu, kdy byla Balička cigaret pryč, Želvína ani Slovena, jediné, kdo na bytě kouří, popelník nevynášely. Doufám, že sledujete tu logiku: balkon není špinavý, proto si sundám svoje bačkory a půjdu tam v cizích. Jasný, ne? A šlupky do kuchyně patří.

Ani Želvína na tom není s úklidem nejlíp (tři měsíce po jejím nastěhováním jsem přestala používat mikrovlnku – a to v ní tenkrát bylo jenom připečené jídlo, teď už v ní bují tři druhy plísní a Želvína se Slovenou ji dál jako jediné v bytě vesele používají – hlavně, že obě nakupují biopotraviny a Slovena drží detox), přesto jsem schopná se s ní normálně bavit nebo jít s ní na pivo. Se Slovenou se snažím kontakt omezit na pozdrav a předání nájmu. Který mi měla dát před dvěma týdny, mimochodem. Což mě plynule přivádí k tomu, jak ráda bych se už dostala do světa dospělých lidí.

Momentálně mi nepřipadá, že žiju v bytě s dalšími dospělými osobami, ale s dětmi, co věčně něco nemůžou, nechtějí nebo nevědí. Když jsme na bytě začínaly v původním složení, dohodly jsme se, že smlouva na byt a na plyn a elekřinu bude na mě a ostatní mi do určitého dne v měsíci pošlou svoji část nájmu. Tenkrát jsme řekla, že souhlasím, ale že to neznamená, že budu všechno zařizovat já. Jak myslíte, že to je dneska? Můžu být ráda, když mi do toho určitého dni v měsíci dá nájem půlka lidí. To mě na tom ale tak neštve. Nejvíc mě rozčiluje, že to jsem já, s kým se řeší: „No ale já tady příští rok nebudu a nemůžu platit celé prázdniny…“ (Ale že smlouvu máme do půlky září to víš, ne?)

„Aha, no já jsem nevěděla, že když ti teď oznámím, že se za dva týdny stěhuju a nikoho za sebe nenajdu, tak se všem zvedne nájem…“

„Platím tady předražený nájem jako všichni ostatní, tak si budu šlupky nechávat, kde chci…“(Nájem je v současné době při dvou osobách na pokoji asi o sto padesát korun vyšší než je zdejší průměr a stejný jako na koleji, kde jsou ale na pokoji tři, o koupelnu se dělí s dalšími šesti lidmi a v kuchyňce mají tak maximálně mikrovlnku. No a vyšší je proto, že nám zvedli inkaso za plyn, protože Slovena si v půlce září zapnula topení, termostat hodila na třicítku a odešla do školy. Tak to pokračovalo ceou zimu. Pak by bylo divný, kdybychom neměly nedoplatky.)

Nejvíc mě ale dostává, když se někdo začne tvářit, jako že protože to všechno platím já, tak já asi ovlivním cenu, a když se platí hodně, tak si asi něco strkám do kapsy. Za poslední rok jsem už několikrát měla chuť zajít na RWE a ČEZ, odhlásit se tam, hodit před ostatní spolubydlící nájemní  smlouvu s číslem účtu majitele a vesele jim zamávat. Sice by asi byl pocit k nezaplacení koukat, jak nejsou schopné dát dohromady tu částu na pokrytí všech výdajů a jak zoufale hledají, kam jim zmizely tři čtrvtiny spotřebičů a nábytku, které jsou moje, ale pro mě by to znamenalo ty tři čtvrtiny kvůli jednomu roku někam odstěhovat a hlavně opustit byt, který jsem si svým způsobem „vypiplala“ a kde mám druhé doma. Takže pořád naivně doufám, že výměnou několika nefungujících elementů dám celek zase do normálního pohybu a bydlení pro mě nebude akorát zdrojem frustrace.

Ale každý den se přesvědčuju o tom, že na některé věci jsem prostě už stará, že už nemůžu jet v tomhle studentském módu, kdy si mám zvykat na „jiné“ hygienické návyky dalších pěti lidí, kdy jim mám říkat „umyj si ruce, zaplať nájem, nenechávej otevřený dveře, když topíme, zhasni v kuchyni, když tam nejsi…“ Nemyslím si, že bych měla problémy přijmout nějakou zodpovědnost, akorát už bych ráda žila ve světě, kde tu zodpovědnost nemusím mít za další dospělé lidi a kde věci fungují podle vzorečku nemůžu, nechci, nevím -> odnesu to, nikoliv nemůžu, nechci, nevím -> Gréta to bude muset nějak zařídit.