Seznam věcí, co mě serou

Naschvál neuvádím přesné číslo. Vlastně bych ho mohla průběžně aktualizovat. Pro začátek bychom si mohli dát aktuální TOPku.

1. Hledáš si na léto nějakou brigádu?
NE!!! Děkuji za optání. V létě bych ráda utratila ty peníze, co jsem vydělala během roku.

Zdroj: http://mox.ingenierotraductor.com/search?updated-max=2012-05-22T16:53:00%2B02:00&max-results=6&start=6&by-date=false

Podívejte se, já chápu, že je společensky akceptovatelnější jít si na osm hodin sednout za kasu do Tesca, protože když někdo u své práce sedí u počítače a především u počítače DOMA, takže u toho může být na facebooku a to navíc klidně do tří do rána, není to hodno označení "práce." A víte co? Běžte už fakt do prdele. Tenhle rok to je poprvé, co jsem kvůli práci nestíhala školu, takže jsem jeden předmět vzdala s tím, že si ho holt zapíšu znova (ano, dokonce i na fildě se najdou zkoušky, na které potřebujete alespoň týden nepřetržité přípravy a ten týden jsem v červnu prostě nenašla), navíc to byla práce, u které si už čtrvtým rokem říkám, že příště už fakt řeknu, že to dělat nebudu, protože se na to necítím dostatečně kvalifikovaná a naprosto nerozumím tomu, o čem se v těch prezentacích píše. A už čtvrtým rokem trávím měsíc se situačními analýzami a marketingovými plány, u kterých postupuji maximálním tempem 30 slidů/den a při některých slovních spojeních se mi chce plakat, protože žádná lidská bytost přece nemůže být tak krutá, aby takové slovní spojení vymyslela, použila a ještě ho nutila používat ostatní lidi! Takže jestli se mě ještě někdo zeptá, jak je možný, že nemám čas, když celý den sedím u počítače, rozbiju mu hubu.
Jestli mi někdo řekne, že jsem především studentem, takže škola by měla dostat přednost před prací, taky mu rozbiju hubu. S tím souvisí další bod:

2. Že mí kamarádi nemají peníze nebo jich mají málo
Já vím, že i přes všechno nadávání na marketingové plány a dokumenty v pdfku mám se svojí prací neobvyklé štěstí. A není to tak, že bych pohrdala těmi, co jdou na tu brigádu do Tesca nebo dělat za bar. Akorát tím, že dělám docela jinou práci a hlavně celý rok, vydělám si trochu dost jiné peníze. Které nemám s kým utratit. Když chci jít s někým na pivo nebo na večeři a on nemůže, protože nemá peníze, jasně, že mu to zaplatím. Letenku do Mexika už asi ne-e. Takže pak do takových destinací lítám sama. A frustruje mě ta myšlenka, co všechno bych s těmi penězi mohla dělat, kdybych měla s kým.
No a s tím se pak pojí i to, že někteří, co jím zaplatím to pivo a večeři, si na to občas moc zvyknout a dovedou to i do "když potřebuju peníze, řeknu si Grétě, ona nebude spěchat na vrácení, protože jí nebudou chybět." No, nebudou. Ale občas mi třeba od takovýho člověka chybí zpráva nebo mail, co mi pošle jen tak.

3. Ty už máš určitě hotový všechny zkoušky a bez problémů, to se ani nebudu ptát.
Nejlepší je taková věta pronesená někdy v půlce června. Nechápu, jak na to přišli. Letní zkouškové jsem nejdřív měla ukončené 9. června a to někdy v prváku, zimní 31. ledna, protože jsem tenkrát měla motivaci letět za Restaurátorem, krerý mi pak napsal, ať radši nejezdím. Bilance letošního zkouškového (pravda, trochu mě omlouvá, že jsem toho měla hodně plus práce) je jeden áčkový předmět, který si musím zapsat znova, protože jsem nešla ani na jeden vypsaný termín (á, napadá mě podbod, děda: "Ale to jde okecat, ne?" Ne, v průměru sedmdesát stránek na jednu samohlásku nejde okecat), na jeden béčkový předmět jsem se vykašlala a jednu zkoušku jsem dělala dvakrát a stejně z ní mám E. Tak jako s kým si mě ti lidi pletou?

4. Být doma.
Jo, je to blbý, ale je to prostě tak. Já vím, že to je nevděčné, protože se přece mám kam vrátit, mám tady rodinu a nikdo mě tu nebije a nekřičí na mě, ale já se někdy nemůžu ubránit tomu, abych si neříkala, že to tady strašně nesnáším. Už to není jenom o tom, že se tady nudím, protože tady nikoho neznám a domů jezdím prakticky jenom kvůli tátovi, ale o tom, že mi začíná připadat, že sem nepatřím. Přestávám tady tomu rozumět a mám si toho pořád míň a míň říct s vlastní rodinou. Ubývá starých témat a neobjevují se žádná nová. Někdy hledáme, co si říct, jako kdybychom byli úplně cizí lidi, co spolu musí vydržet, a snažili se najít nějaké konverzační téma.
Pořád víc a víc mě ubijí tátův pasivní životní styl. Hlavně mi ho je líto a v podstatě by se dalo říct, že se na to nemůžu koukat. Navíc teď mám srovnání s Hostujícím profesorem. Co si budeme povídat, Hostující profesor je o dva roky mladší než táta, ale jinak to vypadá, že aspoň o patnáct. Je to takový smutný srovnání. Tátovi není ani padesát, má peníze, měl by i čas, kdyby se přestal vymlouvat, a jeho život se mimo práci omezuje na to, že jde s kamarády do hospody, dívá se na televizi a občas vyjede s klukama na motorku. Jestli matka měla v něčem pravdu, když odcházela, tak to bylo v tom, že v naší rodině je prostě nuda - protože jsme nic nedělali spolu. Ne že by to nebyla i její chyba. Vzpomínám si, jak jsem několikrát našla nějakou akci v okolí a navrhla výlet, na což mi naši řekli, že si klidně můžu vzít auto a dojet si tam. Nějaká snaha tu byla potom, skončilo to ale asi u dvou výletů a pak velkých plánů, které obvykle ztroskotaly na neschopnosti tří lidí se domluvit a taky na pohodlnosti, páč je velký problém zavolat sousedům, jestli můžou pohlídat psy, a najít na netu ubytování a v mapě trasu.  
Očekává se ode mě, že budu jezdit na víkendy domů a přitom nejsme jako rodina se schopný ani společně naobědvat, protože když se uvaří jídlo, ségra si obvykle sedne k televizi, táta ke stolu, kde si rozloží noviny, a já si sním oběd na baru a uvažuju, jestli když něco řeknu, nebude je to rušit.
Momentálně je táta na týdenním výletu na motorkách a jsem tady jenom se ségrou. Což jsem vydržela dva dny a za tři hodiny odjíždím. Včera jsem měla chuť jí uprostřed obchodního centra naplácat na prdel. Dostala další ze svých záchvatů puberty. Ve dvaceti letech. Někdy o ni mám docela obavy - co se jí bude muset stát, aby si v tý načesaný hlavince trochu srovnala priority a odnaučila se ten přezíravý tón, když tak moudře říká "jaký si to uděláš, takový to máš" a to u věcí, o kterých vůbec nic neví, protože ke zkušenosti s nimi si ani nepřičichla. Trochu škodolibě si představuju, jak po čase na výšce zjistí, jak vzdálenost přetrhává kontakty se spolužáky ze střední a s kamarády, se kterými dřív trávila každý víkend, a že lidi začínají navazovat jiné vztahy, začínají chodit do práce a mají pořád víc povinností a pořád míň času a ten čas musí dělit mezi víc lidí a že stojí docela úsilí najít jeden termín, kdy se sejdou všichni, a já jí na to jako ona mně moudře řeknu, že "jaký si to udělala, takový to má." Pravidla nudná sestra, co nechodí nikam pařit a nezná žádný dýdžeje ani nikoho z Evropy 2.
Bod 4 zřejmě dává krásně vyniknout názvu blogu:) Gréta není doma - asi nikde.