Does your father know...?

Myslím, že teď je ta správná chvíle. S Hostujícím profesorem se právě nacházíme v neutrálním pásmu - to znamená po hádce, při které jsem mu málem řekla, ať si odnese tu pilku, kterou mi spravoval postel, a před dalším setkáním, které vzhledem k našim nekompatibilním rozvrhům nevím kdy proběhne.

Včera jsem dokonce měla takovou náladu, že jsem asi tak na půl hodiny necítila žádnou křivdu (o půl druhé ráno jsem se od Hostujícho profesora dokonce dočkala "tak promiň," ačkoliv předtím jsem se dozvěděla, že jsem protivná a jedovatá a neví, co se se mnou děje, což bylo přesně to, na co jsem se ho zeptala i já), kterou na mě spáchali všichni mí bývalí partneři, takže jsem skoro napsala post o tom, kterak mě při nejmenším každý z nich něco naučil, jenže pak přišla prohibice, takže jsem měla moc práce se čtením statusů na facebooku (jakožto sociologická sonda by se statuty z následujících dnů měly archivovat) a posmíváním se sestře, která deset minut před jejím vyhlášením odešla do nového baru specializovaného na koktejly.

Ještě že tak. Protože jsem dnes narazila na bloggerku (nechápu, jak mi mohla unikat tak dlouho, obzvlášť proto, že jsme jeden čas sdílely stejnou přezdívku, ač já si tedy nárokuju prvenství;)), která vám na otázky, jestli mi vztah s Hostujícím profesorem stojí za to, co na něm mám, jestli mi to přijde normální, zdravé a nedestruktivní, jestli to není nebezpečné, jestli si nemyslím, že zneužívá svého postavení, jestli to pro mě není ponižující nebo proč to dělám, když to pravděpodobně nemá perspektivu, odpoví jedním článkem a komentáři pod ním líp než já. Přece jenom je na každém typu vztahu asi něco univerzálního.

Musím k tomu ještě něco dodávat?

Co mám na chlapovi, co je o dvacet let starší a přednáší zřejmě hlavně proto, že rád poslouchá zvuk svého hlasu? A neměla by ta otázka znít jinak? Třeba, co bych měla mít na svých vrstevnících?
Kopřiva to vystihla přesně: "Jako mladší jsem poznávala různější lidi, chtěla jsem dávat šance všem, ale věkem jsem se smířila se svými preferencemi. Na druhou stranu to ale neznamená, že bych se úplně uzavřela jen pro "své skupiny". Jen těm vně by to asi dalo větší práci. Například mladší muž. Nebránila bych se poznat jej. Spíše mě už nenapadá se na takového cíleně zaměřit a uvažovat o něm. Musel by dát první impulz."
A priori nezatracuju potenciální vztah s někým v mém věku. Jenom si to nedokážu představit stejně jako si většina holek mého věku nedokáže představit mít něco s někým ve věku svého otce. Když nebudu počítat spolužáka někdy v páté třídě ZŠ, nikdy mě žádný můj vrstevník příliš nezaujal. S jednou výjimkou, jejíž životní styl a názory ovšem neodpovídají datu narození. Takže ano, je o dva měsíce starší než já, ale před stejně starými kluky má tak deset let náskok.
Věkově nejblíž mi byl Restaurátor. Jsme pořád v kontaktu a podle toho, co o něm teď vím, tak myslím, že kdybych ho potkala v jeho pětatřiceti, možná by všechno dopadlo jinak. Prostě byl na mě ještě moc mladej. 
Dřív jsem tvrdila, že jsem špatně biologicky nastavená. Kopřiva tomu říká "preference." Možná není pravda, že prostě normální chlapy nepotkávám. Třeba je jenom nevidím, protože když vám od přírody nechutná exotické ovoce, těžko asi strávíte půl hodiny přehrabováním se v bedně v supermarketu a hledáním toho správně uzrálého avokáda, protože jste se rozhodli, že zrovna guacamole vám bude strašně chutnat.
Ne že by to teda něco řešilo.

A není to nebezpečné? A nebojím se?
Stejně jako Kopřiva se v podstatě bojím každého muže, protože v každém vztahu spatřuju velký potenciál k průseru. A stejně to furt dělám. Co už.

A nezneužívá mě Hostující profesor? 
A nezneužívám já jeho? A co je to vlastně zneužívání? Je "společenská povinnost, degradace druhého na spolubydlícího, spermobanku, plátce hypotéky" (tady) nebo "strach o sebe, že nic lepšího nakonec nenaleznu" (tamtéž) taky zneužívání? Anebo je to v pořádku, protože to tak dělá hodně lidí, takže v podstatě je to normální, zdravé a nesebedestruktivní?


A proč to dělám, když to nemá perspektivu?
A co je to vlastně ta perspektiva? Je perspektiva například více než 50% pravděpodobnost, že s člověkem, do kterého investuju čas a energii (a city?), strávím důchod? (Což je naprosto zcestná otázka, když je jasné, že mě žádný důchod nečeká, ale tak pro ilustraci.) Anebo je perspektiva třeba více než 50% pravděpodobnost, že v následujícíh několika měsících budu více než 50% času spokojená? Podle internetového slovníku cizích slov je perspektiva "zobrazení pohledu do vzdáleného prostoru do roviny, kdy se zobrazované předměty zdánlivě zmenšují a sbíhají.“ A jak vzdálený je ten vzdálený prostor? A je perspektivní třeba pořídit si psa? Proč?

Ještě mi bude chvíli trvat, než se naučím nemít výčitky svědomí z toho, že na některé otázky nemám odpověď. A že když tu odpověď nepotřebuju já, už vůbec nemusím mít výčitky z toho, že ji nemůžu poskytnout ostatním. Hostující profesor je jedna z kapitol, které si nemusím před nikým obhajovat, ani je nikomu vysvětlovat.
Samozřejmě se nabízí, k čemu tedy tenhle spot. To si ale taky nemusím obhajovat:) Třeba už jenom proto, abych odkázala na Kopřivu. Nick Kopřiva je zárukou kvality;)

Každopádně toto není filipika proti standardním většinovým vztahům, glorifikace těch nestandardních ani apologie "toho života, kterej vedu." Někdy se ptám, proč nemůžu být normální a chodit se spolužákem, sestěhovat se s ním do jednoho pokoje ve studentském bytě, představit ho doma a řešit s ním ty stejné problémy jako je spolubydlící, co myje nádobí jenom z jedný strany, nebo nedostatek kreditů na příští semestr. A pak si uvědomím, jak vlastně můžu vědět, že by to fakt bylo jednodušší?
Taky mám někdy pochybnosti, jestli tohle opravdu chci. Jedno ráno po návštěvě Hostujícího profesora mě z venku probudily děti. Myslím, že byla zrovna neděle nebo nějaké volno, takže asi odjížděly od prarodičů a loučily se. Nevím co, ale najednou mi něco bylo hrozně líto. A měla jsem pocit, že něco dělám hrozně špatně. Asi takový ten záblesk touhy po spolužákovi a plánování hypotéky, retrívra a dvojčat. Pak jsem ale vstala, dopila jsem ze skleničky zbytek nočního vína a šla do školy.
Minulý rok, přesně 19. září, jsme s Baličkou cigaret a Rebekou napsaly vzkaz v láhvi. Prostě jsme se opily, na papírek napsaly, jak si představujeme, že náš život bude vypadat přesně za rok, papírek hodily do láhve od vína, tu zavřely a vystavily na poličku mezi ostátní láhve od vína. Mobil s upomínkou mi zazvoní ve středu v 18:00. Nepamatuju si, co jsem tam napsala. Ale pochybuju, že bych před rokem měla nějakou jasnou představu o tom, jak můj život bude vypadat teď. A moc nevím, co tam napíšu tenhle rok.
Třeba vím, že nechci, aby můj život za tři, čtyři, pět let vypadal jako teď. (Progres, že jo.) Ale nevím, jak chci, aby vypadal.