Dítě nebo doktorát?

Předem varuji, že toto nebude korektní příspěvek. Kdyby mi snad někdo chtěl v komentářích vytknout intelektuální snobismus, neoprávněný pocit nadřazenosti a donebevolající aroganci.
Nepopírám, že taková jsem. Aspoň občas a možná bez těch přívlastků. Ale sakra, když se podívám kolem sebe, tak mi v tom zkuste zabránit!

Teoreticky je tohle můj poslední rok na univerzitě. Takže tak poslední dobou přemýšlím, co se mnou bude pak. Teda ne jako třeba, jakou si budu hledat práci a kde, ale... Jak proboha přežiju v tom světě tam venku?! Řekněme, že byť univerzitní prostředí nepovažuju za prostor, kam lidská blbost nikdy nevkročila, přece jenom je to trochu mikrosvět sám pro sebe a lidé v něm jsou nuceni používat mozek aspoň do té míry, aby se nepřišlo na to, že by bylo lepší, kdyby ho nepoužívali vůbec. Takže ano, jsou tam idioti. Ale strašná je ta představa, jak počet idiotů kolem mě enormně vzroste, jakmile opustím bezpečí fakulty (jak jen se dá hovořit o bezpečí v rámci budovy, kterou jsem poprvé viděla opravovat v den svých přijímacích zkoušek, a s opravou stále ještě neskončili, akorát nám omítka padá na hlavu každý semestr z jiné zdi.)

Přiznávám, že jsem na to poslední dobou přecitlivělá. Není fér, abych lidi kolem sebe nazývala blbci a idioty. Možná by se spíš hodilo oblíbené označení sociálnědemokratických politiků - "obyčejný člověk."
Uveďme si teď pár příkladů, na kterých chci ilustrovat, co mě děsí na představě každodenního kontaktu s obyčejným člověkem (protože co si budeme povídat, ve škole se mi následující věcí nedějí, serou mě tam jiné, ty ale nesouvisí s obyčejným člověkem a o tom za chvíli).

1) Obyčejný člověk jede RegioJetem. Myslím, že cestující by měli procházet psychotestem, který vyhodnotí, zda jsou způsobilí používat místenky.
"Dobrý den, prosím vás ta dvacet trojka je moje." Lepší varianta je: "Prosím vás, já jsem tady potkala kamarádku, nevadilo by vám, kdybyste si sedla na třicet dvojku?"
Pak existuje varianta druhá, kdy někdo okupuje vaše místo ne proto, že ve vlaku někoho potkal a chce cestu strávit s ním, ale proto, že se mu vaše místo prostě líbí víc a využije toho, že nastoupí o zastávku dřív. Ti lidi asi jaksi nechápou, že místenku u okna jsem si koupila proto, že chci sedět u okna a ne v kupé uprostřed, kde ani není stoleček, kam si můžu odložit kafe! Další věc, kterou nechápou, je fakt, že já nejedu celou trasu a v případě, že oni ano, je ještě párkrát během cesty někdo přijde vyhodit. A poslední věc - když si sednu jinam, stewardi mi někdy nedonesou vodu!
Přísáhám, že v neděli to bylo naposledy, co jsem něčí prdel nechala sedět na místě, které jsem si koupila já! Klasicky: "Dobrý den, prosím vás ta padesát čtyřka je moje." Ticho. Muž držel na klíně sushi a bohužel nějaký civilizační zlozvyk, kterého mě měli v Mexiku zbavit a který velí, že není slušné někoho rušit u jídla, mi dělal potíže ho kvůli tomu na férovku vyrazit. Zeptala jsem se tedy aspoň, kam jede, abych si pak nemusela přesedat. Ticho. Když jsem se nadechovala, že se zeptám anglicky, slečna - pánova přítelkyně - pípla: "Do Ostravy." AHA. Takže šlo jenom o to, že pánovi se víc líbilo u okýnka, takže vedle svojí přítelkyně nemohl sedět na sedadle u dveří, které si rezervoval. Však že to místo u okýnka je volné ve výchozí stanici, přece znamená, že tam nikdo nebude sedět až do stanice cílové, že jo.
Já vím, že na požádání mě pravděpodobně každý na moje místo pustí. Ale já nechci být ani vystavena situaci, kdy si o to musím říkat. Protože CO je tak těžkého pochopit na tom, že místenku si člověk kupuje na místo, kde chce sedět, ne na místo, kam si koupil místenku někdo jiný?! A není to výjimečná situace. Mně se to stalo už minimálně čtyřikrát a přibližně každou druhou cestu se setkávám s tím, že si někdo kolem mě prohazuje místa.

2) Obyčejný člověk si kupuje jízdenku u Českých drah. Jezdím sice RegioJetem, ale část trasy musím dojíždět s Čekej Debile. Minulý rok prošlo nádraží rekonstrukcí a udělali nové pokladny s elektronickými tabulemi. Je jich tam cca šest. Na třech z nich velkým písmem stojí "Vnitrostátní jízdenky." Na dalších třech velkým písmem stojí "Mezinárodní jízdenky" a pod tím menším písmem "Vnitrostátní jízdenky a místenky." Pokaždé je fronta jak kráva u třech pokladen s velkým nápisem "Vnitrostátní jízdenky" a zbývající tři pokladny jsou volné. I potom, co patnáctimetrovou frontu obejdu a během dvaceti sekund si koupím svou jízdenku, při čemž minimálně přední část fronty musí slyšet, že do Žiliny fakt nejedu, na mě obyčejní lidé ošklivě zahlížejí, ale i nadále jsou líní věnovat tři sekundy přečtení informací psaných o něco menším písmem, a radši budou čekat ve frontě o deset minut dýl, než by museli.

Tímhle to začíná. Pokračuje to přes "Ať si to teda vezme, když to chce. Ale musí to nechat k užívání lidem, jak jsou zvyklí. A také to musí opravit, zámek chátrá," řekla jedna z místních obyvatelek a končí to u toho, že si někdo týden po vyhlášení prohibice přelije stáčenej tuzemák do originální lahve a otráví se methanolem.
Ach jo.

Dostáváme se k problému číslo dvě. Stejnou měrou, jakou mě sere představa, že budu v každodenním styku s obyčejným člověkem, mě poslední dobou sere i univerzitní akademický snobismus. Na co si to tam jako hrajeme? Shrnula bych tento problém do výblitku docenta Recorrense "realita je ontologická." Lezou mi na nervy tyhle přeintelektuálštělé, až z paty vytažené fráze, ze kterých po dešifrování nezbyde prakticky žádný obsah, ale samozřejmě kdo jich použije víc, vyhrává. K tomu neopomeneme zmínit, že tento předmět je součástí grantu, díky kterému prošel inovací, která se pozná akorát podle toho, že na stole je vlaječka Evropské unie a posílá se speciální prezenčka. Jinak se samozřejmě nezměnilo nic, neb předmět přednáší stále ta samá fosilie, při čemž fosilii v tomto případě může být klidně i pětatřicet. Unavuje mě už, jak jdu na předmět, o kterém podle sylabu vím, jak strašně by mě bavil - kdyby ho učil někdo jiný. V úterý jsem se před poslední přednáškou přiopila, protože jsem věděla, že jinak se to přežít nedá. Ne proto, že bych se na hodinu a půl nedokázala zabavit něčím jiným, ale proto, aby mi bylo jedno, že něco tak zajímavého se dá takhle zkurvit.
Proč profesor, kapacita ve svém oboru a jinak vážený i mimo akademickou obec, umí udělat zajímavou přednášku - na téma, které by mě jinak ani nezajímalo! - bez pseudointelektuálského balastu okolo, zatímco jeho kolega, co mu právě zaschnul inkoust na doktorátu, o katedru vedle, uspí tímhle balastem posluchače během pěti minut a ještě asi chodí spát s pocitem dobře odvedené práce, že použil co nejvíc cizích výrazů a odkazů na sociálně-politickou situaci, o které v místnosti nemá nikdo ani páru. A proč mám na jedné katedře pocit, že se tam něco děje, že to má tendenci směřovat jinam než do hajzlu, zatímco druhá katedra je každým semestrem větší freakshow?
Mě už to prostě nebaví.

Takže závěr je takový, že mi v současné době připadá, že vylezu-li mimo univerzitu, jsou kolem mě samí blbci, ovšem nacházím-li se uvnitř univerzity, jsou kolem mě taky samí blbci, co předstírají, že jsou akademici.

Včera jsem seděla v hospodě, kam by mě jinak nenapadlo jít (ne jako do hospody jako takové, ale do téhle hospody), po dlouhé době s lidmi napříč obory a dokonce i napříč fakultami. A připadala jsem si přesně vyváženě - na půli cesty mezi obyčejným člověkem a akademikem. Řešili jsme témata jako sémantický přesah slov "public, audience, veřejnost a publikum," to, že gender studies jsou pro naši skupinu bez ohledu na pohlaví přežitá věda, nebo androgynní Japonce. A měla jsem co říct i k androgynním Japoncům, i když mě to jinak vůbec nezajímá. Protože jsme se nevyjadřovali jako akademici a nepředstírali u toho, že tomu všichni rozumíme, protože přiznat, že ne, by znamenalo pasovat se na debila, a přitom si nemyslím, že by někdo z nich stál deset minut ve frontě u pokladny s nápisem "Vnitrostátní jízdenky," když si tu jízdenku může koupit vedle.
Baliččina nová spolužačka mě ale upozornila, že můj současný problém má pouze jedno řešení. Musím se jednomu z těch světů víc přiblížit. Takže si buď mám udělat dítě nebo doktorát. Já ale pořád věřím ve třetí cestu.