Mluv s ní

Vím, že bych o tom neměla psát, protože si koleduju o průser (a to, že jsem paranoidní, neznamená, že mě nečtou), ale je toho na jeden mozek už nějak moc. Po deseti letech se sporadicky vracím k papírovému deníku, protože na tom papíře aspoň na chvíli ty myšlenky vypadají jako něco, co nevyšlo z psychicky narušeného jedince (na chvíli, protože s odstupem tak půl roku to po sobě nepřečtu ani já), ale asi bych potřebovala nějakou interakci se světem tam venku. 

Cesta hovna k větráku je často dlážděna dobrými úmysly. Netvrdím, že jsem to nezkazila. A pak jsem se omluvila. A omluva asi byla přijata jenom napůl a já jsem si toho nevšimla. A pak jsem to zkazila znova. A pak jsme to zkazili oba. A pak už nebylo cesty zpátky a s Hostujícím profesorem jsme předvedli ukázkový efekt hovna ve větráku.

A teď se trochu bojím vlastních reakcí. Skoro fyzicky cítím, jak kolem mě blikají červené kontrolky a sirény řvou jak před výbuchem Černobylu, ale zároveň mi je jasný, že Hostující profesor tohle nevidí. A hrozně ráda bych ho nějak varovala. Protože tohle asi bude škoda.
Myslím, že lidi se dělí na dva typy - na hníjící a na kvasící. Většina lidí je ten první typ - když se stane nějaký průser, nějaká křivda, hádka, tak když to nechají být, postupem času vychladnou. Prostě to nechají vyhnít a po čase můžou pokračovat dál. No a já jsem ten druhý typ. Já kvasím. Když se něco nechá "odležet", tak místo toho, abych se na to začala dívat s nadhledem, začnu si v sobě všechny ty opravdové i domnělé křivdy hromadit, hezky se v tom nimrám, až nakonec bouchnu. Zatímco u většiny lidí je prvotní reakce při hádce obvykle vztek a samozřejmě si myslí, že v právu jsou oni, dokonce třeba i řeknou něco, co ani nechtěli, tak já to mám naopak. Obvykle se pokusím dívat se na to z perspektivy druhé strany, připustím svoji chybu a někdy ustoupím. A pak... pak to přijde. Jsem samonasírací. V závěru pak často ani není možné vypátrat, kdo to vlastně začal, na čí straně byla chyba, vlastně někdy už ani není možné zjistit, proč to vlastně celé vzniklo, každopádně mě, totálně nakváslou, už nikdo nepřesvědčí o tom, že jsem nebyla v právu. Myslím, že ta nejhorší slova, která jsem kdy někomu řekla, nikdy nebyla vyslovena v afektu. Naopak byla pečlivě vybrána v domnění, že naprosto přesně vystihují to, co chci říct. Bohužel to bylo většinou už v takové fázi retrospektivního vykvašení, že taky byla úplně mimo a nikdo v podstatě nechápal, na co to je reakce.
Je to poměrně fatální vlastnost. A nenávidím ji. Ale aspoň připouštím, že ji mám. A myslím si (pokud sem přijde Balička cigaret, tak ať to případně vyvrátí), že se snažím s tím něco dělat. Respektive minimálně vím, co s tím dělat. Jenže je k tomu nutná i kolaborace druhé strany.  

Já o tom potřebuju mluvit. Řešit to. Hned. Teď. Nenechávat nezodpovězené otázky. Nesnáším "uvidíme." Protože to je jako co za časový rámec?
Je to jedna z věcí, které například za dvacet pět let nepochopila moje matka. Se kterou jsem se měsíc a půl neviděla a měsíc nemluvila. Přitom po jejím posledním kousku, kdy ségře řekla, že pokud od ní chce peníze, má si o ně zažádat oficiální cestou, bych jí ten telefon už i zvedla bez toho, že bych jí poslala smsku, že si o styk s dítětem má zažádat oficiální cestou. Ale ne, ona se místo toho radši bude ségry ptát, co mi zase udělala, a posílat mi řetězovky. (Nabízí se tu otázka, že když tohle neví moje matka, tak jak to má vědět Hostující profesor - jenže moje matka žije v paralelním vesmíru, jehož je středem, a ostatní se kolem ní otáčejí, zatímco Hostující profesor je poměrně přemýšlivý a empatický člověk.)

Strašně bych teď potřebovala, abychom měli s Hostujícím profesorem nějakého společného kamaráda, který mu řekne: "Hele, není to švestka, nic dobrýho z ní nevykvasí."
Já to říct nemůžu, protože by to vypadalo jako vydírání. Jako nátlak.
Přitom se snažím chápat, že jestliže chci, aby někdo akceptoval, že já jsem kvasící typ, musím se i já přizpůsobit tomu, že ten druhý je hnijící typ. A já nevím, co se stane s hnijícím typem, když se nenechá vyhnít, ale vím, co se tak může stát se mnou.
Rozumím tomu, že potřebuje čas. A že bych mu ho teď jako ta, co to v podstatě začala, měla dát. Jenže během házení hovna do větráku vyplynuly na povrch věci, které mi teď to čekání na "vyhnití" jaksi komplikují. Zaprvé celá tahle hádka proběhla přes smsky. Třikrát jsem navrhla osobní setkání, dvakát byla moje nabídka ignorována, potřetí byla aspoň odmítnuta (protože jsem do té zprávy nic jiného kromě otázky, jestli spolu můžeme mluvit osobně, nenapsala). V podstatě žádné velké výhrady vůči písemné komunikaci nemám, pokud se oba dva dokážou na úrovni písemně vyjádřit. Ale když v něčem hrají roli emoce, je tenhle způsob komunikace naprosto debilní, což jsme jasně prokázali. Jsem smutná a on si to interpretuje, že jsem naštvaná. Napíšu slovo, které podle mě metaforicky vysvětluje, jak se cítím, a on to bere jako obvinění z vlastní ubohosti. Neviděl, jak jsem se v neděli odpoledne rozbrečela, a neslyšel, jak se mi třásl hlas, když jsem Baličce cigaret říkala, že už nevím, jak mu to mám vysvětlit. A já jsem neviděla, jestli se k němu skutečně dostalo (ve smyslu "get the message through") to, co jsem mu napsala. Protože jsem vždycky měla pocit, že si radši ukousnu jazyk, než abych mu přiznala, jak jsem někdy smutná, když ve čtyři ráno uklízím skleničky od vína a lehám si sama zpátky do ještě teplý postele. No, prsty jsem si neukousla. Ale měla jsem pocit, jako kdyby si to vůbec nepřečetl.
A hlavně, hlavně bych ho donutila - i za cenu, že bych mu měla dát pár facek (a že tohle se nám líbí) - aby mi odpověděl na moje otázky.
Protože ano, chtěla bych se snažit čekat, až ho to přejde, až to nechá vyhnít, jenže já nevím, jestli dokážu bez vykvašení čekat, až navážeme na "já ale přece nevím, co spolu máme." Připadám si, jako kdybych hrála nějakou hru, jejíž pravidla neznám, ale pokaždé, když je poruším, tak dostanu vynadáno.

Mluv se mnou a nedávej mi tolik času a prostoru pro (špatné) interpretace.