středa 31. října 2012

Mluv s ní

Vím, že bych o tom neměla psát, protože si koleduju o průser (a to, že jsem paranoidní, neznamená, že mě nečtou), ale je toho na jeden mozek už nějak moc. Po deseti letech se sporadicky vracím k papírovému deníku, protože na tom papíře aspoň na chvíli ty myšlenky vypadají jako něco, co nevyšlo z psychicky narušeného jedince (na chvíli, protože s odstupem tak půl roku to po sobě nepřečtu ani já), ale asi bych potřebovala nějakou interakci se světem tam venku. 

Cesta hovna k větráku je často dlážděna dobrými úmysly. Netvrdím, že jsem to nezkazila. A pak jsem se omluvila. A omluva asi byla přijata jenom napůl a já jsem si toho nevšimla. A pak jsem to zkazila znova. A pak jsme to zkazili oba. A pak už nebylo cesty zpátky a s Hostujícím profesorem jsme předvedli ukázkový efekt hovna ve větráku.

A teď se trochu bojím vlastních reakcí. Skoro fyzicky cítím, jak kolem mě blikají červené kontrolky a sirény řvou jak před výbuchem Černobylu, ale zároveň mi je jasný, že Hostující profesor tohle nevidí. A hrozně ráda bych ho nějak varovala. Protože tohle asi bude škoda.
Myslím, že lidi se dělí na dva typy - na hníjící a na kvasící. Většina lidí je ten první typ - když se stane nějaký průser, nějaká křivda, hádka, tak když to nechají být, postupem času vychladnou. Prostě to nechají vyhnít a po čase můžou pokračovat dál. No a já jsem ten druhý typ. Já kvasím. Když se něco nechá "odležet", tak místo toho, abych se na to začala dívat s nadhledem, začnu si v sobě všechny ty opravdové i domnělé křivdy hromadit, hezky se v tom nimrám, až nakonec bouchnu. Zatímco u většiny lidí je prvotní reakce při hádce obvykle vztek a samozřejmě si myslí, že v právu jsou oni, dokonce třeba i řeknou něco, co ani nechtěli, tak já to mám naopak. Obvykle se pokusím dívat se na to z perspektivy druhé strany, připustím svoji chybu a někdy ustoupím. A pak... pak to přijde. Jsem samonasírací. V závěru pak často ani není možné vypátrat, kdo to vlastně začal, na čí straně byla chyba, vlastně někdy už ani není možné zjistit, proč to vlastně celé vzniklo, každopádně mě, totálně nakváslou, už nikdo nepřesvědčí o tom, že jsem nebyla v právu. Myslím, že ta nejhorší slova, která jsem kdy někomu řekla, nikdy nebyla vyslovena v afektu. Naopak byla pečlivě vybrána v domnění, že naprosto přesně vystihují to, co chci říct. Bohužel to bylo většinou už v takové fázi retrospektivního vykvašení, že taky byla úplně mimo a nikdo v podstatě nechápal, na co to je reakce.
Je to poměrně fatální vlastnost. A nenávidím ji. Ale aspoň připouštím, že ji mám. A myslím si (pokud sem přijde Balička cigaret, tak ať to případně vyvrátí), že se snažím s tím něco dělat. Respektive minimálně vím, co s tím dělat. Jenže je k tomu nutná i kolaborace druhé strany.  

Já o tom potřebuju mluvit. Řešit to. Hned. Teď. Nenechávat nezodpovězené otázky. Nesnáším "uvidíme." Protože to je jako co za časový rámec?
Je to jedna z věcí, které například za dvacet pět let nepochopila moje matka. Se kterou jsem se měsíc a půl neviděla a měsíc nemluvila. Přitom po jejím posledním kousku, kdy ségře řekla, že pokud od ní chce peníze, má si o ně zažádat oficiální cestou, bych jí ten telefon už i zvedla bez toho, že bych jí poslala smsku, že si o styk s dítětem má zažádat oficiální cestou. Ale ne, ona se místo toho radši bude ségry ptát, co mi zase udělala, a posílat mi řetězovky. (Nabízí se tu otázka, že když tohle neví moje matka, tak jak to má vědět Hostující profesor - jenže moje matka žije v paralelním vesmíru, jehož je středem, a ostatní se kolem ní otáčejí, zatímco Hostující profesor je poměrně přemýšlivý a empatický člověk.)

Strašně bych teď potřebovala, abychom měli s Hostujícím profesorem nějakého společného kamaráda, který mu řekne: "Hele, není to švestka, nic dobrýho z ní nevykvasí."
Já to říct nemůžu, protože by to vypadalo jako vydírání. Jako nátlak.
Přitom se snažím chápat, že jestliže chci, aby někdo akceptoval, že já jsem kvasící typ, musím se i já přizpůsobit tomu, že ten druhý je hnijící typ. A já nevím, co se stane s hnijícím typem, když se nenechá vyhnít, ale vím, co se tak může stát se mnou.
Rozumím tomu, že potřebuje čas. A že bych mu ho teď jako ta, co to v podstatě začala, měla dát. Jenže během házení hovna do větráku vyplynuly na povrch věci, které mi teď to čekání na "vyhnití" jaksi komplikují. Zaprvé celá tahle hádka proběhla přes smsky. Třikrát jsem navrhla osobní setkání, dvakát byla moje nabídka ignorována, potřetí byla aspoň odmítnuta (protože jsem do té zprávy nic jiného kromě otázky, jestli spolu můžeme mluvit osobně, nenapsala). V podstatě žádné velké výhrady vůči písemné komunikaci nemám, pokud se oba dva dokážou na úrovni písemně vyjádřit. Ale když v něčem hrají roli emoce, je tenhle způsob komunikace naprosto debilní, což jsme jasně prokázali. Jsem smutná a on si to interpretuje, že jsem naštvaná. Napíšu slovo, které podle mě metaforicky vysvětluje, jak se cítím, a on to bere jako obvinění z vlastní ubohosti. Neviděl, jak jsem se v neděli odpoledne rozbrečela, a neslyšel, jak se mi třásl hlas, když jsem Baličce cigaret říkala, že už nevím, jak mu to mám vysvětlit. A já jsem neviděla, jestli se k němu skutečně dostalo (ve smyslu "get the message through") to, co jsem mu napsala. Protože jsem vždycky měla pocit, že si radši ukousnu jazyk, než abych mu přiznala, jak jsem někdy smutná, když ve čtyři ráno uklízím skleničky od vína a lehám si sama zpátky do ještě teplý postele. No, prsty jsem si neukousla. Ale měla jsem pocit, jako kdyby si to vůbec nepřečetl.
A hlavně, hlavně bych ho donutila - i za cenu, že bych mu měla dát pár facek (a že tohle se nám líbí) - aby mi odpověděl na moje otázky.
Protože ano, chtěla bych se snažit čekat, až ho to přejde, až to nechá vyhnít, jenže já nevím, jestli dokážu bez vykvašení čekat, až navážeme na "já ale přece nevím, co spolu máme." Připadám si, jako kdybych hrála nějakou hru, jejíž pravidla neznám, ale pokaždé, když je poruším, tak dostanu vynadáno.

Mluv se mnou a nedávej mi tolik času a prostoru pro (špatné) interpretace.

16 komentářů:

  1. A tu poslední větu jsi mu napsala? Třeba nechce nic řešit, protože by se pak došlo i na tabu témata, na kt. nechce odpovídat. A co zkusit nekvasit a nehnít a napsat další díl Mexika, pak si znovu přečíst tenhle spot, nadechnout se a poradit si, jako bys radila nej kamarádce. Každopádně když vztah víc energie bere než dává je dobré se zamyslet nad jehou cenou, zda ji chci stále platit a kde jsou hranice. Bos.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nenapsala, protože v tu chvíli jsem ještě neměla v hlavě tak srovnané, v čem vlastně vidím to nebezpečí. To mě spíš napadalo něco jako "ale jestli se se mnou nesejdeš teď, tak nevím, jestli se pak ještě budu chtít sejít já." Což by bylo trochu vydírání, na což by mi už neodpověděl vůbec;)
      Každopádně stejně to tu čte, jinak by hned ve čtvrek nepřišel;)

      Kamarádce bych v tu chvíli poradila, ať se na to vykašla. Ale to není relavantní - radící tou rado o nic nepřichází, že.

      A musím se k něčemu přiznat - mě to Mexiko strašně nebaví:D

      Vymazat
    2. A jinak myslím, že tabu otázka padla - a odpověď na ni byla to "já přece nevím."

      Vymazat
  2. Hele, a co třeba za ním zajít (nebo si ho někde odchytit) a omluvit se? Pokud máš pocit, že jsi udělala chybu...třeba by to byl začátek té konverzace, po které voláš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Potom, co jsem se omluvila několikrát a několikrát si řekla o osobní setkání, bych ho ještě měla pronásledovat? To by bylo trochu moc i na mě;) A neřekla bych, že by to ocenil.

      Vymazat
  3. To úplně chápu, že jakožto kvasící jsi v sms navrhovala osobní setkání a že hnijící ho odmítnul, protože je hnijící typ.

    Přesně, ty sms, to je děs a brána nedorozumění dokořán. Znám snad jen jednoho muže, který píše (zatím) tak, že to interpretuju, doufám, správně, a ne nějak ukřivděně a tragicky (jsem takovej typ když není druhá strana osobně naživo přítomna :-( , a ten muž je naštěstí díkybohu můj Akční hrdina.

    "jsem vždycky měla pocit, že si radši ukousnu jazyk, než abych mu přiznala, jak jsem někdy smutná, když ..."
    No,to já taky.
    Ale jednoho dne to vykvasí. Zpravidla v době před menstrusací.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem si právě vždycky myslela, že se písemně vyjadřuju líp než ústně. Ale HP mi dokazuje pravý opak:) Kdykoliv jsme se pohádali, tak to bylo přes smsky. Teď naposledy jsem tolik trvala na osobním setkání, protože už jsem se bála cokoliv napsat. Prostě jsem jeho interpretace nechápala a skoro jsem měla podezření, že někdo to po cestě upraví a jemu dojde úplně jiný text.
      A co já vím, možná ze mě měl stejný pocit.
      Naopak když spolu mluvíme normálně, tak mám málokdy zpětně pocit, že jsem něco plácla blbě, nebo že něco mohl pochopit jinak, než jsem to myslela. Přitom s ostatním lidmi to mívám spíš obráceně.

      Takže jo, jestli je v něčím případě mobil brána do pekel, tak v našem.

      Vymazat
  4. Páni, já už ani nedoufala, že ještě píšeš. Takže sice jsem tě našla dost pozdě, ale jsem ráda, že jsem tě zase našla :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem ani nevěděla, žes mě někdy četla:)

      Vymazat
    2. Četla, ale nekomentovala :)

      Vymazat
  5. Na obranu Gréty musím říct, že HP reaguje opravdu jinak než drtivá většina mužů, spíš jako ženská. Člověka tedy napadne, že by to mohlo být ku prospěchu, vzhledem k tomu, že Gréta často reaguje a přemýšlí jako muž. Ale nějak se mi to teda zatím nezdá. :) Balička

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale já jsem mu říkala, že se hádá jako ženská! A on se mi smál!:D

      Vymazat
  6. tohle jde zažít i z chlapského pohledu, právě jako bych četl svůj současný příběh. zajímavé. a tragikomické. ten společný kámoš/ka je přesně to, co oběma stranám chybí, aby řešení skoro jednoduché záležitosti nedostávalo zbytečně dramatický spád:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, proto si myslím, že by každý měl mít blog, který ten druhý čte, ale ten, co to píše, o tom jakoby neví:D

      Tak doufám, že ti to třeba trochu pomůže vidět to z té druhé strany:)

      Vymazat
  7. Místo blogů by bylo lepší, kdyby lidi zvládali si normálně popovídat;-) Bos

    OdpovědětVymazat
  8. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Obchod odkudkoli Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat