Věci, co v životě uděláte jenom jednou

Možná.

Nemyslím teď věci, jako řezat flexou sud od lihu, jako se to přihodilo jednomu ségřinu pacientovi, ale spíš takové ty drobnosti, co nezanechají trvalé následky v podobě popálenin na dvaceti procentech těla a tak, přesto si je však budete do konce života pamatovat.

Balička cigaret například šla v osmi letech na táboře na celodenní túru se dvěma fruiky a jedním rohlíkem. Podotýkám, že to byl vykrmovací tábor, ne koncentrační, a taky, že to možná neznamenalo poučení, ale že má od té doby někde hrb, protože o prodlouženém víkendu v Orlických si na pochod na Šerlich vzala petku z RegioJetu a přitom se nesápala po mojí litrapůlovce.

Socka zase chtěla empiricky ověřit, jestli je pravda, co nám říkali ve škole – že i hlavou dolů se dá díky peristaltice polknout a dopravit potravu do žaludku. Její sestra ji držela z vrchního patra dvoupatrové postele za nohy a bratr ji dole krmil houskou. 

Pak jsou takové ty věci, co se mohly stát a nestaly se. Třeba když chtěl Chlapcův kamarád svému mladšímu bratrovi posolit žalud, ale když ten šel do kuchyně pro sůl, mamince bylo divné, proč si ji nese do pokoje.

Já si z nedávné doby nesu zážitek, jak jsem do plastů hodila obal od ryby a pytel s odpadky nechala na chodbě, že ho hned ráno vynesu, že se přece nic nestane, když je to jenom krabička, ve které byla ryba. Že stane, jsem si kupodivu všimla, až když jsem cestou z magistrátu, kde jsem žádala o změnu trvalého bydliště, znova nastoupila do auta a rybí smrad mě udeřil do nosu. Ještě v práci jsem z okna větrala inkriminovaný kabát a s dalšími jsem potom pokračovala několik dní doma. Divím se, že mi na tom magistrátu vrátili aspoň občanku s ustřiženým rohem.

Z doby dětství mám oblíbenou historku, jak mě táta vzal na školu v přírodě zvláštní školy, kde učil. K obědu byla čočková polévka. Dcera učitele se opřela lokty o talíř a tu čočkovku si před třiceti žáky zvláštní školy vylila na hlavu. Fakt mě v restauraci neuvidíte opírat se lokty ani o stůl.

Na stejné škole v přírodě jsem si u někoho v pokoji kreslila. Do pokoje si pro něco přišla tátova kolegyně a nevšimla si mě. Když odcházela, tak zhasla. Nedosáhla jsem na vypínač. Normální dítě by zřejmě šlo vyhledat dospělého, který by mu rozsvítil, ale dítě, co si na hlavu lije čočkovou polívku, ve tmě čekalo, až někdo přijde a rozsvítí. Na druhou stranu je fakt, že třeba malí zajíčci to taky mají jako strategii přežití.   

Když mi bylo asi sedm, ležela jsem doma s virózou. Nebyla to žádná simulovaná bolest hlavy, ale možná dokonce chřipka, protože si pamatuju, že mi bylo fakt zle. Na stolku vedle postele jsem měla položený čaj. Napadlo mě, že abych si ušetřila pohyb, napiju se čaje vleže.

Tady pak přichází střih o dvacet pět let později. Když si večer čtu nebo něco dělám na gauči, jako třeba právě teď, vezmu si polštář, co je u gauče jako opěrka, a používám ho na podepření do takového polosedu/pololehu, kdy trup leží, ale hlavu mám zvednutou tak, abych viděla na knížku nebo čtečku a nemusela přitom zvedat ruce, nebo abych mohla psát na notebooku, který mám položený na břiše. Napadlo mě, jestli by se třeba v této pozici nešlo napít vody. Poprvé před několika týdny, podruhé před chvílí.

Zatímco mi usychá svetr, uvažuju, jestli jsem skutečně připravená na dítě. Na gymplu nám například náš učitel na biologii říkal, že novorozenec se udrží na prádelní šňůře.