Pod rouškou bývá tma

Je nám sedmnáct, sedíme s krabicovým vínem a krabičkou peter na nábřeží a vyhlížíme, jestli nejdou policajti. „Bacha, benga!“ Típáme retko a schováváme krabicák za lavičku.

Střih. O patnáct let později. Je nám třicet dva, sedíme s kafem v kelímku na náměstí na schodech morového sloupu, od kterého byly odstraněny všechny lavičky, a hlídáme, jestli nejdou policajti. „Bacha, jede policejní auto.“ Schováváme kelímky za záda a nasazujeme roušky.

Karanténní splín mě doběhl až čtvrtý týden sociální izolace. Tímto posílám objetí všem extrovertům, musí to být peklo. Můj životní styl se prakticky zase tolik nezměnil. S home officem, komerčními překlady a pár dobrovolnickými covidími překlady, bordelem, který s vařením jednou denně roste stejně jako spotřeba toaletního papíru a kafe, když vám je nehradí zaměstnavatel, a snahou pěší cesty do práce nahradit víkendovými výlety a kolem, jsem první volný večer na to sjíždění Netflixu, rozjímání a úklid koupelny zaznamenala tohle pondělí.

Home office už odpovídá běžnému pracovnímu nasazení, tj. některé dny jsem nadproduktivní, jiné dny udělám prd, ale to prd se musí uvést do výkazu práce (sjíždění facebooku a sekce jenprozeny.cz na seznamu je například v sekci „operativa“). Na konci týdne je vše v rovnováze. Budík mám pořád nastavený, jako bych šla do práce, akorát pracovní činnost vykazuji již mezi 6:40 – 7:05. Normálně se to totiž má tak, že Balička cigaret má budík na sedm, dojíždí do práce dvacet kilometrů a je tam v osm. Já mám budík na šest patnáct, do práce to mám tři kilometry a jsem tam taky v osm. Teď se mi tohle místo rána děje kolem oběda. Nějak se protahuje na hodinu a půl. Ale teprve minulý týden jsem místo vaření dvakrát objednala z Dáme jídlo. Jednou proto, že jsem měla chuť na hranolky, které jsou nejlepší z friťáku, který nemám, a podruhé proto, že jsem neměla z čeho vařit, protože plán, že nakoupím, až půjdu od doktora, ztroskotal na tom, že v devět ráno jsem na nákupy byla moc mladá, a později se mi na to už nechtělo tahat další roušku.

K Vánocům jsem si prozíravě přála čtečku, takže s 1330 knihami ke stažení zdarma, kdy jsem ve stahování zatím na straně 30, je zavřená knihovna nahrazena. Co se týče hospod, nezaplňuju sice svoje album fotek alkoholu, který jsem nevypila, ale taky nemusím zoufat nad nedostatkem inspirace, co pít, která dojde po druhém nealko pivu nebo přeslazené limonádě. Další výživové potřeby jsou saturovány tím, že Zmrzlinárium zahájilo objednávky do mrazáku a je na mém seznamu podniků v projektu „Roušky jsme si ušili sami, plicní ventilátory jsme si vyrobili sami, své oblíbené živnostníky si taky zachráníme sami“.

Mangový a jahodový sorbet a kinder vejce. Dost mě trápí, že to kinderko jsem si sežrala jako první.

Osobní kontakt sice internet nenahradí, ale většina přátel zde projevuje své lepší černohumorné já do sekce „operativa“ ve výkazu práce a případně se po prověření kontaktů za poslední dva týdny a anamnézy zdravotního stavu setkáváme do maximálního počtu schváleného vládou. 

Při karanténním splínu mě občas napadne, že kdybych se uměla trochu víc přemoct, kdybych byla velkorysejší a tolerantnější, mohli bychom ji trávit ve dvou. Většinou se přesvědčím o tom, že nemohli, protože kdybychom se nerozešli před Vánocemi, museli bychom se pravděpodobně rozejít teď. Protože když mohl být důvod pro to, že něco nejde, pes, musela bych přece chápat, že v nouzovém stavu už to nejde vůbec. Takhle mě to aspoň nemusí mrzet. Dle reakcí jiných ostatně soudím, že asi ne vždy platí, že sdílená karanténa = dvojnásobná radost a poloviční starost. Tento obrázek věnuji všem rodičům, protože, přiznejme si, domácí porody a domácí výuka nebudou moje parketa.

Autorská práva na fotku a děti má Gedžitka. Publikováno s jejím svolením, po třech týdnech doma už je jí všechno jedno.

Takže trávit omezení pohybu pouze s kočkou je vlastně docela výhra. Koronavirus během pár týdnů dokázal to, čeho mně se nepodařilo docílit během několika let. Aby se mnou Balů nechtěl spát v posteli. Kancelářskou židli, která je běžně u stolu v obýváku a využívám ji obvykle maximálně několik večerů týdně, považuje Balů za svůj pelech. Židle se přesunula do kuchyně, a využívám ji každý den. Minimálně osm hodin. Což je kočičích skoro dvacet čtyři hodin. Takže stačí, aby ji můj zadek opustil na několik sekund, a obsadí ji Balů. Pokusy o sundání jsou považovány za křivdu. Při pokusech o coworking, že by se jako mohl posunout a vešli bychom se oba, se tváří, jak kdybych mu nabízela open space nebo zaměstnavateli navrhovala job sharing. Takže když k večeru skutečně odtáhnu do obýváku, Balů si spokojeně lehne do kuchyně, kde vydrží do rána, při čemž ložnici ignoruje. Je to jako se vším, co strašně dlouho chcete, a když to pak dostanete, je to jiné, než jste si představovali. Takže když večer zhasnu lampičku, ozve se z ložnice: „Balů, fakt se mnou nebudeš spinkat? No, kdybys chtěl v noci přijít, tak můžeš.“ Má to přesně tam, co si olizuje.

Takže to, co mi v izolaci vlastně vadí nejvíc, jsou lidi. První kategorie jsou panikátoři. Přišlo to i z nečekané strany, jejímž směrem jsem pak na chvíli musela přerušit kontakty, protože to bylo ze začátku, kdy v médiích dostávali prostor odborníci formátu, že kdyby žila Jolanda, objeví se v DVTV, při čemž předpověď „hodně budeš někde“ by byla jako u doktora slyšet, že ten útvar je nezhoubný, a přistihla jsem se při poměrně depresivních stavech z jejich prognóz, co bude zítra a co bude v době pokoronavirové. Takže když jsem jeden večer řekla, že další den si dám covidí detox, a první, co jsem si po ránu přečetla, byla zpráva, že z neděle na pondělí na sto procent vyhlásí úplný zákaz vycházení a „je to spolehlivý zdroj“, tak jsem využila toho, že se to dá prostě vypnout. Na bývalého novináře fakt slušná práce. Od té doby mám povolenou půl hodinu hrůzy denně, snažím se soustředit na to, jestli bude „po“ těžší domluvit si nový termín u zubaře nebo u kadeřnice, a je mi mnohem líp.

Bohužel se neumím úplně odpojit od internetů. Na FB jsem v různých skupinách, kde se sdílí tipy na výlety nebo fotky zajímavých míst v ČR. Občas se tam objeví dotaz, kam se vydat, a tři, dva, jedna, následuje komentář „Máte teď sedět doma!“, protože největší výskyt koronaviru byl zaznamenán na borové šišce. Já ani po lidech nechci, aby snad přemýšleli, jenom třeba, kdyby ty texty včetně usnesení vlády četli až do konce. Jako chápu, že v tom seznamu výjimek je „pobyt v přírodě a parcích“ až na závěr, ale není to zas až tak dlouhý. Když na to někdo upozorní, je moje úplně nejoblíbenější reakce „No jo, ale ona nechce jít na procházku, ona chce jít na výlet.“ Hrozně se těším, až mi konečně někdo dá definici procházky a výletu. Když budu chodit pět kilometrů dokolečka v parku u baráku, je to procházka a je to v pořádku, a když si sednu do auta a nachodím pět kilometrů po lese, je to výlet a je to špatně?

Top komentář, který považuju za takovou esenci, je: „Teď si máte celá rodina včetně rodičů a prarodičů sednout v jednom bytě a maximálně tak řešit, jestli si dáte solený nebo česnekový brambůrky, ne přemýšlet, kde někde courat.“ Po měsíční aplikaci tohoto doporučení bych chtěla být jeho plíce, až na ně sedne koronáč cestou do Alberta pro chipsy.

Předpokládám, že z těchto řad se rekrutují ti udavači, co volají na policii, když vidí někoho ujíždět na kole z města nebo souseda bez roušky na balkóně.

Méně radikální odnož pak lze potkat právě v přírodě nebo na kole. Minulý víkend na mě chlap, se kterým jsme se míjeli na lesní cyklostezce, rychlostí minimálně patnáct km v hodině každý, s odstupem metr a půl až dva, zařval: „Roušku, kurva!“ Jo, bylo to už v době, kdy nařízení říkalo, že roušky všude. Myslím, že to je ten bod, kdy lidi něco, co doteď fungovalo, přestanou respektovat, protože to začne být absurdní. Stejně jako roušky všem dětem bez ohledu na věk. Určitě budu kojenci dávat něco přes pusu a nos. A pokud se někdo nakazí koronavirem od kojence, aspoň ho to odnaučí strkat hlavu a pracky do cizích kočárů.

Teď už mám grif, jak jezdit s rouškou kolem krku a rychle ji nasadit, když někoho míjím. Občas takhle jedeme naproti sobě s někým, kdo se chystá udělat to samé, podíváme se na sebe, uprostřed pohybu se zastavíme a pak se na to vykašleme. Normální lidi tohle prostě dělají ze strachu, aby na ně někdo neřval a nekoukal jako na potenciální vrahy. Pro ilustraci moje prosoplená rouška po posledních deseti minutách, než se z přírody dostanu domů a projíždím městem a parkem, a roušku si nasazuju:

Hodně efektivní.

No a pak ta druhá skupina „mladých, zdravých a nerizikových“, co „nám s tím promořením a kolektivní imunitou proti téhle horší chřipce trochu pomůže“. Kdybych si to fakt myslela, napíšu, že bude sranda, až se těmhle mladým, zdravým a nerizikovým stane, že jejich mámě pozdě diagnostikují rakovinu, nenápadně zruší tátovo pracovní místo, protože si o další měsíc, kdy ho nevezmou na operaci kolene, prodlouží neschopenku, nebo si jeho ségra poslechne „Promiňte, to dítě jsme vám mohli zachránit, kdybychom na to přišli o dva týdny dřív“. Akorát si nemyslim, že by to byla sranda. Stačí se zamyslet nad tím, kolik nás si povzdechlo nad tím, že nám zrušili preventivku u zubaře, a položit si otázku, jestli je to pořád stoprocentní zdravotní péče, na kterou jsme byli zvyklí „před“, při čemž si můžeme gratulovat, pokud je nás největší zdravotní problém zubní kámen.