Uteklo to, že?

 Komu?

16. srpna oslavil Sucháč druhé narozeniny. 1. září jsem nastoupila na plný úvazek zpátky do práce.

„Takže na mateřský?“ zeptala se mě známá z údolí, kde máme chalupu, když jsme se tam po letech potkaly. „Už ne, teď jsem nastoupila zpátky do práce.“ Povytažené obočí: „Tos nějak spěchala…“

„A vy už nejste na rodičovské?“ zeptala se mě sestra, když jsem si po třech týdnech šla pro první OČR (ne že by Sucháč onemocněl až po třech týdnech, ale do té doby jsem to lepila z fondu nadpracovaných hodin, které jsem nevyfakturovala a do konce roku už ani nevyfakturuju). „To jste nějak spěchala.“

Ještěže jako samoživitelka s koncem fixace na energie můžu s úsměvem odpovídat, ať si vyberou, jestli za mě budou platit hypotéku nebo plyn, a nemusím přiznávat, že na částečný úvazek jsem se do práce vrátila v Sucháčově půl roce, a že primární důvod byl ten, že doma by mi jeblo.

Ale o tom, jak u nás přece tří a víceletá mateřská vůbec není povinnost, protože předškolních zařízení je přece dost a obvykle s přátelskou provozní dobou, která vám umožní osmihodinový úvazek, a společenský tlak na to, že dítě má být do tří let na 24/7 výhradně s matkou, která má veškeré svoje potřeby, nedej bože snad ambice, na danou dobu odložit tam, kam odložila osm hodin spánku v kuse a sraní o samotě, taky neexistuje. (Všichni víme, že to bude nejdřív zase za rok.)

Dneska jsem chtěla shrnout, jak mi ty dva roky neutekly. Delfína má o tři čtvrtě roku mladší holčičku. Matně si vybavuju, jak mi asi dva měsíce po porodu řekla, že jí to přijde jako včera (teda já rodit dvacet čtyři hodin a pak ze mě tahat dítě vexem, taky mi to asi přijde pořád čerstvý). Tenkrát jsem řekla, že mi připadá, že nejsem doma rok, ale asi deset. Když jsem se v den nástupu do práce zamyslela, jestli se cítím, že mi to uteklo, nevěřila jsem svým očím při pohledu na pravou dolní lištu počítače, kde stálo 1.9. 2022, protože dle pocitů tam mělo být 1.9. 2072 a měla jsem mávat z terasy luxusního sanatoria pro přestárlé Sucháčovi, který s vděčným úsměvem za všechny matčiny nenaspané hodiny, hovna ve vlasech i v puse a voskovkou pokreslené stěny, odchází ze své šesté návštěvy (ze sedmi) tento týden. V realističtější verzi (protože jsem ho dala ve čtrnácti měsících na tři dny v týdnu do jeslí) ležím v LDN, která je placená z prodeje bytu, za který jsem třicet let platila hypotéku, a přemýšlím, kde je asi ten pán, co mi jednou za měsíc nosí nerecyklovaný hajzlpapír. (Edit: Plíny. Plíny. Jen ať pozná, kolik to stojí, když ještě ve dvou nechce chodit na nočník.)

Kdybych to tedy měla shrnout, nejednalo se o dva nejhorší roky v mém životě, jak jsem několikrát uprostřed noci, když Suchej únor už druhou hodinu nespal a v šest jsem vstávala do práce tvrdila (obvykle zprávami rozesílanými jeho otci, Baličce cigaret nebo některé z dětných kamarádech v naději, že mi odpoví, že taky nespí, a rozhodně to nebylo formulováno decentně jako výše, ale zhruba tak, že by to mohlo zajímat OSPOD), rozhodně ale o nejdelší. Pojďme si tedy na příkladu obědů ilustrovat, proč člověk taky může chtít jít do práce:

Fáze 0 – 1 měsíc: Všechno cajk. Klub perverzních lingvistek mi zaplatil dovážku obědů na měsíc.

Fáze 1 – 6 měsíců, období studených nebo žádných obědů. K uvaření oběda musíte mít suroviny. Suroviny musíte nakoupit. Nákup musíte načasovat tak, aby kojenec neměl hlad a ideálně spal, protože ještě žijete v přesvědčení, že by vás mělo zajímat, že někomu vadí, že vaše dítě v obchodě řve. Zároveň k tomu chcete mít vyčištěné zuby a nejít v pyžamu. Ve 13:30 není ani jedna podmínka splněna. Rezignujete. V tom lepším případě, nakoupíte, uložíte dítě, uvaříte a ve chvíli, kdy si sednete k jídlu, se kojenec vzbudí a má hlad. Nakrmíte ho, kojenec se poblije, převlečete kojence, kojenec se posere, přebalíte a převlečete kojence a o hodinu a půl později usedáte ke studenému obědu.

Fáze 6 – 12 měsíců, období příkrmů. V podstatě pokračování fáze studených obědů. Někde jste si přečetli, že dítě k jídlu motivujete, když bude stolovat s vámi, protože ho bude zajímat vaše jídlo a co děláte. Před sebe položíte oběd, před dítě rozmixovanou bio mrkev. Dítě nezajímá ani jedno a vyžaduje mlíko. Po měsíci až dvou vyhazování rozmixované bio zeleniny usoudíte, že nemusíte mrhat penězi i časem a stačí mrhat penězi a začnete příkrmy kupovat. Před sebe položíte oběd, dítěti vykydnete do misky příkrm ohřátý v mikrovlnce (případně se neobtěžujete miskou). Dítě nezajímá ani jedno a vyžaduje mlíko. Jako uvědomělá matka vyzkoušíte i BLW metodu. Uklidíte brokolici, mrkev a brambory z podlahy, stěny, sebe a dítěte a jdete udělat mlíko. Kolem desátého měsíce už ze zoufalství – protože alergie a imunologické okno a IQ a hysterická matka – mixujete lososa a bramborovou kaši a mícháte ho s dítěti s mlíkem. Do jeho roku do něj dostanete odhadem čtyři piškoty a jednu skleničku příkrmu. Potom jako svoje první opravdové jídlo sní kari. Co jste obědvali poslední půl rok vy si nepamatujete.

Fáze 12 – 18 měsíců, období, kdy se těšíte do práce především proto, že se tam u oběda nikdo neposere nebo nepoblije a nemusíte po nikom uklízet.

Fáze 18 měsíců – 2 roky, období, kdy se těšíte do práce především proto, že u oběda je ticho. Dítě mluví. „Nende tooo!“ u oběda pronese zhruba padesátkrát, protože mu buď nejde nabrat jídlo na lžičku nebo mu ze lžičky spadne a následuje: „Kde jé?“ Popřípadě kategorické zakroucení hlavou doprovázené „Ne, ne“, protože k nabírání brambor potřebuje jinou lžičku než k nabírání masa. Konzumace vícesložkových jídel je doprovázena dotazem „Co to jé?“ u každé položky, kterou nabere na lžíci, při čemž mu při zkoumání upadne a následuje: „Kde jé?“, popřípadě „Nende tooo!“

Takže jestli mi to uteklo? Ne ty vole, fakt mi to neuteklo. Když zpětně pročítám těch pár příspěvků vztahujících se k Sucháčovi, uznávám, že paměť je milosrdná. Ale ne dost na to, abych odkývla další oblíbenou hlášku, totiž, že na tohle období budu jednou ráda vzpomínat. Možná, že až bude v pubertě, usoudím, že odmítnutí třetí verze jídla k snídani ještě byla neškodná forma protestu, ale ať se snažím sebevíc, nedokážu poslední dva roky brát jako strašně skvělý životní období. Jestli je to dáno konstelací vzhledem k rozpadu vztahu s jeho otcem? Určitě. Jediná věc, která by mě donutila si poslední dva roky zopakovat, by byla možnost prožít Sucháčův první rok se zkušenostmi, které mám dneska. Neinvestovala bych tolik energie do vztahu, který nikdy neměl šanci. Protože ta energie měla být pro Sucháče a pro jeho potřeby, místo toho na něj zbyla frustrovaná, unavená, naštvaná a smutná máma, která se spotřebovala někde jinde.

Kromě Sucháče to za ten rok odnesl například french press, který jsem ve dřezu ubila hrníčkem od kafe nebo ukrutně drahý outlastový nákrčník, kterému jsem zasadila asi dvacet bodných ran nožem, protože mi nešel přetáhnout Sucháčovi přes hlavu. Jako jo, chápu, navigace a tak, ale tohle bylo už i na moje standardy trochu moc.

Značné zlepšení jsem zaznamenala s jeho nástupem do jeslí a mým nástupem do práce na dýl než tři až čtyři urvané hodiny. Proto si taky nemyslím, že fungující vztah a druhý příjem do domácnost by pro mě byly cesta k titulu matky roku. Teprve, když jsem začala dítě vyzvedávat mezi třetí a čtvrtou z jeslí, zjistila jsem, že je chuť, energie a hlavně čas si s ním fakt hrát. Jako chápu, že asi dělám něco blbě, ale v kolečku nakoupit (na oběd, plíny, mlíko, další Stoptussin), cestou se stavit v zásilkovně, na poště, v lékárně, uvařit, nakrmit dítě a sebe, uklidit, se mi těžko hledá čas na to dělat se Sucháčem věci jen tak. Takže pokud není ve školce, tak se mnou nakupuje (minule zdrhnul s dětským vozíkem s nákupem za litr z DM), uklízí (naposled vylil láhev Pulirapidu do hajzlu), vaří (zdravě – pizzu ho baví dělat, ale ne jíst), chodí do hospody (samozřejmě zatím jen na zahrádky s dětským koutkem – ale i tam mají hranolky s kečupem) a říkám tomu Montessori.

Přiznejme si ale, jak velkou roli v tom hraje fakt, že většina indoorových aktivit s dítětem mě prostě nebaví a zhruba po třech minutách cítím, že mi mozek vytéká ušima. Vychovala jsem si tedy outdoorové dítě, které to má s aktivitami s matkou podobně, takže je se mnou vydrží dělat cca deset minut a pak musím vymyslet novou, což mě tak po půl hodině začne srát a jdeme ven. (Což chce. Ale neznamená to, že se chce oblíknout.)

Předpokládám, že stejně jako od mateřství jsem od tohoto příspěvku očekávala nějakou pointu. Buďte shovívaví. Je to po roce. Třeba příště. (To si říkám každý večer, když si spočítám, kolik času strávil Sucháč u televize a pak se k těm zvířátkům z kaštanů zase nedostaneme.)