neděle 17. října 2021

Kde zůstal brácha?

Myslím, že Socku znáte. Hlavně ze záložky Škola zázraků nebo z příspěvku Divoké slepice. Ne, ten poslední ročník hotelovky ještě nedokončila, ale byla na operaci žaludku a zhubla padesát kilo. Po operaci může sníst maximálně 80 g jídla najednou, takže když jsem šla o půl pátý Sucháčovi dělat mlíko, přivítala mě sice v kuchyni slovy „Překvapuje tě to?“, ale tentokrát bez vyžrané lednice, jenom se dvěma prázdnými flaškami od vína.

Když se se Sockou sejdeme, neodvratně se téma hovoru vždycky stočí na základní školu, která by bez Socky byla něco, na co bych jinak zřejmě radši zapomněla.

„Vypadáš spíš jako dement, než jako veverka,“ sdělila mi nemilosrdně, když jsem Sucháčovi předváděla při koupání zvířátka z leporela. „Pamatuješ si na zákus? Jak jsem myslela, že tam je jen na jednu hodinu, ale on tam byl měsíc, protože Horáková si zlomila nohu na Sněžce.“

Někdy v osmičce se na hodině dějepisu jednou místo naší předdůchodové učitelky, která i při výkladu moderních dějin kladla otázku, co se stalo v roce 1526 (taky si to dodnes pamatuju, stejně jako z výšky pět důvodů, proč je Mary podmět), objevil učitel těsně po škole, možná ještě student, kterému to ze zoufalství narvali jako součást praxe. Socka předsadila spodní přední zuby před vrchní a celou hodinu takhle mluvila, zatímco lavice za lavicí padala smíchy a učitel nás napomínal, ať se jí nesmějeme. Následně to musela dělat dvakrát týdně po dobu více než jednoho měsíce.

Myslím, že pokud Suchej únor bude na základce tvořit s někým podobnou dvojku jako já se Sockou, bude se svou extrovertní povahou ten, kdo přinese domů poznámku, že dělá zákus, nebo ten, kdo na improvizovanou scénku v rámci hodiny rodinné výchovy přinese obří svíčku ve tvaru penisu. Nevím, jestli bude ten, kdo při výtvarce na téma „předmět z mojí tašky“ namaluje tampon, nebo ten, kdo namaluje kondom, ale nemůžu se dočkat, až to Socce zavolám.

Obvykle s sebou při návštěvě Socka taky přiveze starý fotky nebo vytáhneme naše starý deníky, kde občas jedna druhou podrobujeme krutým soudům („Žena s moly je hladová a líná.“ „Socka si myslí, jak je strašně dobrá, když se tahá s cikánama, fetuje ibalgin s Michalou a kouří za popelnicema).

Tentokrát jsme se dostaly k srpnu 2002, kdy Socce bylo čtrnáct a mně čerstvých patnáct. Jely jsme s mými rodiči a jejich kamarády na autobusový zájezd do Itálie, kde jsme bydleli v kempu ve stanech, sprchovali se ve společných sprchách a chodili na turecký hajzly a jedli z plastovýho nádobí. Socku, kterou moji rodiče neměli rádi, zvlášť máma, takže v páté třídě se mi přes učitelku angličtiny pokusila domluvit, abych se s ní nebavila (myslela si, že tu učitelku mám ráda a dám na ni, zatímco mě učila vyslovovat „Ajm ten írs ould“ a „It’s“ psát jako „Ice“), výsledkem čehož bylo, že jsem po tomto rozhovoru vyhledala Socku a prohlásila o učitelce, která šal dva metry za námi, že je kráva, rodiče pustili (ano, tady pokračuje ta věta se Sockou) jenom pod podmínkou, že s ní pojede její dvanáctiletý brácha (nyní chápu, jak velká byla touha zbavit se obou plodů naráz. Na dva týdny, ty jo.)

Nyní ale slyšte můj deníkový zápis a průběžně klopte zrak k poznámkám pod čarou.

24.8.2002

Tak včera jsem se vrátila z Itálie, tam jsem vůbec neměla čas psát, protože většinou nebyl čas (to je skvělá konstrukce) a navíc jsem nechtěla, aby na mě civěli Fišeroidi Hemeroidi1), tak teď musím všechno dohnat. První den na pláži2) nám padli do oka dva Italové. Pořád jsme na ně koukaly a oni na nás za chvíli taky. Ten jeden se nám zdál jako pořádnej kořen, ale ten druhej vypadal z dálky jako Jambajec3). Pak jsme šly do vody a oni za náma, jenže nějaký skupině asi pěti Italů upadnul míč k nám4), a když jsme jim ho podaly, tak nás zvali k nim, hrát taky. Když jsme chvíli hrály (no, hrály…), tak jsme si všimly, že se k nim přidaly i ty dva Italové z pláže. Když jsme pak odcházely do kempu, přišel za náma ten Jambajec, kterej byl zblízka vlastně hezčí než Nejambajec, a řek, že se s náma chtěj večer sejít.

Když jsme je večer viděly, vůbec jsme je nemohly poznat. Jambajec si nageloval vlasy, takže už neměl na palici tu helmu, a navíc byl skvěle oblečenej. Pak jsme se ptaly Jambajce na jméno a z toho jsme dostaly děsnej výtlem. Zeptaly jsme se ho: „What’s your name?“ Jmenoval se Davide, ale řek to asi takhle: Davitheeeeeee“.

Ten Nejambajec byl Tomaso a neuměl anglicky, jenom francouzsky, tak s náma moc nemluvil, protože s naší francouzštinou bychom si asi moc nepokecali. Pořád jsme se se Sockou bály, aby nás někde nechtěly vojet, protože některý Italové tam byli fakt děsný. Třeba jsme šly po pláži a to byly furt děsný krutiškeble! Otáčeli se za náma, i když tam třeba měli svoje holky, volali na náš, ať jdeme k nim, zastavovali na motorkách, přibržďovali v autě… Fakt to nechápu! A nejhorší byli ti padesátiletí tlustí slizouni… Ale teď zpátky k Davidovi a k Tomasovi. Bylo jim 22, bydleli ve Florencii, Davide byl nějakej úředník a Tomaso automechanik. Ten večer bylo všechno v pohodě, docela dobře jsme pokecali (co to s Davidovou angličtinou šlo). Pak u jejich stanu chtěli „kiss at night“. Říkal to Monice, tak jsem myslela, že se bude chtít s Monikou vykousnout a na mě zbyde Tomaso (fuj). Ale pak jsme zjistily, že v Itálii je asi normální dávat si na rozloučenou pusy na tvář. Druhej den na pláži jsme zas pokecali a večer se zas sešli. Nevim proč, ale přes den vypadal Tomaso normálně, ale ve tmě úplně hnusně, měl takovej divnej pohled, jako vrah…

Šli jsme na soukromou pláž na lehátka5). Socka si na jedno lehla, já jsem jí seděla u nohou, vedle ležel Davide a naproti mně Tomaso. Furt na mě tak odporně čuměl, až se mi z toho zvedal žaludek. Pak najednou něco řek Davidoj, rozuměla jsem z toho jenom „bambino“ a potom naznačoval orální sex! To už jsem se fakt málem poblila! Davide zas chytnul Socku za ruku a nechtěl ji pustit. Už jsem se fakt nemohla dočkat, až vypadnu. Přes den to s nima bylo v pohodě, ale v noci to prostě bylo divný… Dvaadvacetiletý Italové jsou na mě prostě ještě moc…6)

1) Fisheroidi Hemeroidi byli otec a syn, kteří s námi sdíleli dvojstan. Věděla jsem, že bych na ně měla být hodná, protože jim umřela při autonehodě maminka. Jenže to nešlo, protože říkali věci jako „Tak máme ve stanu holky, tak snad po nás to nádobí umyjou“, jak připomněla Socka. „Doufám, že jsme to neudělaly. To bych na svoje patnáctiletý já byla dost nasraná.“ – „Myslím, že jsme byly tak oprsklý, že ne.“

2) Na kterou jsem se namalovaly. Socčina starší ségra nás naučila smíchat si pudr za sedmnáct korun a indulonu a udělat z toho něco jako make-up. A k tomu rozhodně modrý nebo zelený stíny.

3) „Co to je Jambajec?“ – „Tak se tenkrát říkalo Vietnamcům.“

4) Socka v tu dobu neuměla pořádně plavat, takže pro ten míč jsem vždycky musela já. Já jsem zase nikdy neuměla pořádně házet.

5) Ano, s někým, kdo má pohled jako vrah.

6) Střih o deset let později, ale o tom jindy.

V průběhu přepisování deníkového záznamu mi to nějak přestalo připadat jako sranda. Nicméně ponechme vážné téma stranou, otázku, jak to, že nás moji rodiče nechali (mám dojem, že táta chtěl zasáhnout, ale matka ho přesvědčila, ať nás nechá na pokoji, a bylo to od ní asi tak chytré, jako požádat učitelku, kterou nemám ráda, aby mi rozmluvila kamarádku), jsme probraly, nebyla nám ale jasná jiná věc.

„Kde byl sakra celou dobu tvůj brácha?“

„Já jsem mu vždycky v sedm večer řekla, že už je deset a musí jít spát.“

„Ty by vysvětlovalo ty dva večery. Ale já si ho z celý dovolený vůbec nepamatuju. Vybavuju si jenom ten večer, jak nás s těma Italama sledoval a schovával se ve tmě pod lehátkem, viděl tě, jak kouříš, a vyhrožoval, že to řekne vašim. A pak, jak si na konci někde koupil to kyvadlo ve tvaru delfína asi za dvacet euro.“

„On byl myslim nemocnej.“

„Takže navíc byl nemocnej a ty ses na něj vysrala, jo?“

Nakonec jsme bráchovi napsaly.

Já si to taky moc nepamatuju. Možná jenom nějaký zmrzlinářský auto a asi teď mám posttraumatickou stresovou poruchu.

Socčin brácha si vzal o dvacet let starší ženskou. Jsou šťastní, ale stejně mi vrtá hlavou, co se stalo na Elbě v létě 2002.

9 komentářů:

  1. Možná bych se divil, kdyby táta zasáhnout nechtěl...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem hrozně ráda, že mám syna.

      Vymazat
    2. Zas je výzva vychovat ho tak, aby se nechoval jako hovado, když mu k tomu nějaká pipina dá příležitost:)

      Vymazat
    3. To rozhodně je.
      ...protože toho se tak úplně nedokázal vystříhat, obávám se, žádný muž...
      Pokud na takové události bude později vzpomínat jako na ojedinělé výstřelky a trochu se za ně stydět, považoval bych to za úspěch ;-)

      Vymazat
  2. Uplne ho vidim, jak ho nasla pod lehatkem postarsi nemecka turistka a matersky si ho privinula k hrudi;) A hrozne mi to pripomina, jak jsme v 15 jely na prazdniny s kamaradkou ze tridy za jejim rozvedenym otcem, ktery na nas nemel cas (a my hlavne nechtely, aby na nas cas mel). Jen kulisy toho pribehu bych vymenila za malou stredoceskou visku v devadesatkach, zustaly ale tajny cigarety, tahani se s mistnimi vyrostky a snaha o utajeni vseho, co se tam tenkrat delo:) Btw. i bratr se tam vyskytoval - jen nevlastni a postizeny, co na nas nemohl vypovidat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že bratrovo postižení z toho dělá mnohem lepší příběh, než je ten můj:)

      Vymazat
  3. Joj tak to je dobrej příběh, když si tak vzpomenu, že asi každá holka má nějaké takové zážitky a když si uvědomí, že ty její děťátka za chvíli taky pojedou někam do prčic kde je bude někdo vykusovat, bych blila. No já osobně nemám zkušenost s mladými Italy, ale se starými řidiči autobusu, kteří nás vezli do Francie, vlastně mi tak došlo až teď, že při mejdanu v autobuse to nebyl balík mentosek, co mě tlačilo do boku při tanci s oplzlounama.. uf.. vytěsňuju a přesouvám se v hlavě na svoje bezpečné šťastné místo

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem nemusel mít v kapse ani mentosky, stejně se mi tam ve vytahaných teplákách něco rýsovalo. A patnáctky mi tam furt čuměly a chichotaly se ...

    OdpovědětVymazat