Druhý pokusy

 

Ahoj babi

Moje babička z tátovy strany umřela ani ne dva týdny potom, co jsem odjela na Erasmus do Španělska. Dodnes si trochu myslím, že buď pro ni byl můj odjezd poslední kapka, anebo mi to chtěla ulehčit. Měla jsem k ní vztah, jaký možná jednou bude mít Suchej únor se svojí babičkou, mojí mámou – bude pro něj možná v určitou etapu života znamenat víc než já.

Při příležitosti oslavy Sucháčových prvních narozenin a s ní spojené cestě do Salónu republiky a odevzdání Sucháče ke zmíněné babičce, jsem skončili na pivu s tátou, kde se rozpovídal o tajemných složkách, které si vede na svoje předky a které máme otevřít po jeho smrti. Jelikož jsem se bez dítěte probudila až po jeho odchodu do práce, mohla jsem směle předstírat, že si myslím, že už, a projela jsem složku svojí babičky a dědova bráchy. Bylo to tak těžký čtení, že mi to na jednu návštěvu stačilo a ostatní si nechám na příště.

Babička a děda se vzali v listopadu 1947. Děda vypadal trochu jako Robert Redford, babička docela jako moje ségra. Děda byl mladší syn majitele prosperujícího statku a zároveň člena Národního shromáždění za agrárníky. Babička dcera učitele ze školy, která sousedila s jejich statkem. V březnu 1949 se jim narodila moje teta, podle které se jmenuju. V roce 1950 odsoudili dědova staršího bratra k trestu smrti za velezradu, protože se svojí ženou ve svém pražském bytě nechávali přespat lidi, kteří se chystali ilegálně překročit hranice. Nakonec dostal jenom doživotí. Při vynesení rozsudku se zmírněným trestem se můj děda prý v soudní síni nahlas úlevou rozesmál. Za několik měsíců zavřeli i jeho. Statek včetně zvířat a techniky zabavili, jenom půjčku na traktor, kterou si jeho rodina vzala ještě před válkou, museli dál splácet. Moje babička s roční dcerou a tchyní šla bydlet ke svým rodičům. Původní profesí učitelka pak do důchodu prodávala semena a sazenice, což jí umožnili jen díky přímluvě šéfa, protože nebylo žádoucí, aby byla v kontaktu se zákazníky. Nakonec se vypracovala na zástupkyni vedoucího.

Dědu i jeho bratra pustili na amnestii v roce 1960. O tři roky později se dědovi a babičce narodil můj táta, o kterém si ze začátku moje babička myslela, že je cysta, která nakonec vážila čtyři kila a přišla na svět v babiččiných devětatřiceti letech císařským řezem a která se v sobotu u piva rozpovídala, co všechno zjistila z dopisů ve složkách.

Jeden z nich píše děda svému příteli, bývalému spoluvězni. Že i jemu se stalo to, co většině. Manželka si na čas našla náhradu. Když ho zavřeli, bylo babičce dvacet šest a byla vdaná ani ne dva roky. Nevím, jestli cysta ví, kdo to byl, nebo jestli je to v dopisech, protože dědovu složku jsem si nechala na příště. Byla to láska? Nebo tíha absence lidského doteku? Možnost na chvíli pustit v něčím objetí z hlavy, že vám ještě nebylo třicet a musíte se sama postarat o malé dítě, stárnoucí rodiče a tchyni a dům? Nebo vděk, že někdo opravil plot, složil uhlí, poradil s úřadem?

Tátovi až po dědově smrti v roce, kdy se narodila moje ségra, došlo, proč tatínek tak dlouho zůstával v práci. Moje máma, jeho snacha, údajně jeho milence přinesla jeho poslední dopis. Teta a máma asi vědí, kdo to byl, táta ne. Když na ni myslel předtím, než umřel, byl to jenom sex, protože babička po tátovi už nikdy nezhubla, nebo láska? Nebo to prostě babičce nedokázal odpustit?

Zajímalo by mě, jak by manželství mojí babičky a mého dědečka vypadalo, kdyby dostali šanci na normální rodinný život. Kdyby se Československo politicky vešlo ještě na západ. Kdyby se Klement nevrátil z Hradu. Kdyby dědova rodina propadla sítem kolektivizace. Kdyby děda statek odevzdal bez keců. Kdyby v bytě jeho bráchy nikdy nezazvonil někdo, kdo chce emigrovat. Možná, kdyby jedna z těch žádostí o milost adresovaná Gottwaldovi a potom Zápotockému, jejichž kopie jsou ve složce dědova bráchy, měla úspěch, a pustili je dřív než po deseti letech.

Suchej únor budu už u příležitosti letošní předvolební kampaně, kdy náměstí obšancují stánky politických stran, učit, že komunisti jsou svině a balónek si od nich nevezmeme.

Nevím ale, co ho naučím na příkladu mě a jeho táty. Doufám, že nebýt opice. Nedržet se za každou cenu jedné větve, dokud nemám pevně v ruce jinou, protože to někdy může znamenat, že na ní budu viset tak dlouho, až se se mnou utrhne. S jeho tátou jsme tohle dělali oba, i když každý kvůli něčemu jinému.

Dopadli bychom jinak, kdybychom ho počali o měsíc dřív, předtím, než se pro mě jeden z těch nedodržených slibů fakt stal tím posledním a nikdy jsem to Chlapci neodpustila? Byli bychom pořád spolu, kdybych si na konci šestinedělí neuvědomila, že péči o dítě má na devět z deseti, ale péče o matku je na reparát? Dokázala bych na to všechno předtím zapomenout a snáz odpouštět to, co přišlo potom, kdyby v době, kdy jsme měla pocit, že na mě padá celej svět, jeho příchod domů znamenal úlevu a ne přišlápnutí krku? Kdyby první měsíce Sucháčova života nebylo období, na který se mi nechce vzpomínat? Vybavuju si těch několik momentů, kdy jsem po bytě chodila v náručí s dítětem, který brečelo, protože jsem brečela já, a říkala jsem mu, že my si ho nezasloužíme a že se radši měl narodit Bivojovi, kterému se měla narodit dcera týden po Sucháčovi a jehož přítelkyně ve 21. týdnu rodila mrtvý dítě potom, co jí na přechodu srazilo auto a ujelo. Zpětně si myslím, že tyhle chvíle, které neodpustím ani sobě, ani Chlapci, nastat nemusely, kdybych nemusela řešit, jestli se Chlapce nedotkne, že jsem v košíku vyměnila jeho vlhčený ubrousky za svoje. Kdybych na to nezůstala sama. Nebo slovy Chlapce při posledním pokusu mě přesvědčit, že pro Sucháče nemáme být jen rodiče a nedělat to rodičovství separé – kdyby dokázal něco překousnout. Já už to teď nedokážu.

Anebo bychom se my i prarodiče dostali do stejného bodu, jenom jinou cestou?