Error 2021

Na výročí prvního pozitivně testovaného člověka na Covid-19 jsem si taky dala PCR test. Na otázku „Poprvé?“ jsem mohla hrdě odpovědět „Ano“ (protože tři měsíce jsem strávila na home officu a šest na mateřský). Člověk je vystaven takovým novým situacím a otázkám. Má se pod respirátorem na toho sexy zdravotního bratra u registrace usmívat? Má odběrové sestře říkat „Na shledanou“?

Co tomu předcházelo? (Kromě rizikového kontaktu. To se tak celou dobu scházíte asi se třemi lidmi, rodinu jste viděli naposledy o Vánocích a pak na sobotní odpoledne jedete na návštěvu, protože Sucháč má ještě u druhé rodiny dárky a manžel jeho tety má od pondělí příznaky a ve středu pozitivní test – zas je fajn, že máte půlku karantény za sebou, aniž byste věděli, že v ní jste).

V pátek mi měli přijít vyměnit plynoměr. V jedenáct. Ve tři čtvrtě na devět, což je obvykle doba, kdy Suchý únor zaházím v posteli všemi hračkami, co má, zatímco on mě mlátí do hlavy chrastítkem a já u toho spím, mi člověk volá, jestli by nemohl přijít trochu dřív, jako že asi za čtvrt hodiny. Při této příležitosti jsem si vzpomněla, že jsem v karanténě, na což řekl, že to nevadí, čímž asi zodpověděl část otázky, proč jsme best in Covid.

Plynoměr je na chodbě. Jenže potřeboval, abych vypnula kotel, což je věc, na kterou mě měl upozornit předem, abych si to stihla nastudovat a natrénovat. Takže musel dovnitř, přesto ani jeden jsme nepřišli na to, jak ten zmetek vypnout. Takže k němu zatáhl přívod plynu a potom ho resetoval a zapnul. Poté jsem se podívala kolem sebe jeho očima: ženská v devět ráno v županu, v komoře deset flašek od vína, v kuchyni plná taška taky flašek od vína na vynesení (těch deset z komory už se tam nevešlo) doplněná skleničkami od příkrmů, na lince otevřená láhev vína a prázdná sklenice ze včerejška, dřez plnej špinavýho nádobí, co se nevešlo do myčky, smrad, protože kocour se zrovna vysral (hádáte správně, že kočičí záchod je na stejném místě jako kotel) a v obýváku brečí dítě. Přimělo mě to aspoň uklidit, než u mě zazvoní sociálka, a zavázat se, že budu sklo vynášet průběžně, nikoliv jednou za čtvrt roku.

Kolem poledne jsem chtěla vyndat z pračky prádlo, abych zjistila, že na displeji svítí E20. Pračka nevypouští vodu. Místo oběda jsem tedy nouzově vypouštěla vodu do pekáče, který jsem si den před karanténou zakoupila v rámci předsevzetí, že do půl roku se musím vypíct natolik, abych Sucháčovi zvládla udělat dort k prvním narozeninám, a čistila filtr, který vůbec zanesený nebyl, takže i po této akci setrvával na displeji chybový kód E20 a v pračce polovina Sucháčova nevyždímaného šatníku.

Večer, když zapadlo slunce, jsem usoudila, že když je termostat nastavený na 23 stupňů a kotel při 21 stupních stále nespíná, asi netopíme. V sobotu ráno se tato domněnka ukázala jako fakt, když kotel k sepnutí nepřesvědčila ani teplota 19 stupňů.

Být v karanténě je jeden level. Být v karanténě s kojencem je druhej level. Být v karanténě s kojencem a rozbitou pračkou je třetí level. Být v karanténě s kojencem, rozbitou pračkou a netopícím topením je nevim jakej level.

Teplá voda tekla, takže můj tip byl, že resetováním kotle se přerušila komunikace mezi termostatem a kotlem. Z omylu mě vyvedl kolega z práce s tím, že pravděpodobně spíš při výměně plynoměru poškodili nějaký kabel. S čímž by si poradil, pokud by neměl cukrovku a já nebyla v karanténě. Mezitím už jsem mobilizovala přátele, jestli neznají kotláře, co momentálně požívá anti-Covid imunity, anebo jestli by se mezi nimi nenašel někdo odvážný, kdo by zkusil mi nahodit kotel. Našel se Bivoj, který doma oznámil, že mi jde protáhnout trubky, zkontroloval, že odpadní hadice u pračky není ucpaná, tudíž problém nevyřešen, a zapnul a vypnul kotel, čímž nastartoval topení. Ne že by to nikoho bez výsledku nenapadlo udělat už večer předtím.

V neděli večer jsem zapnula sprchu a za minutu přestala téct teplá voda. Na kotli svítilo E01. Ztráta plamene. E20 + E21 = E2021. Náhoda? Nemyslím si.

Před rokem jsem si myslela, že to přejde jako ptačí nebo prasečí chřipka. Pak že to přejde do léta. V říjnu, že už se to nevrátí. Teď nechci přemýšlet, jak ještě dlouho.

Jsem už unavená. Vím, že bych si neměla stěžovat, protože jsem rokem s Covidem nijak zvlášť neutrpěla. Nepřišla jsem o práci (ale dotklo se mě, když mi doktor na žádanku na test napsal "bez zaměstnání"), kdybych měla čas, překlady by šly dál úplně stejně, porodit jsem stihla v bezrouškovém mezidobí, nejsem doma s dětmi na distanční výuce… Až do konce roku jsem celou situaci nevnímala tragicky. A teď jsem se přistihla, jak čtu komentář, že všechna čísla o počtu nakažených, hospitalizovaných a úmrtí jsou výmyslem vlády. A na pár sekund jsem tomu chtěla věřit.

Dívala jsem se na seriál na Netflixu a na konci jednoho sílu skočí postava do bazénu a plave. Vybavila jsem si ten pocit, když se odrazím od ochozu a udělám prvních pár temp. Naposledy 13. srpna 2020. Když mi v messengeru přistálo několik zpráv s nabídkou pračky a sušičky kdykoliv k dispozici včetně bezkontaktního vyzvednutí a telefonní čísla na dva kotláře, uvědomila jsem si, jak dlouho jsem se se neviděla s kamarády, které jsem nějak posbírala od základky, kdy jsem o polední pauze brečela na záchodě, protože jsem žádný neměla, jinak než na procházce venku (v listopadu na zahrádce kavárny s Baličkou cigaret: „Stejně je to fajn, že můžeš sedět s kafem na zahrádce, že jo? V dešti a jedenácti stupních.“, v lednu s Baličkou cigaret na zahrádce kavárny: „Stejně je to fajn, že můžeš sedět s kafem na zahrádce, že jo? V minus dvou.“) a s výčitkami svědomí, že riskuju. Nejvíc mi chybí nesklonní kamarádi, Syd, Patka, Delfína, Grafik… protože na online setkávání nás moc neužije. Naposledy jsme se všichni viděli 8. srpna 2020.

Jsem negativní jak můj test na Covid.