pondělí 23. srpna 2021

Druhý pokusy

 

Ahoj babi

Moje babička z tátovy strany umřela ani ne dva týdny potom, co jsem odjela na Erasmus do Španělska. Dodnes si trochu myslím, že buď pro ni byl můj odjezd poslední kapka, anebo mi to chtěla ulehčit. Měla jsem k ní vztah, jaký možná jednou bude mít Suchej únor se svojí babičkou, mojí mámou – bude pro něj možná v určitou etapu života znamenat víc než já.

Při příležitosti oslavy Sucháčových prvních narozenin a s ní spojené cestě do Salónu republiky a odevzdání Sucháče ke zmíněné babičce, jsem skončili na pivu s tátou, kde se rozpovídal o tajemných složkách, které si vede na svoje předky a které máme otevřít po jeho smrti. Jelikož jsem se bez dítěte probudila až po jeho odchodu do práce, mohla jsem směle předstírat, že si myslím, že už, a projela jsem složku svojí babičky a dědova bráchy. Bylo to tak těžký čtení, že mi to na jednu návštěvu stačilo a ostatní si nechám na příště.

Babička a děda se vzali v listopadu 1947. Děda vypadal trochu jako Robert Redford, babička docela jako moje ségra. Děda byl mladší syn majitele prosperujícího statku a zároveň člena Národního shromáždění za agrárníky. Babička dcera učitele ze školy, která sousedila s jejich statkem. V březnu 1949 se jim narodila moje teta, podle které se jmenuju. V roce 1950 odsoudili dědova staršího bratra k trestu smrti za velezradu, protože se svojí ženou ve svém pražském bytě nechávali přespat lidi, kteří se chystali ilegálně překročit hranice. Nakonec dostal jenom doživotí. Při vynesení rozsudku se zmírněným trestem se můj děda prý v soudní síni nahlas úlevou rozesmál. Za několik měsíců zavřeli i jeho. Statek včetně zvířat a techniky zabavili, jenom půjčku na traktor, kterou si jeho rodina vzala ještě před válkou, museli dál splácet. Moje babička s roční dcerou a tchyní šla bydlet ke svým rodičům. Původní profesí učitelka pak do důchodu prodávala semena a sazenice, což jí umožnili jen díky přímluvě šéfa, protože nebylo žádoucí, aby byla v kontaktu se zákazníky. Nakonec se vypracovala na zástupkyni vedoucího.

Dědu i jeho bratra pustili na amnestii v roce 1960. O tři roky později se dědovi a babičce narodil můj táta, o kterém si ze začátku moje babička myslela, že je cysta, která nakonec vážila čtyři kila a přišla na svět v babiččiných devětatřiceti letech císařským řezem a která se v sobotu u piva rozpovídala, co všechno zjistila z dopisů ve složkách.

Jeden z nich píše děda svému příteli, bývalému spoluvězni. Že i jemu se stalo to, co většině. Manželka si na čas našla náhradu. Když ho zavřeli, bylo babičce dvacet šest a byla vdaná ani ne dva roky. Nevím, jestli cysta ví, kdo to byl, nebo jestli je to v dopisech, protože dědovu složku jsem si nechala na příště. Byla to láska? Nebo tíha absence lidského doteku? Možnost na chvíli pustit v něčím objetí z hlavy, že vám ještě nebylo třicet a musíte se sama postarat o malé dítě, stárnoucí rodiče a tchyni a dům? Nebo vděk, že někdo opravil plot, složil uhlí, poradil s úřadem?

Tátovi až po dědově smrti v roce, kdy se narodila moje ségra, došlo, proč tatínek tak dlouho zůstával v práci. Moje máma, jeho snacha, údajně jeho milence přinesla jeho poslední dopis. Teta a máma asi vědí, kdo to byl, táta ne. Když na ni myslel předtím, než umřel, byl to jenom sex, protože babička po tátovi už nikdy nezhubla, nebo láska? Nebo to prostě babičce nedokázal odpustit?

Zajímalo by mě, jak by manželství mojí babičky a mého dědečka vypadalo, kdyby dostali šanci na normální rodinný život. Kdyby se Československo politicky vešlo ještě na západ. Kdyby se Klement nevrátil z Hradu. Kdyby dědova rodina propadla sítem kolektivizace. Kdyby děda statek odevzdal bez keců. Kdyby v bytě jeho bráchy nikdy nezazvonil někdo, kdo chce emigrovat. Možná, kdyby jedna z těch žádostí o milost adresovaná Gottwaldovi a potom Zápotockému, jejichž kopie jsou ve složce dědova bráchy, měla úspěch, a pustili je dřív než po deseti letech.

Suchej únor budu už u příležitosti letošní předvolební kampaně, kdy náměstí obšancují stánky politických stran, učit, že komunisti jsou svině a balónek si od nich nevezmeme.

Nevím ale, co ho naučím na příkladu mě a jeho táty. Doufám, že nebýt opice. Nedržet se za každou cenu jedné větve, dokud nemám pevně v ruce jinou, protože to někdy může znamenat, že na ní budu viset tak dlouho, až se se mnou utrhne. S jeho tátou jsme tohle dělali oba, i když každý kvůli něčemu jinému.

Dopadli bychom jinak, kdybychom ho počali o měsíc dřív, předtím, než se pro mě jeden z těch nedodržených slibů fakt stal tím posledním a nikdy jsem to Chlapci neodpustila? Byli bychom pořád spolu, kdybych si na konci šestinedělí neuvědomila, že péči o dítě má na devět z deseti, ale péče o matku je na reparát? Dokázala bych na to všechno předtím zapomenout a snáz odpouštět to, co přišlo potom, kdyby v době, kdy jsme měla pocit, že na mě padá celej svět, jeho příchod domů znamenal úlevu a ne přišlápnutí krku? Kdyby první měsíce Sucháčova života nebylo období, na který se mi nechce vzpomínat? Vybavuju si těch několik momentů, kdy jsem po bytě chodila v náručí s dítětem, který brečelo, protože jsem brečela já, a říkala jsem mu, že my si ho nezasloužíme a že se radši měl narodit Bivojovi, kterému se měla narodit dcera týden po Sucháčovi a jehož přítelkyně ve 21. týdnu rodila mrtvý dítě potom, co jí na přechodu srazilo auto a ujelo. Zpětně si myslím, že tyhle chvíle, které neodpustím ani sobě, ani Chlapci, nastat nemusely, kdybych nemusela řešit, jestli se Chlapce nedotkne, že jsem v košíku vyměnila jeho vlhčený ubrousky za svoje. Kdybych na to nezůstala sama. Nebo slovy Chlapce při posledním pokusu mě přesvědčit, že pro Sucháče nemáme být jen rodiče a nedělat to rodičovství separé – kdyby dokázal něco překousnout. Já už to teď nedokážu.

Anebo bychom se my i prarodiče dostali do stejného bodu, jenom jinou cestou?    

34 komentářů:

  1. Prarodiče nevím, tam možná platí, že když se nějaké věci neodehrají v určitém čase a souvislosti dějů, už se neodehrají nikdy (jako když ti vyroste dítě, u jehož dětství jsi chyběla).

    Ale u vás mám pocit, že za B. Tam se to dělo svou cestou.
    I když to vypadá, že překážky byly zvenčí, tak rozhodování bylo vaše.

    Po osobní zkušenosti už nevěřím na druhý pokusy a budu je rozmlouvat každému, kdo se zeptá.

    OdpovědětVymazat
  2. Komunisti jsou svině a balonky jim patřej propíchat a přišpendlit na šourek...
    Ale tohle je teda těžký čtení i bez nich :-/
    ...člověk se jednoduše neubrání dumání nad tim, jaký velký špatný se muselo dít, že ti to první měsíce Sucháčova života zprotivilo...

    OdpovědětVymazat
  3. rulisa: Nechtěla jsem to porovnávat, ani mě nenapadlo, že to babi snad neměla horší. Jo, rozhodování bylo naše a některý rozhodnutí přišly pozdě, v podstatě až ve chvíli, kdy mi to v vlastně bylo už jedno a veškerou zásobu věcí nutných pro udržení vztahu, jako je nějaká tolerance a velkorysost, jsem si vyčerpala už dřív na situace, kdy jsem rozhodně tolerantní ani velkorysá být neměla.

    Galahad: Hele, to necháme na příští rok, já mu ještě nechci vysvětlovat, kde mají komunisti koule... wait...
    Ani ne zprotivilo, v tu chvíli se mi ani nezdálo, že to je tak velký špatný, ale když si teď vzpomenu, jak mi v tu dobu bylo, stáhne se mi žaludek a stejný pocity mám, když se dívám na jeho fotky z tý doby.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani já to neporovnávala ve smyslu horší-lepší. Jen ve smyslu odpovědi na tvou otázkoúvahu.

      Vymazat
    2. Víš co? Tak jim ty balonky jen propíchni a popřej jim k tomu, ať do smrti serou ježky.
      ...co je to ježek Sucháčovi jistě v nějaké knížce ukážeš... ;-)
      Jinak asi rozumim - některýma životníma etapama se člověk protluče, ani sám neví jak. A modřiny počítá až potom.

      Vymazat
  4. Ženo, chybí mi tvé psaní! I s druhým dítětem mám problém s kojením, opět čtu pořád dokola archivovaný satirický blog kamarádky o mateřství a marně hledám něco aspoň vzdálené podobného. A vždycky, když ty napíšeš, mám hned lepší pocit. Že nejsem vadná, když se nerozplývám blahem (četla jsem i pár starších příspěvků :)). Že je důležitý se z toho hlavně neposrat, nějak bude a ty děti taky vyrostou. A tak.
    Mrzí mě, že máš tak špatný vzpomínky na Sucháčovy začátky, zvlášť jestli je to tatínkovou vinou. Já měla cca prvních pět měsíců s první dcerkou solidní poporodní deprese a taky na to nevzpomínala ráda. Po pár letech ale ty emoce zmizely! Pořád si pamatuju, že to bylo strašný, ale žaludek už se mi nestahuje. Tak snad to odezní i tobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doprdele, jsem se překlikla u zadávání jména a už navždy budu Ywain. :-D

      Vymazat
  5. Díky, tak já se zkusím polepšit a napsat něco veselejšího;)Taky mi to popravdě chybí, ale když je večer čas, tak většinou není síla.
    S poporodní depresí mě posílaly k psychologovi kamarádky. Doteď nevím. Ale spíš se přikláním k tomu, že to prostě byl jen běžný začátek a potřebovala jsem nějakou dobu hájení, kterou mi Chlapec nedal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pridavam se s podobnou zkusenosti, prvni tehotenstvi byl 9mesicni raus v hormonovym raji, nasledovalo drsny vystrizliveni - prestoze support byl a nelze na nem nic vytknout. Po tech letech se divam na miminovsky fotky s nehou a jistym uvedomenim si matersky demence - vim, ze neco bylo v neporadku, ale zadny jasny kontury to nema. Taky ti drzim palce jako dite rodicu, kteri si usilovne preji se rozvest uz temer 50 let, ale ani jeden na to dosud nenasel koule. A to taky neni pekny detstvi.

      Vymazat
    2. Jestli budeš zakládat nějakej klub dětí duševně poškozenejch nerozvodem rodičů, tak bych si s dovolenim podal přihlášku taky.
      Naši si, mohu-li soudit, nikdy rozvod usilovně nepřáli. Přál jsem jim ho já. Nikdy na něj nedošlo.
      Táta, i když docela chytrej a přátelskej, neuměl žít s lidma a doma s nim proto občas bylo docela složitý vyjít. Máma si nějak...zvykla...asi...a pak ovdověla.

      Vymazat
    3. Ty hormony jsou svině. Když je máš, i když je nemáš. Po porodu se mi nespustil snad jedinej, co měl. Když si třeba teď čtu zprávy, který jsem v tu dobu psala Chlapci nebo kamarádkám, tak se zpětně umím velmi kvalitně politovat:D

      Na duševní poškození nerozvodem myslím vždycky, když mi začne být líto, že Sucháč nebude mít zážitky s oběma rodiči. Ale pak si řeknu, jestli přítomnost obou rodičů vykompenzuje to, že na výletě začne být dusno už při poutání dítěte do sedačky.

      galahad: Na to se mi asi nechce čekat:D


      Vymazat
    4. Způsob, jakým spolu moji rodiče žili, je taky všechno možný, jen ne návod pro ostatní :-D

      Vymazat
    5. Tak návod... Ono bys asi těžko hledal rodiče, kteří svým jednáním jednou nebudou živit psychoterapeuta:D

      Vymazat
    6. No jo. To si člověk v pubertě po hádce s tátou říká "Takovejhle vůl já nebudu." a nakonec se nestačí divit, jak podobnej mu je...

      Vymazat
    7. Galahade, přihlásila bych se, ale ve svých 32 letech jsem v druhém těhotenství zjistila, že moji rodiče se rozvedli asi v mých dvou. Kvůli bytu, ale nakonec se otec znovu oženil... a nikdy mi to nikdo neřekl. Takže zůstanu sama v klubu lidí, kteří si celé dospívání přáli, aby se rodiče rozvedli, a nevěděli, že je to vlastně pravda. Meh.

      Vymazat
  6. Tož ženo, takovou dobu nic a teď taková nálož. Jsem stará osoba, a strašně těžce nesu, že se na zvěrstva komančů zapomíná. Oni se tváří že nic, oni muzikanti. Mladá generace už fakt neví, ale zas je pravdou, že i jiné strany, momentálně u moci, dělají hrozné věci. Takže vzít rozum do hrsti a jít volit. Tolik politické okénko. K soukromí - i když čtu poctivě, nevím.. pochopila jsem jen, že tam kde má být radost, tak není. mmch vychovala jsem jednoho syna a na kojenecký věk nevzpomínám ráda. Taky asi semletá okolnostmi, náhlou zodpovědností.. Ale jak se píše výše, nakonec ten život postaví docela jiné překážky, školu, práci.. lásku nelásku. A strašně ten život uteče. Takže nelelkovat a žít tady a teď. Zdraví Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, děkuju. Snažím se to tak aplikovat. Akorát nezníš úplně optimisticky:)

      Ad politické okénko - nedávno jsem narazila na člena KSČ, co učí dějepis. Asi bych dala dítě na jinou školu. Vadí mi, kolika lidem excesy současné vlády, potažmo všech porevolučních, zakrývají těch čtyřicet let. Zatím nevím, že by někoho zavřeli. Bohužel si netroufám tvrdit, že to nemůže s tou současnou nastat.

      Vymazat
  7. Osobně si myslím, že aspoň do 1 roku věku dítěte je matka hozená úplně do jinýho světa. Teprve potom se to posunuje pomalu zpět. Na vztah(y) to má samozřejmě vliv, na ten partnerskej nejvíc. Dala bych tomu šanci. Vztah se pro mě dost v čase mění, některé vlny se vrací, jiné nikdy. Člověk si myslí, že už je v bodu, kdy to nepřekoná a po roce si uvědomí, že je to pryč a jde se dál.To, čím si (možná vzájemně) ubližujete, je popsáno poměrně abstraktně, tak se to těžko hodnotí. Samozřejmě některý křivdy prostě přejít nelze...a většinou snáz odpouštíme, pokud na partnerovi stále něco silně milujeme, obdivujeme, pokud má vlastnost, která se jinde opravdu těžko hledá....a tam patří i to, že je skvělý otec :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenže jsou určité z povah(y) vyplývající nesoulady, které se objevují pravidelně až cyklicky a v každé fázi vztahu, jen tu víc, tu míň, ale po čase člověk už ví, že v případě jakékoli krize se objeví stoprocentně. A pokud do tohoto ranku patří, že se o partnera nemůžu opřít právě tehdy, když mi je bídně, tak to se nezmění. S takovým člověkem je možné soužití jen za jediného stavu - že ho vlastně nepotřebuju.
      Ale na co ho pak potřebuju? Když pud pečovatelský už mi vytížilo dítě...

      Vymazat
    2. To je asi hodně individuální. Chlapec mohl hodně selhat po narození mimina, ale neznámená to, že nebude mít příště snahu to řešit líp....natolik do toho nevidím, abych to mohla posoudit. Možný je určitě obojí - že je to trvalý rys a nezmění se (a potom to nemá cenu) anebo že nezazářil v konkrétní situaci, ale do budoucna si bude dávat majzla, poučí se...Mně je mimochodem v takových situacích často opakováno, že působím dojmem, že pomoc nechci, nepotřebuju, jsem hodně silná atd., navenek čitelnější a křehčí typy to asi mají jednodušší, vyvolávají v chlapovi rychlejší reakce a potřebu chránit :).

      Vymazat
    3. No, nevím, ale jestli čteš tenhle blog pravidelně a dlouhodobě...

      Vymazat
    4. To, že je někdo dobrý otec, neznamená, že je i dobrý partner. A kvůli dítěti jsem pořád ještě nezapomněla na sebe. To hlavní selhání nastalo ještě před dítětem. Pak už se to jenom táhlo dál.
      To, že někdo působí jako samostatný a silný člověk, co vypadá, že nepotřebuje pomoc, je pro mě ve vztahu asi ja úrovni "jsem myslela, že když si to umíš udělat sám, tak sex nepotřebuješ" :) Pro mě byl v určitým bodě ten vztah už moc náročný na údržbu. Činit Chlapce spokojeným mě stálo tolik energie, že jsem jí neměla dost pro dítě, natož pro sebe. Ono to fakt nebylo jen o tom, že dítě je pro vztah nálož.

      Rulisa: Myslím, že na blogu se o tom moc nerozepisuju, spíš jsme se bavili osobně.

      Vymazat
    5. Asi teda spíš bavily:D

      Vymazat
    6. Ale jinak teda to přirovnání k sexu je supr vtipný i přesný. Pamatuju si...
      Teď už to mám naštěstí jinak.

      Vymazat
    7. To jaksi nemáš za co, já mám v reálu problém udržet, komu jsem co řekla.

      Vymazat
    8. Ve vztazích jsou vlny, se spoustou věcí, které by mi dřív přišly nepřekonatelné, jsem se smířila, s některými naučila žít. Každý má ale ty hranice, přes které už nejede vlak, nastavené jinde. A je dobře, pokud přes ně pak ten vlak opravdu nenechá přejet, jinak platí sebeúctou a vlastním neštěstím.

      Ženo, vydrž, bude líp.

      Vymazat
    9. Hranice jsem nechala přejet několikrát, většinou to byla rychlost šinkansenu, že jsem ani nezaregistrovala, že už zas:D
      Máš pravdu a pořad doufám, že za to snad bude stačit zaplatit jen obdobím.

      Vymazat
  8. Byli jsme ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce na dovolený a kromě toho, že jsem celou dobu vyhlížela tu slavnou Nitěnku, jsem si říkala jak se asi má ta Žena s moly, že vůbec nepíše. Doufala jsem, že dobře a teď doufám, že bude dobře!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám podezření, že jsem zbývající Nítěnku včera potkala - ovšem tak o dvacet kilo těžší! Což by dávalo jistou naději, že třeba ta apokalypsa nebude.

      Vymazat
  9. Tak pokud zásadní selhání nastalo před dítětem, nabízí se otázka, proč si s takovým člověkem založit rodinu...ale to už je asi zbytečné řešit. Snad bude už jenom líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. http://zenasmoly.blogspot.com/2020/03/co-me-v-roce-2019-naucil-velky-klinovec.html

      Vymazat
  10. Ty bláho, musela sis projít peklem :( Taky občas nerada vzpomínám na některé dny na mateřské, ale asi jsem to měla lehčí, protože ačkoliv občas cítím, že jsem na to sama, tak nejsem. určitě jsi ale udělala dobré rozhodnutí to utnout, protože čas by vás zničehonic nestmelil, ale ještě víc rozbil a ty bys z toho odcházela už úplně rozpadlá. Snad to s někým jiným bude lepší.
    Jinak co se prarodičů týče, tak - mladého Roberta Retforda bych doma rozhodně brala! Komunisti byli, jsou a budou svině. A nešťastná láska holt není jen věcí dnešní doby.

    OdpovědětVymazat
  11. Takže se toho hodně děje. Až dost : (
    Ad trávení času s oběma rodiči - s oběma jsem trávila čas doma, v běžných situacích a běžných vopruzech. A byli vždycky v přesilovce.
    Kvalitní čas, co jsem s nimi trávila, byl ten, kdy jsem byla buď s jedním, nebo s druhým.
    Aspoň si to myslím, ale možná jsem vedle, protože si samozřejmě neumím představit, že bych byla někde doma jen s jedním a jinde s druhým.

    OdpovědětVymazat