Divoké slepice

Všechny moje ženy. Děsně uslintaný příspěvek.

„Náhodou ta kuna je tady užitečná. Žere slepice. Bude chránit chalupu proti divokým slepicím.“ – autentický citát, 29. dubna 2017, Orlické hory

Jako si někdo umí netahat práci domů, tak já si umím netahat blog, komentáře především, do reálného života. Do svých příspěvků nechci, ani nemůžu, napsat úplně všechno, takže i když nelžu, to, co se tady objeví, nikdy nebude odrážet stoprocentní skutečnost, ani stoprocentní mě. Když si z toho někdo tedy vyvodí závěr, který považuju za mylný, moc nemá cenu o tom dál diskutovat a pokoušet se ho vyvrátit. Z druhé strany je zase lehké si za virtuální identitu schovat nějaké své frustrace a nedokonalosti a prezentovat se tak, jací bychom si přáli být i ve skutečnosti. Takže ani já nepodléhám dojmu, že v komentářích pod článkem vidím stoprocentní odraz toho, co sedí za počítačem. V zásadě je tedy poměrně složité mě nějakým komentářem naštvat. Když pominu éru bloguje, kdy jsem byla naštvaná ráda a hlavně jsem na to měla čas, povedlo se to jedinému člověku. Christabel, která o mých kamarádkách napsala, že jsou bez mužů, rozvedené, osamělé, ubrečené a těšící se, až mě dostanou do své party, a pomáhají mi vytvářet špatný konstrukt v hlavě, který mi znemožní najít si toho správného muže, se kterým budu v důchodu popíjet kakao.

Že mi to leží v žaludku i po roce, jsem si uvědomila, když jsem během velikonočního víkendu seděla v autě směrem na jižní Moravu, kam jsme s Baličkou cigaret, Zrzkou a Sporty Spice jely navštívit Gedžitku konečně našemu Klubu perverzních lingvistek povinuvší dceru, které bychom také mohly vštípit nějaké ty nevhodné konstrukty.

Takže mi teď dovolte, abych vám pár svých ubrečených kamarádek představila.

Začalo to Sociální pracovnicí. Prý jestli je vhodné stýkat se s někým, kdo má takový život, častěji. Sociální pracovnice se vdala a rozvedla. Odstěhovala se do mého bývalého pokoje v bytě, který jsem sdílela s Baličkou. Absolvovala čtyřkolové výběrové řízení na pozici, na které bere asi tolik, co prodavačka v Tescu. Denně najede stovky kilometrů, aby pomohla rodinám, které neměly tolik štěstí, aby se jim narodilo zdravé dítě. Když odjela na půlroční pracovní stáž do Států, kterou si administrativně zařizovala rok a půl, chyběla jim hodně. Před to stáží se taky naučila anglicky tak, že Cambridgeskou zkoušku úrovně C1 udělala tak dobře, že jí udělili rovnou certifikát na C2 (mimochodem, zkouškou C2 se končí magisterský stupeň anglické filologie a průměrná známka v našem ročníku byla C). Vrátila se předminulý týden a přivezla si odtamtud nového muže. Těším se, až ji uvidím a ano, myslím, že i nadále je vhodné se s takovými lidmi stýkat.

Zrzka je v sekci Klubu perverzních lingvistek zjevení, které popírá zákony pravděpodobnosti. Lze jenom zírat a říkat si, že zcela logicky jí to jednou musí nevyjít. Jenže to se nestane, protože na rozdíl ode mě si každé svoje rozhodnutí desetkrát neprožene pračkou logické argumentace, proč ne, a prostě jde a udělá to. A i kdyby jí to jednou nevyšlo, nepochybuju, že to pro sebe obrátí v takový prospěch, že se to nakonec ukáže jako jedna z nejlepších věcí, co se jí kdy stala. A nic z toho nebude dělat na úkor někoho jiného. Zrzka ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, chodila s Tonckem, který dal základ naší teorii toncka (teorie empiricky ověřena kromě toho detailu, že ne, jednou to nestačí). Potom se v Čechách seznámila s Francouzem, za kterým se, aniž by uměla francouzsky, přestěhovala do Francie. Chvíli pracovala v kavárně, přitom vystudovala další školu a pak dostala ve Francii první pořádnou práci, které soukromě říkám, že „prodávala mrkev po telefonu“. Potom se dostala k prodávání i dražších komodit. V den, kdy se s Francouzem rozešli, potkala na pracovní akci o dvacet let staršího, rozvedeného Angličana se dvěma dětmi. Přestěhovala se do Anglie, naučila se řídit vlevo a našla si práci (teď říkáme, že já jsem ta, co vyrábí trubičky do tělních otvorů, a ona ta, co prodává mřížky do lodí). Loni v létě jsem jim byla na svatbě. Její odvážná rozhodnutí jí nikdy nefinancovali rodiče a nikdy se nenechala živit partnerem.

Pokud si to z vyprávění pamatuju správně, tak když byla Gedžitka na Erasmu, irský lektor se jí zeptal, čím by chtěla v životě být. Odpověděla „housewife“. Tenkrát byla ve vztahu, který směřoval asi tam, kam ten můj s Hostujícím profesorem. Rok se s ní rozcházel, akorát jí to zapomněl říct. Z Erasmu vezla domů představit už jiného přítele. Když pak ve škole jinému lektorovi na podobnou otázku odpověděla stejně a on jí řekl, že by ale nejdřív musela mít toho manžela, ukázala mu levačku se snubákem. Na druhý výsledek jejího přání stát se ženou v domácnosti jsme se byly podívat o Velikonocích. Nejbáječnější na ní je, že se z ní s porodem první placenty nestala adeptka na matku roku a nadhled a ironii nevyměnila za dudlíky a kampaň na podporu kojení. Na Zrzčině rozlučce se svobodou, kde byla těhotná (stejně jako na svatbě Sporty Spice – s Baličkou cigaret máme skvělé zdůvodnění, proč se nevdáváme, prostě jenom čekáme, až Gedžitka jednou nebude těhotná nebo kojit), došlo i na téma, proč Zrzka s Angličanem zatím nechtějí děti bez ohledu na to, že Zrzka stárne a Angličan už starý je. Gedžitka k tomu řekla, že je ráda, že to Zrzka říká, a váží si každého, kdo se tak rozhodne, protože má kolem sebe moc lidí, kteří si děti pořídili, aniž by je opravdu chtěli, protože okolí a společnost to považovalo za vhodné. Já si zase vážím lidí, co dokáží vidět svět a především životy ostatních jinou optikou než tou svojí.

Psát o Baličce cigaret v souvislosti s tím, proč patří na přední příčky seznamu mých ubrečených kamarádek, by bylo jako snažit se popsat dobré vlastnosti mé pravé ruky (perverzní lingvistky na tomto místě prosím, aby si to, co je právě napadlo, řekly jenom v duchu). Hledaly jsme se, až jsme se v prváku na výšce našly. Přitom kolikrát chybělo málo a vůbec se tak nestalo: kdybych při zápisu neprohlásila, že „do tý pakárny nepůjdu“ a nedali mi rok odklad; kdyby Balička po maturitě nejdřív nestudovala rok v Praze; kdyby Balička studovat v Praze nepřestala; kdybych poslechla a do Prahy šla studovat já; kdybychom se obě dvě rozhodly jít studovat něco užitečného a ne filologii. Navzdory takto zvolenému oboru se sem tam vzájemně obdivujeme za to, co děláme. Mně ukápne slza dojetí, když ji slyším zasvěceně hovořit o vstřikování plastů, a od ní jsem naposledy dostala veřejnou pochvalu po té, co jsem měla krátkou přednášku o portální hypertenzi. Dlužím ji za každou ubalenou cigaretu, za každý vypitý Hoegaarden u stolu u záchodků v Casablance, míchaná vajíčka k snídani i za ponožky, které mi jednou půjčila a já už jsem je nevrátila. V podstatě mám dojem, že jí vděčím za zachování svého zdravého rozumu. Nedávno mi napsala: „Naše přátelství dosáhlo dalšího levelu. Právě jsem z pračky vytáhla tvoje kalhotky. Mám ti vyřadit kousek skříně? Jako ve třiceti…“ – „No, kdo má ve třiceti takový kamarády?!“

Než jsem na výšce poznala perverzní lingvistky, byla moje nejlepší kamarádka Socka. Se Sockou se známe od školky, chodily jsme spolu na základku i na gympl, který nedokončila, a nechápeme, proč se spolu bavíme, když jsme každá úplně jiná. Nicméně v povahových rysech jsme si časem prohodily role – zatímco u mě se občas projeví až extrovertní rysy (na základce jsem o obědových pauzách brečela zavřená v záchodové kabince, protože Socka mě vyměnila za cigáro za školou s mnohem populárnějšími spolužačkami a partou cikánů, která šňupala rozdrcený brufen), Socka to dotáhla až na sociální fobii. I přesto však pronikla do pražské gay komunity poté, co zjistila, že přítel, za kterým se do Prahy přestěhovala, do ní už patří. Socka si nedávno nainstalovala Tinder, pro jehož definici si vypůjčím slova Poslední panny: „jedná se o mobilní aplikaci na seznamování, ve které na bázi metody osvědčené ve čtyřicátých letech minulého století posíláte ty na první pohled zdravé a fyzicky zdatné jedince doprava, zatímco ty evidentně duševně či jinak nemocné doleva.“ Na profil o sobě napsala, že „hulí jako fabrika a je tlustá jako prase“. Což je, myslím si, ještě lepší filtr než napsat si tam, že máte tři kočky. Začaly jí chodit zprávy od mužů, „co mají rádi baculky“ nebo „jim nevadí pár kilo navíc“. „Tak když myslíš, že čtyřicet kilo je pár…“ Socka hulí jak fabrika, je tlustá jak prase, žije se svým gay kamarádem v jednom bytě, má psychopatickou kočku, která dokázala strhnout digestoř, nemá dokončenou střední školu, protože jí do toho vždycky vlezla buď vlastní blbost, nebo hospitalizace, v práci se dostala na vedoucí směny dispečinku, má už dneska spoustu normálních kamarádů, co se nepokouší sjet ibalginem, a myslím, že ten poslední ročník hotelovky dálkově taky jednou dokončí, i když jsme si z toho už přestali dělat srandu a poslední sázka byla, jestli budu mít dřív titul nebo Socka maturitu. Ačkoliv… „Našla jsem u sebe tvoji laborku z biologie z prváku.“ – „A moje maturitní vysvědčení u sebe nemáš?“ Socka nemá nejvytříbenější smysl pro humor, ale v žádné životní situaci jsem neviděla, že by o něj přišla. Termíny společných akcí se vybírají tak, aby měla čas Socka, protože přispěje svým dílem například, když ve výstřihu ztratí mobil nebo se převlíkne za sasanku.     

A pak existují takzvaní individuálně zhotovení neboli customizovaní lidé. Lidé, kterých byste si za jiných okolností možná nevšimli, ale kteří se ve vašem životě objeví přesně ve chvíli, kdy je potřebujete. Motorová myš byla tím posledním impulsem, který jsem potřebovala k tomu, abych rozsekla vztah s Hostujícím profesorem. Řekla jsem si, že když ona zvládla něco mnohem horšího, já tohle zvládnu taky. Motorová myš je o rok starší než já, vdala se a rozvedla se, když zjistila, že její manžel, se kterým plánovali dítě, jí už před svatbou a po ní dál zahýbal s její podřízenou. (V návaznosti na minulou diskuzi se jí musím ještě zeptat, jestli se vzali do roka a do dne, aby ten vztah náhodou nepřechodili.) Rozvedla se, přestože jí manžel přesvědčoval, aby zůstala, opustila koupený byt a slušně rozjetou kariéru a vzala práci ve sto padesát kilometrů vzdáleném městě, kde nikoho neznala. Motorová myš mi řekla, že nic z toho, co se stalo, nebyla chyba, ale zkušenost. A díky ní jsem pochopila, že v mém vztahu s Hostujícím profesorem neexistuje žádné „co jsem měla udělat“, „že jsem měla dřív poznat, že to nemá smysl“, „že jsem mu měla dřív dát ultimátum“ – a že každou tu minutu jsem si musela odžít a všechno trvalo přesně tak dlouho, jak trvat mělo. Protože jedině takhle si můžu říct, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Nikde vzadu mi nebude nic našeptávat, že kdybych se bývala byla snažila ještě trochu víc a ještě trochu dýl, mohlo všechno být jinak. Potěší, když zjistíte, že jste si s těmi customizovanými lidmi byli na míru vyhotovení navzájem. Motorová myš se nemohla zbavit pocitu, že krachem manželství někoho zklamala. Rodiče. Kamarády. Kolegy. Že neposlechla rady, ať to ještě zkusí, že je jí třicet a přece chtěla dítě. Nečekala bych, že jí pomůže moje „ty tady ale nejseš proto, abys plnila očekávání ostatních“.

V práci se mi do života připletla ještě jedna kolegyně, kterou nemůžu nazývat svou kamarádkou, protože si ani netykáme, ale kterou bych ráda požádala, jestli mě nechce adoptovat, věk by na to měla. S MVDr. sedíme v jedné kanceláři a naše dva humory jsou tak černé, že by spolu mohly česat bavlnu. Pokud od ní lidé z ostatních oddělení něco chtějí, předem se mě ptají, v jakém je rozpoložení a jak mají svou žádost formulovat, aby z naší kanceláře neodešli s traumatem. Ptají se mě, jak to tam můžu vydržet. Kdyby mě chtěli přestěhovat jinam, dám výpověď. MVDr. má syna, na kterého je sama, a nikdy nemluví o osobním životě v minulosti, vlastně naše rozhovory o osobním životě se koncentrují kolem mých kocourů a jejího psa. Dá se jenom číst mezi řádky, a nevím, jestli to dělá i ona, ale zdálo se mi, že její „ono to vezme sílu, ale dá zkušenost“ pronesené tři týdny zpátky nesměřovalo jenom k dalšímu prohranému konfliktu s obchodním oddělením.

Jednu věc mají všechny moje ženy společnou. Neošklíbají se nad cestou, po které nikdy nemusely jít. A přestože jsem proti tomu byla dost rezistentní, myslím, že to naučily i mě.