Jak se krájel chleba

Květen 2016 - duben 2017.

Možnost, že se mi někdy povede ukrojit symetrický krajíc chleba, je pravděpodobná asi stejně, jako že někdy pochopím, jak funguje internet nebo jak je možný, že stejným klíčem jde odemknout hlavní vchod a můj byt, ale ne byt sousedů, když zároveň jejich klíčem jde taky odemknout hlavní vchod. Chleba vždycky pouze upižlám a to existenci speciálního nože na chleba navzdory. Prostě neumím čistý řez. U chleba to řeším koupí krájeného. V životě ale nic předkrájenýho nechci, protože i upižlaný krajíc se dá namazat.

Mysleli jste si, že loňským květnem to všechno skončilo? Mysleli jste si, že jsem se oklepala? Mysleli jste si, že na antidepresiva nejsem ten typ?

Na konci června se Hostující profesor vrátil a začalo téměř roční kopání do mrtvoly, kterému jsme říkali „vztah“. Kdybych uměla ty čisté řezy, byla bych v květnu připravenější a dokázala bych si připustit, že v onom rozchodovém e-mailu, který zahrnoval fráze o spotřebovávání života a neochotě absolvovat některé věci znova, byl ten jediný, kdy byl Hostující profesor ke mně i k sobě upřímný. Všechno ostatní bylo jenom zbožné přání. Moje i jeho. Protože lež a naděje jsou nerozlučné. A když člověk ničí vzdušné zámky, musí to dělat opatrně.

V srpnu jsem se začala kamarádit s Cipralexem, Lexaurinem a Oxazepamem. Abych mohla ráno vstát, abych mohla večer usnout, abych cestou do práce nebrečela, abych neměla záchvaty vzteku. Abych se zbavila Čudlíku. Čudlík je můj stresový sen, který se objevil někdy v době, kdy jsme si s Klubem perverzních lingvistek začaly pronajímat byt a já jsem měla na starosti smlouvu, placení nájmu, inkasa, shánění nových spolubydlících, a zřejmě mě tím podvědomí upozorňuje, že na mozek toho začíná být trochu moc. Sen se opakuje v různých variacích, ale základ má společný: v různých časových intervalech (někdy je to jednou za měsíc, někdy každý večer před usnutím) mám zmáčknout čudlík, který je umístěný ve sklepě. Může to být spojené s placením nájmu, s vyvážením popelnic nebo s čímkoliv jiným. Každopádně pokud čudlík nezmáčknu, znamená to, že mi například naskakuje nějaké penále, někde se hromadí plyn nebo se ke mně ze stropu blíží gilotina. Budím se obvykle ve chvíli, kdy mám několikamilionový dluh, dům je několik vteřin před výbuchem nebo mi gilotina usekává ruku. Jako bonus se mě předtím někdy například bývalý majitel bytu nebo můj táta stihnou zeptat, jestli vím, na co jsem zapomněla. Párkrát jsem se probudila na cestě do sklepa zmáčknout čudlík. Když se vám to zdá dvakrát do měsíce, je to nepříjemné. Když se vám to zdá dvakrát za noc, jste na cestě na uzavřené oddělení psychiatrie.

V září jsem začala platit šest stovek za padesát pět minut psychoanalýzy, proč nejsem šťastná, když bych vlastně mohla mít všechno. Moje psycholožka v podstatě fungovala jako taková dražší Balička cigaret, akorát jsem si na sezení nesměla nosit víno, a měla odvahu mi říct, že ji z mojí racionality bolí hlava, že si mám přestat každé svoje přání a touhu logicky odůvodňovat a na chvíli vypnout mozek. Což mi přišlo celkem zvláštní vzhledem k tomu, že jsem měla dojem, že mozek moc nepoužívám poslední tři roky.

Někdy mezitím jsme s Baličkou absolvovaly cyklodovolenou po moravských vinařských stezkách a já jsem si uvědomila, že jsem se opravdu narodila o dvě stě kilometrů vedle a do Čech nepatřím. A že se na Moravu vrátím. Cestou z milotického zámku jsem Baličce cigaret sdělila, že si jednou koupím chalupu na vesnici poblíž Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, a že tam budu žít buď s Hostujícím profesorem, nebo s jiným chlapem nebo sama se třemi kocoury, z nichž tam i ti méně inteligentní budou moct chodit ven. O pár týdnů později, když jsem se sama na kole projížděla kolem Salónu republiky, protože Hostující profesor asi zrovna musel sekat trávu nebo slavit něčí narozeniny, jsem tuto myšlenku sdělila i jemu. Napsal mi, že si ale časem uvědomím, že v té chalupě budu potřebovat chlapa a že on rozezná tvrdé dříví od měkkého a ví, na co je dobrá švestka a na co dub. Pamatuju si, jak mi tenkrát poprvé bleskla hlavou myšlenka Ale nejseš jedinej chlap na světě, co to umí.

Přesto jsem ale v průběhu září a října projížděla inzeráty a u jednoho Hostující profesor opravdu zavolal realiťačce, a přestože si schůzku nedomluvili a nakonec nám to někdo vyfoukl, jel se tam mezitím na kole podívat a natočil mi tam video. A pak už nic.

Jasně, že si uvědomuju, že dříví na zimu si nenasekám, uhlí si nesložim a že asi fakt chci teplo na otočení kolečkem na termostatu, to ale neznamená, že si zaprvé na Pinterestu nemůžu ukládat obrázky rustikálních koupelen a zadruhé, že nejsou i jiné alternativy.

V listopadu pak takhle jeden víkend dopadl jako spousty před ním. Po „dám ti co nejdřív vědět, jestli o víkendu přijedu“ jsem ještě v sobotu dopoledne neměla žádnou zprávu. A rozhodla jsem se, že už se ptát nebudu. Na nic. Neozvala jsem se měsíc. Po tom měsíci se ozval Hostující profesor. Neodpověděla jsem.

V prosinci se mě psycholožka zeptala, jestli si myslím, že ji ještě potřebuju.

Hostujícímu profesorovi jsem na jeho smsky odpověděla až o Vánocích. Na Silvestra, který byl jeden z nejlepších v mém životě a navíc jsem ho zorganizovala já, mi napsal, že si bude o půlnoci přát, abych v příštím roce byla jeho žena. A že ten prstýnek dá zatím do modrého hrníčku.

K setkání mě přesvědčil až v půlce ledna. S večeří, kytkou, hotelem a vůbec se vším všudy. Dala jsem termín do konce února. Do konce února chci, aby měl ve všem jasno. Aby vyřešil, co mu vyřešit zbývá, a mohli jsme spolu začít normálně žít. Tentokrát jsem tomu věřila. Protože poprvé to byl Hostující profesor, kdo udělal ten první krok k usmíření. Myslela jsem, že když viděl, že dokážu žít bez něj, uvědomil si, že už nemůže dál aplikovat strategii získávání času.

V březnu jsem se s termínem připomněla. Hostující profesor předvedl další názorový kotrmelec, kdy variantu, se kterou v únoru přišel, prohlásil za neakceptovatelnou. „V únoru jsem to nevěděl, docházelo mi to postupně.“ Aha. To už tady bylo.

V dubnu, kdy se mi naskytla možnost ucházet se o poměrně zajímavou pracovní nabídku na Moravě, jsem se na rovinu zeptala, jestli v případě, že by mě vzali, mám kde bydlet, a dozvěděla jsem se, že jsem strašně rychle změnila názor, když jsem přece tvrdila, že ještě aspoň dva roky musím zůstat kvůli práci v Salónu republiky. Aha. Já rychle měním názory.

V neděli dopoledne, než jsme místo Radiožurnálu pustily Dire Straits, jsme s Baličkou slyšely asi půl minuty rozhovoru s Dominikem Dukou. Říkal, že možné je uvěřit během sekundy. S tím zkušenosti nemám, ale rozhodně je možné během sekundy věřit přestat.

Tak on si potřebuje zkusit, jestli přece jenom nepotřebuje být svobodný. Po 25 letech prý, když teď má tu možnost. Protože po vzájemné dohodě neprodlouží smlouvu na katedře. Doteď jsem netušila, že tam zaměstnance drží přivázané za nohu k topení. A pokud bude potom pro nás dva pozdě, bude to vysoká cena. A ty se rozhodni, milá Ženo s moly, jestli znova počkáš, nebo jestli si koupíš desetidenní dálniční známku a dovezeš mu věci. Pošta by vyšla dráž a dráž by i vyšlo, kdyby si je vyzvedl sám výměnou za klíč, jak navrhoval, to by mě totiž mohlo stát dalších několik let života. Navíc, když nebyl sám schopný rozhodnout o tom CO, nebude rozhodovat o tom JAK.

„Chceš, abych tam zítra jela s tebou?“ zeptala se mě Balička cigaret, když jsme se Sporty Spice a Zrzkou jely od Gedžitky z návštěvy druhorozeného lingvistického mláděte.

„Jo. A kdyby ses nezeptala sama, řekla bych si o to.“

„To by mě naštvalo, kdyby sis neřekla.“

Takže v neděli v poledne („To nebudu doma. Pojedu k sestře.“ – „Myslím, že tvoje trenky asi nikdo krást nebude.“) jsem mu vyložila dvě krabice věcí do vozíku zaparkovaného u brány (mimochodem, tento vozík hrál v naše vztahu také významnou roli, neboť často figuroval jako důvod, proč nemůže přijet/musí odjet: „Slíbil jsem Michalovi, že mu půjčím vozík. Musí odvízt ovcím seno.“). Balička mívá spoustu dobrých nápadů, ale rozložit do vozíku nad dvě papírové krabice ještě jeho deštník s logem Evropského sociálního fondu a vyfotit mi to na památku, je navíc jeden z těch ještě lepších. Potom jsem před jeho chalupou prohlásila něco tak cynického, že by to nechtěl slyšet ani on, ani vy a já doufám, že taky zapomenu, že jsem to kdy řekla, nicméně Balička se tomu smála.

Čas na odpuštění možná časem přijde. Ale ne teď. Teď nebudu šlechetná, ani laskavá a nebudu se tvářit, že nechci, aby trpěl při nejmenším stejně jako já. Protože po tom všem mě překročil jako dříví v lese. Naschvál jsem mu do těch krabic zabalila blok, co mi dal a kam jsme si psali vzkazy, aby mu to taky bylo líto. A chci, aby si každé velikonoční pondělí vzpomněl na ty dvě krabice s deštníkem s logem ESF, co ho čekaly, když přijel domů.

Cestou zpátky jsme to nevzaly po hlavní, ale po vesnicích, abychom se stavily na oběd v našem oblíbeném pivovaru. Vezla jsem Baličku domů trasou, kterou jsem byla zvyklá jezdit, když jsem se vracela od Hostujícího profesora domů já. „Tady jsi mohla zahnout doleva.“

„Tady jsi mohla jet rovně.“

„Jo a tady jsem mohla jet doprava. Hele, neříkej mi, co jsem mohla během poslední minuty udělat jinak, já si taky nebudu říkat, co jsem mohla udělat jinak během posledních pěti let.“

Největší neštěstí by bylo ho nepotkat, největší neštěstí bylo v setkání.

Nemohla jsem udělat jinak nic. Potřebovala jsem si ten chleba upižlat přesně takhle a mělo to trvat přesně takhle dlouho, abych mohla odejít s tím, že jsem udělala všechno, co šlo.

V březnu jsem vysadila antidepresiva. Čekala jsem na psychický propad, ale jediné, co k tomu vlastně můžu říct, je to, že po fyzické stránce mi takhle blbě ještě nikdy nebylo. Dala jsem si skoro měsíc veškerých příznaků z vysazení uvedených v příbalovém letáku. Ale v hlavně zřejmě udělala to, co měla.

Nebudu tvrdit, že mi Hostující profesor nechybí, že mi není smutno, že není lehčí být v pohodě, kdy kouřím s Baličkou na balkoně, než když doma převlíkám postel a zpátky povlíkám už jenom jednu peřinu, nebudu tvrdit, že nemám v nočním stolku prášky na spaní a v peněžence v pohotovosti Lexaurin. Ale dno to bylo vloni v květnu. Aniž bych to věděla, tak všechno potom bylo už pomalé stoupání vzhůru.