pondělí 17. dubna 2017

Jak se krájel chleba

Květen 2016 - duben 2017.

Možnost, že se mi někdy povede ukrojit symetrický krajíc chleba, je pravděpodobná asi stejně, jako že někdy pochopím, jak funguje internet nebo jak je možný, že stejným klíčem jde odemknout hlavní vchod a můj byt, ale ne byt sousedů, když zároveň jejich klíčem jde taky odemknout hlavní vchod. Chleba vždycky pouze upižlám a to existenci speciálního nože na chleba navzdory. Prostě neumím čistý řez. U chleba to řeším koupí krájeného. V životě ale nic předkrájenýho nechci, protože i upižlaný krajíc se dá namazat.

Mysleli jste si, že loňským květnem to všechno skončilo? Mysleli jste si, že jsem se oklepala? Mysleli jste si, že na antidepresiva nejsem ten typ?

Na konci června se Hostující profesor vrátil a začalo téměř roční kopání do mrtvoly, kterému jsme říkali „vztah“. Kdybych uměla ty čisté řezy, byla bych v květnu připravenější a dokázala bych si připustit, že v onom rozchodovém e-mailu, který zahrnoval fráze o spotřebovávání života a neochotě absolvovat některé věci znova, byl ten jediný, kdy byl Hostující profesor ke mně i k sobě upřímný. Všechno ostatní bylo jenom zbožné přání. Moje i jeho. Protože lež a naděje jsou nerozlučné. A když člověk ničí vzdušné zámky, musí to dělat opatrně.

V srpnu jsem se začala kamarádit s Cipralexem, Lexaurinem a Oxazepamem. Abych mohla ráno vstát, abych mohla večer usnout, abych cestou do práce nebrečela, abych neměla záchvaty vzteku. Abych se zbavila Čudlíku. Čudlík je můj stresový sen, který se objevil někdy v době, kdy jsme si s Klubem perverzních lingvistek začaly pronajímat byt a já jsem měla na starosti smlouvu, placení nájmu, inkasa, shánění nových spolubydlících, a zřejmě mě tím podvědomí upozorňuje, že na mozek toho začíná být trochu moc. Sen se opakuje v různých variacích, ale základ má společný: v různých časových intervalech (někdy je to jednou za měsíc, někdy každý večer před usnutím) mám zmáčknout čudlík, který je umístěný ve sklepě. Může to být spojené s placením nájmu, s vyvážením popelnic nebo s čímkoliv jiným. Každopádně pokud čudlík nezmáčknu, znamená to, že mi například naskakuje nějaké penále, někde se hromadí plyn nebo se ke mně ze stropu blíží gilotina. Budím se obvykle ve chvíli, kdy mám několikamilionový dluh, dům je několik vteřin před výbuchem nebo mi gilotina usekává ruku. Jako bonus se mě předtím někdy například bývalý majitel bytu nebo můj táta stihnou zeptat, jestli vím, na co jsem zapomněla. Párkrát jsem se probudila na cestě do sklepa zmáčknout čudlík. Když se vám to zdá dvakrát do měsíce, je to nepříjemné. Když se vám to zdá dvakrát za noc, jste na cestě na uzavřené oddělení psychiatrie.

V září jsem začala platit šest stovek za padesát pět minut psychoanalýzy, proč nejsem šťastná, když bych vlastně mohla mít všechno. Moje psycholožka v podstatě fungovala jako taková dražší Balička cigaret, akorát jsem si na sezení nesměla nosit víno, a měla odvahu mi říct, že ji z mojí racionality bolí hlava, že si mám přestat každé svoje přání a touhu logicky odůvodňovat a na chvíli vypnout mozek. Což mi přišlo celkem zvláštní vzhledem k tomu, že jsem měla dojem, že mozek moc nepoužívám poslední tři roky.

Někdy mezitím jsme s Baličkou absolvovaly cyklodovolenou po moravských vinařských stezkách a já jsem si uvědomila, že jsem se opravdu narodila o dvě stě kilometrů vedle a do Čech nepatřím. A že se na Moravu vrátím. Cestou z milotického zámku jsem Baličce cigaret sdělila, že si jednou koupím chalupu na vesnici poblíž Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, a že tam budu žít buď s Hostujícím profesorem, nebo s jiným chlapem nebo sama se třemi kocoury, z nichž tam i ti méně inteligentní budou moct chodit ven. O pár týdnů později, když jsem se sama na kole projížděla kolem Salónu republiky, protože Hostující profesor asi zrovna musel sekat trávu nebo slavit něčí narozeniny, jsem tuto myšlenku sdělila i jemu. Napsal mi, že si ale časem uvědomím, že v té chalupě budu potřebovat chlapa a že on rozezná tvrdé dříví od měkkého a ví, na co je dobrá švestka a na co dub. Pamatuju si, jak mi tenkrát poprvé bleskla hlavou myšlenka Ale nejseš jedinej chlap na světě, co to umí.

Přesto jsem ale v průběhu září a října projížděla inzeráty a u jednoho Hostující profesor opravdu zavolal realiťačce, a přestože si schůzku nedomluvili a nakonec nám to někdo vyfoukl, jel se tam mezitím na kole podívat a natočil mi tam video. A pak už nic.

Jasně, že si uvědomuju, že dříví na zimu si nenasekám, uhlí si nesložim a že asi fakt chci teplo na otočení kolečkem na termostatu, to ale neznamená, že si zaprvé na Pinterestu nemůžu ukládat obrázky rustikálních koupelen a zadruhé, že nejsou i jiné alternativy.

V listopadu pak takhle jeden víkend dopadl jako spousty před ním. Po „dám ti co nejdřív vědět, jestli o víkendu přijedu“ jsem ještě v sobotu dopoledne neměla žádnou zprávu. A rozhodla jsem se, že už se ptát nebudu. Na nic. Neozvala jsem se měsíc. Po tom měsíci se ozval Hostující profesor. Neodpověděla jsem.

V prosinci se mě psycholožka zeptala, jestli si myslím, že ji ještě potřebuju.

Hostujícímu profesorovi jsem na jeho smsky odpověděla až o Vánocích. Na Silvestra, který byl jeden z nejlepších v mém životě a navíc jsem ho zorganizovala já, mi napsal, že si bude o půlnoci přát, abych v příštím roce byla jeho žena. A že ten prstýnek dá zatím do modrého hrníčku.

K setkání mě přesvědčil až v půlce ledna. S večeří, kytkou, hotelem a vůbec se vším všudy. Dala jsem termín do konce února. Do konce února chci, aby měl ve všem jasno. Aby vyřešil, co mu vyřešit zbývá, a mohli jsme spolu začít normálně žít. Tentokrát jsem tomu věřila. Protože poprvé to byl Hostující profesor, kdo udělal ten první krok k usmíření. Myslela jsem, že když viděl, že dokážu žít bez něj, uvědomil si, že už nemůže dál aplikovat strategii získávání času.

V březnu jsem se s termínem připomněla. Hostující profesor předvedl další názorový kotrmelec, kdy variantu, se kterou v únoru přišel, prohlásil za neakceptovatelnou. „V únoru jsem to nevěděl, docházelo mi to postupně.“ Aha. To už tady bylo.

V dubnu, kdy se mi naskytla možnost ucházet se o poměrně zajímavou pracovní nabídku na Moravě, jsem se na rovinu zeptala, jestli v případě, že by mě vzali, mám kde bydlet, a dozvěděla jsem se, že jsem strašně rychle změnila názor, když jsem přece tvrdila, že ještě aspoň dva roky musím zůstat kvůli práci v Salónu republiky. Aha. rychle měním názory.

V neděli dopoledne, než jsme místo Radiožurnálu pustily Dire Straits, jsme s Baličkou slyšely asi půl minuty rozhovoru s Dominikem Dukou. Říkal, že možné je uvěřit během sekundy. S tím zkušenosti nemám, ale rozhodně je možné během sekundy věřit přestat.

Tak on si potřebuje zkusit, jestli přece jenom nepotřebuje být svobodný. Po 25 letech prý, když teď má tu možnost. Protože po vzájemné dohodě neprodlouží smlouvu na katedře. Doteď jsem netušila, že tam zaměstnance drží přivázané za nohu k topení. A pokud bude potom pro nás dva pozdě, bude to vysoká cena. A ty se rozhodni, milá Ženo s moly, jestli znova počkáš, nebo jestli si koupíš desetidenní dálniční známku a dovezeš mu věci. Pošta by vyšla dráž a dráž by i vyšlo, kdyby si je vyzvedl sám výměnou za klíč, jak navrhoval, to by mě totiž mohlo stát dalších několik let života. Navíc, když nebyl sám schopný rozhodnout o tom CO, nebude rozhodovat o tom JAK.

„Chceš, abych tam zítra jela s tebou?“ zeptala se mě Balička cigaret, když jsme se Sporty Spice a Zrzkou jely od Gedžitky z návštěvy druhorozeného lingvistického mláděte.
„Jo. A kdyby ses nezeptala sama, řekla bych si o to.“
„To by mě naštvalo, kdyby sis neřekla.“

Takže v neděli v poledne („To nebudu doma. Pojedu k sestře.“ – „Myslím, že tvoje trenky asi nikdo krást nebude.“) jsem mu vyložila dvě krabice věcí do vozíku zaparkovaného u brány (mimochodem, tento vozík hrál v naše vztahu také významnou roli, neboť často figuroval jako důvod, proč nemůže přijet/musí odjet: „Slíbil jsem Michalovi, že mu půjčím vozík. Musí odvízt ovcím seno.“). Balička mívá spoustu dobrých nápadů, ale rozložit do vozíku nad dvě papírové krabice ještě jeho deštník s logem Evropského sociálního fondu a vyfotit mi to na památku, je navíc jeden z těch ještě lepších. Potom jsem před jeho chalupou prohlásila něco tak cynického, že by to nechtěl slyšet ani on, ani vy a já doufám, že taky zapomenu, že jsem to kdy řekla, nicméně Balička se tomu smála.
Čas na odpuštění možná časem přijde. Ale ne teď. Teď nebudu šlechetná, ani laskavá a nebudu se tvářit, že nechci, aby trpěl při nejmenším stejně jako já. Protože po tom všem mě překročil jako dříví v lese. Naschvál jsem mu do těch krabic zabalila blok, co mi dal a kam jsme si psali vzkazy, aby mu to taky bylo líto. A chci, aby si každé velikonoční pondělí vzpomněl na ty dvě krabice s deštníkem s logem ESF, co ho čekaly, když přijel domů.

Cestou zpátky jsme to nevzaly po hlavní, ale po vesnicích, abychom se stavily na oběd v našem oblíbeném pivovaru. Vezla jsem Baličku domů trasou, kterou jsem byla zvyklá jezdit, když jsem se vracela od Hostujícího profesora domů já. „Tady jsi mohla zahnout doleva.“
„Tady jsi mohla jet rovně.“
„Jo a tady jsem mohla jet doprava. Hele, neříkej mi, co jsem mohla během poslední minuty udělat jinak, já si taky nebudu říkat, co jsem mohla udělat jinak během posledních pěti let.“

Nemohla jsem udělat jinak nic. Potřebovala jsem si ten chleba upižlat přesně takhle a mělo to trvat přesně takhle dlouho, abych mohla odejít s tím, že jsem udělala všechno, co šlo.

V březnu jsem vysadila antidepresiva. Čekala jsem na psychický propad, ale jediné, co k tomu vlastně můžu říct, je to, že po fyzické stránce mi takhle blbě ještě nikdy nebylo. Dala jsem si skoro měsíc veškerých příznaků z vysazení uvedených v příbalovém letáku. Ale v hlavně zřejmě udělala to, co měla.


Nebudu tvrdit, že mi Hostující profesor nechybí, že mi není smutno, že není lehčí být v pohodě, kdy kouřím s Baličkou na balkoně, než když doma převlíkám postel a zpátky povlíkám už jenom jednu peřinu, nebudu tvrdit, že nemám v nočním stolku prášky na spaní a v peněžence v pohotovosti Lexaurin. Ale dno to bylo vloni v květnu. Aniž bychom to věděla, tak všechno potom bylo už pomalé stoupání vzhůru.   

126 komentářů:

  1. Tak nějak jsem si myslela, i kvůli té dvouměsíční pauze, že další příspěvek bude ještě o něm. Pěknej šmejd s prstýnkem a hrníčkem teda. Dobře, žes to vzala do rukou ty.

    Přijde mi (aspoň u mě), že pocit nejistoty, a toho, že se nemůžu na druhého spolehnout, mě vevnitř užírá a spotřebovává mi hrozně moc energie, kterou mi už prostě nikdo nevrátí.

    Přeju ti, ať už je to jenom lepší, třeba na Moravě :)
    (navíc, vyvrcholení procesu znovuzrození na Velikonoce, jak příhodné - možná bys mohla založit vlastní náboženství :))))

    Suze

    OdpovědětVymazat
  2. To s těmi klíči mě zaujalo.
    Jde tvým líčem odemknout vchod i tvůj byt, ale ne byt sousedů.
    Jde klíčem sousedů odemknout vchod a jejich byt, ale ne tvůj?
    Znamená to, že je-li tam více bytů, tak klíčem kteréhokoli z bytů jde otevřít vchod a daný byt, ale žádný jiný byt?

    To by technicky určitě udělat šlo a bylo by to supr řešení. Akorát by asi byla trošku dražší oprava v případě zalomení klíče... tedy neni to klíč digitální, předpokládám...

    Předkrájený chleba jsem ocenila s rukou v gypsu.

    OdpovědětVymazat
  3. Zdůvodňování svých tužeb a čudlíkové sny nejsou příznakem racionality, ale stresotvorné přemíry pocitu odpovědnosti k imaginánímu všeobecně nadřazenému správnu, sedícímu v tom mozku na kousku místa místo kousku té racionality a neumístěnou zbloudilopu racionalitou se maskující.

    Vypnout.

    Ani na vesnici dneska už nemusíš sekat dříví a skládat uhlí. Když henna, tak i alternativní obnovitelné zdroje - soláry poslední dobou výrazně slevnily - a nebo si necháš uhlí poskládat přímo do sklepa okýnkem pomocí pásu rovnou z auta, posledních osm let jsem to dělala nejinak.

    OdpovědětVymazat
  4. Negaci vzniku víry dle kardinála Duky mám zmáknutou taky.

    Problém je, že někdy se člověk k té jediné vteřině dohrabává celé roky.

    OdpovědětVymazat
  5. Chlap, co po 25 letech produktivního života a nevím kolika letech vztahu řeší svou pohlavní nedodiferencovanost stran potřeby být svobodný, si nic jiného než svobodu nezaslouží. Dál už se nevyvine.

    OdpovědětVymazat
  6. Podnětné čtení, rozjitřilo mi v nitru pohřbeného pana D., nechť odpočívá jedno kde, jdu spát. Brounc.

    OdpovědětVymazat
  7. Těžký čtení. Jediný slovo mě napadlo - boomerang
    V každym případě přeju, ať už se nevrací.
    A - ačkoliv vim, že nejsem úplně po ruce - když se ti zachce pánské společnosti bez nutnosti patlat se v ...tomhle... jsem k dispozici ;-)
    /Mimochodem, ta sázka o steak z Highlanda pořád platí;)/

    OdpovědětVymazat
  8. Chlapů, co věděj, na co je který dříví, těch je sakra málo.
    Jen nevím (po nedávné zkušenosti) kolik je žen, které neumí rozdělat oheň v kamnech/krbu. Snad ne hodně:-(
    Přeju silné nervy.

    OdpovědětVymazat
  9. Suze: Když jsem kdysi skončila jiný vztah, založila jsem vlastní kalendář, kde se každý měsíc jmenoval po pivě a nový rok začínal v červenci. Vlastní náboženství by byl další krok ke světové dominanci.

    rulisa 1: To jsem nezkoušela a doufám, že oni taky ne. Ale když v létě odjeli na dovolenou, dali mi klíč s kódem zabezpečovačky v zalepené obálce a požádali mě, abych jim zalévala kytky z venku na parametech. Že venku jsou opřené štafle. Kytky chcíply.

    rulisa 2: Přílišný pocit odpovědnosti k tomu, že bych měla dělat to, co se všeobecně považuje za správné (v osobním a vztahovém životě) nemám, řekla bych. Spíš mám problém připustit si, že nepotřebuju mít pod kontrolou všechno.

    Shodou okolností jsme dnes s kolegyní řešily, jaké by to bylo, kdybychom si společně vsadily na těch sto padesát mega, nebo kolik tam teď je, a šly pak ruku v ruce dát výpověď. Pak jsem slevovala, až jsem se dostala na částku dvacet milionů, abych si mohla koupit a rekonstruovat tu chalupu a mohla si dovolit platit zahradníka, protože já se chci starat jenom o kočky a slepice:o)

    Galahad: A víš, že já se v tom vlastně ani nepatlám? Poslední dva měsíce jsem o tom skoro nemluvila a Balička cigaret si myslela, že teda máme idylku, není zvyklá, že by o mně takhle neslyšela.
    Já si tu sázku pamatuju. A asi jsem ji prohrála, i když je to jedno, když jsme říkali, že stejně každej platí svoje:p

    Sejra: Statistiku nemám. Ale pořád se to můžu naučit sama, že. A uznej, že nejsem v rozpoložení na odpověď, že to ale vezmu mužům jejich funkci a budou se vedle mě, chudáčci, cítit ztraceni:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Eee... imaginární všobecně nadřazené správno není totéž co správno všeobecně za takové považované...
      Sem tím myslela, jakože ten pocit je v tobě, vládne všeobecně nad vším, co děláš a jak co v sobě posuzuješ, ne že je to něco zvenčí.

      Mně je taky upr, co si obecně společnost myslí, že bych měla, ale když si něco myslím já, že bych měla, dokážu se z toho hroutit dokonale. Ve snech až nočních můrách zejména, protože za dne si všecko racionálně zdůvodním. Teprv v noci po odpojení od ovladče racionality mě to zavalí.

      Vymazat
    2. A ad Sejra, mi ti připomnělo:
      Ženská se dokáže naučit téměř všechno, co zjistí, že fakt potřebuje.
      Chlap se dokáže téměř bez všeho obejít. :-)

      Vymazat
    3. ...a ten, kterýmu se nechce, si vezmou tu ženskou, co se všechno naučila...
      Sem slyšel :-D

      Vymazat
    4. rulisa: To podle mě souvisí s tou racionalitou. Abych byla úplně konkrétní, tak si třeba neumím racionálně zdůvodnit, proč bych měla opouštět skoro vlastní byt v Salónu a brát si hypotéku, abych se mohla přestěhovat do nějaké moravské prdele.

      galahad: Něco o tom víš, co? :p

      Vymazat
    5. Žena s moly:
      Dokážu zdůvodnit takřka cokoli. A zdůvodňování zdánlivě nezdůvodnitelných konání mě baví vůbec nejvíc. :-)

      P.S. Před chvílí mi sem nakoukl syn a zděšeně vyhekl - Co to tam máš, to je nějakej hmyz nebo co... - Moli. - Fuj, úchylný. Horší jak Ordinace v růžový zahradě. - A odešel ven prý na procházku, ergo zakouřit si mezi jednotlivými koly Assassins creed.

      Vymazat
    6. Vždyť jsou to navíc mouchy:o(

      Vymazat
    7. To on ale nepozná, neb není studijní typ, a navíc pro mě jsou to taky moli, protože jsou tví. Jinde na webu jsou to mouchy, u tebe moli.

      A jdi s tou racionalitou někam, tohle dělám druhejm já, že je tejrám, jak se mně pak snažej vysvětlit, že význam věcí je důležitější než jejich přesný pojmenování a že je tudíž pojmenovávají podle toho významu. :-))

      Vymazat
    8. jé, moje máma před chvílí taky viděla mouchy (tak přece, mně vždycky připadaly jako mouchy, ale říkala jsem si, že to musej bejt přece moli!!!). A ptala se na ně. Na nic jinýho nikdy. Jen na tohle! Tak jsem řekla, že je to stránka, co má ten obrázek na pozadí, no.

      Vymazat
    9. Ruliso, ty znáš samé divné chlapy:-)

      Vymazat
    10. Ženo, ani odpověď nečekám a tvé rozpoložení docela chápu.
      Mne jen pobavil postřeh pana profesora; byť dle tvého líčení je divný a nehodlám se ho zastávat.
      P.S. Koneckonců, dříve se o zátop staraly ženy:-)

      Vymazat
    11. Pamatuji z dětství, že v kamnech zatápěla vždy babička. Stejně tak se starala o drobné zvířectvo a také ho zabíjela a škubala (z kůže nestahovala, to dělal dědeček) a vařila, drala peří atd. Dědeček dělal jiné práce, na prvý pohled náročnější. Staral se o velký dobytek, oral, sekal, mlátil, jezdil s povozem, stavěl krovy a jiná tesařská díla ...
      No svět byl tehdy hodně jiný. Taky je to už HODNĚ dávno. Moje babička by měla letos už 124 roků.
      Milan

      Vymazat
  10. Źena: Jsem dost chlap na to, abych se klidně přiznal, že vůbec nevim, jestli je to tak dobře. Prostě ti přeju, ať si to srovnáš tak, aby tě to nikde netlačilo. Když ti s tim budu moci pomoct, vcelku rád to udělám.
    A v týhle stejkárně neprohrál ještě nikdo :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Teda teď jak píšeš o své racionalitě, mě poprvé napadlo, že je spojení té racionality a toho protahování ve vztahu, kde žena (ty nebo já, taky mě racionalita vždycky nabíhá jako první, musím se hodně snažit, když ji chci vypnout a neodskočit do ní, do bezpečí zvyku) si dělá naději dlouho a muž buď takhle mlží a říká něco jiného, než dělá. Nebo tam postě nějakým způsobem není. "Slavit něčí narozeniny nebo sekat trávu" mě teda dostalo, to je Akční Hrdina jak vymalovanej.

    Že ta racionalita dělá, že se můžu chovat i takhle neracionálně. Že to neracionální, když se zmocní vlády (a to už musí bejt, to snad fakt jde jedině přes zamilovanost, všechno ostatní by byl slabej kalibr a racionalita by s přehledem zvítězila levou zadní), tak je právě takovýhle ne hned opustitelný, to racionální se v tom aspektu vypojí. Funguje si ve všem ostatním, ne v tom setrvávání ve vztahu. Nebo možná setrvávání v zamilovanosti a ani ne tak nutně ve vztahu, v mém případě by se to dalo už považovat za prověřené :- )
    - že je to asi bez ohledu na to venku, nakonec. Což je trochu děsivý: vystačím si sama se svou racionalitou i iracionalitou, ať s někým chodím nebo ne, at s emnou někdo chodí nebo ne. Vystačit si sama možná je další spojnice, co k tomu patří. Kdo si nevystačí sama, tak nevydrží, odpadne hned, jak ten chlap poprvé udělá něco, co není "spolu," kde je "spolu" vyloučený.
    - si tak uvažuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, to je překlepů a ještě je to celý kostrbatý. To je vidět, jak jsem byla tou myšlenkou zaujatá! Jinak by opět zvítězila racionalita a odpovědnost a opravila bych překlepy a psala zřetelněji.

      Vymazat
    2. Vidíš, to mě nenapadlo. Že jsem to možná vydržela tak dlouho, protože umím být sama.

      Vymazat
  12. Líbil se mi hrozně ten první komentář, Suze.

    To, že si Hostující profesor bude o půlnoci přát a prstýnek dá do hrníčku, je příšerný. Nemá smysl, abych přemejšlela, co tím chtěl říci nebo proč; připadá mi to strašlivý, asi by mi bylo na zvracení, nebo v tom lepším případě, kdy bych už byla odpoutaná, už bych jen s podivem zakroutila hlavou a viděla, že je někde v jiném vesmíru než já. A oddechla si, že je v jiném.

    Deštník je krásná scénka!

    OdpovědětVymazat
  13. Na krájení chleba je třeba hodně ostrý nůž. Je třeba nože v domácnosti dobře nabrousit. Tak, aby člověku zatrnulo, jen co se na to ostří podívá.
    A zastydlé vztahy, přechozené známosti, nejsou pro život perspektivní. Když se muž a žena poznají a vzplanou, mají se do roka buď vzít, nebo rozejít. (To nemám ze své hlavy, to říkával zakladatel manželských a předmanželských poradem MUDr. Miloslav Plzák [http://www.halonoviny.cz/articles/view/211327] a po svých osobních zkušenostech a po pozorování životních osudů jiných s ním souhlasím s tím, že i v tomto samozřejmě ojedinělé výjimky mohou eventuelně i existovat).
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jistě. Následovat této rady, jsem dneska v lepším případě rozvedená, v horším mrtvá. Nebo je mrtvý někdo jiný.

      Vymazat
    2. Ve Vašem případě jste se tedy měla do roka rozejít. Mrtvý by nebyl nikdo a naopak byste zřejmě nejméně Vy (ale možná i on) byli šťastnější. Zřejmě jste to nedokázala dobře vyhodnotit a pořád bezdůvodně doufala a doufala... No, nevím, nebyl jsem u toho. A ve všem a ze všeho existují výjimky (ovšem jsou výjimečné). Přeji Vám všechno dobré, hlavně kompatibilního muže, který bude dobrým tatínkem Vašim dětem.
      Milan

      Vymazat
    3. A jak se do roka rozejít s chlapem, co se s Vámi rozejít nechce a přesvědčuje Vás, že se svojí nedůvěrou v něj vidíte strašáky v podobě chroustů na Měsíci? Utnete vztah jen proto, že něco nebylo do roka?

      Vymazat
    4. Docela dobře si dovedu představit, jak by vypadala diskuze, kdyby tu Žena s moly napsala článek, že nikoho nemá, protože žádný z mužů, které kdy měla, neprojevil zájem zoficiálnit vztah do roka a že se tedy se všemi rozešla jako s evidentně neperspektivními. Jak by tady okamžitě naskákala kritika, že si za to holt Žena může sama, když je tak nekompromisní a tragicky postrádající jakoukoli trpělivost a vstřícnost a má nastavené takové nesmyslné požadavky.

      Nevěřím na žádné poučky a pravidla. Vždycky je to risk a někdy to holt vyjde a někdy ne, a i když žena už jasně vidí, že to nevyjde, není vůlbec jednoduché se z té sítě pavoučí vytáhnout ven, prostě to chvíli trvá.
      A je jen k její cti, když to trvá spíš dýl, protože v opačném případě by zas byla padající a káraná - jako přelítávající lehkovážnej sobeckej motýlek a neumělá trvalých a skutečně hlubokých vztahů.

      Vždycky jen to jen o tom, co kdo za cizími slovy čte sám ze svých klišé.

      Vymazat
    5. Milá paní, nevěříte na žádné poučky a pravidla a jste šťastná?
      Já beru vážně různé poučky a pravidla, například že voda se nelije do kyseliny nebo že před jídlem se mají umývat ruce. A že nulou dělit nelze a že součet čtverců nad odvěsnami se rovná čtverci nad přeponou. Prostě nemyslím si, že mohu zahodit moudrost a poznání jiných lidí. A to jsem vždy učil své děti a budu učit i svá vnoučata, až to budou chápat. My takhle prostě žijeme.
      Jiní lidé to mají jinak a já to plně respektuji. Ať si každý dělá, co chce. Když hovořím o svých zkušenostech, není to proto, abych jiné lidi nutil přizpůsobit se, ale jen proto, abych se o své zkušenosti podělil. Bez ohledu na mé zkušenosti - ať si každý dělá, co chce.
      Milan

      Vymazat
    6. Milane, ok, oprava: Nevěřím na žádné poučky a pravidla typu Jak má "spávně" probíhat "správný vztah".

      Předpokládala jsem, že když se bavíme na určité konkrétní téma, je jasné, že i prohlášení se týkají tohoto tématu.
      Zlikvidovat v diskuzi kohokoli tím, že vezmu něco z toho, co řekl, a posunu to ad maximum ad absurdum, umím taky, není nic jednoduššího, ale nepovažuju to za techniku hodnou inteligentního fér diskutéra. :o)

      Jasně, že do zásuvky na třistaosmdesát dráty nestrkám, a když je přede mnou zatáčka doprava, netočím volantem doleva, ale vy sám píšete, že máte vztah nějak a někdo jiný nějak jinak a že to respektujete. Tak proč to svoje zobecňujete na poučky a předkládáte ostatním jako univerzální návody a pravdy stylem sdělení "měla jste udělat to a to...?

      Trošku si protiřečíte, zdá se mi...

      Vymazat
    7. Eeee, Milane, no, říct si "do roka ha do dne, hyn sa hukáže" a PRAGMATICKY ufiknout a skončit VZTAH, když do roka ha do dne se neukáže jako jednoznačně perspektivní - sice chápu záměr, ale nechápu tu pragmatičnost a jednoznačnost a cílevědomost a pro mě tvrdost a rychlost v mladém věku. Ale vcelku jo.
      Jen já bych nebyla schopná cokoli vztahového utínat tak pro mě chladnokrevně. byť pravda - v posledním případě jsem to takhle do roka a do dne udělala a víc bych tomu nedala, souhlas.

      Překvapuje mě, že s vámi souhlasím. Asi jen ta vaše slova pro mě osobně vyzněla moc pragmaticky nebo tvrdě nebo tak, jak já to taky pojímám teď, ale nepojímala bych ve věku pod 30. - Ale to jsem já, s pocitem, že je čas a ne stres.

      Vymazat
    8. Liško, ale u tebe byla ve hře ještě i jiná drhnutí než jen to, že si tě do roka nevzal a nechtěl s tebou založit rodinu. Tady se pojednávalo o vztahzích, kde ti dva spolu už více či méně i bydleli a žádného bývalého partnera a děti, s nimiž by se ten nový musel dělit, střídat, neměli.

      Jinak mám pocit, že naopak právě v mladém věku jsem dokázala být daleko rezolutnější a tvrdší než teď v tom starém.

      Vymazat
    9. Liško, já nesouhlasím. Kdyby ke vztahu přistupovala takhle druhá strana, budu to pravděpodobně já, kdo je po roce opuštěn. Protože po roce vztahu do manželství a dětí prostě nejdu, na mě je to málo.

      U té Milanovy teorie mi to zavání tím, že do "roka jsme se vzali, hyn sa ukázalo, že společné soužití je tragické, ale teď máme jedno/dvě/tři děti, tak už spolu teda budem" a to třeba i z čistě ekonomických důvodů. Pro mě naprosto děsivé a obávám se, že takhle vypadalo hodně manželství v některými tak adorovaných dobách padesát a víc let zpátky. Lidé spolu zůstávali ne proto, že uměli kvalitnější vztahy než dnes my, ale proto, že jim nic jiného nezbylo.

      Nejvíc mi ale vadí, když někdo prezentuje fakt, že měl štěstí, jako svou vlastní zásluhu a cpe to ostatním jako recept na dobrý vztah. Jo, vztahy jsou taky o přístupu a o tom, jak se o ně staráš, ale základ je především někoho vůbec potkat.

      Milan má možná odpozorováno to, co má, já mám zase odpozorováno, že "úspěch" vztahu málokdy závisí na tom, jestli se dotyční vzali po roce nebo deseti vztahu. A někteří se po roce vzali a po dalším rozvedli a někteří se nevzali vůbec a jsou spolu třicet let.

      Vymazat
    10. Mně tu k té teorii hlavně chybí názor jeho ženy. Ale ne ten oficiální, sdělovaný před manželem a příbuznými, ale ten co jednou za dlouhý čas při určité souhře souznějících okolností z ženské v napovrch bezchybně šťastném celoživotním manželství vyletí jako jemný povzdech...

      Vymazat
    11. Třeba paní Milanová brázdí internetové diskuze s příběhem o svém skvělém muži, to nevíme.
      Nicméně na základě vlastních zkušeností z rodiny jsem a priori podezřívavá k hlasitým demonstracím štěstí a spokojenosti.

      Vymazat
    12. Já na základě zkušeností nejen z rodiny.

      Vymazat
    13. Není to moje teorie, ale teorie MUDr. Plzáka.
      A sám jsem si ji ověřil ne na sobě (to by bylo málo), ale na spoustě přátel, kamarádů, známých a klientů. Za dlouhá léta jsem zjistil, že manželství z přechozených vztahů mají větší rozvodou tendenci než manželství uzavřená rychle v průběhu velkého vzplanutí. A přesnou statistiku jsem si samozřejmě nevedl.
      Milan
      P.S. Moje paní to se mnou asi snáší, když mně nikdy nenaznačila žádný zájem o rozchod. (A to určitě jako každá žena najde dost příkladů toho, jak ji "trápím".) Prostě jsme spolu vydrželi, z mé strany ne z lenosti se rozvádět nebo pro smíření s osudem, ale z lásky (kdybych se měl znovu rozhodovat, zase bych si ji ihned vzal). Z její strany myslím také že z lásky (i když jist si samozřejmě být nemohu). Ale náš osobní případ nemůže být měřítkem pro všechny případy, to je přeci jasné.
      Utahané známosti jsem viděl ponejvíce u vysokoškoláků. Začali spolu chodit v prváku nebo druháku a po promoci se vzali a do dvou tří let se rozvedli. Ale nejen v tomto prostředí se to vyskytovalo, i u lidí méně studovaných, kteří svou známost neutahali při studiu a na kolejích, jsem se tím setkával. A tak jsem dal časem MUDr. Plzákovi za pravdu.
      Pochopitelně, že existují výjimky. V mezilidských vztazích není žádné pravidlo bez výjimek. Faktem ale je, že výjimky jsou výjimečné a lidská mysl má sklon na výjimkách neopodstatněně ulpívat.

      Vymazat
    14. A sám pan doktor Plzák byl zářnou ilustrací svých pouček. :-)

      Vymazat
  14. Milane, já ale nehledám primárně otce svých dětí, hledám partnera.
    Jinak jak už jsem zmínila, vůbec mě nezajímá, co jsem MĚLA nebo MOHLA udělat, odmítám tím trávit čas - v diskuzi i v myšlenkách.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tož já jsem vždy hledal maminku svých dětí.
      A, Bohu díky, našel.
      Dodnes si pamatuji naše první setkání, jak vyslovila lítost nad tím, že ještě není maminka, a že by určitě byla dobrou maminkou. To byl ten okamžik, které ženy nazývají "přeskočení jiskry". Od toho okamžiku jsem ji chtěl a získal a jsem tomu i po těch letech velmi rád. Neměnil bych. Jsem rád, že ji mám. Byla to vždy skvělá maminka mých dětí a pro mne výborná manželka. Dnes je skvělou babičkou. Kdybych se měl znovu rozhodovat, neváhal bych. Když jsem ji požádal o ruku, měl jsem více štěstí než rozumu.
      Prostě to vše vidím jinak než Vy. To se stává, lidé mívají různé zkušenosti a různé názory.
      Milan

      Vymazat
    2. To rozhodně. Kdyby mi muž na prvním setkání vyjádřil lítost nad tím, že ještě není tatínek a že by jistě byl dobrý tatínek, rychle bych přeskočila tak maximálně k vedlejšímu stolu, o jiskře by nemohla být řeč.

      Vymazat
    3. No a mně zvlhly oči a už jsem je z ní nespustil. Jenomže už dost dlouho před tím jsem byl přesvědčen, že smyslem mého života je stát se tatínkem. Přesně to jsem chtěl a k tomu jsem si hledal ženu. Prostě jiné životní směřování.
      Milan

      Vymazat
  15. K těm diskutovaným pravidlům: sice jsem to neaplikovala záměrně, spíš tak mimoděk, ale kupodivu se mi velice osvědčila.
    Nikamnevedoucí vztah jsem chladnokrevně ukončila, pravda po téměř dvou letech. Mohla jsem i dřív.
    A novém možném partnerství jsem dala rovnou najevo, že mi role dlouholeté přítelkyně nevyhovuje a nikdo ji ze mne už neudělá. O vztahu jsem začala uvažovat přesně v ten okamžik, kdy mi protějšek dal najevo, že s tím nemá problém. Následovalo zasnoubení, bez toho, že bychom spolu chodili. Je to risk? Asi ano. Jenomže založení rodiny prostě je risk, nikdy není 100% dáno, že to vyjde.

    Ale nesouhlasím s těmi výše naznačenými scénáři "soužití se ukáže jako tragické". Podle mne jde právě o něco jiného, o oboustrannou úmluvu ten vztah založit a snažit se o jeho fungování, v podstatě o oboustranné rozhodnutí, že to prostě fungovat bude. Asi to beru málo romanticky...

    Pokud si člověk někoho hledá pro život, pro manželství a pro rodičovství, je podle mne v pořádku to protějšku sdělit. Ušetří se tím hodně nedorozumění a zmařených nadějí. Stejně tak vidím jako rozumné to skončit, když se ukáže, že každý chce vlastně něco jiného. Nemá smysl doufat, že ten druhý se změní a třeba z nespolehlivého člověka se stane spolehlivým.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezké, ale je to zase - řečeno mým profesním slangem - jenom případová studie. Vztah se vyvíjí a vyvíjejí se i potřeby osob ve vztahu zainteresovaných. Když s někým začneš chodit v osmnácti nebo v průběhu výšky, jenom málokdo si plánuje do roka svatbu a dítě. Dál se ty potřeby ve vztahu nemusí u obou změnit ve stejnou chvíli. Má se ukončit jinak dobře fungující vztah proto, že partner/ka například řekne, že dítě si představuje až za rok nebo za dva a ten druhý/ta druhá ho chce hned? Shodou okolností přesně tento příklad v blízkém okolí mám - dotyčná svého rozhodnutí velmi lituje, protože muž, který přesně dle vašeho vzoru do roka vztah zoficiálnil se právě po tom roce a kousek ukázal nebýt vhodným partnerem, ani otcem.
      Jinak právě onen "ex" z tohoto příběhu, který se zdráhal oženit a počít, má momentálně asi o tři roky mladší dceru než dotyčná a myslím, že jeho současná partnerka si na něj ani v jedné jeho roli nestěžuje.

      Vymazat
    2. No právě, tady v diskusi se odhlíží od věku, kdy se ten vztah navazuje. V osmnácti to je jiné než ve třiceti, každý ten věk je časem pro jiný typ kompromisů.

      Ale jako obecně platné vidím, co mi někdo jednou řekl: když si člověk někoho hledá, je dobře, když ví, kým je sám. Označit sám sebe. Tak nějak to bylo.
      Takže si to ujasnit v sobě a podle toho hledat.

      Jinak k tomu dobře fungujícímu vztahu a jeho ukončení: myslím, že znakem dobře fungujícího vztahu je právě shoda na základních životních otázkách.
      Ten vztah, který jsem po dvou letech ukončila, byl navenek dobře fungující. Jenom budoucnost to nemělo - a to ve věku, kdy je budoucnost potřeba. Takže nebyl dobře fungující, možná tak vypadal, ale byl to klam.
      Vězí to právě v tom, v čem kdo vidí fungování: má shoda o tom, jak budeme trávit víkend, přednost před tím, jak budeme trávit život?

      Vymazat
    3. Jenže tady se dostává do konfliktu ten čas na kompromisy a shoda v základních životních otázkách. Když tedy zůstaneme u založení rodiny, tak oba můžou vědět, že rodinu chtějí a chtějí ji spolu, ale jeden ji chce dřív a druhý později. Pak záleží, jestli ostatní kvality vztahu stojí za to, aby jeden počkal, popřípadě druhý udělal krok, který zatím udělat nechce. (Tady nechávám stranou objektivní důvody jako věk apod.)

      S tím, co ti jednou někdo řekl, se ztotožňuju. Nicméně jsem si prošla tímhle životním tápáním Hostujícího profesora a můžu říct, že je dost těžké poznat, že ten druhý vlastně neví, kdo je a co chce, zvlášť, pokud sis sama něčím podobným neprošla. Já jsem třeba od začátku měla jasno v tom, kam chci, aby náš vztah směroval , takže jsem nerozuměla tomu, proč to neví Hostující profesor, popřípadě, proč se to u něj pořád mění. A pořád je tu předpoklad, že ten člověk to během vtahu zjistí.

      Vymazat
    4. Možná to děláme složitější, než to je.

      Chce rodinu později? A proč? Protože chce dostudovat, nebo protože si chce užívat a přitom podvědomě hledat někoho jiného? Ono to nakonec třeba tak složité není...

      Když ten druhý neví, kam chce vztah směřovat, určitě je dobré na to dát nějaký čas. Ale půl roku by mělo stačit?

      Vymazat
    5. Třeba proto, že si toho druhého chce "užít" bez dětí?

      Možná jsem od začátku to zakládání rodiny zvolila jako špatný příklad, ale tak to třeba mám já. Uznávám, že nejsem zrovna mateřský typ - dítě jsem chtěla, ale chtěla jsem ho s Hostujícím profesorem. Rozešli jsme se a já teď tuhle potřebu vůbec necítím. A pokud někoho potkám, bude chvíli trvat, než se ta potřeba zase objeví. Vím, že v potenciálním vztahu bych se nějaký čas chtěla věnovat jenom sobě a partnerovi, ne třetímu stvoření, které si z velké míry uzurpuje jak mě, tak partnera.
      A pokud by to měl protějšek naopak, nastal by problém a řešili bychom, jestli on počká, nebo já se k něčemu donutím.

      Vymazat
    6. A netroufám si určovat, kolik času na zjištění, co člověk ve vztahu chce, je málo a kolik je moc.

      Vymazat
    7. Určovat ten čas striktně nejde, ten rok je orientační, ale určitě by se to (podle mne) nemělo počítat na léta, to myslím vyplývá z podstaty věci.

      Jo, užít si bez dětí? A to je důvod odložit to dítě o celá léta, pokud ho oba chtějí? Tak nad touto úvahou bych se určitě pozastavila. Buď to dítě chce, nebo ho nechce. Ono by se taky mohlo stát, že teď ho chce za pět let a za pět let ho bude chtít zase za pět let.

      Nevím, no... tady v tom, co popisuješ, mi přijde ten problém od začátku, mám pocit, že už před delší dobou jsi tady popisovala různé malé projevy nespolehlivosti a nestability v tom vztahu, možná se pletu.

      Vymazat
    8. Nepleteš, ten vztah byl naprosto nespolehlivý a nestabilní:o)

      Ano, je to důvod, proč dítě odložit o celá léta. Myslím, že i ta potřeba užít si jeden druhého bez dětí, implikuje, že to dítě přece nechtějí. V tuhle chvíli. Vztah s dítětem je přece úplně jiný level než bez něj a některý vztah k tomu prostě po roce nedozraje.
      Ale jak jsem řekla, děti nebyly dobrý příklad, protože si uvědomuju, že tohle mám holt jinak než většina žen. Jak jsem psala Milanovi, tak já nehledám otce svých dětí, hledám partnera pro sebe. Pokud jeden z výsledků bude chtěné dítě, tak super, ale není to pro mě primární účel vztahu.
      A jo, když mi bylo osmnáct, tak mi tvrdili, že si to rozmyslim, teď mi je skoro třicet, tak už se jenom divně tváří.
      Ale to je opravdu úplně jiné téma.

      Vymazat
    9. No a když se tady pořád píše o tom, že do roka to člověk pozná, tak tu nestabilitu a nespolehlivost jsi poznala, ne? Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale připadá mi, že teď nevíš o moc víc než to, cos věděla hned po pár měsících. Jenom to bylo delší trápení.

      Podle mne nejde o to, kdy to dítě přijde, to stejně nikdo neví, ale o ochotu partnera přijmout ten vztah i s dítětem, které se z něj narodí. To je to podstatné.
      Jinak to nevidím tak kriticky, je to zápřah, ale dítě dává vztahu jinou dynamiku, náplň, budoucnost. Když se ti rodiče mají rádi a v dětech vidí svého partnera, jak se odráží, tak to je moc hezké. Takže já to neodděluju, věnovat se partnerovi a vztahu a věnovat se dětem, je to spojené.

      Není ničí povinnost chtít děti. Ale v tomhle hledání je to fakt důležitá věc, takže se nedivím, že někoho to může hned na prvním rande odradit, nebo naopak hodně přitahovat.
      Třeba já si u mužů vážím toho, když jsou ochotni přijímat závazky, takže pro mne by to byly body navíc. A naopak kecy o užívání si by mne u 30letého chlapa dost odradily.

      Vymazat
    10. To prohlášení se vztahuje k 23.4.2016 22:06 :o)

      To o tom užívání přece říkám já. Tak asi taky nějakýho chlapa odradím.

      Vymazat
    11. No to mi teda tak nepřipadá.
      Podle článku si chtěl svobody užívat on a Ty jsi naopak měla v úmyslu vrhnout se do práce na budování společného.

      Vymazat
    12. Myslela jsem, že se nebavíme o konkrétním vztahu, ale o Milanově teorii do roka a do dne. Jinak na to mám stejnou odpověď jako pro Milana - nebudu se ani v myšlenkách, ani v diskuzi zabývat tím, co jsem měla/neměla udělat.

      Vymazat
    13. Samozřejmě, že nemá smysl zabývat se minulostí, tím, co člověk měl nebo neměl udělat. Jak je to v evangeliu: kdo drží v ruce pluh, nesmí se ohlížet.
      A potvrzuji Vás názor, že leckterého muže odradíte právě "těmi kecy o užívání si". On to jaxi žádný nečeká, a tak to (skoro každého) zaskočí. I toho, co sám rodinu (zatím) neplánuje, to zaskočí, protože od ženy takový postoj neočekáová. Ale je lépe odradit včas, než zklamat později. Vztah těžko může být upřímný a pravdivý, není-li upřímným hned na začátku. Upřímnost a pravdivá slova vedou k tomu, že z lidí se třeba nestanou nespokojení partneři, a spokoujení přátelé. A přátelství jim pak vydrží mnohem déle, než by jim vydržel ten pokus o partnerství.
      Milan

      Vymazat
    14. Ano Milane,pod to bych se taky podepsal.
      Tedy bez nějaké souvislosti s Ženiným příběhem.
      K tomu,k poslednímu odstavci v článku snad jen:
      konec dobrý,všechno dobré.
      Pokud to tedy konec opravdu je,ale tam už platí každej svého štěstí strůjcem,nebo ještě jedno úsloví mne napadá:rozbitej hrnec se nemá slepovat.

      Vymazat
    15. Milane, už to, že ho odradí to, že něco neočekával, je pro mě dobrý filtr.
      Stejně jako já nehledám jenom otce svých dětí, tak nechci, aby ve mně muž viděl jenom matku svých dětí. A o tom "jenom" si myslete, co chcete.

      Vymazat
    16. Nikdy přeci nejde jen o to "jenom".
      Ke snaze o naše vzájemné pochopení bych například uvedl to, že se pravidelně modlím za své syny, mimo jiné i o to, aby každému z nich Pán Bůh dal za nevěstu dívku, která bude pro něho dobrou manželkou a pro jejich děti dobrou maminkou.
      Rodičovství k manželství prostě patří. Rodičovství je společný projekt manželů, někdy prvoplánový, jindy jen doplňující, ale vždy musí být společný. A nepočítá-li se s rodičovstvím u partnerů schopných rodiči být, nemůže mít to partnerství dlouhou perspektivu.
      Nevím, jaké je být maminkou. Ale vím, jaké je být tatínkem. Je to skvělé. Nejlepší životní role, kterou jsem kdy plnil. Ale být dědečkem je také skvělé, jen to (žel) nevyplňuje tolik času jako to tatínkovství.
      Upřímně se svěřím: nevím, proč by měl muž vydržet s jednou ženou a žít s ní a snášet ji, když to není maminka jeho dětí. Ženy to jistě vidí jinak, což je dáno hormony zaplavujícími mozek již od narození. Ale pro naprostou většinu mužů (tvrdím autoritativně) není podstatné žít se ženou a mít s ní vztah bez vytvoření rodiny, protože sex si (zejména dnes) dovedou obstarat rychle a snadno a péči o domácnost si mohou snadno zaplatit. Hodnota té ženy je právě v tom mateřství - to dělá její cenu trvalou. I ta nejlepší milenka s nekrásnějším tělem tou milenkou časem přestane být - ale maminka je maminkou na vždy. I po své smrti je stále maminkou a stále se na ni jako na maminku (babičku) vzpomíná. Mateřství je hodnota překračující vlastní život.
      Hluboce si vážím žen, které jsou maminkami, i když jsou třeba hloupé, nevzdělané, neschopné, líné či mají podobné nežádoucí vlastnosti. Dokud jsou maminkami v srdci a své děti milují a snaží se o jejich dobrý život, jsou hodnotné a nepřekonatelné. Maminka je prostě maminka.
      Nějaká paní ředitelka, profesorka, soudkyně, ministryně, podnikatelka atd. atd. , která není maminkou, je vedle i té nejchudobnější a nejneschopnější maminky jen bezvýznamným křovím.
      Milan

      Vymazat
    17. Panebože, a tak hezky ten komentář začínal...

      Pane Milane, pro vás má žena jen dvě polohy, dvě funkce - mateřství a sex...? :o)


      Vymazat
    18. Milane, já vám to samozřejmě neberu, ale pevně doufám, že právě svým přístupem muže jako vy odradím. Aby se mnou partner byl kvůli dětem? Ne, díky, to ať si radši jde a dá mi možnost najít si jiného, pro kterého budu mít i jinou hodnotu než jako matka jeho dětí. Záleží zřejmě na sociální bublině, ale (autoritativně tvrdím zase já) já kolem sebe nemám muže s přístupem, který popisujete - tedy nemá cenu být se ženou, pokud cílem toho bytí není udělat z ní matku a ze sebe otce. Naopak znám spíš páry, kde se ona redukovala na roli matky a to samé chce od partnera a zakládá to dost na problém.

      Údiv nad tím, jestli pro vás partnerství znamená jenom plození dětí a sex (a péči o domácnost) už vyjádřila rulisa, takže se nebudu opakovat. Ale možná by stálo za úvahu, jestli právě tohle není částečně důvod, proč se rozvádí tolik 50+ párů. Měli jediný společný projekt - děti - a sem tam nějaký sex. Děti jsou z baráku a ženská v přechodu. A co teď?

      Vymazat
    19. P.S.: Kdybych mohla být tatínek a nemusela bych být maminka, stavím se k rodičovství mnohem pozitivněji;o)

      Vymazat
    20. Ruliso, a jakou funkci má muž?
      Ženo s moly: já jsem naopak vždy záviděl ženám, že nemohu být maminkou. Takovou blízkost jako je třeba kojení s dětmi mít nemohu.
      A buď je to dědičné, nebo je to dáno výchovou. Můj tatínek byl skvělý tatínek, stále na něj vzpomínám a stále se mi po něm stýská. A můj nejstarší syn, který je asi ve Vašem věku (letos bude mít 29), nám nereferuje o svch cestách do zahraničí a vydařenosti či nevydařenosti přednášek, nebo jak ho zlobí helium 3 nebo 4, ale o svých dvou dětech. Neposílá nám fotky z konferencí, ale fotky vnoučat. I pro něj je to více než jeho dříve tak milovaná fysika. A jeho bratři, jak se zatím zdá, budou stejní. Prostě to máme v sobě. A proto je pro muže našeho založení tak důležité najít si pro život ženu, která chce být maminkou a spatřuje v tom své hlavní poslání. Pak to může dobře fungovat - jsme na jedné vlně. Pro takovou ženu se pak muž stejného založení i "roztrhá".
      Na rozdíl od Engelse si nemyslím, že to byla práce, co polidštilo opici. Podle mne to byla láska. Z lásky k ženě a dětem se muži snažili získat z okolní přírody co nejvíce potravy a vymýšleli si co nejefektivnější metody k tomu. Z lásky k muži a dětem se ženy snažily udělat život rodiny co nejpříjemnější a nejbezpečnější. Byla to láska, která vedla k primární dělbě práce mezi muži a ženami a k rozvoji jejich schopností a dovedností, k rozvoji lidstva.
      Milan

      Vymazat
    21. Jakou funkci má muž obecně, nebo jakou funkci by měl mít ten vedle mě?

      Vymazat
    22. Právě jsem objevil krásný článek, který to vše snad může objasnit ne mými slovy:
      http://pavelchalupsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=601027
      Milan

      Vymazat
    23. Ale to není o vztahu muže a ženy v manželství, to se zase jen rozplýváte nad rodičovstvím a úlohou ženy jako předavačky života.

      Můžete mi prosím odpovědět na můj dotaz, na jakou funkci muže jste se mě ptal? Protože na tu "vedle mě" jsem schopná odpovědět, na tu celosvětovou ne.

      Vymazat
    24. Milane, je to hezké a přeju vám, ať to vyjde. Taky mě to přimělo zamyslet se, jestli když rodině neposílám fotky dětí, tak jestli bych jim neměla posílat fotky z práce. Třeba záběry z kolonoskopie. Tak nějak nemůžu přijít na to, jak to do naší diskuze zapadá. Stejně jako článek, u kterému jsem dala jeden odstavec, jestli mě zaujme. Naše generace má kratší ten attention span.

      Vymazat
  16. Kě k tomu limitu rok do zoficiálonění napadá tohle:?

    Snadno se seznamuju, nesnadno se sžívám. Snadno si popovídám o čemkoli, vykecám na sebe cokoli, ale nesnadno uvěřím. V podstatě s každým chlapem mi trvalo rok, než jsem se do něj doopravdy zamilovala - tím myslím lásku, ne okouzlení charismatem, novostí a sexem.
    A teprve potom jsem s ním chtěla mít dítě nebo byla v té podobě vztahu, kdy je vám ten druhý natolik blízký, že byste se odhodlali s ním to dítě mít.

    Do Milanova limitu bych se tedy nevešla. Ale díky bohu jsem tím pádem i přes limit pánů, kterým cca ten rok trvá, než se jim ženská okouká, přestane je bavit a oni přestanou žhnout a snažit se a vyklube se jim z pod masky jejich skutečné já.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych ještě měla drobnou poznámku, že tady všechno řešíme z perspektivy toho chlapa, ale já tady mluvím o sobě: JÁ se tady do roka nevymáčknu.

      Vymazat
  17. Nás ve škole (pedagogická fakulta, přednášky z výchovného poradenství...ano, jak pak to školství má vypadat:) učili, že ten limit je tříroční a že pak je potřeba pořídit si alespoň psa...do dalšího tříročí. A že partnerka nemá prát partnerovo spodní prádlo, aby na něm nezahlédla škrtátko a v ledničce je potřeba mít oddělené přihrádky, aby nedocházelo ke zbytečným hádkám. A že nevěru má žena přijmout s klidem a s úsměvem. A předehra že má začínat už u snídaně. Milanův limit si připíšu do poznámek z hodiny, je pro mě přibližně stejně použitelný :)

    Ženo s moly, gratuluju k ráznému kroku. Nemůžu si pomoci, ale jsem zvědavá, jestli by se té cynické poznámce smála i bruneta a ne jen Blondýna?:) Klidné dny příští přeju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Záleží na barvě humoru, ne na barvě vlasů;o)

      Vymazat
    2. Je zvláštní, jak některé domény třetího řádu naskakují ve spojení s doménou bloguje.cz i po letech a bez paměti vědomého čtení kdysi... :-)

      Vymazat
    3. rul> které myslíš?

      Vymazat
    4. Ty v textu komentáře s velkým písmenem na začátku slova. :-)

      Vymazat
  18. Jinak,čudlíkové sny mívám taky,ale ty zjevně odkazují k jinému druhu frustrace:-0)
    Spíš se snažím vnímat ty "nedobrzděné",kdy má projížďka autem končí selháním brzd a já se z kopce stále větší rychlostí řítím do...to naštěstí ještě nevím kam,protože zatím jsem se vždycky stihnul hrůzou vzbudit a vážit si toho,že ještě nejsem tak úplně v řiti.

    OdpovědětVymazat
  19. To jsou tady kecy, které zastírají podstatu věci. Já už to nevydržím, omlouvám se.

    Podstatou toho celého je, že milý profesor neshledával Ženu dost dobrou k tomu, aby s ní založil rodinu. To, že se pořád ně něco "vymlouval", to nebyly výmluvy. Prostě upřednostňoval něco jiného, nechtěl trávit ten čas společně, nemělo to pro něj hodnotu. Ať už z jakýchkoli důvodů. Kdyby mělo, tak by s ní ten čas totiž trávil.

    Nebylo by lepší si to přiznat? Jo, je to bolestné poznání, protože Žena s ním chtěla založit společnou budoucnost a on s ní ne. Jo, můžeme za to na něj samozřejmě nadávat, to je OK, určitě vidíme, že měl hromadu špatných vlastností a vlastně za to nestál. Jenomže hodil do toho vidle on. Žena na něj kolik let čekala (našla jsem tu článek z roku 2015 v podstatě se stejnou diskusí) a on se pořád nevymáčkl, protože se vymáčknout nechtěl, protože to pro něj bylo pohodlné takhle a o žádnou společnou budoucnost neměl zájem.
    Klasika dneška - proč nekonzumovat, když to nic nestojí?
    Pak se holce napíše pár hysterických SMS, jak strašně trpí, ona mu to sežere i s navijákem a další dva roky pohodlného sexu jsou na podnose, jede se dál. Kdo by to nebral?

    Lidi, vzpamatujte se, prosím vás už!
    Tady ty výlevy přímo bolí číst.

    Milá Ženo, mám Tě ráda. Prosím, zapomeň na kecy o vlastní hodnotě a roli, o roli muže, koukni kolem sebe a určitě uvidíš chlapa, který za to stojí. Který si s Tebou bude chtít pořídit chalupu a topit v kamnech a bude rád, že tam s Tebou je. A nebude potřeba nic řešit, žádnou Tvou hodnotu a úlohu matky a úlohu otce, žádnou jeho roli a hodnotu, protože to všechno bude úplně přirozené.

    Ta diskuse mne teda dopálila. Takové inteligentní ženy a dovedou vyplodit takové tuny doslova keců. Kam jste daly mozek?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mne by teda zajímalo, jakou hodnotu v Tobě viděl Hostující profesor, když Ti imrvére lhal, nebyl schopný dodržet ani úplně primitivní sliby (dám Ti vědět, jak to bude o víkendu) a vůbec se choval bezostyšně jako kretén? A co to vypovídá, že jsi mu to takovou dobu promíjela? Jakou hodnotu spatřuješ sama v sobě?

      Zatímco tady kolektivně ohrnujete nos nad tím, že někdo dokáže vidět v ženě matku svých dětí. Tak si zapište za uši, že NIC není víc, protože tím, že má muž s ženou dítě, si ji na krk pověsí už napořád. Vydá se jí všanc, ona si s ním může dělat co chce, vydírat ho, trápit, chtít po něm peníze, zasahovat mu libovolně do života, celá desetiletí ho může doslova týrat, když se jí zlíbí. Vidím to dnes a denně v práci, to mi věřte. A jestli bych to uměla já? To bych tedy uměla.

      Takže to, když dá muž ženě takovou důvěru, že je ochoten z ní učinit matku svých dětí, to je hodně velká hodnota, kterou těžko něco překoná.
      Tak si na to vzpomeňte, až nad tím zase budete ohrnovat nos. Nezdá se mi, že by tady takových mužů byly zástupy, aby jim bylo vhodné virtuálně už předem okopávat kotníky.

      Vymazat
    2. Tvl... - dokázala bych se tě zeptat na totéž... :o))
      Četlas, kdo tu debatu o hodnotě ženy začal a proč a jak na ni kdo reagoval?

      Jestli ono to ale nebude ani tak o inteligenci jako spíš o tom, co kdo má potřebu sdělit. Nebo spíš kolem sebe rovnat.

      Vymazat
    3. Nemyslím si, že by nad tím někdo ohrnoval nos. Jenom jsme projevily zájem mít jaksi v mužově životě i jinou roli než roli matky jeho dětí a něčeho, co si jimi k sobě doživotně přivázal.
      Možná právě proto, že taky známe ženy, co si přesně s touto myšlenkou pořídily dítě, a ano, mužův život ovlivňují způsobem, který popisuješ.

      Vymazat
    4. Právě proto, že nic není víc, tak to v sobě zahrnuje i ostatní role. Někoho, s kým sdílíš, s kým něco vytváříš, na koho spoléháš, komu důvěřuješ, o koho se staráš. Někoho, koho si vnitřně vážíš.
      Jak to, že to nechápeš?!

      Vymazat
    5. Ach jo, Chris, takhle bych to mohla vzít a úplně stejně aplikovat na něco, co jsem tu napsala já nebo rulisa.
      Nechápu to zřejmě proto, že mám jiné potřeby a jiné představy než ty nebo Milan. Nepovažuju ty vaše za horší/lepší, jenom je nepovažuju za svoje a nebudu se snažit do nich napasovat. Jak to, že to nechápeš?

      Vymazat
    6. Jaké jiné potřeby a jaké představy? Vždyť jsi to popsala: chalupu a společný život s mužem, který si Tě váží, důvěřuje Ti a je ochoten s Tebou vidět společnou budoucnost. To je přesně to, o čem píše Milan.

      Jo, máš stejné tuctové a obyčejné potřeby a představy jako milion jiných žen, ale na tom přece není nic špatného. Jo, chtěla jsi, aby Tě měl rád a plnil sliby a přijel na víkend a vzal si Tě. Vždyť je to úplně normální a hezké. Nebo co máš teda za vznešené představy o podstatě vztahu?

      Vymazat
    7. S tím, co jsi napsala v posledním komentáři, souhlasím, ale Milana interpretuješ docela jinak než já. Zatáhl nám do toho, že žena má pro muže hodnotu jenom jako matka, že kvůli ničemu jinému nemá důvod s ní zůstávat.
      Obávám se, že to je jediný kámen úrazu v této diskuzi. To, co jsi napsala za poslední hodinu, rozhodně nerozporuji. Jenom se mi o tom už nechce bavit.

      Vymazat
    8. Christabel 27. 4. 2017 20:55:00

      "Právě proto, že nic není víc, tak to v sobě zahrnuje i ostatní role. Někoho, s kým sdílíš, s kým něco vytváříš, na koho spoléháš, komu důvěřuješ, o koho se staráš. Někoho, koho si vnitřně vážíš.
      Jak to, že to nechápeš?!!

      ---

      Právě proto, že to tak není. A přijde mi velmi divné, že se mi někdo snaží vnutit opak a ještě na základě toho ze mě dělá pitomou.
      Nefunguje to takhle, Chris, nevím, kdes přišla na to, že ano. Celé tohle je postavené jen na "něco za něco". Budu úžasně milovaná a ctěná, když budu splňovat oukole, které mi ve svých normách zadal můj muž.
      Ale chraň bůh, když budu jiná.

      Nechci mít lásku odpracovanou splňováním něčích představ o správnosti. Chci mít vedle sebe muže, který mi bude nejlepším přítelem a jemuž já budu nejlepší přítelkyní, jkterý za mnou bude stát a neopustí mě, i když ščláýpnu vedle, a pro kteréhpo já udělám totéž, a to bez oheldu na to, jestli nějaké děti máme či nemáme či jestli je vůbec mít můžeme. Jestli v očích druhého správně plníme svoje jím požadované společenské funkce.
      Stran správného plnění předem očekávaných a požadovaných funkcí nejsem schopná ani mu správně vykouřit.
      Natož rodit.

      Vymazat
    9. Omlouvám se za ty dva smazané komentáře, jsou to ty stejné, co jsou tady výše, jen se prostě imrvére nepředvídatelně řadí někam na konec coby nové příspěvky místo pěkně spořádaně do fronty na konci příslušné větve.

      Vymazat
    10. Já Ti tady píšu, že to "jenom jako matka" není ani náhodou "jenom", že to je prostě všechno a je v tom všechno obsaženo a zahnuto.
      A má s ní důvod zůstávat, protože v té ženě to všechno viděl a když se poštěstí, bude to v ní vidět celý život.
      Protože jsi to úplně mylně interpretovala Ty.

      Můžeme tohle vlákno vymazat, souhlasím.
      Už jsem z toho vybuchla, jsem zlá, uznávám to, ale tak nemůžou být všichni hodní.

      Vykašli se na to kreténa, protože je to kretén. Ostuda nás tady všech, že jsme mu věnovaly (muže z toho vyjímám) tolik času.

      Vymazat
    11. Poslední koment byl na Ženu a její komentář.

      Vymazat
    12. A když ty děti nemají, ať už z vlastního rozhodnutí či nikoliv, tak potom co?

      Nevidím důvod cokoliv mazat, ani mi tvoje komentáře nepřijdou zlé, jenom si myslím, že jsme vzájemně narazily na naší hranici empatie.¨

      Na kreténa jsem se už vykašlala. A teď si jdu číst, kniha zatím vypadá, že bude taky o kreténech:o)

      Vymazat
    13. Já to vnímám tak, že i když ty děti nakonec nebudou mít, tak už za tím rozhodnutím je společně mít je obrovský kus lásky a důvěry. A proč by je neměli? Když opravdu budou chtít a nepůjde to, mohou si třeba nějaké adoptovat.
      Ono je prima mít někoho do party, někoho, o koho se společně starat... když je lidem fajn spolu, tak jim pak třeba přijde dobré do té radosti někoho přibrat, protože jí mají dost a chtějí se i podělit.

      Já bych třeba - z pozice ženy - to "matku mých dětí" nahradila biblickým a trošku patetickým "žena z mého žebra", prostě někdo, v kom jsem schopen, ochoten a připraven vidět část sebe. Ale v podstatě je to totéž.

      Já empatická nejsem, zejména pokud být empatická znamená odkývat tady každou povrchně utěšující pitomost.
      Musí to hodně bolet, konec toho vztahu, i když - možná to může být trošku úleva? Nebudu do toho vrtat, jenom Ti chci říct, že máš svou jedinečnost naprosto i bez chlapa. Nepotřebuješ ho k tomu, aby vytvářel Tvou hodnotu, ale bude prima, jestli se nějaký objeví a budete na životní radosti a strasti dva. Ale radši bych ho pro začátek netýrala filosofováním o hodnotě ženy:-)

      Taky jdu číst, čtu znovu dějiny Ruska 20. století, to bys nevěřila, kolik je kreténů v nich:-(

      Vymazat
    14. Ale teda kdyby stál HP teď tady vedle mne, tak bych ho těma Dějinama praštila po hlavě!
      Ten mne naštval úplně nejvíc. A o žádnou empatii bych se ani malilinko nesnažila.

      Vymazat
    15. Vidíš, přitom nedostatek empatie mi byl často vyčítán:o)

      S těmi dětmi je problém v tom, že já to tak prostě nemám. Respektive nemám v sobě to, co máš ty nebo většina žen. Proto když na tom budeme stavět diskuzi o vztazích, nikdy se neprotnem v jednom bodě.

      Úleva to je, jenže tem typ úlevy, u kterého nevíš, jestli když to řekneš nahlas, něco tě v příštím okamžiku nesejme.

      Chlap v první řadě nesmí mít alergii na kočky.

      Vymazat
    16. Jenomže tady přece nejde o to, jak to máš Ty. Milan psal o tom, jak to vidí on nebo nějaký jiný muž.
      Podívej:
      Na začátku vztahu, když se budete oťukávat, Ti asi řekne, jestli děti plánuje nebo je v žádném případě nechce, a Ty se podle toho rozhodneš. Bude to jen jedna z informací, které budeš mít a které budou hrát roli v Tvém rozhodnutí.
      Řekne třeba: "Děti určitě chci." a Ty si pomyslíš "Tak fajn." nebo "Hm, nic pro mne, radši jdeme každý o dům dál."
      Nebo řekne "Děti nechci a hledám ženu, která je také nechce." A Ty si pomyslíš zase jednu z těch variant.
      No a je to:-) Jde jen o to, jestli se protnou vaše představy.

      Víš co si myslím? Že v těchhle diskusích o vztazích jsou názory žen absolutně k ničemu. Radši je přeskakuj. Co je Ti po ostatních ženách a jak to mají ony? Hledáš si snad ženu? Asi ne. Tak je lepší zajímat se o názory mužů:-)
      Já na ženy moc nedám, v životě mi líp radili muži, fakt to tak je.

      Ad úleva: teď jsem si úplně vybavila, jak jsem po tom chladnokrevném rozchodu hodně plakala, několik dnů nebo týdnů, a pak se mi najednou krásně ulevilo a věděla jsem, že tohle už ne a mám to za sebou.

      A pozor: teď Ti dám radu, kterou si doufám vezmeš k srdci. Když potkáš fajn chlapa s alergií na kočky, tak dáš kočky pryč a pořídíte si psa nebo andulku!!!
      Ale to je stejně asi akademická otázka, protože on alergii na kočky nejspíš mít nebude:-)

      Vymazat
    17. Ještě jsem si dočetla, to Ti nedostatek empatie vyčítal HP?
      Tak to bych ho praštila i druhým dílem.

      Vymazat
    18. "Víš co si myslím? Že v těchhle diskusích o vztazích jsou názory žen absolutně k ničemu. Radši je přeskakuj. Co je Ti po ostatních ženách a jak to mají ony? Hledáš si snad ženu?"
      Dobrý postřeh.
      Platí to i na Christabel? :-))

      Ano, názory mužů jsou daleko důležitější. Je vždycky dobré poznat názory mužů, aby ženská včas zjistila, před kterými muži už v bezpečné vzdálenosti zahnout kramle.

      Vymazat
    19. No, asi nemáš zvíře, že? Takže tuhle radu si k srdci nevezmu.
      Ideální by byl veterinář. Člověk i dost ušetří.

      Kéž by otázka dětí byla tak jednoduchá. Já ve fázi oťukávání nedokážu říct, jestli s tím člověkem chci/nechci mít děti.

      Já si myslím, že jestli jsou názory žen k ničemu, tak názory mužů jsou k ničemu taky. Protože každý chlap je taky jiný a není mi nic do názorů těch ostatních kromě toho mého, ne?:o) A pokud to znamená, že se mám ohnout tak, abych byla mužům šitá na míru, tak... no, mám když tak ty kočky.

      Nebrečela jsem ještě vůbec. Buď jsem se vybrečela v předstihu, nebo to bude to sejmutí v nejmíň vhodnou chvíli. Nebo to nebude nic, no.

      Vymazat
    20. Samozřejmě, že to platí i na mne.
      Domnívala jsem se, že to vyplývá z podstaty věci a není třeba to zdůrazňovat.

      Žena už ví, před kým měla utéct. Teď by bylo dobré poznat někoho, před kým utíkat netřeba.
      A to nepůjde, když ho podle zdejších rad prokádruje ještě předtím, než ho vůbec pozná, že ano.

      Vymazat
    21. Že vám do toho vstupuju - tak nějak se v reálném životě úplně neřídím komentáři na blogu. Vlastně si v konkrétní situaci tak nějak ani nevzpomenu, že nějaký mám.

      Vymazat
    22. Ženo,
      chtěla jsem tím jenom říct, že dobrý vztah s mužem stojí na žebříčku hodnot víc než zvíře. A jestli to pro Tebe neplatí, tak nevím, jestli bych to radši bleskem nepřehodnotila? Vztah s člověkem je prostě víc než vztah se zvířetem, i když to zvíře je mazlíček, přítel, člen domácnosti.

      A už mne nezlob: Ty přece neříkáš, jestli chceš mít děti s tímhle člověkem. On přece tím "děti plánuju" taky neříká, že je plánuje zrovna s Tebou. To v tom není obsaženo. Ale otázka, jestli s dětmi počítá nebo ne, je jenom jedno z rozřazovacích kritérií, pro něj i pro Tebe. A dost důležité.

      Vymazat
    23. A vůbec, on alergii na kočky mít nebude.
      To je přesně ono: o nikoho konkrétního nejde a už řešíme, jestli má alergii na kočky.

      Vymazat
    24. Zvíře, ani to moje, není víc než člověk, ale primární řešení se v tomto případě jmenuje Zyrtec, ne dát zvíře hned pryč. Ono je to mimo jiné o zodpovědnosti a o chlapovi, který by dal pryč svého psa po mém prvním kýchnutí, bych si myslela svoje. Třeba jestli by mě nebo naše dítě taky dal hned pryč při prvním problému;o)

      Vymazat
    25. Tak prima, problém ještě ani nemáme a už máme řešení, Zyrtec:-)

      Vymazat
    26. To je zajímavý, já čtu, co píše Christabel, a nenaskakují mi žádné pocity, že by něco brala abslutně nebo se snažila jakékoli ženy někam napasovat... prostě s ní souhlasím!

      A říct druhému, že má nedostatek empatie, pro mě zavání manipulací a podpásovkama. Taky bych ho praštila. Nebo upozornila, ať hovoří za sebe, a ne o jiných. Nebo bych se rozbrečela, prchla do lesů a výsledek by byl tak jako tak šlus.

      Rozumím, Christabel, tomu, že role matky dětí nějakého muže je mnohem víc informací. Já taky bez ohledu na to, jestli nemám děti, nebudu mít nebo budu, bych nechodila s mužem, se kterým bych ty děti nechtěla mít. i kdybych s ním začala chodit v šedesáti, tak to, že si umím představit s ním společné děti, je pro mě jasnej signál, že s ním by to šlo. pokud si to představit neumím, tak vlastně o takovýho chlapa ani pohledem nezavadím, ne¨začnu s ním chodit.

      Vymazat
    27. "že s ním by to šlo" jsem mínila: šlo by s ním cokoli, trávit život s krizemi i v pohodě. Protože by mi ten vztah / on tak stál za to, že bych se rozhodla vytrvat.

      Vymazat
    28. Jo, přesně takhle to mám taky - nemůžu milovat muže, se kterým bych nechtěla mít děti.
      Cítit, že jemu bych to dítě ráda dala, je příznak/důsledek toho, že s ním můžu i všechno ostatní.

      Ale nemůžu milovat muže jen proto (za to), že on chce mít děti se mnou. Nebo dokonce že chce mít děti obecně.
      A ani nevěřím,že jen na základě podobného chtění dětí je jakýkoli muž schopen milovat skutečně mě. A brát mě jako parťáka, a ne jako funkcionářku rodičku-matku, něco mezi uctívanou madonou a biblickou ženou stojící v neméně uctivé vzdálenosti za vládnoucími rozhodujícími muži.

      Netvrdím, že přesně takhle to musí být u Milana, jen popisuju svůj pocit z ódy na mateřství, kde chybí aspoň pár vět chválících i jiné vlastnosti té ženy, a důvod, proč mi z toho naskočily pupínky. :-)

      Vymazat
    29. ru, jo, tak to je pro mě taky, to je dobrý doplnění. Źe chce muž děti, může vést k pocitu, že chce ty děti a já jsem jen nástroj... takový pocit jsem zažila. Ale kdoví, jak to bylo. Já to ale cítila :(

      Vymazat
  20. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  21. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  22. Žena s moly 27. 4. 2017 22:41:00

    Od toho blog není. Tedy pro mě, a předpokládám že pro hodně lidí, co prostě jen píšou. Blog je relaxace, odložení si a přehození výhybky z běhu podstatných dění v reálu. Může a má stáhnout do myšlení, do diskuze, čistí to hlavu, pruží v ní rozkmitem, rozcvičuje a dělá v ní místo současně - ale víc nic.

    Proto mi přijdou dycky legrační ty občasné dámské snahy řešit něco blogového interně po mejlech a dělat z toho děsně řešenínutnou dramatickou srdceryvnost. :-)

    A taky i stavět zdi a normy, co a jak by se na blogu mělo řešit a co nemělo řešit...

    OdpovědětVymazat
  23. Tož dámy, kdybych já měl zítra umřít, mohu si říci, že jsem prožil dobrý život a že jsem s ním byl spokojen. Mám ženu, děti, vnoučata. Umřu jako každý jiný, ale zdá se, že už neumřu zahořklý a opuštěný a že na mne budou mít potomci vzpomínat ještě dlouhá desetiletí. Já jsem se svými životními postoji spokojen, protože přispěly ke spokojenému životu mému, mé manželky, mých i jejích rodičů a zatím i našich dětí a vnoučta.
    Je to dobré. Je to prostě dobré. Bohu díky.
    Vám také přeji, ať se časem dostanete do podobně spokojené duševní posice.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za přání, Milane. Já se do ní už dostala, pár let po odhojení rozvodu, akorát na ty vnoučata tak moc nechvátám, eště si chci chvilku užívat, že mám kluky i možnosti velký a zdravotní problémy ještě relativně malý. :-)

      A z těch zdejších "internetových" holek, co znám, není zahořklá žádná. Za ně dám ruku do ohně. Zato spousta těch "štastně" vdaných okolo mě v reálu zahořklá je. I když by to o sobě takhle narovinu neřekly. Ale do všeličeho se tlačící bolest ze zklamání, pocity nedoceněnosti a neuspokojenosti z nich kapou fest.

      Vymazat
    2. ... a když všichni budou mít stejné životní postoje jako já, taky si budou moci říct, že prožili dobrý život, udělají spokojené všechny lidi kolem a nebudou zahořklí a opuštění, protože všichni máme přece stejné potřeby a představy. Amen. Ještě někdo něco?

      Vymazat
    3. Jó, Milane, které dámy vlastně oslovujete?
      A jak víte, jak se kdo cítí naplněně? - Na druhou stranu dík, že jste přející.

      Akorát si říkám, jestli podle vás se spokojenost měří podle vzoru má / nemá děti, tak bych pokračovala v této nastolené demagogii příspěvkem že to asi platí, ano, skutečně, Hitler neměl děti!

      Vymazat
  24. Ano, my opravdu máme stejné potřeby:
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Maslowova_pyramida

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No výborně. Teď bychom si tu mohly navzájem začít střílet odkazy na pro a proti Maslowově pyramidě. Takový intelektuální vrchol této debaty.

      Fakt jsem si nemyslela, že to bude zrovna Maslow, kdo mě poprvé v životě přiměje přemýšlet o tom, že pod nějakým článkem zavřu komentáře.

      Vymazat
    2. Nemusíš, nikde v Maslowově pyramidě není nic o potřebě mít děti.

      Zato je tam (v některých verzích zhruba uprostřed, v některých spíše pod vrcholem) potřeba uznání. A její nenaplnění bývá nejčastější příčinou nutkání sdělovat svoje pravdy a životních postoje jakožto úžasné a jediné ke štěstí vedoucí jiným lidem, se zvláštním důrazem na toto sdělování lidem, kteří o ně obzvláště nestojí.

      Vymazat
    3. Ženo, však ty komentáře zavři. Co Ti brání?
      Je to jednoduché:-)

      Vymazat
    4. Jinak zcela podporuji teorii, že všechny rady zde byly uděleny z čiré životní frustrace.
      Když to pozná taková Rulisa, tak to tak musí být;-) Jiné vysvětlení není možné.

      Vymazat
    5. Rady jsi tu udělovala hlavně ty a Milan:o)

      Vymazat
    6. Paní Christabel, kde ru psala o frustraci? :-)

      Vymazat
    7. Mám u sebe na blogu v odkazech článeček, co mě pořád baví a co pořád platí. Pořád stojí za opakování. Zejména některým diskutérům doporučuju.

      https://www.misantrop.info/trvale-udrzitelna-krava/

      Vymazat