pondělí 17. dubna 2017

Jak se krájel chleba

Květen 2016 - duben 2017.

Možnost, že se mi někdy povede ukrojit symetrický krajíc chleba, je pravděpodobná asi stejně, jako že někdy pochopím, jak funguje internet nebo jak je možný, že stejným klíčem jde odemknout hlavní vchod a můj byt, ale ne byt sousedů, když zároveň jejich klíčem jde taky odemknout hlavní vchod. Chleba vždycky pouze upižlám a to existenci speciálního nože na chleba navzdory. Prostě neumím čistý řez. U chleba to řeším koupí krájeného. V životě ale nic předkrájenýho nechci, protože i upižlaný krajíc se dá namazat.

Mysleli jste si, že loňským květnem to všechno skončilo? Mysleli jste si, že jsem se oklepala? Mysleli jste si, že na antidepresiva nejsem ten typ?

Na konci června se Hostující profesor vrátil a začalo téměř roční kopání do mrtvoly, kterému jsme říkali „vztah“. Kdybych uměla ty čisté řezy, byla bych v květnu připravenější a dokázala bych si připustit, že v onom rozchodovém e-mailu, který zahrnoval fráze o spotřebovávání života a neochotě absolvovat některé věci znova, byl ten jediný, kdy byl Hostující profesor ke mně i k sobě upřímný. Všechno ostatní bylo jenom zbožné přání. Moje i jeho. Protože lež a naděje jsou nerozlučné. A když člověk ničí vzdušné zámky, musí to dělat opatrně.

V srpnu jsem se začala kamarádit s Cipralexem, Lexaurinem a Oxazepamem. Abych mohla ráno vstát, abych mohla večer usnout, abych cestou do práce nebrečela, abych neměla záchvaty vzteku. Abych se zbavila Čudlíku. Čudlík je můj stresový sen, který se objevil někdy v době, kdy jsme si s Klubem perverzních lingvistek začaly pronajímat byt a já jsem měla na starosti smlouvu, placení nájmu, inkasa, shánění nových spolubydlících, a zřejmě mě tím podvědomí upozorňuje, že na mozek toho začíná být trochu moc. Sen se opakuje v různých variacích, ale základ má společný: v různých časových intervalech (někdy je to jednou za měsíc, někdy každý večer před usnutím) mám zmáčknout čudlík, který je umístěný ve sklepě. Může to být spojené s placením nájmu, s vyvážením popelnic nebo s čímkoliv jiným. Každopádně pokud čudlík nezmáčknu, znamená to, že mi například naskakuje nějaké penále, někde se hromadí plyn nebo se ke mně ze stropu blíží gilotina. Budím se obvykle ve chvíli, kdy mám několikamilionový dluh, dům je několik vteřin před výbuchem nebo mi gilotina usekává ruku. Jako bonus se mě předtím někdy například bývalý majitel bytu nebo můj táta stihnou zeptat, jestli vím, na co jsem zapomněla. Párkrát jsem se probudila na cestě do sklepa zmáčknout čudlík. Když se vám to zdá dvakrát do měsíce, je to nepříjemné. Když se vám to zdá dvakrát za noc, jste na cestě na uzavřené oddělení psychiatrie.

V září jsem začala platit šest stovek za padesát pět minut psychoanalýzy, proč nejsem šťastná, když bych vlastně mohla mít všechno. Moje psycholožka v podstatě fungovala jako taková dražší Balička cigaret, akorát jsem si na sezení nesměla nosit víno, a měla odvahu mi říct, že ji z mojí racionality bolí hlava, že si mám přestat každé svoje přání a touhu logicky odůvodňovat a na chvíli vypnout mozek. Což mi přišlo celkem zvláštní vzhledem k tomu, že jsem měla dojem, že mozek moc nepoužívám poslední tři roky.

Někdy mezitím jsme s Baličkou absolvovaly cyklodovolenou po moravských vinařských stezkách a já jsem si uvědomila, že jsem se opravdu narodila o dvě stě kilometrů vedle a do Čech nepatřím. A že se na Moravu vrátím. Cestou z milotického zámku jsem Baličce cigaret sdělila, že si jednou koupím chalupu na vesnici poblíž Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, a že tam budu žít buď s Hostujícím profesorem, nebo s jiným chlapem nebo sama se třemi kocoury, z nichž tam i ti méně inteligentní budou moct chodit ven. O pár týdnů později, když jsem se sama na kole projížděla kolem Salónu republiky, protože Hostující profesor asi zrovna musel sekat trávu nebo slavit něčí narozeniny, jsem tuto myšlenku sdělila i jemu. Napsal mi, že si ale časem uvědomím, že v té chalupě budu potřebovat chlapa a že on rozezná tvrdé dříví od měkkého a ví, na co je dobrá švestka a na co dub. Pamatuju si, jak mi tenkrát poprvé bleskla hlavou myšlenka Ale nejseš jedinej chlap na světě, co to umí.

Přesto jsem ale v průběhu září a října projížděla inzeráty a u jednoho Hostující profesor opravdu zavolal realiťačce, a přestože si schůzku nedomluvili a nakonec nám to někdo vyfoukl, jel se tam mezitím na kole podívat a natočil mi tam video. A pak už nic.

Jasně, že si uvědomuju, že dříví na zimu si nenasekám, uhlí si nesložim a že asi fakt chci teplo na otočení kolečkem na termostatu, to ale neznamená, že si zaprvé na Pinterestu nemůžu ukládat obrázky rustikálních koupelen a zadruhé, že nejsou i jiné alternativy.

V listopadu pak takhle jeden víkend dopadl jako spousty před ním. Po „dám ti co nejdřív vědět, jestli o víkendu přijedu“ jsem ještě v sobotu dopoledne neměla žádnou zprávu. A rozhodla jsem se, že už se ptát nebudu. Na nic. Neozvala jsem se měsíc. Po tom měsíci se ozval Hostující profesor. Neodpověděla jsem.

V prosinci se mě psycholožka zeptala, jestli si myslím, že ji ještě potřebuju.

Hostujícímu profesorovi jsem na jeho smsky odpověděla až o Vánocích. Na Silvestra, který byl jeden z nejlepších v mém životě a navíc jsem ho zorganizovala já, mi napsal, že si bude o půlnoci přát, abych v příštím roce byla jeho žena. A že ten prstýnek dá zatím do modrého hrníčku.

K setkání mě přesvědčil až v půlce ledna. S večeří, kytkou, hotelem a vůbec se vším všudy. Dala jsem termín do konce února. Do konce února chci, aby měl ve všem jasno. Aby vyřešil, co mu vyřešit zbývá, a mohli jsme spolu začít normálně žít. Tentokrát jsem tomu věřila. Protože poprvé to byl Hostující profesor, kdo udělal ten první krok k usmíření. Myslela jsem, že když viděl, že dokážu žít bez něj, uvědomil si, že už nemůže dál aplikovat strategii získávání času.

V březnu jsem se s termínem připomněla. Hostující profesor předvedl další názorový kotrmelec, kdy variantu, se kterou v únoru přišel, prohlásil za neakceptovatelnou. „V únoru jsem to nevěděl, docházelo mi to postupně.“ Aha. To už tady bylo.

V dubnu, kdy se mi naskytla možnost ucházet se o poměrně zajímavou pracovní nabídku na Moravě, jsem se na rovinu zeptala, jestli v případě, že by mě vzali, mám kde bydlet, a dozvěděla jsem se, že jsem strašně rychle změnila názor, když jsem přece tvrdila, že ještě aspoň dva roky musím zůstat kvůli práci v Salónu republiky. Aha. rychle měním názory.

V neděli dopoledne, než jsme místo Radiožurnálu pustily Dire Straits, jsme s Baličkou slyšely asi půl minuty rozhovoru s Dominikem Dukou. Říkal, že možné je uvěřit během sekundy. S tím zkušenosti nemám, ale rozhodně je možné během sekundy věřit přestat.

Tak on si potřebuje zkusit, jestli přece jenom nepotřebuje být svobodný. Po 25 letech prý, když teď má tu možnost. Protože po vzájemné dohodě neprodlouží smlouvu na katedře. Doteď jsem netušila, že tam zaměstnance drží přivázané za nohu k topení. A pokud bude potom pro nás dva pozdě, bude to vysoká cena. A ty se rozhodni, milá Ženo s moly, jestli znova počkáš, nebo jestli si koupíš desetidenní dálniční známku a dovezeš mu věci. Pošta by vyšla dráž a dráž by i vyšlo, kdyby si je vyzvedl sám výměnou za klíč, jak navrhoval, to by mě totiž mohlo stát dalších několik let života. Navíc, když nebyl sám schopný rozhodnout o tom CO, nebude rozhodovat o tom JAK.

„Chceš, abych tam zítra jela s tebou?“ zeptala se mě Balička cigaret, když jsme se Sporty Spice a Zrzkou jely od Gedžitky z návštěvy druhorozeného lingvistického mláděte.
„Jo. A kdyby ses nezeptala sama, řekla bych si o to.“
„To by mě naštvalo, kdyby sis neřekla.“

Takže v neděli v poledne („To nebudu doma. Pojedu k sestře.“ – „Myslím, že tvoje trenky asi nikdo krást nebude.“) jsem mu vyložila dvě krabice věcí do vozíku zaparkovaného u brány (mimochodem, tento vozík hrál v naše vztahu také významnou roli, neboť často figuroval jako důvod, proč nemůže přijet/musí odjet: „Slíbil jsem Michalovi, že mu půjčím vozík. Musí odvízt ovcím seno.“). Balička mívá spoustu dobrých nápadů, ale rozložit do vozíku nad dvě papírové krabice ještě jeho deštník s logem Evropského sociálního fondu a vyfotit mi to na památku, je navíc jeden z těch ještě lepších. Potom jsem před jeho chalupou prohlásila něco tak cynického, že by to nechtěl slyšet ani on, ani vy a já doufám, že taky zapomenu, že jsem to kdy řekla, nicméně Balička se tomu smála.
Čas na odpuštění možná časem přijde. Ale ne teď. Teď nebudu šlechetná, ani laskavá a nebudu se tvářit, že nechci, aby trpěl při nejmenším stejně jako já. Protože po tom všem mě překročil jako dříví v lese. Naschvál jsem mu do těch krabic zabalila blok, co mi dal a kam jsme si psali vzkazy, aby mu to taky bylo líto. A chci, aby si každé velikonoční pondělí vzpomněl na ty dvě krabice s deštníkem s logem ESF, co ho čekaly, když přijel domů.

Cestou zpátky jsme to nevzaly po hlavní, ale po vesnicích, abychom se stavily na oběd v našem oblíbeném pivovaru. Vezla jsem Baličku domů trasou, kterou jsem byla zvyklá jezdit, když jsem se vracela od Hostujícího profesora domů já. „Tady jsi mohla zahnout doleva.“
„Tady jsi mohla jet rovně.“
„Jo a tady jsem mohla jet doprava. Hele, neříkej mi, co jsem mohla během poslední minuty udělat jinak, já si taky nebudu říkat, co jsem mohla udělat jinak během posledních pěti let.“

Nemohla jsem udělat jinak nic. Potřebovala jsem si ten chleba upižlat přesně takhle a mělo to trvat přesně takhle dlouho, abych mohla odejít s tím, že jsem udělala všechno, co šlo.

V březnu jsem vysadila antidepresiva. Čekala jsem na psychický propad, ale jediné, co k tomu vlastně můžu říct, je to, že po fyzické stránce mi takhle blbě ještě nikdy nebylo. Dala jsem si skoro měsíc veškerých příznaků z vysazení uvedených v příbalovém letáku. Ale v hlavně zřejmě udělala to, co měla.


Nebudu tvrdit, že mi Hostující profesor nechybí, že mi není smutno, že není lehčí být v pohodě, kdy kouřím s Baličkou na balkoně, než když doma převlíkám postel a zpátky povlíkám už jenom jednu peřinu, nebudu tvrdit, že nemám v nočním stolku prášky na spaní a v peněžence v pohotovosti Lexaurin. Ale dno to bylo vloni v květnu. Aniž bychom to věděla, tak všechno potom bylo už pomalé stoupání vzhůru.   

58 komentářů:

  1. Tak nějak jsem si myslela, i kvůli té dvouměsíční pauze, že další příspěvek bude ještě o něm. Pěknej šmejd s prstýnkem a hrníčkem teda. Dobře, žes to vzala do rukou ty.

    Přijde mi (aspoň u mě), že pocit nejistoty, a toho, že se nemůžu na druhého spolehnout, mě vevnitř užírá a spotřebovává mi hrozně moc energie, kterou mi už prostě nikdo nevrátí.

    Přeju ti, ať už je to jenom lepší, třeba na Moravě :)
    (navíc, vyvrcholení procesu znovuzrození na Velikonoce, jak příhodné - možná bys mohla založit vlastní náboženství :))))

    Suze

    OdpovědětVymazat
  2. To s těmi klíči mě zaujalo.
    Jde tvým líčem odemknout vchod i tvůj byt, ale ne byt sousedů.
    Jde klíčem sousedů odemknout vchod a jejich byt, ale ne tvůj?
    Znamená to, že je-li tam více bytů, tak klíčem kteréhokoli z bytů jde otevřít vchod a daný byt, ale žádný jiný byt?

    To by technicky určitě udělat šlo a bylo by to supr řešení. Akorát by asi byla trošku dražší oprava v případě zalomení klíče... tedy neni to klíč digitální, předpokládám...

    Předkrájený chleba jsem ocenila s rukou v gypsu.

    OdpovědětVymazat
  3. Zdůvodňování svých tužeb a čudlíkové sny nejsou příznakem racionality, ale stresotvorné přemíry pocitu odpovědnosti k imaginánímu všeobecně nadřazenému správnu, sedícímu v tom mozku na kousku místa místo kousku té racionality a neumístěnou zbloudilopu racionalitou se maskující.

    Vypnout.

    Ani na vesnici dneska už nemusíš sekat dříví a skládat uhlí. Když henna, tak i alternativní obnovitelné zdroje - soláry poslední dobou výrazně slevnily - a nebo si necháš uhlí poskládat přímo do sklepa okýnkem pomocí pásu rovnou z auta, posledních osm let jsem to dělala nejinak.

    OdpovědětVymazat
  4. Negaci vzniku víry dle kardinála Duky mám zmáknutou taky.

    Problém je, že někdy se člověk k té jediné vteřině dohrabává celé roky.

    OdpovědětVymazat
  5. Chlap, co po 25 letech produktivního života a nevím kolika letech vztahu řeší svou pohlavní nedodiferencovanost stran potřeby být svobodný, si nic jiného než svobodu nezaslouží. Dál už se nevyvine.

    OdpovědětVymazat
  6. Podnětné čtení, rozjitřilo mi v nitru pohřbeného pana D., nechť odpočívá jedno kde, jdu spát. Brounc.

    OdpovědětVymazat
  7. Těžký čtení. Jediný slovo mě napadlo - boomerang
    V každym případě přeju, ať už se nevrací.
    A - ačkoliv vim, že nejsem úplně po ruce - když se ti zachce pánské společnosti bez nutnosti patlat se v ...tomhle... jsem k dispozici ;-)
    /Mimochodem, ta sázka o steak z Highlanda pořád platí;)/

    OdpovědětVymazat
  8. Chlapů, co věděj, na co je který dříví, těch je sakra málo.
    Jen nevím (po nedávné zkušenosti) kolik je žen, které neumí rozdělat oheň v kamnech/krbu. Snad ne hodně:-(
    Přeju silné nervy.

    OdpovědětVymazat
  9. Suze: Když jsem kdysi skončila jiný vztah, založila jsem vlastní kalendář, kde se každý měsíc jmenoval po pivě a nový rok začínal v červenci. Vlastní náboženství by byl další krok ke světové dominanci.

    rulisa 1: To jsem nezkoušela a doufám, že oni taky ne. Ale když v létě odjeli na dovolenou, dali mi klíč s kódem zabezpečovačky v zalepené obálce a požádali mě, abych jim zalévala kytky z venku na parametech. Že venku jsou opřené štafle. Kytky chcíply.

    rulisa 2: Přílišný pocit odpovědnosti k tomu, že bych měla dělat to, co se všeobecně považuje za správné (v osobním a vztahovém životě) nemám, řekla bych. Spíš mám problém připustit si, že nepotřebuju mít pod kontrolou všechno.

    Shodou okolností jsme dnes s kolegyní řešily, jaké by to bylo, kdybychom si společně vsadily na těch sto padesát mega, nebo kolik tam teď je, a šly pak ruku v ruce dát výpověď. Pak jsem slevovala, až jsem se dostala na částku dvacet milionů, abych si mohla koupit a rekonstruovat tu chalupu a mohla si dovolit platit zahradníka, protože já se chci starat jenom o kočky a slepice:o)

    Galahad: A víš, že já se v tom vlastně ani nepatlám? Poslední dva měsíce jsem o tom skoro nemluvila a Balička cigaret si myslela, že teda máme idylku, není zvyklá, že by o mně takhle neslyšela.
    Já si tu sázku pamatuju. A asi jsem ji prohrála, i když je to jedno, když jsme říkali, že stejně každej platí svoje:p

    Sejra: Statistiku nemám. Ale pořád se to můžu naučit sama, že. A uznej, že nejsem v rozpoložení na odpověď, že to ale vezmu mužům jejich funkci a budou se vedle mě, chudáčci, cítit ztraceni:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Eee... imaginární všobecně nadřazené správno není totéž co správno všeobecně za takové považované...
      Sem tím myslela, jakože ten pocit je v tobě, vládne všeobecně nad vším, co děláš a jak co v sobě posuzuješ, ne že je to něco zvenčí.

      Mně je taky upr, co si obecně společnost myslí, že bych měla, ale když si něco myslím já, že bych měla, dokážu se z toho hroutit dokonale. Ve snech až nočních můrách zejména, protože za dne si všecko racionálně zdůvodním. Teprv v noci po odpojení od ovladče racionality mě to zavalí.

      Vymazat
    2. A ad Sejra, mi ti připomnělo:
      Ženská se dokáže naučit téměř všechno, co zjistí, že fakt potřebuje.
      Chlap se dokáže téměř bez všeho obejít. :-)

      Vymazat
    3. ...a ten, kterýmu se nechce, si vezmou tu ženskou, co se všechno naučila...
      Sem slyšel :-D

      Vymazat
    4. rulisa: To podle mě souvisí s tou racionalitou. Abych byla úplně konkrétní, tak si třeba neumím racionálně zdůvodnit, proč bych měla opouštět skoro vlastní byt v Salónu a brát si hypotéku, abych se mohla přestěhovat do nějaké moravské prdele.

      galahad: Něco o tom víš, co? :p

      Vymazat
    5. Žena s moly:
      Dokážu zdůvodnit takřka cokoli. A zdůvodňování zdánlivě nezdůvodnitelných konání mě baví vůbec nejvíc. :-)

      P.S. Před chvílí mi sem nakoukl syn a zděšeně vyhekl - Co to tam máš, to je nějakej hmyz nebo co... - Moli. - Fuj, úchylný. Horší jak Ordinace v růžový zahradě. - A odešel ven prý na procházku, ergo zakouřit si mezi jednotlivými koly Assassins creed.

      Vymazat
    6. Vždyť jsou to navíc mouchy:o(

      Vymazat
    7. To on ale nepozná, neb není studijní typ, a navíc pro mě jsou to taky moli, protože jsou tví. Jinde na webu jsou to mouchy, u tebe moli.

      A jdi s tou racionalitou někam, tohle dělám druhejm já, že je tejrám, jak se mně pak snažej vysvětlit, že význam věcí je důležitější než jejich přesný pojmenování a že je tudíž pojmenovávají podle toho významu. :-))

      Vymazat
    8. jé, moje máma před chvílí taky viděla mouchy (tak přece, mně vždycky připadaly jako mouchy, ale říkala jsem si, že to musej bejt přece moli!!!). A ptala se na ně. Na nic jinýho nikdy. Jen na tohle! Tak jsem řekla, že je to stránka, co má ten obrázek na pozadí, no.

      Vymazat
    9. Ruliso, ty znáš samé divné chlapy:-)

      Vymazat
    10. Ženo, ani odpověď nečekám a tvé rozpoložení docela chápu.
      Mne jen pobavil postřeh pana profesora; byť dle tvého líčení je divný a nehodlám se ho zastávat.
      P.S. Koneckonců, dříve se o zátop staraly ženy:-)

      Vymazat
    11. Pamatuji z dětství, že v kamnech zatápěla vždy babička. Stejně tak se starala o drobné zvířectvo a také ho zabíjela a škubala (z kůže nestahovala, to dělal dědeček) a vařila, drala peří atd. Dědeček dělal jiné práce, na prvý pohled náročnější. Staral se o velký dobytek, oral, sekal, mlátil, jezdil s povozem, stavěl krovy a jiná tesařská díla ...
      No svět byl tehdy hodně jiný. Taky je to už HODNĚ dávno. Moje babička by měla letos už 124 roků.
      Milan

      Vymazat
  10. Źena: Jsem dost chlap na to, abych se klidně přiznal, že vůbec nevim, jestli je to tak dobře. Prostě ti přeju, ať si to srovnáš tak, aby tě to nikde netlačilo. Když ti s tim budu moci pomoct, vcelku rád to udělám.
    A v týhle stejkárně neprohrál ještě nikdo :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Teda teď jak píšeš o své racionalitě, mě poprvé napadlo, že je spojení té racionality a toho protahování ve vztahu, kde žena (ty nebo já, taky mě racionalita vždycky nabíhá jako první, musím se hodně snažit, když ji chci vypnout a neodskočit do ní, do bezpečí zvyku) si dělá naději dlouho a muž buď takhle mlží a říká něco jiného, než dělá. Nebo tam postě nějakým způsobem není. "Slavit něčí narozeniny nebo sekat trávu" mě teda dostalo, to je Akční Hrdina jak vymalovanej.

    Že ta racionalita dělá, že se můžu chovat i takhle neracionálně. Že to neracionální, když se zmocní vlády (a to už musí bejt, to snad fakt jde jedině přes zamilovanost, všechno ostatní by byl slabej kalibr a racionalita by s přehledem zvítězila levou zadní), tak je právě takovýhle ne hned opustitelný, to racionální se v tom aspektu vypojí. Funguje si ve všem ostatním, ne v tom setrvávání ve vztahu. Nebo možná setrvávání v zamilovanosti a ani ne tak nutně ve vztahu, v mém případě by se to dalo už považovat za prověřené :- )
    - že je to asi bez ohledu na to venku, nakonec. Což je trochu děsivý: vystačím si sama se svou racionalitou i iracionalitou, ať s někým chodím nebo ne, at s emnou někdo chodí nebo ne. Vystačit si sama možná je další spojnice, co k tomu patří. Kdo si nevystačí sama, tak nevydrží, odpadne hned, jak ten chlap poprvé udělá něco, co není "spolu," kde je "spolu" vyloučený.
    - si tak uvažuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, to je překlepů a ještě je to celý kostrbatý. To je vidět, jak jsem byla tou myšlenkou zaujatá! Jinak by opět zvítězila racionalita a odpovědnost a opravila bych překlepy a psala zřetelněji.

      Vymazat
    2. Vidíš, to mě nenapadlo. Že jsem to možná vydržela tak dlouho, protože umím být sama.

      Vymazat
  12. Líbil se mi hrozně ten první komentář, Suze.

    To, že si Hostující profesor bude o půlnoci přát a prstýnek dá do hrníčku, je příšerný. Nemá smysl, abych přemejšlela, co tím chtěl říci nebo proč; připadá mi to strašlivý, asi by mi bylo na zvracení, nebo v tom lepším případě, kdy bych už byla odpoutaná, už bych jen s podivem zakroutila hlavou a viděla, že je někde v jiném vesmíru než já. A oddechla si, že je v jiném.

    Deštník je krásná scénka!

    OdpovědětVymazat
  13. Na krájení chleba je třeba hodně ostrý nůž. Je třeba nože v domácnosti dobře nabrousit. Tak, aby člověku zatrnulo, jen co se na to ostří podívá.
    A zastydlé vztahy, přechozené známosti, nejsou pro život perspektivní. Když se muž a žena poznají a vzplanou, mají se do roka buď vzít, nebo rozejít. (To nemám ze své hlavy, to říkával zakladatel manželských a předmanželských poradem MUDr. Miloslav Plzák [http://www.halonoviny.cz/articles/view/211327] a po svých osobních zkušenostech a po pozorování životních osudů jiných s ním souhlasím s tím, že i v tomto samozřejmě ojedinělé výjimky mohou eventuelně i existovat).
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jistě. Následovat této rady, jsem dneska v lepším případě rozvedená, v horším mrtvá. Nebo je mrtvý někdo jiný.

      Vymazat
    2. Ve Vašem případě jste se tedy měla do roka rozejít. Mrtvý by nebyl nikdo a naopak byste zřejmě nejméně Vy (ale možná i on) byli šťastnější. Zřejmě jste to nedokázala dobře vyhodnotit a pořád bezdůvodně doufala a doufala... No, nevím, nebyl jsem u toho. A ve všem a ze všeho existují výjimky (ovšem jsou výjimečné). Přeji Vám všechno dobré, hlavně kompatibilního muže, který bude dobrým tatínkem Vašim dětem.
      Milan

      Vymazat
    3. A jak se do roka rozejít s chlapem, co se s Vámi rozejít nechce a přesvědčuje Vás, že se svojí nedůvěrou v něj vidíte strašáky v podobě chroustů na Měsíci? Utnete vztah jen proto, že něco nebylo do roka?

      Vymazat
    4. Docela dobře si dovedu představit, jak by vypadala diskuze, kdyby tu Žena s moly napsala článek, že nikoho nemá, protože žádný z mužů, které kdy měla, neprojevil zájem zoficiálnit vztah do roka a že se tedy se všemi rozešla jako s evidentně neperspektivními. Jak by tady okamžitě naskákala kritika, že si za to holt Žena může sama, když je tak nekompromisní a tragicky postrádající jakoukoli trpělivost a vstřícnost a má nastavené takové nesmyslné požadavky.

      Nevěřím na žádné poučky a pravidla. Vždycky je to risk a někdy to holt vyjde a někdy ne, a i když žena už jasně vidí, že to nevyjde, není vůlbec jednoduché se z té sítě pavoučí vytáhnout ven, prostě to chvíli trvá.
      A je jen k její cti, když to trvá spíš dýl, protože v opačném případě by zas byla padající a káraná - jako přelítávající lehkovážnej sobeckej motýlek a neumělá trvalých a skutečně hlubokých vztahů.

      Vždycky jen to jen o tom, co kdo za cizími slovy čte sám ze svých klišé.

      Vymazat
    5. Milá paní, nevěříte na žádné poučky a pravidla a jste šťastná?
      Já beru vážně různé poučky a pravidla, například že voda se nelije do kyseliny nebo že před jídlem se mají umývat ruce. A že nulou dělit nelze a že součet čtverců nad odvěsnami se rovná čtverci nad přeponou. Prostě nemyslím si, že mohu zahodit moudrost a poznání jiných lidí. A to jsem vždy učil své děti a budu učit i svá vnoučata, až to budou chápat. My takhle prostě žijeme.
      Jiní lidé to mají jinak a já to plně respektuji. Ať si každý dělá, co chce. Když hovořím o svých zkušenostech, není to proto, abych jiné lidi nutil přizpůsobit se, ale jen proto, abych se o své zkušenosti podělil. Bez ohledu na mé zkušenosti - ať si každý dělá, co chce.
      Milan

      Vymazat
    6. Milane, ok, oprava: Nevěřím na žádné poučky a pravidla typu Jak má "spávně" probíhat "správný vztah".

      Předpokládala jsem, že když se bavíme na určité konkrétní téma, je jasné, že i prohlášení se týkají tohoto tématu.
      Zlikvidovat v diskuzi kohokoli tím, že vezmu něco z toho, co řekl, a posunu to ad maximum ad absurdum, umím taky, není nic jednoduššího, ale nepovažuju to za techniku hodnou inteligentního fér diskutéra. :o)

      Jasně, že do zásuvky na třistaosmdesát dráty nestrkám, a když je přede mnou zatáčka doprava, netočím volantem doleva, ale vy sám píšete, že máte vztah nějak a někdo jiný nějak jinak a že to respektujete. Tak proč to svoje zobecňujete na poučky a předkládáte ostatním jako univerzální návody a pravdy stylem sdělení "měla jste udělat to a to...?

      Trošku si protiřečíte, zdá se mi...

      Vymazat
    7. Eeee, Milane, no, říct si "do roka ha do dne, hyn sa hukáže" a PRAGMATICKY ufiknout a skončit VZTAH, když do roka ha do dne se neukáže jako jednoznačně perspektivní - sice chápu záměr, ale nechápu tu pragmatičnost a jednoznačnost a cílevědomost a pro mě tvrdost a rychlost v mladém věku. Ale vcelku jo.
      Jen já bych nebyla schopná cokoli vztahového utínat tak pro mě chladnokrevně. byť pravda - v posledním případě jsem to takhle do roka a do dne udělala a víc bych tomu nedala, souhlas.

      Překvapuje mě, že s vámi souhlasím. Asi jen ta vaše slova pro mě osobně vyzněla moc pragmaticky nebo tvrdě nebo tak, jak já to taky pojímám teď, ale nepojímala bych ve věku pod 30. - Ale to jsem já, s pocitem, že je čas a ne stres.

      Vymazat
    8. Liško, ale u tebe byla ve hře ještě i jiná drhnutí než jen to, že si tě do roka nevzal a nechtěl s tebou založit rodinu. Tady se pojednávalo o vztahzích, kde ti dva spolu už více či méně i bydleli a žádného bývalého partnera a děti, s nimiž by se ten nový musel dělit, střídat, neměli.

      Jinak mám pocit, že naopak právě v mladém věku jsem dokázala být daleko rezolutnější a tvrdší než teď v tom starém.

      Vymazat
    9. Liško, já nesouhlasím. Kdyby ke vztahu přistupovala takhle druhá strana, budu to pravděpodobně já, kdo je po roce opuštěn. Protože po roce vztahu do manželství a dětí prostě nejdu, na mě je to málo.

      U té Milanovy teorie mi to zavání tím, že do "roka jsme se vzali, hyn sa ukázalo, že společné soužití je tragické, ale teď máme jedno/dvě/tři děti, tak už spolu teda budem" a to třeba i z čistě ekonomických důvodů. Pro mě naprosto děsivé a obávám se, že takhle vypadalo hodně manželství v některými tak adorovaných dobách padesát a víc let zpátky. Lidé spolu zůstávali ne proto, že uměli kvalitnější vztahy než dnes my, ale proto, že jim nic jiného nezbylo.

      Nejvíc mi ale vadí, když někdo prezentuje fakt, že měl štěstí, jako svou vlastní zásluhu a cpe to ostatním jako recept na dobrý vztah. Jo, vztahy jsou taky o přístupu a o tom, jak se o ně staráš, ale základ je především někoho vůbec potkat.

      Milan má možná odpozorováno to, co má, já mám zase odpozorováno, že "úspěch" vztahu málokdy závisí na tom, jestli se dotyční vzali po roce nebo deseti vztahu. A někteří se po roce vzali a po dalším rozvedli a někteří se nevzali vůbec a jsou spolu třicet let.

      Vymazat
    10. Mně tu k té teorii hlavně chybí názor jeho ženy. Ale ne ten oficiální, sdělovaný před manželem a příbuznými, ale ten co jednou za dlouhý čas při určité souhře souznějících okolností z ženské v napovrch bezchybně šťastném celoživotním manželství vyletí jako jemný povzdech...

      Vymazat
    11. Třeba paní Milanová brázdí internetové diskuze s příběhem o svém skvělém muži, to nevíme.
      Nicméně na základě vlastních zkušeností z rodiny jsem a priori podezřívavá k hlasitým demonstracím štěstí a spokojenosti.

      Vymazat
    12. Já na základě zkušeností nejen z rodiny.

      Vymazat
  14. Milane, já ale nehledám primárně otce svých dětí, hledám partnera.
    Jinak jak už jsem zmínila, vůbec mě nezajímá, co jsem MĚLA nebo MOHLA udělat, odmítám tím trávit čas - v diskuzi i v myšlenkách.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tož já jsem vždy hledal maminku svých dětí.
      A, Bohu díky, našel.
      Dodnes si pamatuji naše první setkání, jak vyslovila lítost nad tím, že ještě není maminka, a že by určitě byla dobrou maminkou. To byl ten okamžik, které ženy nazývají "přeskočení jiskry". Od toho okamžiku jsem ji chtěl a získal a jsem tomu i po těch letech velmi rád. Neměnil bych. Jsem rád, že ji mám. Byla to vždy skvělá maminka mých dětí a pro mne výborná manželka. Dnes je skvělou babičkou. Kdybych se měl znovu rozhodovat, neváhal bych. Když jsem ji požádal o ruku, měl jsem více štěstí než rozumu.
      Prostě to vše vidím jinak než Vy. To se stává, lidé mívají různé zkušenosti a různé názory.
      Milan

      Vymazat
    2. To rozhodně. Kdyby mi muž na prvním setkání vyjádřil lítost nad tím, že ještě není tatínek a že by jistě byl dobrý tatínek, rychle bych přeskočila tak maximálně k vedlejšímu stolu, o jiskře by nemohla být řeč.

      Vymazat
  15. K těm diskutovaným pravidlům: sice jsem to neaplikovala záměrně, spíš tak mimoděk, ale kupodivu se mi velice osvědčila.
    Nikamnevedoucí vztah jsem chladnokrevně ukončila, pravda po téměř dvou letech. Mohla jsem i dřív.
    A novém možném partnerství jsem dala rovnou najevo, že mi role dlouholeté přítelkyně nevyhovuje a nikdo ji ze mne už neudělá. O vztahu jsem začala uvažovat přesně v ten okamžik, kdy mi protějšek dal najevo, že s tím nemá problém. Následovalo zasnoubení, bez toho, že bychom spolu chodili. Je to risk? Asi ano. Jenomže založení rodiny prostě je risk, nikdy není 100% dáno, že to vyjde.

    Ale nesouhlasím s těmi výše naznačenými scénáři "soužití se ukáže jako tragické". Podle mne jde právě o něco jiného, o oboustrannou úmluvu ten vztah založit a snažit se o jeho fungování, v podstatě o oboustranné rozhodnutí, že to prostě fungovat bude. Asi to beru málo romanticky...

    Pokud si člověk někoho hledá pro život, pro manželství a pro rodičovství, je podle mne v pořádku to protějšku sdělit. Ušetří se tím hodně nedorozumění a zmařených nadějí. Stejně tak vidím jako rozumné to skončit, když se ukáže, že každý chce vlastně něco jiného. Nemá smysl doufat, že ten druhý se změní a třeba z nespolehlivého člověka se stane spolehlivým.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezké, ale je to zase - řečeno mým profesním slangem - jenom případová studie. Vztah se vyvíjí a vyvíjejí se i potřeby osob ve vztahu zainteresovaných. Když s někým začneš chodit v osmnácti nebo v průběhu výšky, jenom málokdo si plánuje do roka svatbu a dítě. Dál se ty potřeby ve vztahu nemusí u obou změnit ve stejnou chvíli. Má se ukončit jinak dobře fungující vztah proto, že partner/ka například řekne, že dítě si představuje až za rok nebo za dva a ten druhý/ta druhá ho chce hned? Shodou okolností přesně tento příklad v blízkém okolí mám - dotyčná svého rozhodnutí velmi lituje, protože muž, který přesně dle vašeho vzoru do roka vztah zoficiálnil se právě po tom roce a kousek ukázal nebýt vhodným partnerem, ani otcem.
      Jinak právě onen "ex" z tohoto příběhu, který se zdráhal oženit a počít, má momentálně asi o tři roky mladší dceru než dotyčná a myslím, že jeho současná partnerka si na něj ani v jedné jeho roli nestěžuje.

      Vymazat
    2. No právě, tady v diskusi se odhlíží od věku, kdy se ten vztah navazuje. V osmnácti to je jiné než ve třiceti, každý ten věk je časem pro jiný typ kompromisů.

      Ale jako obecně platné vidím, co mi někdo jednou řekl: když si člověk někoho hledá, je dobře, když ví, kým je sám. Označit sám sebe. Tak nějak to bylo.
      Takže si to ujasnit v sobě a podle toho hledat.

      Jinak k tomu dobře fungujícímu vztahu a jeho ukončení: myslím, že znakem dobře fungujícího vztahu je právě shoda na základních životních otázkách.
      Ten vztah, který jsem po dvou letech ukončila, byl navenek dobře fungující. Jenom budoucnost to nemělo - a to ve věku, kdy je budoucnost potřeba. Takže nebyl dobře fungující, možná tak vypadal, ale byl to klam.
      Vězí to právě v tom, v čem kdo vidí fungování: má shoda o tom, jak budeme trávit víkend, přednost před tím, jak budeme trávit život?

      Vymazat
    3. Jenže tady se dostává do konfliktu ten čas na kompromisy a shoda v základních životních otázkách. Když tedy zůstaneme u založení rodiny, tak oba můžou vědět, že rodinu chtějí a chtějí ji spolu, ale jeden ji chce dřív a druhý později. Pak záleží, jestli ostatní kvality vztahu stojí za to, aby jeden počkal, popřípadě druhý udělal krok, který zatím udělat nechce. (Tady nechávám stranou objektivní důvody jako věk apod.)

      S tím, co ti jednou někdo řekl, se ztotožňuju. Nicméně jsem si prošla tímhle životním tápáním Hostujícího profesora a můžu říct, že je dost těžké poznat, že ten druhý vlastně neví, kdo je a co chce, zvlášť, pokud sis sama něčím podobným neprošla. Já jsem třeba od začátku měla jasno v tom, kam chci, aby náš vztah směroval , takže jsem nerozuměla tomu, proč to neví Hostující profesor, popřípadě, proč se to u něj pořád mění. A pořád je tu předpoklad, že ten člověk to během vtahu zjistí.

      Vymazat
    4. Možná to děláme složitější, než to je.

      Chce rodinu později? A proč? Protože chce dostudovat, nebo protože si chce užívat a přitom podvědomě hledat někoho jiného? Ono to nakonec třeba tak složité není...

      Když ten druhý neví, kam chce vztah směřovat, určitě je dobré na to dát nějaký čas. Ale půl roku by mělo stačit?

      Vymazat
    5. Třeba proto, že si toho druhého chce "užít" bez dětí?

      Možná jsem od začátku to zakládání rodiny zvolila jako špatný příklad, ale tak to třeba mám já. Uznávám, že nejsem zrovna mateřský typ - dítě jsem chtěla, ale chtěla jsem ho s Hostujícím profesorem. Rozešli jsme se a já teď tuhle potřebu vůbec necítím. A pokud někoho potkám, bude chvíli trvat, než se ta potřeba zase objeví. Vím, že v potenciálním vztahu bych se nějaký čas chtěla věnovat jenom sobě a partnerovi, ne třetímu stvoření, které si z velké míry uzurpuje jak mě, tak partnera.
      A pokud by to měl protějšek naopak, nastal by problém a řešili bychom, jestli on počká, nebo já se k něčemu donutím.

      Vymazat
    6. A netroufám si určovat, kolik času na zjištění, co člověk ve vztahu chce, je málo a kolik je moc.

      Vymazat
    7. Určovat ten čas striktně nejde, ten rok je orientační, ale určitě by se to (podle mne) nemělo počítat na léta, to myslím vyplývá z podstaty věci.

      Jo, užít si bez dětí? A to je důvod odložit to dítě o celá léta, pokud ho oba chtějí? Tak nad touto úvahou bych se určitě pozastavila. Buď to dítě chce, nebo ho nechce. Ono by se taky mohlo stát, že teď ho chce za pět let a za pět let ho bude chtít zase za pět let.

      Nevím, no... tady v tom, co popisuješ, mi přijde ten problém od začátku, mám pocit, že už před delší dobou jsi tady popisovala různé malé projevy nespolehlivosti a nestability v tom vztahu, možná se pletu.

      Vymazat
    8. Nepleteš, ten vztah byl naprosto nespolehlivý a nestabilní:o)

      Ano, je to důvod, proč dítě odložit o celá léta. Myslím, že i ta potřeba užít si jeden druhého bez dětí, implikuje, že to dítě přece nechtějí. V tuhle chvíli. Vztah s dítětem je přece úplně jiný level než bez něj a některý vztah k tomu prostě po roce nedozraje.
      Ale jak jsem řekla, děti nebyly dobrý příklad, protože si uvědomuju, že tohle mám holt jinak než většina žen. Jak jsem psala Milanovi, tak já nehledám otce svých dětí, hledám partnera pro sebe. Pokud jeden z výsledků bude chtěné dítě, tak super, ale není to pro mě primární účel vztahu.
      A jo, když mi bylo osmnáct, tak mi tvrdili, že si to rozmyslim, teď mi je skoro třicet, tak už se jenom divně tváří.
      Ale to je opravdu úplně jiné téma.

      Vymazat
    9. No a když se tady pořád píše o tom, že do roka to člověk pozná, tak tu nestabilitu a nespolehlivost jsi poznala, ne? Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale připadá mi, že teď nevíš o moc víc než to, cos věděla hned po pár měsících. Jenom to bylo delší trápení.

      Podle mne nejde o to, kdy to dítě přijde, to stejně nikdo neví, ale o ochotu partnera přijmout ten vztah i s dítětem, které se z něj narodí. To je to podstatné.
      Jinak to nevidím tak kriticky, je to zápřah, ale dítě dává vztahu jinou dynamiku, náplň, budoucnost. Když se ti rodiče mají rádi a v dětech vidí svého partnera, jak se odráží, tak to je moc hezké. Takže já to neodděluju, věnovat se partnerovi a vztahu a věnovat se dětem, je to spojené.

      Není ničí povinnost chtít děti. Ale v tomhle hledání je to fakt důležitá věc, takže se nedivím, že někoho to může hned na prvním rande odradit, nebo naopak hodně přitahovat.
      Třeba já si u mužů vážím toho, když jsou ochotni přijímat závazky, takže pro mne by to byly body navíc. A naopak kecy o užívání si by mne u 30letého chlapa dost odradily.

      Vymazat
    10. To prohlášení se vztahuje k 23.4.2016 22:06 :o)

      To o tom užívání přece říkám já. Tak asi taky nějakýho chlapa odradím.

      Vymazat
    11. No to mi teda tak nepřipadá.
      Podle článku si chtěl svobody užívat on a Ty jsi naopak měla v úmyslu vrhnout se do práce na budování společného.

      Vymazat
    12. Myslela jsem, že se nebavíme o konkrétním vztahu, ale o Milanově teorii do roka a do dne. Jinak na to mám stejnou odpověď jako pro Milana - nebudu se ani v myšlenkách, ani v diskuzi zabývat tím, co jsem měla/neměla udělat.

      Vymazat
  16. Kě k tomu limitu rok do zoficiálonění napadá tohle:?

    Snadno se seznamuju, nesnadno se sžívám. Snadno si popovídám o čemkoli, vykecám na sebe cokoli, ale nesnadno uvěřím. V podstatě s každým chlapem mi trvalo rok, než jsem se do něj doopravdy zamilovala - tím myslím lásku, ne okouzlení charismatem, novostí a sexem.
    A teprve potom jsem s ním chtěla mít dítě nebo byla v té podobě vztahu, kdy je vám ten druhý natolik blízký, že byste se odhodlali s ním to dítě mít.

    Do Milanova limitu bych se tedy nevešla. Ale díky bohu jsem tím pádem i přes limit pánů, kterým cca ten rok trvá, než se jim ženská okouká, přestane je bavit a oni přestanou žhnout a snažit se a vyklube se jim z pod masky jejich skutečné já.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych ještě měla drobnou poznámku, že tady všechno řešíme z perspektivy toho chlapa, ale já tady mluvím o sobě: JÁ se tady do roka nevymáčknu.

      Vymazat